ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.561.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 561/2023-554
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněné J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 6 To 294/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 3/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 7. 2022, č. j. 18 T 3/2022-336, byla obviněná J. K. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného J. K. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění okresního soudu obviněná dopustila v podstatě tím, že společně s obviněným J. K. nejméně od 24. 3. 2021 do 29. 11. 2021 v XY, okres Uherské Hradiště, Zlínský kraj, bez souhlasu majitele P. K., přes jeho opakované ústní a písemné výzvy k vyklizení domu a opuštění nemovitosti, společně obývali rodinný dům č. p. XY, a to včetně pozemku, jehož je součástí, a přilehlých pozemků, ačkoli si byli vědomi toho, že usnesením soudního exekutora JUDr. Milana Makaria, Exekutorský úřad Praha – západ, ze dne 6. 11. 2019, č. j. 156 EX 116/16-469, byl udělen vydražiteli P. K. příklep na vydražených nemovitých věcech, a to pozemcích p. st. č. XY o výměře 249 m 2 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY XY, p. č. 169/3 o výměře 350 m 2 – zahrada, p. č. XY o výměře 307 m 2 – orná půda, p. č. XY o výměře 98 m 2 – zahrada, p. č. XY o výměře 1296 m 2 – trvalý travní porost, p. č. XY o výměře 1096 m 2 – zahrada a p. č. XY o výměře 379 m 2 – zahrada, vše v k. ú. XY u Uherského Hradiště na LV č. XY, a jmenovaný tak nabyl vlastnické právo k uvedeným nemovitým věcem, kdy toto rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 14 Co 429/2019-566, a Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 17. 2. 2021 č. j. 20 Cdo 2866/2020-53, dovolací řízení zahájené z podnětu obviněné J. K. zastavil, kdy toto rozhodnutí bylo obviněné J. K. doručeno dne 23. 3. 2021 a obviněný J. K. byl s těmito skutečnostmi obeznámen.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 11. 2022, č. j. 6 To 294/2022-450, byla odvolání obviněné J. K., obviněného J. K., obě směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně, i odvolání poškozeného P. K. směřující proti výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť věc měla být po právní stránce posouzena jinak. Soudy na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávným skutkovým závěrům a vedle toho nepřihlédly v rámci prejudiciálních otázek ke stavu ostatních řízení, které se předmětných nemovitých věcí dotýkají. Rozporovala neužití zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestní právo by mělo sloužit jako ultima ratio . Poškozený by s ohledem na vedené exekuční řízení a výkon rozhodnutí pro vyklizení uvedených nemovitostí měl nadále využívat svých práv podle civilního řízení, a nikoli prostřednictvím institutů trestního práva.
5. Dále obšírně rekapitulovala, jak se stala obligačním dlužníkem z hypotečního úvěru M. D., která neplnila řádně své povinnosti, přičemž se věřitel rozhodl domáhat finančních prostředků soudní cestou a následně exekučně. Odkázala na vedené exekuční řízení pod sp. zn. 156 EX 116/16 na základě exekučního titulu, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2013, č. j. 11 C 59/2013-21, následné pověření Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2016, č. j. 67 EXE 435/2016-17, kdy exekuční návrh podaný bankou byl vadný. Následně došlo ke změně exekučního titulu opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, a z toho důvodu měla obviněná za to, že exekuční titul nebyl vykonatelný. O exekučním titulu bylo pravomocně rozhodnuto až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 68 Co 350/2018-368, z čehož vyplývá, že se nemohla dopustit trestné činnosti v období od března do listopadu 2021. Rovněž upozornila na to, že podal-li povinný proti usnesení, jímž byl zamítnut jeho návrh na odklad exekuce, odvolání, není soudní exekutor oprávněn přistoupit k dražbě nemovitých věcí až do doby, než o odvolání rozhodne odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3165/2017). Povinná podala 1. 10. 2019 návrh na zastavení exekuce a na odklad exekuce, i přes tento podaný návrh dne 5. 11. 2019 proběhla exekuční dražba nemovitých věcí povinné, přičemž soudní exekutor i exekuční soudy postupovaly v rozporu s uvedenou judikaturou. Současně bylo proti povinné M. D. exekuční řízení zastaveno, ale obviněné nebylo sděleno, v jaké výši a kým za ní bylo plněno, popřípadě zda nebyla ještě před dražbou celá exekuovaná částka vymožena. Dále poukázala na vady usnesení o příklepu ze dne 6. 11. 2019, č. j. 156 EX 116/16-469, kdy existují dvě rozhodnutí s odlišným datem vykonatelnosti.
6. Dovolatelka pak akcentovala chybějící protiprávnost jejího jednání, neboť nadále běží řízení, která mohou zvrátit vlastnické právo poškozeného k předmětným nemovitostem. Soudy se dle jejího přesvědčení měly zabývat tím, zda jsou pravomocně ukončena všechna řízení s takovým potenciálem, kdy ke dni konání veřejného zasedání o odvolaní obviněné běžela řízení o specifikovaných podaných mimořádných opravných prostředcích. Nadto Okresní soud v Uherském Hradišti usnesením ze dne 15. 1. 2021, č. j. 12 EXE 31/2020-64, vyhověl návrhu obviněné a odložil vyklizení nemovitosti do právní moci návrhu povinné na zastavení exekuce, což nebylo vzato soudy v úvahu. Exekuční soud tedy pro zjištěné závady, především pro rozpor v tvrzeních svědka obžaloby o úhradě odložil vyklizení nemovitostí, čímž umožnil užívání daných nemovitostí věcí obviněné.
7. Soud si nevyjasnil ani to, jak zněl výrok Nejvyššího soudu ve věci dovolání proti usnesení o příklepu. Soud prvního stupně uvedl, že se dovolací soud podaným dovoláním meritorně nezabýval a dovolací řízení zastavil, obžaloba a poškozený poté tvrdí, že se dovolací soud námitkou vykonatelnosti meritorně zabýval a měl ji zamítnout. Podstatou námitky obviněné stran vykonatelnosti usnesení o příklepu se tak již žádný soud nezabýval, ač byla v rámci trestního řízení vznesena, v čemž spatřovala extrémní rozpor s tvrzením poškozeného o nabytí vlastnického práva v souladu se zákonem.
8. Dále namítala, že poškozený nesplnil podmínku pro nabytí vlastnického práva, jelikož podle usnesení ze dne 6. 11. 2019, č. j. 156 EX 116/16-469, bylo v bodě II poškozenému uloženo „ uhradit v dražbě z finančních prostředků získaných z úvěru vázaného na doplatek nejvyššího podání a až poté co soud zřídí zástavní právo na dražených nemovitostech ve prospěch věřitele (…) mělo být zástavním věřitelem nejvyšší podání soudu uhrazeno.“ Nicméně poškozený uhradil finanční prostředky, aniž by smlouvu o úvěru doložil a bylo zřízeno zástavní právo. Není tedy zřejmé, zda vůbec uhradil cenu a z jakých zdrojů finanční prostředky pocházely. Soudy se pak odmítly zabývat skutečností, zda kupní smlouva je pro možný nelegální původ finančních prostředků k uhrazení kupní ceny vůbec platná či nikoli. Současně soud nepostupoval v souladu s §336l odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s §336m odst. 2 o. s. ř.
9. Měla tedy za to, že soud porušil pravidlo ultima ratio , když nezohlednil skutečnosti stran odkladu vyklizení nemovitosti a deklaroval poškozeného jako vlastníka nemovitostí, jehož vlastnické právo vzniklo v rozporu se zákonem, když o těchto skutečnostech věděl a jednal v rozporu s pravidlem in dubio pro reo . Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
10. Obviněná doplnila své dovolání dalšími námitkami vztahujícími se k průběhu exekučního řízení, jejichž podstatou bylo, že bylo draženo, ač podle zákona dražba proběhnout neměla, neboť nebyla zapsána doložka provedení exekuce v rejstříku zahájených exekucí, zákon neumožňuje dražit, když není pravomocně vypořádán odklad provedení exekuce a současně cena dražených nemovitostí byla stanovena na podkladě neplatného znaleckého posudku (soudní znalec Ing. Karel Schwartz odmítl vyúčtovat znalečné) v rozporu se zákonem.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnila v předchozí fázích trestního řízení a soudy se s nimi správným a dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Podle jeho názoru soudy správně uzavřely, že prostor pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe neexistuje, a vysvětlily, proč je společenská škodlivost dána. Rovněž měl za to, že uplatnění trestní odpovědnosti je v řešeném případě namístě, a to především vzhledem k relativně dlouhému období páchání trestné činnosti, záměrnosti jednání, zatvrzelému ignorování pravomocných rozhodnutí státních orgánů a soustavnému ignorování oprávněných zájmů poškozeného. Neshledal pak žádné výjimečné okolnosti, které by značily, že jednání obviněné nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Soudy současně správně zjistily dovoláním zpochybněnou protiprávnost v jednání obviněné. Tato je dána, neboť existuje pravomocné rozhodnutí civilního soudu potvrzující vlastnické právo poškozeného k rozhodné nemovitosti. Za této situace je nemovitost ve vztahu k obviněné domem jiného ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž došlo k protiprávnímu užívání. Probíhající řízení na tento fakt nemají vliv, jak opakovaně zdůraznil krajský soud v přezkoumávaném usnesení. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
13. Obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na skutečnost, že její věc měla být po právní stránce posouzena jinak.
14. Je pak zjevné, že nereflektovala posun v dikci zákona, neboť s účinností od 1. 1. 2022 byl pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařazen nový dovolací důvod, který je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na Ústavním soudem vymezená pochybení stran vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů, ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
15. Dovolací důvod (primárně vytýkaný dovolatelkou) podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v nyní účinném znění je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
16. Část dovolacích námitek obviněné spočívala v nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů, ačkoli formálně s odkazem na průběh exekučního řízení namítala nedostatek protiprávnosti s ohledem na skutečnost, že vlastnické právo na poškozeného k předmětným nemovitým věcem nepřešlo. Pakliže uplatněné skutkové námitky, jimiž deklarovala své přetrvávající vlastnické právo k daným nemovitým věcem, byly vystavěny toliko na polemice se skutkovými zjištěními soudů, lze je sice formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění. Námitku stran neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud ji shledal zjevně neopodstatněnou.
17. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkami obviněné směřujícími proti skutkovým zjištěním. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněná J. K. svou dovolací argumentaci založila v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely, která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, lze dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
18. Obviněná v tomto směru opakovaně zpochybňovala výsledky dokazování s ohledem na její přesvědčení o vlastnictví předmětných nemovitých věcí. Podrobně akcentovala průběh exekučního řízení, přičemž vytkla jeho jednotlivé údajné vady, pro něž jej považovala za nezákonné, stejně jako skutečnost, že vlastnické právo mělo přejít na poškozeného.
19. Nejvyšší soud k tomu nejprve v obecné rovině konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Zjištění stran vlastnictví nemovitých věcí se opírají zejména o výpověď poškozeného P. K., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména listinnými důkazy, konkrétně usnesením soudního exekutora o udělení příklepu na vydražených nemovitých věcech, usnesením odvolacího soudu, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno, a výpisem z katastru nemovitostí. Z nich je patrné, že vlastníkem nemovitých věcí je poškozený. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelka dopustila shora popsaného protiprávního jednání. Faktický neoprávněný pobyt obviněné v domě a souvisejících nemovitostech je prokázán vyjádřením obviněné (a spoluobviněného J. K.) i výpovědí poškozeného.
20. Nutno pak v návaznosti na uplatněnou dovolací argumentaci akcentovat, že soudy se vznesenými námitkami týkajícími se průběhu exekučního řízení již zabývaly. K tomu lze toliko stručně zrekapitulovat následující. Především vlastnické právo poškozeného k předmětným nemovitým věcem osvědčuje výpis z katastru nemovitostí. Toto nabyl udělením příklepu v dražbě, kdy soudní exekutor pravomocným a vykonatelným usnesením ze dne 6. 11. 2019, č. j. 156 EX 116/16-469, udělil příklep k nemovitým věcem povinné vydražiteli P. K. za nejvyšší učiněné podání. Usnesení soudního exekutora potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 14 Co 429/2019-566, přičemž Nejvyšší soud následně rozhodl v rámci dovolacího řízení usnesením ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2866/2020, o jeho zastavení, neboť dovolání podala obviněná nezastoupená advokátem. Nutno rovněž akcentovat, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 6. 2021, č. j. 15 C 161/2020-104, žalobkyně J. K. proti žalovanému P. K. o určení vlastnictví, byla zamítnuta žaloba, jíž se obviněná domáhala určení, že je vlastníkem předmětných nemovitých věcí. Nelze tedy přisvědčit obhajobě obviněné, neboť jí nesvědčilo vlastnické právo k daným nemovitým věcem ani neměla předchozí souhlas s jejich obýváním od osoby, která s nimi byla oprávněna nakládat. Této skutečnosti si byla vědoma, neboť neúspěšně brojila proti průběhu exekučního řízení. Lze plně souhlasit s nalézacím soudem, že ač subjektivně s rozhodnutími v exekučním řízení nesouhlasila, bylo její povinností je respektovat, což neučinila. Na okraj je pak možné doplnit, že namítaná oprava rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 59/2013, v části úroku z prodlení nijak nenarušuje právní moc tohoto rozsudku v ostatní části, kdy vlastnické právo poškozeného k nemovitým věcem založené udělením příklepu trvá. Obdobně odklad exekuce vyklizením do právní moci rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce se nedotýká vlastnického práva poškozeného, ale pouze samotného průběhu výkonu rozhodnutí. Ani další námitky vztahující se k nezákonnosti dražby, neplatnému znaleckému posudku, nezjištění zdrojů pro uhrazení kupní ceny či probíhajícím řízením pak nemůžou založit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Námitky obviněné tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavec 7. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 8. až 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněné nevznikly.
22. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatelky směřovaly proti neužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná v tomto ohledu vyjádřila své přesvědčení, že užití předmětné zásady bylo namístě s akcentem úlohy trestního práva jako tzv. ultima ratio , neboť poškozený by měl s ohledem na probíhající exekuční řízení a výkon rozhodnutí pro vyklizení nemovitostí využívat svých práv v civilním řízení, a nikoliv prostřednictvím institutů trestního práva, které jsou vůči obviněné příliš přísné. Avšak dané argumentaci nebylo možno přisvědčit.
23. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
24. V konkrétní věci obviněné J. K. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Nejprve lze odkázat na fakt, že soudy související úvahy neopominuly (viz odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a návazně odstavec 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud na tomto místě pak rovněž akcentuje skutečnost, že obviněná se trestné činnosti dopouštěla po dlouhou dobu, přičemž jednala v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tímto způsobem pak záměrně a významně zasahovala do práv poškozeného, který v důsledku jejího počínání nemohl realizovat svá vlastnická práva k nemovitým věcem. Mimotrestní prostředky ochrany práv (zejména práva občanského) se pak míjely účinkem, když byly poškozeným využívány bez efektu, proto bylo namístě vyvození trestní odpovědnosti dovolatelky. Lze tedy mít za to, že posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu.
25. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
26. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu