ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.135.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 135/2023-580
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 3. 2023 o dovolání obviněného O. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 44 To 251/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 46/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 7. 2022, č. j. 9 T 46/2021-488, byl obviněný O. S. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2018 uzavřel ve Slaném, v restauraci XY s poškozeným M. H. ústní dohodu, podle které se poškozeny ́ M. H. zavázal zafinancovat řešení špatné finanční situace J. G., kterou měl řešit obviněný jako zmocněnec společnosti S., přičemž k vyřešení finanční situace J. G. mělo dojít uspokojením všech věřitelů J. G. z finančních prostředků poskytnutých společnosti S., poškozeným M. H. a na M. H. měla být dle smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 19. 4. 2019, uzavřené mezi M. H. a J. G. zastoupeným společností S., převedena nemovitost J. G., a to pozemek parc. č. st. XY v katastrálním území XY, obec XY, jehož součástí je dům č. p. XY, přičemž na základě uvedené ústní dohody poškozeny ́ M. H. dne 20. 4. 2018 zaslal na bankovní účet společnosti S., částku 300 000 Kč a dne 3. 5. 2018 zaslal na soukromý ́ ú čet jednatelky společnosti S., I. S. částku 100 000 Kč, následně obviněný využil skutečnosti, že měl k oběma účtům dispoziční právo a zaslané finanční prostředky ve výši 300 000 Kč v pobočce Komerční banky, a. s., na XY v Praze 1 z účtu společnosti S., ve dnech 23. 4. 2018, 30. 5. 2018 a 14. 6. 2018 vybral a stejně jako finanční prostředky zaslané na účet I. S. je použil k jinému než sjednanému účelu, přičemž jednání s věřiteli J. G. nejméně do června 2020 ani nezahájil a J. G. o plánovaném prodeji jeho domu neinformoval, ačkoliv měl dle dohody s poškozeným vyřešit finanční situaci J. G. nejpozději do 30. 4. 2020, čímž poškozenému M. H. způsobil škodu ve výši 400 000 Kč.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 To 251/2022-546, byla odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolání státní zástupkyně směřující do výroku o trestu ve prospěch i v neprospěch obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 1 již dříve ve věci obviněného O. S. rozhodl rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 9 T 46/2021-356, jenž byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2022, č. j. 44 To 105/2022-427, zrušen. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, rozhodná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a odvolání dovolatele bylo zamítnuto, přestože již v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Obviněný nejprve upozornil na skutečnost, že oproti usnesení o zahájení trestního stíhání se v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně podává, že dovolatel měl zaslané finanční prostředky použít k jinému než sjednanému účelu (v odůvodnění je pak řečeno, že je měl použít k řešení svých finančních problémů). Takový posun v popisu skutku, přičemž v usnesení o zahájení trestního stíhání není toto dílčí jednání dovolatele vůbec přítomné, je v rozporu s předpokladem zachování totožnosti mezi skutkem uvedeným v obžalobě a skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Současně pak tato část skutku nemá žádnou oporu v provedených důkazech.
7. Dovolatel v rámci zvoleného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání jakožto trestného činu zpronevěry, neboť mezi obviněným a poškozeným M. H. vznikl soukromoprávní závazek ve formě zápůjčky ve smyslu §2390 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Tyto skutečnosti vyplývají zejména ze svědecké výpovědi poškozeného, ale rovněž z provedených listinných důkazů s poukazem na uznání dluhu ze dne 27. 6. 2018 a 15. 4. 2019. Poškozený zasláním peněžních prostředků na bankovní účty k těmto pozbyl vlastnické právo, a tudíž nemohly být dovolatelem ani zpronevěřeny. Nejednalo se o věc cizí, neboť zápůjčkou se vydlužiteli převádí vlastnické právo k přenechávané věci. Na této skutečnosti nemění nic ani odchýlení se smluvních stran od §2390 občanského zákoníku, resp. sjednání účelové vázanosti zápůjčky. Dovolateli tak nebyla svěřena cizí věc, neboť předmětná částka 400 000 Kč přešla na základě smlouvy o zápůjčce do jeho vlastnictví.
8. K vadám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil své přesvědčení, že soudy nesprávně uzavřely, že nikde z obsahu spisu nevyplývá, že předmětný závazek byl zápůjčkou, neboť ignorovaly výpovědi poškozeného a dovolatele, existenci uznání dluhu a také skutečnost, kdo vyhotovení uznání dluhu vyžadoval. Z výpovědi obviněného i poškozeného je zřejmé, že poskytnutí peněz vnímali jako zápůjčku, a byl to poškozený, který inicioval předmětná podepsání uznání dluhu. Akcentoval, že pro určení obsahu právních jednání je zásadně určující úmysl jednajícího, přičemž podle §556 odst. 2 občanského zákoníku se při výkladu projevu vůle přihlédne mj. i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Soudy však zcela pominuly úmysl jednajících stran, jenž vedl k uzavření ústní dohody, která sice vykazovala určitou míru neurčitosti a nesrozumitelnosti, nicméně tyto nedostatky měly být soudy odstraněny poměrně jednoduchou interpretací, která vycházela ze shodné výpovědi učiněné v hlavním líčení. Strany závazku přitom zcela jasně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
9. Obviněný dále z procesní opatrnosti uvedl, že i pokud by předmětné finanční prostředky byly svěřeny, tj. zůstaly by ve vlastnictví poškozeného M. H., pak nebylo prokázáno, že by se svěřenou částkou nakládal způsobem, který maří základní účel svěření. Bylo-li uzavřeno, že prostředky vybral v hotovosti a měl je použít na řešení svých finančních problémů, pak žádný z provedených důkazů nepodporuje závěr, že by s prostředky jakkoli nakládal. Pouhý výběr prostředků z bankovních účtů neprokazuje, že s prostředky bylo naloženo v rozporu s účelem svěření. Výpověď obviněného, že měl prostředky po celou dobu u sebe, byla bez přesvědčivého odůvodnění považována za účelovou, ačkoli provedené důkazy s ní nejsou v rozporu. Výpověď poškozeného, že mu měl obviněný sdělit, že zapůjčené prostředky nemá momentálně k dispozici, je toliko důkazně osamocené tvrzení, které je nutno hodnotit v kontextu celé výpovědi poškozeného a ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Rozhodné skutkové zjištění, že zmařil základní účel svěření peněžních prostředků tím, že je použil k uspokojení svých věřitelů, je tak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
10. Nakonec (rovněž za předpokladu, že dovolateli byla předmětná částka svěřena) vytýkal, že jeho jednání nemohlo naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, měl-li poskytnuté finanční prostředky připravené k oddlužení, resp. vrácení, ale tyto nevrátil ani po podání trestního oznámení ani po uplynutí doby uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí. S odkazem na komentářovou literaturu konstatoval, že za přisvojení si cizí věci nelze pokládat každou dispozici se svěřenou věcí v rozporu s účelem, k němuž byla svěřena. Rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 7 Tdo 822/2014, podle něhož je přečin zpronevěry dokonán přisvojením si cizí věci, tedy naložením s věcí v rozporu s účelem svěření, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Nicméně v kontextu celkového obchodního vztahu mezi dovolatelem a poškozeným, kdy po podání trestního oznámení poškozený s dovolatelem realizoval další úspěšný obchod, nelze jednání obviněného spočívající v tom, že se mu nepodařilo dotáhnout do zdárného konce oddlužení J. G. a poskytnuté peníze k tomuto účelu nevrátil neprodleně po 30. 4. 2020 (ale až 18. 11. 2020), považovat za jednání, kterým by došlo ke zmaření základního účelu svěření. Tedy ani tím, že obviněný peníze neprodleně nevrátil, se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry.
11. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostil obžaloby.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru jsou obviněným nastíněné výtky neopodstatněné. Obviněný totiž primárně projevil svůj nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy a jaká skutková zjištění byla z důkazů vyvozena. Poukázal na nutnost zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, předpokládaný §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence však v daném případě nebyla dána. Není chybou, dovodily-li soudy po skutkové stránce, že předmětem dohody bylo poskytnutí peněžních prostředků za účelem realizace oddlužení svědka J. G., resp. svěření peněz za účelem úhrady jeho dluhů, nikoli zápůjčka, jak se snaží prosadit obviněný. Zatímco hodnocení důkazů provedené soudy je komplexní a zahrnuje celkové posouzení vztahu mezi obviněným a poškozeným, jakož i cíl a účel jejich dohody, tak verze zápůjčky prezentovaná obviněným se opírá o izolované, z kontextu vytržené prvky jednotlivých důkazů a odporuje celkovému ekonomickému smyslu vztahu mezi obviněným a poškozeným. Usvědčující důkazy pak nestojí osamoceně, ale korespondují navzájem a vytváří důkazní komplex, který umožňuje učinit závěr o vině bez důvodných pochybností. Současně bezpečně vyvrací obhajobu obviněného o existenci zápůjčky. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že obviněný prakticky nenamítal žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Primárně totiž prosazoval svou vlastní verzi skutkového děje o existenci zápůjčky a až v návaznosti na to deklaruje vady právní kvalifikace. Fakt, že došlo ke zmaření účelu svěření peněz je pak zřejmý, neboť svůj úkol týkající se svěřených prostředků nesplnil ani k tomu nečinil odpovídající kroky. Účelu tedy nebylo objektivně dosaženo, byl naopak zmařen. To platí i pro situaci, kdy by obviněný svěřené prostředky vybral z účtu a uschoval je u sebe, jak alternativně tvrdí, neboť i tímto způsobem nakládání s penězi by byl zmařen základní účel svěření. Pokud jde o tvrzený zásah do totožnosti skutku, z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku je dobře patrné, že totožnost skutku zůstala zachována, neboť postačí alespoň částečná totožnost jednání nebo alespoň částečná totožnost následku, což bylo v řešené kauze nepochybně splněno. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
14. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné se vyjádřit k námitce obviněného, podle níž nebyla dodržena totožnost skutku, neboť oproti usnesení o zahájení trestního stíhání (v němž nebylo dále uvedené dílčí jednání vůbec přítomné) se v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně podává, že dovolatel měl zaslané finanční prostředky použít k jinému než sjednanému účelu. Ačkoli institut totožnosti skutku ve smyslu §220 tr. ř. stojí mimo rámec všech dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se vznesenou námitkou pro dodržení maximy práva na spravedlivý proces zabýval.
17. V obecné rovině je nutné uvést, že trestní řízení se vede pro skutek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Soud může podle §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžalovací zásada uvedená v citovaném ustanovení neznamená, že mezi skutkem, který je uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, a skutkem, uvedeným v žalobním návrhu a poté i ve výroku rozsudku, musí být úplná shoda. Některé skutečnosti mohou odpadnout a naopak jiné přistoupit, avšak nesmí se změnit podstata skutku. Podstata skutku je určována účastí obžalovaného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku je přitom zachována v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, alespoň v následku při rozdílném jednání nebo i tehdy, jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné. Shoda musí být dána v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je přitom třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
18. Ve světle předestřených východisek lze dospět k závěru, že totožnost skutku zachována byla. Obviněnému O. S. bylo od počátku trestního řízení kladeno za vinu, že zpronevěřil svěřené prostředky, neboť peněžní prostředky poskytnuté poškozeným M. H. podle jejich domluvy nebyly použity k oddlužení J. G. ani je (k momentu usnesení o zahájení trestního stíhání) nevrátil. V podané obžalobě i v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu již bylo specifikováno (resp. pouze jinak formulováno), že předmětné finanční prostředky použil k jinému než sjednanému účelu, přičemž jednání s věřiteli J. G. ani nezahájil (ani tohoto o plánovaném prodeji jeho domu neinformoval). Pokud byl upřesněn popis stále téhož skutku v tom směru, že poskytnuté peněžní prostředky neužil ke sjednanému účelu, lze konstatovat, že takovýto popis zcela koresponduje s popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž byla bezpochyby totožnost skutku zachována, neboť na jeho podstatě se ničeho nezměnilo.
19. Veškeré zbývající námitky obviněného jsou vystaveny toliko na skutkovém podkladě, jimiž obviněný tvrdí odlišná skutková zjištění, než jaká dovodily soudy obou stupňů, z čehož usuzuje na existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a obsahem provedených důkazů. Takovou argumentaci je pak možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný dále formálně označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a deklaroval nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. K tomu lze především obecně konstatovat, že obsahově tomuto dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení je totiž skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto není možné se v rámci zmíněného důvodu dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Pokud tedy formálně rozporoval naplnění objektivní stránky, neboť se nejednalo o cizí věc, a dále se nedopustil jednání, kterým by došlo ke zmaření základního účelu svěření, vystavěl své námitky na odlišném skutkovém podkladě, než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů. Lze je proto podřadit rovněž pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný O. S. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
21. Nutno obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozeného M. H., která korespondovala s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to svědeckými výpověďmi J. G. a S. H. a dále listinnými důkazy, jmenovitě lze zmínit např. výpisy z účtu, plné moci (zejména plnou moc udělenou společností S., z níž vyplývá, že obviněný měl zastupovat obchodní společnost, poškozeného a J. G. při jednáních ohledně vyřešení dluhů J. G.), smlouvu o smlouvě budoucí, uznání dluhu ze dne 27. 6. 2018 a 15. 4. 2019 či sdělení věřitelů J. G. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.
22. Nelze tak přisvědčit zvolené obhajobě obviněného, podle níž se pro uzavření zápůjčky nejednalo vůči jeho osobě o věc cizí, neboť k ní nabyl jakožto ke genericky určené věci vlastnické právo, na čemž nemění nic ani sjednání její účelové vázanosti. Uvádí-li obviněný, že takový závěr vyplývá z jeho výpovědi, ze svědecké výpovědi poškozeného a listinných důkazů uznání dluhu ze dne 27. 6. 2018 a 15. 4. 2019, nelze mu přisvědčit. Ve shodě s názorem soudů obou stupňů i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z uvedených důkazů nevyplývá, že by byla uzavřena smlouva o zápůjčce. Jednalo se totiž o ústně uzavřenou smlouvu, jejímž předmětem bylo, že peněžní prostředky poskytnuté poškozeným M. H. má obviněný vynaložit na oddlužení svědka J. G., přičemž finanční prostředky v celkové výši 400 000 Kč poškozený svěřil na základě této dohody obviněnému. Z výpovědi poškozeného tato skutečnost jasně vyplývá (užití výrazů dotýkajících se zapůjčení finančních prostředků v jeho výpovědi vytržených z celkového kontextu ničeho nevypovídá o charakteru smlouvy jako o zápůjčce), přičemž je podporována i zmíněnými uznáními dluhu, kde obviněný toliko prohlašuje, že uznává co do důvodu i výše dluh vůči M. H., kdy důvodem dluhu bylo oddlužení nemovitosti majitele J. G., přičemž je pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného irelevantní, že poškozený byl osobou, která předmětná uznání dluhu iniciovala.
23. Dále v reakci na dovolací argumentaci obviněného lze poznamenat, že bylo prokázáno i naplnění znaku předpokládaného §206 odst. 1 tr. zákoníku, a to „přisvojení“ si cizí věci. Pokud totiž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytýkal, že se svěřenou částkou nenakládal způsobem, který maří základní účel svěření, ignoruje výsledek provedeného dokazování, podle něhož nečinil žádné kroky k tomu, aby dluhy svědka J. G. oddlužil, přičemž současně poškozenému opakovaně sliboval, že finanční prostředky vrátí (byl opětovně s žádostí o vrácení kontaktován), ale že je nemá k dispozici a musí počkat. Poškozený také potvrdil, že mu obviněný sdělil, že nemá finanční problémy a musí peníze použít na zaplacení specifikovaného dluhu. Tato výpověď poškozeného pak nestojí osamoceně, ale koresponduje s výpisem zjištěných exekučních věcí vedených proti povinnému O. S., z něhož je zřejmé, že proti tomuto bylo vedeno velké množství exekučních řízení, a dále tím, že žádné z věřitelů svědka J. G. (ostatně ani tohoto) dále neinformoval o možném řešení jeho oddlužení (což ani nepopírá). Namítá-li, že s prostředky nenakládal v rozporu s účelem jejich svěření (resp. že toto nebylo prokázáno), neboť je měl celou dobu u sebe a nakonec (prostředky takto připravené k oddlužení) i vrátil, přičemž poté s poškozeným uzavřel další úspěšný obchod, je nutno brát v potaz, že trestný čin byl dokonán již přisvojením si svěřených prostředků, k čemuž došlo v situaci, ve které obviněný naložil s věcí v rozporu s účelem svěření, což bylo důkazně podloženo. Jak správně podotkl odvolací soud, je přitom nerozhodné, zda předmětný obnos obviněný uschovával doma v šuplíku a příležitostně užíval po částech k různým platbám či jej celý jednorázově užil na úhradu svých dluhů. Skutkové zjištění o tom, že zmařil základní účel svěření peněžních prostředků tím, že je použil k uspokojení svých věřitelů, tak není ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Lze v tomto ohledu pouze na okraj podotknout, že pro přisvojení si svěřené věci podle §206 tr. zákoníku není podstatný konkrétní způsob naložení se zpronevěřenou věcí (poté, co již bylo zjištěno, že pachatel se svěřenou věcí nakládal v rozporu s účelem jejího svěření), tj. není podstatné zjištění, zda si pachatel ponechá zpronevěřenou věc pro sebe nebo ne (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1279/2015), přičemž za přisvojení si cizí věci lze zpravidla považovat i neoprávněné zapůjčení si peněžních prostředků, jež mu byly svěřeny, a to i v případě, že má v úmyslu je vrátit, avšak jejich vrácení je závislé na budoucí nejisté události (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 704/2015).
24. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 32. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
26. Obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) shledáno zjevně neopodstatněným a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného O. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu