ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.512.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 512/2023-8719
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 7. 2023 o dovoláních obviněných M. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, a M. Z. , nar. XY ve XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 4 To 31/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 5/2021 takto:
I.
Z podnětu dovolání obviněného M. K. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušují
- rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 4 To 31/2022, ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného M. K., pokud tím zůstal nedotčen výrok o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a výrok o trestu, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce podaném ohledně obviněného M. K.,
- rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 4. 2022, sp. zn. 53 T 5/2021, ve výroku o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci přikazuje , aby věc obviněného M. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. K. nebere do vazby.
III.
Dovolání obviněného M. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. 4. 2022, č. j. 53 T 5/2021-8362, byli obvinění M. K. a M. Z. jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 1, 2 výroku o vině) a obviněný M. K. sám byl uznán vinným ještě pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byli odsouzeni
- obviněný M. K. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výměře 100 000 Kč, který se skládá ze 100 denních sazeb po 1 000 Kč za jednu denní sazbu, k trestu propadnutí náhradní hodnoty postihujícímu nemovitosti specifikované ve výroku a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání tří let, přičemž podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 4 T 18/2019, včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí,
- obviněný M. Z. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí náhradní hodnoty postihujícímu finanční prostředky a nemovitosti specifikované ve výroku a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích v trvání tří let.
3. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
4. Kromě toho bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněných M. P. a právnických osob K. t., A. T. T., a E.
5. O odvoláních, která podali obvinění M. K., M. Z., právnické osoby K. t., a E., proti všem jich se týkajícím výrokům a státní zástupce ohledně každého z obviněných proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2022, č. j. 4 To 31/2022-8515. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných M. K., M. Z., M. P. a právnické osoby K. t., byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušen ohledně obviněného M. K. ve výroku o trestu zákazu činnosti a ohledně obviněných M. Z., M. P. a právnické osoby K. t., ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému M. K. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na šest let a obviněným M. Z., M. P. a právnické osobě K. t., byly uloženy tresty propadnutí náhradní hodnoty postihující věci specifikované ve výroku. Odvolání obviněných M. K., M. Z., právnických osob K. t., a E., a odvolání státního zástupce podané ohledně obviněných právnických osob A. T. T., a E., byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
6. Obvinění M. K. a M. Z. podali dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
7. Obviněný M. K. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že zjištěný skutek, jak byl popsán ve výroku, nenaplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu, resp. jeho pokusu. Uvedl, že jeho jednání nelze považovat za pohrůžku, zejména ne za pohrůžku těžkou újmou, a že ani není jasné, jaká těžká újma by měla z jeho jednání vzniknout. Obviněný M. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
8. Obviněný M. Z. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém jeho se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst.1 písm. h) tr. ř. Vytkl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Zdůraznil, že poškozený jako účastník soukromoprávních vztahů nedbal ani v minimální míře na ochranu svých práv, nevyvinul potřebnou míru opatrnosti a neopatřil si snadno dostupné informace o rozhodných skutečnostech, ačkoli k tomu byl z hlediska kvalifikace, postavení a zkušeností vybaven. V návaznosti na to obviněný namítl, že za zmíněných okolností musí sám poškozený nést následky svého neopatrného postupu. Uplatněnou argumentaci doplnil odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že při posuzování otázky, zda jde o trestný čin podvodu, nelze odhlížet od sumy vědomostí poškozeného o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán, a zejména pak nelze pomíjet možnost poškozeného omyl jednoduše eliminovat. Obviněný M. Z. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se v písemném vyjádření k dovoláním plně ztotožnil s tím, jak soudy z hlediska právní kvalifikace posoudily zjištěný skutkový stav. Konstatoval, že námitky uplatněné oběma obviněnými v dovoláních jsou jen opakováním obhajoby, se kterou se soudy vypořádaly, přičemž učinily správné závěry. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání obviněných byla jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
10. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána obviněnými jako oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájců podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř.
11. Dovolání obviněného M. K. nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., takže Nejvyšší soud ohledně tohoto obviněného podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že jeho dovolání je důvodné. Dovolání obviněného M. Z. je zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného M. K.
12. Pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě 3 výroku o vině, spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v podstatě v tom, že obviněný se záměrem přinutit poškozeného P. Š., jednoho z jednatelů a společníků S. H., aby mu poskytl finanční prostředky, zneužil jeho špatného psychického stavu, který nastal v důsledku toho, že poškozený předtím podepsal dokumenty, jimiž zatížil vlastní majetek, resp. majetek obchodní společnosti S. H., vysokými dluhy, a žil v těžkých obavách, že se to prozradí před společníky či rodinnými příslušníky. Obviněný podle těchto zjištění odeslal dne 27. 8. 2018 ze své e-mailové adresy poškozenému na jeho soukromou e-mailovou adresu zprávu, ve které na něm požadoval zaplacení dlužné částky 5 700 000 Kč s tím, že pokud se mu to nelíbí, „půjde napřímo za H. a vše mu poví“, a dne 31. 8. 2018 v reakci na zprávy, v nichž poškozený uvedl, že požadovanou částku nemůže dlužit, odeslal poškozenému další e-mailovou zprávu, v které ho informoval, že mu poslal v zalepené obálce dva výtisky smlouvy o zápůjčce částky 5 700 000 Kč a další dokumenty s pokyny, co má kde poškozený podepsat a kde je třeba úředně ověřit podpis, avšak poškozený tyto dokumenty nepodepsal, požadovanou částku nezaplatil a podal trestní oznámení.
13. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, způsobí-li takovým činem značnou škodu. Pokus podle §21 odst.1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
14. Výrok o vině je podle tzv. právní věty založen na tom, že obviněný nutil poškozeného k zaplacení požadované peněžní částky pohrůžkou jiné těžké újmy, tj. jiné, než je násilí. Přitom pohrůžka spočívala v hrozbě, že obviněný „půjde za H. a vše mu poví“. Tím byl míněn J. H. – otec manželky poškozeného a zakladatel obchodní společnosti S. H. Z kontextu věci je patrno, že sdělením, podle kterého obviněný J. H. vše poví, byly míněny informace o tom, že poškozený podepsáním různých dokumentů zatížil svůj majetek a majetek obchodní společnosti S. H., vysokými dluhy. Podle výroku o vině poškozený žil v těžkých obavách zejména z toho, že se tyto skutečnosti prozradí před společníky či rodinnými příslušníky. Toto zjištění je ve výroku o vině komponováno jako špatný psychický stav poškozeného, jehož obviněný zneužil k tomu, aby po poškozeném požadoval peníze, nikoli jako stav, který by obviněný způsobil svou pohrůžkou. Z výroku o vině ani z odůvodnění obou rozsudků nevyplývá nic konkrétního o tom, jakou újmu – natož pak těžkou újmu – by měla poškozenému způsobit okolnost, že J. H. se dostanou informace o dispozicích, jimiž poškozený zatížil svůj majetek, resp. majetek obchodní společnosti S. H. Oba soudy v odůvodnění rozsudků rozvíjely úvahy v tom smyslu, že jinou těžkou újmou podle §175 odst. 1 tr. zákoníku může být vážná újma na právech, na cti či dobré pověsti, rozvrat manželství nebo rodinného života, zhoršení výdělečných možností apod. Tyto úvahy obecně vzato nejsou nesprávné, avšak postrádají potřebnou spojitost se skutkovými zjištěními učiněnými v posuzované věci. Soudy nezjistily nic v tom směru, co konkrétně by obviněnému mělo hrozit z toho, že J. H. obdrží informace o jeho majetkových dispozicích. Nedostatek tohoto zjištění brání závěru, že by šlo o „pohrůžku jinou těžkou újmou“ podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
15. V této souvislosti nelze pominout svědeckou výpověď poškozeného P. Š. a výpovědi svědků J. H. a H. H., jak je reprodukoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v odůvodnění rozsudku.
16. Z výpovědi poškozeného je zřejmé, že J. H. se o celé věci dozvěděl v souvislosti s tím, že poškozený podal trestní oznámení a sám informace předal i J. H. To, co následovalo, poškozený popsal tak, že J. H. na něho dva až tři měsíce „v podstatě denně řval“. Dále poškozený uvedl, že kolegové v práci se na něj dívali „přes prsty“. Pokud jde o rodinu, poškozený zmínil, že předmětné skutky se projevily i v jeho rodinném životě a že ho nad vodou držela především manželka.
17. Svědek J. H. popsal vztah poškozeného a ostatních členů rodiny tak, že nikdo nedával poškozenému najevo, že by měl v rodině méněcenné postavení. Zároveň svědek uvedl, že když mu poškozený řekl o předmětném problému, oba na sebe do 3 hodin do rána řvali, že pak sám (svědek) začal věc řešit a že narušení jeho vztahu s poškozeným spočívalo v tom, že s poškozeným přestal komunikovat.
18. Podle výpovědi svědkyně H. H. byly vztahy poškozeného a ostatních členů rodiny dobré bez toho, že by někdo poškozenému dával najevo nějaké méněcenné postavení. Změnu v chování poškozeného svědkyně zaznamenala až v červenci 2018, kdy mu půjčila 2 miliony korun a viděla, že je nesvůj a že ho něco trápí. Období poté, co poškozený učinil trestní oznámení a sám informoval J. H., se výpověď svědkyně zachycená v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci netýkala.
19. Z uvedeného je zřejmé, že v důsledku informací, které nakonec obdržel J. H. a kterými poškozenému předtím hrozil obviněný, byl poškozený vystaven v podstatě jen tomu, že J. H. na něho nejprve křičel a pak s ním přestal komunikovat. Lze usuzovat, že totéž reálně vyplývalo z pohrůžky, kterou obviněný adresoval poškozenému při uplatnění svého požadavku na zaplacení peněžní částky. Hrozbu, že J. H. bude na poškozeného křičet a pak s ním přestane komunikovat, je možné pokládat za pohrůžku určitou újmou na straně poškozeného, ale její závažnost rozhodně nedosahuje úrovně, kterou ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku spojuje se zákonným znakem „těžká újma“. Jde spíše jen o určitou nekomfortnost situace, v níž se poškozený pod vlivem pohrůžky obviněného nacházel. Uvedený zákonný znak nemohl být naplněn ani tím, co poškozený nekonkrétně popsal tak, že kolegové v práci se na něj dívali skrz prsty. O nějakém rozvratu manželství nebo rodinného života poškozeného žádné konkrétní zjištění nesvědčí, naopak z výpovědi poškozeného vyplynulo, že manželka mu byla oporou.
20. Újma, která ve skutečnosti nastala, se jistě nemusí rovnat újmě, kterou bylo vyhrožováno. Nicméně i z popsané reálně vzniklé situace lze dovozovat závažnost újmy, jakou mohli předpokládat jak poškozený, tak obviněný. A to zejména za situace, kdy jiná skutková zjištění, tj. zjištění o nějaké konkrétní předpokládané těžké újmě, soudy neučinily.
21. Pohrůžka sdělením informace o chybném a obchodní společnost ekonomicky zatěžujícím postupu jejího jednatele (poškozeného) ostatním jednatelům a společníkům obchodní společnosti, případně rodinným příslušníkům poškozeného, nepředstavuje bez dalšího pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku.
22. To, čím obviněný poškozenému hrozil při uplatnění svého požadavku na zaplacení peněžní částky, nemá povahu těžké újmy podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Výrok o vině obviněného pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1, §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je tudíž nesprávný. V důsledku toho nemůže obstát ani výrok o trestu, který byl obviněnému uložen. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, pokud jím byl vadný výrok ponechán nedotčen, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
23. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného M. K. zrušil ohledně tohoto obviněného vadnou část napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci i vadnou část rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako součást řízení předcházejícího napadenému rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením části obou rozsudků pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci věc obviněného M. K. v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
24. Výrok o vině obviněného M. K. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a navazující výrok o náhradě škody zůstal nedotčen, neboť nebyl napaden dovoláním obviněného a nebyl předmětem přezkumu.
25. Obviněný M. K. vykonává trest odnětí svobody uložený rozsudkem, který byl z podnětu jeho dovolání zrušen. Za tohoto stavu bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného. V řízení před oběma soudy byl obviněný na svobodě a nebyl ve vazbě. Žádný z důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) tr. ř. nevyvstal ani v pozdějším stadiu řízení. Nejvyšší soud tedy rozhodl, že obviněný M. K. se nebere do vazby.
K dovolání obviněného M. Z.
26. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný M. Z. uznán vinným v bodech 1, 2 výroku o vině, spočíval podle zjištění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v podstatě v tom, že obviněný M. Z. v součinnosti s obviněným M. K. a zčásti též s obviněným M. P. v letech 2017-2018 způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině vmanévrovali P. Š. jako jednatele obchodní společnosti S. H., do obchodních vztahů s obchodními společnostmi A. T. T., K. t., a E., předstírali, že obchodním společnostem A. T. T. (do jejíhož postavení posléze vstoupila obchodní společnost K. t.) a E., vznikla škoda v důsledku vad v dodávkách hutního materiálu obchodní společností S. H., a na tomto podkladě neoprávněně dosáhli toho, že P. Š. z prostředků obchodní společnosti S. H., nechal odeslat částku 3 000 000 Kč na účet společnosti K. t., přičemž obviněný M. Z. se pokusil vylákat ještě další částku ve výši 15 840 000 Kč, a nezaplacením odebraného zboží způsobili obchodní společnosti S. H., škodu ve výši 11 277 823 Kč, přičemž se pokusili vylákat ještě částku 13 500 000 Kč. Ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině je patrno, že obvinění k činu využili jednak důvěry, kterou měl P. Š. k obviněnému M. K., a jednak toho, že P. Š. se stal jednatelem obchodní společnosti S. H., v souvislosti s tím, že se přiženil do rodiny H., obával se, aby v tomto postavení nezklamal, a snažil se větší problémy řešit tak, aby nepoškodil společnost a aby se o nich společníci nedověděli.
27. Z tzv. právní věty výroku o vině je patrno, že soudy aplikovaly na zjištěný skutek ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve variantě, podle které se zločinu podvodu dopustí ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
28. Námitky obviněného M. Z. proti výroku o vině byly založeny na tom, že P. Š. nic nebránilo v tom, aby požadavky vznesené obviněnými prostě odmítl, zvláště když měl odpovídající vzdělání, kvalifikaci, zkušenosti v oboru a v rámci svého postavení řešil reklamace. Obviněný poukázal též na to, že P. Š. jednal v rozporu s ustanovením §159 odst. 1 občanského zákoníku nedbale, když nedoložené nároky uznal a začal je splácet. Obviněný tím zpochybnil relevanci omylu jako zákonného znaku trestného činu, míněno omylu, v němž byl P. Š. jako jednatel obchodní společnosti S. H.
29. Evidentní neopodstatněnost těchto námitek vyplývá z konkrétních okolností posuzovaného případu. Obvinění věděli, jak P. Š. vnímá své postavení v obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem a která měla povahu „rodinné firmy“. Přitom spoléhali na to, že problémy, uměle vytvořené předstíráním vad dodávek od této společnosti, se bude snažit vyřešit nestandartním způsobem, tak aby se o nich společníci nedověděli. Obvinění se neomezili na pouhé uplatnění svých nepodložených požadavků, které by P. Š. bez dalšího akceptoval, ale zároveň ho vystavili mnohostrannému a trvalému nátlaku na to, aby těmto požadavkům vyhověl. Jednotlivé formy tohoto nátlaku jsou popsány ve výroku o vině a podrobně rozvedeny zejména v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci.
30. Obvinění měli od počátku záměr vytěžit z postavení P. Š. prospěch a zinscenovali obchodní vztahy jeho obchodní společnosti s obchodními společnostmi A. T. T., a E., tak, aby tyto obchodní společnosti nejprve získaly jeho důvěru objednávkami o malém objemu a řádným uhrazením dodávek. Teprve poté obvinění přikročili k podstatně větším objednávkám, se kterými spojili kroky směřující k neoprávněnému obohacení předstíráním vad dodaného plnění. Významným činitelem tu byl osobní vztah k obviněnému M. K., kterého P. Š. pokládal za kamaráda a který z této pozice pod zdáním pomoci působil ve skutečnosti k tomu, aby P. Š. předkládaným požadavkům vyhověl. Obvinění se neomezili jen na neoprávněné peněžní plnění od obchodní společnosti S. H., ale zaměřili se i na to, aby od této obchodní společnosti získali zboží bez zaplacení (to představuje škoda ve výši 11 277 823 Kč jako hodnota zboží, které odebrala obchodní společnost E.). Také způsoby uvádění poškozeného v omyl byly různorodé a vynalézavé. Kromě předstírání pohledávky, která nikdy nevznikla, to bylo například vystupování obviněného M. Z. pod falešným jménem, úprava jednoho z atestů hutního materiálu, zatajení, že celou „spolupráci“ koordinuje obviněný M. K., nepravdivé tvrzení o dojednání změny závazku a o úhradě části „dluhu“ za poškozeného. V omyl byl poškozený uváděn také ohledně reálné obchodní činnosti společností A. T. T., a E., a jejich reálné snahy o řádnou obchodní spolupráci, ohledně potřeby plechů jako skutečného (tvrzeného) účelu obchodu, existence jakéhosi dalšího odběratele a vzniku škody na jeho straně, ve vztahu k jednání pod bodem 2 výroku rozsudku také ohledně úmyslu zaplatit za odebrané zboží a ohledně toho, pro koho bylo zboží určeno.
31. Za popsaného stavu nelze dojít k závěru, že by výrok o vině trestným činem podvodu byl nějakou nedůvodnou kriminalizací soukromoprávních (obchodních) vztahů a že by nedostatečná obezřetnost v postupu P. Š. jako jednatele obchodní společnosti S. H., byla tak dominantní, aby byla podstatnou či dokonce snad rozhodující příčinou škody. Tím se posuzovaný případ liší od případů, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí, kterými obviněný argumentoval v dovolání. Těmito rozhodnutími byly zrušeny odsuzující rozsudky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými trestným činem podvodu. Tato rozhodnutí byla učiněna v případech, které se skutkově zcela lišily od posuzované věci.
32. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, se týkalo věci, v níž obviněný převzal částku 1 000 000 Kč jako zálohu na koupi rodinného domu s pozemky, aniž poškozenému sdělil, že tyto nemovitosti jsou zatíženy právy třetích osob, a tuto částku na žádost poškozeného nevrátil poté, co se poškozený dověděl o zatížení nemovitostí a co se rozhodl neuzavřít kupní smlouvu. Poškozený zaplatil zálohu za situace, kdy se nijak nezajímal o žádné vztahy týkající se nemovitostí, nepožadoval od obviněného žádné informace a nepožadoval na něm ani si sám neopatřil výpis z katastru nemovitostí. Jednání obviněného spočívalo v tom, že nabízel nemovitosti k prodeji bez výslovného uvedení jejich zatížení právy třetích osob, a jinak na poškozeného z hlediska jeho omylu nepůsobil, zejména netvrdil, že by na nemovitostech nevázla práva třetích osob.
33. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012-I, se týkalo věci, v níž obviněný uzavřel s bankou dvě smlouvy o úvěru vždy ve výši 300 000 Kč, ačkoli věděl, že tyto prostředky nebude schopen splatit, a uvedené částky nevrátil. Obviněný nežádal o úvěr, ale akceptoval nabídku banky, která mu sama prostřednictvím internetového bankovnictví nabídla uzavření smluv o úvěru se záměrem zvětšit objem svých obchodů. Banka si nijak neověřila způsobilost obviněného ke splnění závazků vyplývajících ze smluv o úvěru a bez dalšího vycházela z toho, že obviněný se v dřívější době jevil jako řádný klient. Banka si neopatřila žádné informace o schopnosti obviněného splácet úvěry, ačkoli pro to byla dostatečně vybavena odborným aparátem.
34. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, se týkal věci, v níž obviněný formou úvěru získal od banky částku 45 000 000 Kč na deklarovanou podnikatelskou činnost, ačkoli jeho úmyslem bylo tyto prostředky jen získat a nevrátit, přičemž úvěr splácel jen zpočátku do doby, než byly úvěrové prostředky z banky zcela odčerpány. Banka uzavřela smlouvu o úvěru za situace, kdy mohla prostřednictvím svého odborného potenciálu zjistit evidentní vysokou míru rizikovosti úvěru a zejména pak nereálnost deklarovaného podnikatelského záměru.
35. Vzhledem k očividné skutkové odlišnosti případů, v nichž byla vydána citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, oproti posuzovanému případu obviněného M. Z. nemohl Nejvyšší soud akceptovat námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že výrok o jeho vině je v rozporu s právními názory vyslovenými v citovaných rozhodnutích ohledně významu omylu jako zákonného znaku trestného činu podvodu. V citovaných rozhodnutích šlo o to, že poškození vstoupili do obchodních vztahů bez elementární míry obezřetnosti, což bylo dominantní příčinou jejich omylu a následně i škody na jejich straně ve srovnání s relativně nepatrnou mírou aktivity obviněných vztahující se k omylu poškozených. Naproti tomu v posuzované věci obviněného M. Z. šlo o předem promyšlené, naplánované a koordinované zneužití stavu, v němž se nacházel P. Š. jako jednatel obchodní společnosti S. H. Obvinění ho nejprve vtáhli do obchodních vztahů, které z jejich hlediska byly pouhou záminkou k dalšímu nekalému jednání, jímž ho uvedli v omyl aktivním a důrazným předstíráním vad plnění od uvedené obchodní společnosti, v tomto omylu ho systematicky utvrzovali a pod vnějším zdáním pomoci od kamaráda (obviněného M. K.) ho směrovali k transakcím ve svůj prospěch, resp. ve prospěch právnických osob, v jejichž zájmu jednali. Nedostatek obezřetnosti P. Š. tak měl zcela okrajový význam a naopak byl okolností, se kterou obvinění předem počítali a kterou evidentně zneužili.
36. Je ostatně zřejmé, že zmíněné případy posuzované ve starší judikatuře byly svou povahou a okolnostmi výjimečné a nelze z nich dovozovat, že by trestní odpovědnost za podvod vylučovala soukromoprávní povaha primárního (závazkového) vztahu, na jehož základě byl trestný čin spáchán, nebo snad každá nižší (nedostatečná) míra obezřetnosti na straně podvedeného. Prakticky u každého spáchaného (dokonaného) podvodu si lze představit nějakou vyšší míru obezřetnosti, která by jeho dokonání zabránila. Účelem trestního práva je však chránit i oběti trestné činnosti, které se z nějakého důvodu před ní dostatečně nechrání. Taková nedostatečná ochrana či obrana zpravidla neznamená, že trestná činnost není trestnou činností.
37. Výrok o vině obviněného M. Z. netrpí vytýkanými vadami a napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, pokud jím byl tento výrok ponechán nedotčen, není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K postupu Nejvyššího soudu v dovolacím řízení
39. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud jde o dovolání obviněného M. K., a v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud jde o dovolání obviněného M. Z.
40. Vzhledem k většímu časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku, ke kterému došlo dne 25. 10. 2022, pokládá Nejvyšší soud za nutné poznamenat, že věc mu byla předložena s dovoláními obviněných dne 25. 5. 2023. V řízení před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu