ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1161.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1161/2022-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného Z. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 50 To 245/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 15/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 26. 7. 2022, č. j. 4 T 15/2022-85, byl obviněný Z. D. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 21. 1. 2022 v době kolem 16:58 hod. v Karlových Varech, ulicí XY, řídil osobní motorové vozidlo Volkswagen Scirocco, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na přechozí užití marihuany, kdy v čase 18:20 hod. měl v krvi hladinu delta-9-tetrahydro-cannabinolu ve výši 11 ng/ml, není schopen bezpečně řídit a s jistotou ovládat motorové vozidlo.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2022, č. j. 50 To 245/2022-107, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, dále podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a konečně i podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro existenci nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.
5. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že jeho jednání bylo soudy kvalifikováno jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv nešlo vůbec o trestněprávní jednání. Podle dovolatele došlo k porušení principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo, podle kterého při důvodných pochybnostech o existenci relevantních skutkových okolností je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obviněný měl za to, že nebylo prokázáno, že by usedl za volant po předchozím požití drog nebo alkoholu. V rámci své výpovědi vše vysvětlil, existují rozpory mezi jeho výpovědí a výpověďmi zasahujících policistů, jeho výpověď však proto nelze považovat za nepravdivou. Policista M. R. měl dovolatele tzv. v hledáčku, kdy ho pravidelně stavěl již dříve. Poukázal na postup policejního orgánu při zásahu, přičemž má za to, že nebylo zcela zřejmé, z jakého důvodu vozidlo policie čekalo s rozsvícením nápisu „stop“ až do doby, když obviněný odbočil z hlavní silnice. Za další nejasnost ve výpovědích policistů označil místo, kde se nacházel po zastavení vozidla, neboť policisté tvrdili, že byl uvnitř vozidla a to sám, naopak on uvedl, že byl venku vedle vozidla. Obviněný zdůraznil, že návykovou látku sice požil v autě, ale vozidlo pod jejím vlivem neřídil. Ze strany policie nebylo ověřeno, zda vozidlo delší dobu stálo na místě, což by odpovídalo jeho verzi skutkového děje, či skutečně právě zastavilo. Za spekulaci a dotváření skutečnosti označil argumentaci soudu, který uvedl, že nevidí důvod, proč by obviněný nekouřil marihuanu na balkóně, jelikož on sám nemá ve svém bytě balkon. Závěrem zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by požil omamnou látku před jízdou, proto měla by být uplatněna zásada v pochybnostech ve prospěch, přičemž z toho důvodu nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Dále s ohledem na to, že se řízení trvalo několik jednání s negativním výsledkem pro obviněného, bylo mu odepřeno právo na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že argumentace obsažená v dovolání je doslovným opakováním obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tř. ř. konstatoval, že k němu dovolatel nepřednesl žádnou argumentaci a nerozvedl důvody, pro které má být trestní řízení nepřípustné, a proto se k němu ani nemohl vyjádřit. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že konkrétní dovolací námitky se s tímto dovolacím důvodem naprosto rozcházejí, neboť dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci obecnými soudy. Obviněný přitom v podaném dovolání netvrdil, že skutkový děj zformovaný v tzv. skutkové větě nenaplňuje znaky přisouzeného trestného činu, a předmětný důvod dovolání uplatnil ryze formálně.
7. Obviněný v rámci dovolací argumentace primárně zpochybnil skutková zjištění soudů, takto formulované námitky státní zástupce podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak shledal je zjevně neopodstatněnými. Okresní soud podle něj realizoval komplexní a bezvadné dokazování, nejen pokud šlo o rozsah a procesní použitelnost provedených důkazů, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů, přičemž krajský soud následně správnost skutkových závěru a jím přisouzené právní kvalifikace aproboval. Nastíněný rozpor zásadních skutkových zjištění a provedených důkazů spatřovat nelze, neboť nalézací soud zformoval takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Obviněný se nesporně nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. ř., neboť na základě prvotního pozitivního testu na přítomnost návykové látky a následně provedeného lékařského a toxikologického vyšetření a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie vyplynulo, že v jeho krevním séru byla prokázána hladina THC v hodnotě 11 ng/ml. Svědci M. R. a R. Š. jednoznačně potvrdili, že si všimli jedoucího vozidla, u něhož s ohledem na dřívější zkušenost existovalo podezření, že jeho řidič se nachází pod vlivem návykové látky. Vozidlo sledovali a po jeho zastavení se v něm nacházel pouze dovolatel. Obviněný se tedy v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Nalézací soud na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů v souladu s principy elementární logiky učinil odpovídající skutková zjištění, která se stala dostatečným podkladem pro vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Nemohlo proto dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť uplatnění je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Nicméně v nyní posuzované trestní věci po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele nevznikly. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
9. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tento je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné.
10. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Vzhledem k tomu, že konkrétní výhrady obviněného nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody (pouze na ně obviněný v úvodu svého mimořádného opravného prostředku obecně odkázal), Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že obviněný sice formálně namítal naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e) a h) tr. ř., nicméně fakticky jeho dovolací argumentace spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Co se týče důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tř. ř., pak Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto mimořádného opravného prostředku. Jelikož dovolací soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele, předmětnou obecně vznesenou námitkou obviněného se nezabýval. Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze učinit závěr, že obviněný sice formálně rozporuje nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, leč fakticky svou argumentaci vystavěl na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podstatou dovolací argumentace byl nicméně i deklarovaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů, přičemž takovou argumentaci je možno podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
13. Nutno nejprve obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpovědi svědků M. R., R. Š. a L. K., které korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření a záznamem o volání obviněného s operačním důstojníkem. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, podle níž návykovou látku užil v autě, avšak vozidlo následně neřídil, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
14. S ohledem na provedené důkazy je možné učinit skutkový závěr, že obviněný skutečně řídil osobní motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Svědci M. R. a R. Š. shodně vypověděli, že pro podezření, zda řidič vozidla neřídí osobní motorové vozidlo pod vlivem návykové látky, se za ním vydali, uvedené vozidlo po celou dobu neztratili z očí, přičemž když se blížil k parkovacímu místu, tak jej zastavili pomocí majáku spolu s nápisem „stop“. Je přitom irelevantní, že takto učinili až v okamžiku, kdy obviněný odbočil z hlavní silnice. Ve vozidle se pak nacházel výlučně řidič, jímž byl obviněný. Oba policisté tedy potvrdili, že obviněný vozidlo řídil, krátce předtím, než bylo u něj zjištěno ovlivnění návykovou látkou. Jelikož se obviněný odmítl podrobit orientačnímu vyšetření na přítomnost návykové látky a obvinil policisty ze zaujatosti, po hovoru obviněného operačnímu důstojníku byla na místo vyslána další hlídka. Následně se obviněný orientačnímu vyšetření podrobil, přičemž svědek L. K. potvrdil, že zkouška na psychotropní látky měla pozitivní výsledek. Ze samotného telefonického hovoru obviněného s operačním důstojníkem bylo potvrzeno, že sám obviněný dosvědčil řízení motorového osobního vozidla, což je pak v rozporu s argumentací uplatněnou v jeho mimořádném opravném prostředku, v němž vytýkal ten fakt, že nebylo ověřeno, zda vozidlo zastavilo nebo vůbec nejelo, nadto vezme-li se v úvahu fakt, že byl celou dobu sledován dvěma svědky. Z protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření následujícím po prvotním pozitivním testu bylo zjištěno, že došlo k odběru krve. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie pak byla potvrzena přítomnost psychotropní látky Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC) v krevním séru obviněného ve výši 11 ng/ml. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020, uveřejněného pod č. 2/2020 Sb. rozh. tr., přitom platí, že řidič se nachází ve stavu vylučujícím způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku, pokud řídí motorové vozidlo po užití jiné návykové látky než alkoholu, jejíž koncentrace v krevním séru dosáhne nejméně 10 ng/ml Delta-9-tetrahydrokanabinolu (9-THC). Závěr o vině takového řidiče přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky lze proto učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky obsaženého ve znaleckém posudku nebo odborném vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie.
15. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence předpokládaného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
16. Pokud tedy obviněný namítal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (což by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), nebylo možné mu přisvědčit. Tato zjištění, učiněná zejména soudem prvního stupně, totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly a odůvodnily (viz zejména odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 9. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Postupem soudu tak nemohlo být ani zasaženo do základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
17. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a h) tr. ř., je však podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného Z. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu