ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.154.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 154/2023-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněné Z. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 10 To 277/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 72/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 8. 2022, č. j. 2 T 72/2022-171, byla obviněná Z. S. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činila 500 Kč, tedy v celkové výši 50 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše pěti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněná nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněná dopustila v podstatě tím, že dne 17. 12. 2019 v době kolem 21:00 hod. řídila z místa svého bydliště v obci XY do obce XY, kde byla v ulici XY kontrolována hlídkou Policie ČR, osobní motorové vozidlo, ačkoli před jízdou požila takové množství alkoholických nápojů, že při dechové zkoušce na přítomnost alkoholu prostřednictvím přístroje Dräger provedené ve 21:10 hod. bylo v jejím dechu zjištěno 3,36 promile alkoholu, přičemž současně z jejího způsobu jízdy s vozidlem a chování po zastavení vozidla policejní hlídkou bylo zjevné její značné ovlivnění alkoholem vylučující bezpečnou jízdu, neboť musela opakovaně startovat poté, kdy jí zhasl motor vozidla, při policejní kontrole měla zpomalené a nejisté pohyby, špatně artikulovala a podrobit se dechové zkoušce se jí podařilo až po několika neúspěšných pokusech.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 10 To 277/2022-198, bylo odvolání obviněné podané proti všem výrokům napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř., přičemž toliko citovala jejich zákonná znění. Dále uvedla, že se během hlavního líčení v plném rozsahu doznala a učinila prohlášení o vině. Svého činu lituje a má z něj výčitky. Již v rámci svého odvolání žádala zastavení trestního stíhání, neboť je přesvědčena, že splnila všechny předpoklady pro zastavení trestního stíhání (pravděpodobně mínila pro podmíněné zastavení trestního stíhání), učinila prohlášení o vině a s postupem podle §307 odst. 1, 2 tr. ř. souhlasila. Za hlavní důvod dovolání označila své pracovní zařazení, neboť je příslušnicí Vojenské policie, přičemž není dovoleno, aby ve služebním poměru byla osoba se záznamem v trestním rejstříku. Namítala tedy, že její žádosti o podmíněné zastavení trestního stíhání nebylo vyhověno a byla proto nepřiměřeně potrestána. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu, a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně navrhla, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že jediná konkrétní námitka obviněné spočívala pouze v rozporování skutečnosti, že nebylo postupováno podle §307 odst. 1, 2 tr. ř. Touto námitkou však nenaplnila žádný z uplatněných (či jiných) dovolacích důvodů. Konstatovala, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze napadnout pouze pozitivní rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to pro případ, že bylo učiněno, ačkoli nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Posouzení, zda v konkrétním případě byly naplněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je v řízení před soudem výlučně v kompetenci soudu a možnost nevyužití tzv. odklonů nemůže zakládat ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Dodala, že obviněnou nárokovaný postup byl v této věci uplatněn státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze, avšak obviněná ve zkušební době nevedla řádný život, a proto se v trestním stíhání pokračovalo. Uzavřela tak, že institut podmíněného zastavení trestního stíhání je fakultativním odklonem, pro nějž je charakteristické že obviněný (ale ani žádná z ostatních procesních stran) nemá nárok na jeho využití a nemůže si jeho uplatnění vynutit. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i (zřejmě odst. 1) písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
7. Nejprve je vhodné poznamenat, že obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku konkretizovala toliko jedinou námitku, prostřednictvím níž vyjadřovala svou nespokojenost s procesním postupem nalézacího soudu, který nevyužil postupu podle §307 odst. 1, 2 tr. ř., ačkoli splnila všechny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání a učinila prohlášení o své vině.
8. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že podmíněné zastavení trestního stíhání je pouze alternativou k standardnímu řešení trestní věci a není na něj tedy právní nárok, což vyplývá i z formulace zákonného ustanovení §307 odst. 1 tr. ř., podle kterého v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání. Tento postup je tedy postupem fakultativním. Posouzení, zda byly splněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání, je přitom v řízení před soudem prvního či druhého stupně výlučně v kompetenci rozhodujícího soudu a pokud ten takový fakultativní postup nevyužije, není dovolací soud oprávněn v tomto směru jeho negativní závěry jakkoli přehodnocovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 53/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1276/2015). Je proto namístě uzavřít, že námitka obviněné, že soudy nepostupovaly podle §307 odst. 1, 2 tr. ř. a trestní stíhání podmíněně nezastavily, je námitkou striktně procesního charakteru a nelze ji právně relevantně podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 7 Tdo 902/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 886/2022).
9. Na okraj lze připomenout, že soudy obou stupňů zmínily důvody, které je k odmítnutí takového postupu vedly. Nalézací soud v odstavci 3. odůvodnění svého rozsudku předeslal, že návrh obviněné na podmíněné zastavení trestního stíhání neakceptoval vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, jelikož obviněné již byla jednou dána šance podmíněným zastavením trestního stíhání (trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 8. 2020, č. j. KSV 1/2020-26), kterou obviněná nevyužila, neboť opakovaně porušila uložené omezení, když při kontrolách na pracovišti u ní byl zjištěn alkohol v krvi, což vedlo k rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání. Odvolací soud pak k totožné námitce obviněné uplatněné v jí podaném odvolání v odstavci 6. odůvodnění jeho usnesení konstatoval svůj souhlas s nevyhověním požadavku obviněné, neboť s ohledem na vysokou hladinu alkoholu zjištěnou v krvi obviněné a krátkou zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání stanovenou státním zástupcem v trvání dvanácti měsíců, v jejímž rámci selhala, ač v mezidobí absolvovala protialkoholní léčení, nepovažoval vyřízení věci formou odklonu za dostačující.
10. Nejvyšší soud proto toliko dodává, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Tvrzení, podle něhož mělo být v určité trestní věci postupováno podle §307 tr. ř., avšak nebylo, pod žádný z nich podřaditelné.
11. Pouze nad rámec uvedeného lze doplnit, že stran podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 a násl. tr. ř. lze v dovolacím řízení brojit toliko proti pozitivnímu rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to pro případ, že bylo učiněno, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání, a to prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ani tento dovolací důvod však není naplněn námitkou ohledně nevyužití tzv. odklonů soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004).
12. Poslední námitka, v níž obviněná velice stroze brojila proti nepřiměřenosti uloženého trestu v návaznosti na nevyhovění její žádosti o podmíněné zastavení trestního stíhání, rovněž nespadá pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto jen pro úplnost uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněná to ani v dovolání netvrdila). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Tomu tak v přezkoumávaném případě nebylo, neboť trest odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněná pouze citovala zákonné znění tohoto dovolacího důvodu, aniž by specifikovala, kterou z jeho alternativ má na mysli. Zjevně jej však uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci některého z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) či i) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
14. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněné Z. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
15. Pokud obviněná Z. S. v dovolání navrhla, aby byl dovolání přiznán odkladný účinek, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu