ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.48.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 48/2023-467
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného A. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 67 To 411/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 133/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 10. 2021, č. j. 4 T 133/2020-401, byl obviněný A. S. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se obviněný podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že jako jednatel společnosti V. E., uzavřel se společností M. A., dne 13. 9. 2017 v Praze Smlouvu o úvěru č. 33678564 na nákup vozidla Mercedes CLS v celkové ceně předmětu úvěru 1 050 000 Kč, přičemž uhradil část kupní ceny ve výši 210 000 Kč (akontaci) a zbývající část kupní ceny ve výši 840 000 Kč byla poskytnuta úvěrovou společností, přičemž na základě této úvěrové smlouvy převzal téhož dne předmětný automobil, který měl pouze v bezplatném užívání, neboť byl dle smlouvy o zajišťovacím převodu práva k předmětu úvěru fakticky ve vlastnictví úvěrové společnosti, a to až do úplného uhrazení závazků z úvěrové smlouvy, dle které se zavázal splácet pravidelné měsíční splátky ve výši 17 489 Kč počínaje dnem 13. 10. 2017 a konče dnem 13. 9. 2022, avšak následně převedl svůj obchodní podíl ve společnosti V. E., kdy ke dni 11. 10. 2017 zanikla i jeho funkce jednatele ve společnosti, avšak předmětný automobil nepředal novému jednateli společnosti V. E., a v rozporu s úvěrovou smlouvou jej poskytl do užívání třetím osobám, čímž způsobil společnosti M. A., škodu ve výši 835 600 Kč odpovídající hodnotě vozidla ke dni 11. 10. 2017.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021, č. j. 67 To 411/2021-424, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného podaného proti všem výrokům napadeného rozsudku zrušen napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že byl obviněný A. S. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předně rozporoval správnost odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1451/2018, neboť odvolací soud doslovně opsal závěry plynoucí z daného rozhodnutí, aniž by je aplikoval a vyložil ve vazbě na konkrétní skutkové okolnosti případu. Akcentoval, že posuzovaný případ je zcela jiný, neboť úmysl obviněného nesměřoval k přisvojení si cizí věci, ale jednoznačně byl motivem jeho jednání převod obchodního podílu v obchodní společnosti. Nabyvatel obchodního podílu tak vstoupil do právního postavení obviněného jako společníka společnosti V. E., převodem obchodního podílu nedošlo ke změně smluvní strany úvěrového vztahu a nebyl proto nutný souhlas věřitele s takovým postupem. Předmětné vozidlo bylo dále oprávněně užíváno společností V. E., prostřednictvím svého nového společníka a jednatele, přičemž dovolatel jen umožnil nabyvateli obchodního podílu výkon práv k vozidlu. K přenechání vozidla do užívání třetí osobě došlo až poté, co byl obchodní podíl převeden, v té době už neměl obviněný vozidlo ve své dispozici, a rozhodně se tak nestalo na základě jednání obviněného. Samotný převod obchodního podílu nelze považovat za přečin podvodu či zpronevěry, třebaže by jeho důsledkem bylo neplnění závazků společností dříve převzatých, které zde vyplývají z uzavřené úvěrové smlouvy.
5. Co se týče platnosti či neplatnosti zajišťovacího převodu vlastnického práva jako součástí smluvního ujednání, byl obviněný toho názoru, že právní posouzení této okolnosti může mít význam z hlediska hmotného práva (odvolací soud nepřípadně poukázal na to, že obviněným předkládaná judikatura se vztahuje ke staré právní úpravě, když právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., nedostala změn, pro které by byla nepoužitelná). Nesouhlasil s tím, že by bez dalšího mělo uzavření jakékoli obchodní smlouvy, byť se zjevně neplatným ustanovením, zakládat prostor pro trestní stíhání jedné ze stran v případě, že takové ustanovení nebude respektovat. Musely by totiž být zjišťovány konkrétní skutečnosti svědčící pro to, že obě strany počítaly bezvýhradně s platností všech ustanovení.
6. Obviněný dále konstatoval, že skutková zjištění učiněná soudy nemají oporu v provedeném dokazování, neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o kterém by neexistovaly důvodné pochybnosti. Důkazy nebyly hodnoceny s pečlivým uvážením všech okolností případu a odůvodnění obou rozhodnutí nelze považovat za přesvědčivé. Konkrétně s poukazem na zásadu in dubio pro reo nesdílel názor soudů, že by v řízení bylo prokázáno, že obviněný při převodu firmy nepředal vozidlo nabyvateli. Skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry, ač se o trestný čin vůbec nejedná. Dále odkazoval na překroucená fakta v rozhodnutí nalézacího soudu, neboť v rámci výpovědi svědka F. W. je uvedeno, že vozidlo nechtěl užívat, toto sdělil svědku K. Č. a myslí si, že psal o tomtéž e-mail i obviněnému (aniž by jej předložil). Nalézací soud však uzavřel, že informaci o dalším neužívání vozidla sdělil oběma. Obviněný přitom s F. W. nikdy nejednal, vozidlo mu neposkytl a nepředal do užívání, nájemní smlouvu nikdy nepodepsal, nekorespondoval ani se s ním nikdy nesetkal, natož aby od něj přijímal jakoukoli hotovost. Nadto nalézací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla uzavřena, aniž by ji k důkazu provedl.
7. Dále se vyjádřil k věrohodnosti svědků V. H. F. W. Měl za to, že ve vztahu k svědku V. H. odvolací soud zcela opomněl, že argumentace obhajoby nestála pouze na poukazu na jeho trestní minulost, ale rovněž na důkazy podloženém tvrzení, že v rámci jeho videokonferenčního výslechu zapřel, že mimo nabytí podílu ve firmě J. A. – Z. nabyl v České republice v roce 2017 další firmu B. B., přičemž dotazem na likvidátorku bylo zjištěno, že svědek je nekontaktní a nepředal žádné doklady. Tyto skutečnosti zcela zásadně prolamují jeho důvěryhodnost, neboť se tento svědek snaží vyhnout dalšímu trestnímu stíhání. Nebylo rovněž ozřejměno, proč by měla jít k tíži obviněného skutečnost, že legalizační doložka k podpisu V. H. na smlouvě o převodu obchodního podílu ve společnosti V. E., je padělek. Ve vztahu k svědku F. W. se odvolací soud spokojil s tvrzením, že svědek měl k dispozici pouhý návrh nájemní smlouvy a dokumentaci k vozidlu, kterou si mohl opatřit kdekoliv, nebylo ani vysvětleno, jako by jeho důvěryhodnost měla podpořit výpověď svědka P. D. Závěr, že tento svědek užíval vozidlo, které mu předal obviněný, nebyl důkazně podložen. Odvolací soud nezmínil naprosto nic, co by stavělo najisto, že tento svědek vozidlo užíval díky obviněnému. O „důvěryhodnosti“ tohoto svědka svědčí mj. i skutečnost vyplývající z úředního záznamu o podaném vysvětlení, že jím tvrzené právní úkony činil jménem a na účet firmy Č. f., nicméně nepamatuje si již, kolik měla firma bankovních účtů a u jaké banky, kam měl splátky na nájem předmětného vozidla posílat, fakturu ani účetnictví již nemá, firmu předal novému majiteli. Obviněný dále poukázal na odvolacím soudem nesprávně předkládanou časovou linku případu v tom smyslu, že obviněný nejprve měl umožnit vozidlo užívat svědku F. W. a následně došlo formálně k převodu obchodního podílu.
8. Dále obviněný vznesl námitky ke znaleckému posudku, na jehož základě nalézací soud uložil obviněnému povinnost k náhradě škody. Znalec přitom potvrdil, že předmětné vozidlo nikdy neviděl, z čehož lze dovodit, že nemohl vyhodnotit tak zásadní otázky, jako byl technický stav vozidla, možná poškození, opotřebení a oděrky, aktuální rozsah výbavy apod. Přesto založil své hodnocení na stavu tachometru ke dni 13. 9. 2007 s hodnotou 169 000 km, ačkoli dle obsahu faktury o opravě tohoto vozidla ze dne 16. 5. 2018 měl činit stav tachometru o 8 měsíců později toliko 157 402 km. Dále namítal, že znalec nemohl ani vyhodnotit opotřebení pneumatik, učinit závěr, že vozidlo nemělo mimořádnou výbavu, a nepřípadně shledal vazbu kubatury vozidla na ujetý počet kilometrů. Zmíněný znalecký posudek proto nemůže být podkladem, na jehož základě by bylo možno uložit obviněnému povinnost k náhradě škody, jejíž reálná výše nebyla prokázána. Okrajově obhajoba zmínila skutečnosti vyplývající z vyšetřovacího spisu, že předmětné vozidlo bylo nalezeno Policií České republiky u svědka K. Č., nebylo však zajištěno, což umožnilo dosud nezjištěnému pachateli vozidlo odcizit. Odcizení vozidla je pravým důvodem vzniku škody na straně poškozené a nelze tuto skutečnost přičítat k tíži obviněného.
9. Nakonec odkázal rovněž na obsah svého odvolání ze dne 3. 11. 2021. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolatel zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již v předchozím řízení. Stran námitek, že obviněný pouze převedl obchodní podíl na svědka V. H. že v důsledku neplatnosti ujednání o zajišťovacím převodu práva nebylo předmětné vozidlo majetkem poškozené společnosti, odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť se s užitou argumentací ztotožnil. Dále se vyjádřil k výtce, že soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že vozidlo předal údajnému nabyvateli obchodního podílu svědku V. H., přičemž uvedl, že by obecně mohla být podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak předpokládaná vadná zjištění tímto ustanovením ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč považovaly obhajobu obviněného o převodu obchodního podílu za vyvrácenou, neboť svědek V. H. převod popřel a listina o převodu byla nadto prokazatelně opatřena padělanou doložkou o pravosti svědkova podpisu. Celkový obsah dovolatelových námitek pak směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. S odkazy na rozhodovací praxi Ústavního a Nejvyššího soudu pak akcentoval procesní charakter této zásady, jelikož související námitky nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod. Nejvyšší soud by byl oprávněn a povinen posoudit její porušení jen v případě, nabylo-li by její porušení závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces. V této části tak dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídalo.
11. Dále uvedl, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá dovolání v té části, v níž je namítána absolutní neplatnost ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, v důsledku čehož nebylo předmětné vozidlo ve vlastnictví poškozené společnosti. Odvolací soud se s totožnou námitkou již vypořádal odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, s čímž dovolatel nesouhlasil odkazem na svá vystoupení v předchozích částech řízení, avšak odkaz na skutečnosti uplatněné v předcházejících stadiích řízení činit nelze. Ze samotného dovolání je tedy zřejmé toliko to, že odmítal argumentaci Nejvyššího soudu v jeho usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1451/2018. Státní zástupce v tomto ohledu podotkl, že přímé užití institutů práva občanského v trestním řízení je poněkud ošidné a musí být pečlivě zvažováno a modeloval dvě situace při přijetí tvrzení obviněného, že poškozená společnost předmětné vozidlo nevlastnila. Pokud by obviněný při podpisu úvěrové smlouvy věděl, že poškozená společnost mylně předpokládá, že vozidlo vlastní a v tomto omylu poskytuje dovolateli úvěr, dopustil by se úvěrového podvodu na celou částku 840 000 Kč. Pokud by byl v omylu i dovolatel a vozidlo mylně považoval za vlastnictví poškozené, dopustil by se pokusu zpronevěry na cenu vozidla 835 000 Kč. Ani kdyby tedy nebyla poškozená vlastníkem vozidla, právní posouzení skutku dovolatele by nebylo pro něj mírnější. Nadto poznamenal, že obviněný neuváděl, že by se snad vlastníkem vozidla někdy stal on sám nebo jeho společnost, o čemž svědčí i zápisy v technickém průkazu. V dovolání tak sice zpochybňuje konkrétního vlastníka, výslovně však nepopírá, že se jednalo o věc cizí, ať patřila komukoliv. Nebylo tedy zapotřebí, aby způsob nakládání s vozidlem stanovil dovolateli vlastník věci. Za nesporné označil, že dovolateli bylo vozidlo svěřeno poškozenou společností s jasnými omezeními, jimiž mělo být zajištěno splácení poskytnutého úvěru, kteréžto nerespektoval a vozidlo předal neznámé osobě. Znaky přečinu zpronevěry tak byly naplněny. Obviněný pouze popírá, že by vozidlo vlastnila poškozená společnost a své vlastnictví netvrdí, ve vztahu k němu se pak muselo jednat o věc cizí.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. Obviněný A. S. využil možné uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž uvedl, že byl chybně označen důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. místo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Neztotožnil se s úvahou státního zástupce, že obsah dovolacích námitek směřoval k porušení procesní zásady in dubio pro reo. Dále upřesnil, že argumentaci odvolacího soudu založenou na obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1451/2018, namítal jako nepřípadnou, neboť absentovalo řádné odůvodnění ve vazbě na skutkové okolnosti tohoto případu. Nesouhlasil ani s modelovými úvahami státního zástupce, neboť dovolatel nevěděl o mylném předpokladu poškozené, že vozidlo vlastní, logicky by se nemohl dopustit ani úvěrového podvodu. Považoval-li by mylně vozidlo za vlastnictví poškozené, ani tehdy se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, neboť k takovému jednání jeho úmysl nesměřoval. Prokazatelně byl veden úmyslem převést obchodní podíl ve společnosti V. E., a umožnit s tím související výkon práv úvěrového dlužníka. Dovolatel pak nikdy netvrdil, že by byl vlastníkem předmětného vozidla, neboť jediným správným závěrem je ten, že vlastníkem byla společnost V. E., a on se nedopustil žádného porušení omezení, jimiž mělo být zajištěno splácení poskytnutého úvěru. Společnost V. E., byla na základě uzavřené úvěrové smlouvy jako vlastník oprávněna vozidlo bezplatně užívat, na čemž se ničeho převodem obchodního podílu ve společnosti nezměnilo. Jako neplatný napadá jen následující zajišťovací převod vlastnického práva na poškozenou společnost, což však nic nemění na skutečnosti, že se po úhradě kupní ceny stala vlastníkem vozidla společnost V. E. Setrval tak na svém stanovisku z dovolání.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
15. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť prvotně v dovolání označen jako písm. g), nicméně posléze byla daná nesrovnalost upřesněna], ten je dán v případech, ve kterých rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Z tohoto pohledu je pak možno učinit závěr, že obviněný sice formálně rozporuje právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry, neboť má za to, že se o trestný čin vůbec nejedná, nicméně svá tvrzení vystavěl převážně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť polemizoval se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy. Takto konstruované námitky však nelze s ohledem na shora uvedené podřadit pod zvolený dovolací důvod. Bylo by je však možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ač jej obviněný výslovně neuplatnil, lze poukázat na alternativu předpokládající existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. S jistou mírou tolerance by pak bylo možno námitku neplatnosti zajišťovacího převodu práva v úvěrové smlouvě podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Nejprve lze uvést, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný A. S. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby uplatněné již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s jeho námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
18. Nutno pak obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpovědi svědků V. H. F. W. korespondující především s listinnými důkazy. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena a vyhodnocena jako nevěrohodná a účelová, vedená záměrem eliminace vlastní trestní odpovědnosti.
19. V reakci na dovolací argumentaci obviněného, v rámci níž napadal skutkové zjištění, že vozidlo nepředal nabyvateli obchodního podílu, lze poznamenat, že údajný nabyvatel svědek V. H. popřel, že by od obviněného koupil obchodní společnost V. E., obviněného ani tuto společnost nezná a o vozidle nic neví. Jeho výpověď pak byla hodnocena jako věrohodná především s odkazem na skutečnost, že legalizační doložky na smlouvě o převodu obchodního podílu byly padělky, tudíž převod nebyl proveden řádně, a dále proto, že korespondovala s výpovědí svědka F. W. Nelze se pak ztotožnit s důvody předkládanými obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku zpochybňujícími věrohodnost tohoto svědka, a to v poukazu na jeho trestní minulost (se kterou se již odpovídajícím způsobem vypořádal odvolací soud v odstavci 10. odůvodnění jeho rozsudku) v kumulaci s jeho předchozí výpovědí v rámci videokonference, kterou označil za nepravdivou. Jak již bylo řečeno, výpověď svědka V. H. stran nepředání vozidla byla podepřena dalšími ve věci provedenými důkazy a nestála osamoceně. Je přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely ze svědecké výpovědi tohoto svědka a posuzovaly ji jako pravdivou.
20. Rozporoval-li dále fakt, že svědku F. W. nepřenechal vozidlo k užívání na základě nájemní smlouvy, je možno poukázat na výpověď tohoto svědka, jež byla v souladu s technickým průkazem k předmětnému vozidlu i s návrhem nájemní smlouvy (na níž je uveden A. S. jako jednatel společnosti V. E.), které měl svědek k dispozici, s výsledky šetření policie stran opravy vozidla společností M 3000, a. s., i s výpovědí svědka P. D. (který potvrdil, že svědek K. Č. si u nich nechával opravovat vozidla zn. Mercedes). Rovněž jeho výpověď nevzbuzuje pochybnosti a nelze shledat žádný podstatný rozpor snižující věrohodnost tohoto svědka. Jeho výpověď bylo proto taktéž možné považovat v kontextu s dalšími provedenými důkazy za věrohodnou. Nelze ani hovořit o dovolatelem předestíraném překrucování faktů soudy, neboť hodnocení důkazů je výhradně v dispozici obecných soudů. Naopak je to obviněný, jenž vybírá konkrétní neuchycené detaily (viz například fakt, že svědek F. W. uvedl pouze to, že si myslel, že sdělil obviněnému, že vozidlo nechce dále užívat, přičemž obviněný se svědkem nikdy nejednal, kdy zcela pomíjí výpověď tohoto svědka v tom směru, že se s obviněným sešel a podepsal s ním smlouvu). Ani prezentovaná skutečnost, že o jeho nedůvěryhodnosti svědčí fakt, že jím tvrzené právní úkony činil jménem a na účet společnosti Č. f., (správně Č. f. i.) nicméně nepamatuje si již, kolik měla firma bankovních účtů a u jaké banky apod., nemá potenciál znevěrohodnotit jeho výpověď.
21. Stran výše škody stanovené na základě znaleckého posudku, jenž obviněný napadal, lze konstatovat, že soudy správně vyšly při posouzení této odborné otázky ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětí ekonomika ceny a odhady motorových vozidel. Marginální připomínky obviněného k jeho kvalitě nemohou zakládat nutnost přezkumu Nejvyššího soudu. Znalec vycházel ze stavu tachometru uvedeném v úvěrové smlouvě, a dále s ohledem na skutečnost, že neměl vozidlo fyzicky k dispozici (bylo odcizeno), vycházel z informací udaných v technickém průkazu a z toho, jaké komponenty se na obdobné typy montovaly. V tomto ohledu zohlednil i tu (pro obviněného příznivou) skutečnost, že vozidlo nemělo mimořádnou výbavu. Současně počítal s tím, že vozidlo je průměrně opotřebené počtem ujetých kilometrů a době provozu. Ani zde tedy nelze hovořit o existenci zjevného nesouladu předpokládaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze na okraj lze poznamenat, že cena vozidla byla stanovena na 835 600 Kč s ohledem na písařskou chybu upřesněnou v rámci výslechu znalce, tudíž nelze přisvědčit odvolacímu soudu, že by byla stanovena nesprávně.
22. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Takový zjevný rozpor by bylo namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů zřetelně vyplývají.
23. Veškeré své závěry potom soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 13. až 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 9. až 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Důkazy pak soudy hodnotily ve shodě s jejich obsahem, takže se nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
24. Pokud dále obviněný v rámci svého dovolání v části II. nazvaném Důkazní situace paušálně odkázal na obsah svého odvolání, je nutno konstatovat, že taková argumentace nemohla obstát. Nejvyšší soud se může v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Zmíněným odkazem se proto Nejvyšší soud nijak nezabýval.
25. Obviněný dále právně relevantně v rámci zvoleného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal neplatnost ujednání úvěrové smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, z čehož usuzoval, že se nejednalo o věc cizí, respektive, že nemohl jednat v úmyslu ve vztahu k přisvojení si cizí věci. Nejvyšší soud však této argumentaci nemohl přisvědčit.
26. V tomto ohledu je nutno poukázat na skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud a která rozvedl v odstavci 15. odůvodnění svého rozsudku. Konkrétně byla dne 13. 9. 2017 uzavřena smlouva o úvěru mezi společnostmi M. A., a V. E., v jejímž rámci byl v bodě 3 sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k předmětu financování (předmětné vozidlo Mercedes CLS). V bodě 3.3. je výslovně uvedeno, že k zajištění závazku splacení úvěru klient (společnost V. E.) převádí bezpodmínečně a v plném rozsahu vlastnické právo k vozidlu, věřitel nabývá vlastnické právo k vozidlu okamžikem podpisu úvěrové smlouvy. Předmětné vozidlo tak fakticky bylo ve vlastnictví společnosti M. A., a to v souladu s bodem 3.4. do doby uhrazení celé úvěrové částky. V bodech 3.7. a 3.8. je dále uvedeno, že společnost M. A., přenechává vozidlo klientovi do bezplatného užívání, přičemž smlouva o výpůjčce končí dnem zániku zajišťovacích závazků jejich zaplacením klientem. Podle bodu 4.1 smlouvy (byť jej odvolací soud nesprávně označil za všeobecné obchodní podmínky v odstavci 12. odůvodnění svého rozsudku) nebyl klient oprávněn bez předchozího písemného souhlasu společnosti M. A., vozidlo prodat, pronajmout, dát do zástavy či do jiné dispozice třetí osobě vyjma osob blízkých a zaměstnanců klienta. Lze pak poznamenat, že obdobná ujednání jsou standardní součástí úvěrových smluv k vozidlům, přičemž obviněný neplatnost těchto ustanovení při uzavření smlouvy, ani posléze, nevytkl a fakticky s ní přichází až v rámci své obhajoby v tomto trestním řízení.
27. Odvolací soud se pak totožnou námitku obviněného podrobně zabýval v odstavcích 11. až 14. odůvodnění svého rozsudku. Namítal-li obviněný nepřípadnost užití odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1451/2018, pak dovolací soud se se soudem užitou argumentací zcela ztotožňuje, neboť pro trestněprávního posouzení věci je zásadní vnímání konkrétní situace osobami, které se jí účastní. Obě strany tohoto závazku s platností smlouvy včetně konkrétně vyzdvihnutých smluvních ujednání počítaly a z takto nastavených vzájemných práv a povinností vycházely. Obviněný na jejím základě vozidlo užíval toliko jako vypůjčitel a provozovatel, nemohl s ním však nakládat jako vlastník. Ostatně kromě podpisu smluvních stran na předmětné úvěrové smlouvě stvrzující vlastnictví vozidla společností M. A., lze vyzdvihnout informaci patrnou z kopie velkého technického průkazu, a to, že od 4. 10. 2017 byla jako vlastník předmětného vozidla zcela v souladu s uvedenou smlouvou vedena společnost M. A. Nadto lze na okraj konstatovat, že poznámka odvolacího soudu o tom, že se obhajobou citované (v dovolání však nespecifikované) judikáty vztahují ke staré právní úpravě podle zákona č. 40/1964 Sb., není nepřípadná, nýbrž podtrhuje kontext sdělení odvolacího soudu, jenž poukazoval na to, že se jednalo o věci týkající se přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení a posouzení jejího zajištění.
28. Na základě zjištěných okolností tak byla vlastníkem předmětného vozidla společnost M. A., a tudíž se ve vztahu k dovolateli jednalo o věc cizí. Lze pak souhlasit s názorem státního zástupce, že dovolatel ani v rámci svého mimořádného opravného prostředku neuvádí tvrzení či relevantní skutečnosti, že by se jednalo o věc v jeho vlastnictví, vůči níž by se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry. Pouze zpochybňuje shora uvedené skutkové okolnosti, že došlo k předání vozidla nabyvateli obchodního podílu společnosti V. E., a současně nedošlo k předání vozidla z jeho strany do nájmu svědku F. W. Ignoruje však, že podstatou vytýkaného jednání nebylo to, že by byl nutný souhlas věřitele z úvěrové smlouvy s převodem obchodního podílu, nýbrž to, že vozidlo (v rozporu s úvěrovou smlouvou) přenechal do užívání třetí osobě, svědku F. W., a současně jej nepředal novému jednateli společnosti V. E., svědku V. H. s údajným převodem obchodního podílu společnosti. Nelze se proto ztotožnit s jeho argumentací, že byl veden úmyslem umožnit nabyvateli obchodního podílu výkon práv spjatých s vozidlem. Stran formy zavinění lze pak jen akcentovat, že si byl vědom, že mu vlastnické právo k vozidlu společnosti V. E., nenáleží, a v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Svěřenou věcí se přitom rozumí i věc, k níž se vztahuje zajišťovací převod vlastnického práva a k níž pachatel (dlužník) v důsledku toho pozbyl vlastnické právo do splnění svého dluhu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 924/2016). K přisvojení dochází tehdy, pokud pachatel se svěřenou věcí disponuje v rozporu s účelem jejího svěření, tj. i přenechání k užívání další osobě, ač k tomu neměl právní důvod. Nejvyšší soud se tak s výhradami obviněného neztotožnil a hodnotil je jako zjevně neopodstatněné.
29. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného A. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
30. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 14. 12. 2021, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 12. 1. 2023. V dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu