ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.579.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 579/2023-3060
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 7. 2023 o dovolání obviněné E. D. , nar. XY v XY, trvale bytem v XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 4 To 57/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 2/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. D. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 31. 5. 2022, č. j. 73 T 2/2020-2789, byla obviněná uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti roků. Poškozená insolvenční správkyně Metropolitního spořitelního družstva v likvidaci byla s nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. B.
2. Z podnětu odvolání obviněné E. D. podaného do výroků o vině i trestu (a rovněž odvolání spoluobviněného P. B.) rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 4 To 57/2022-2946, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o vině a trestu obviněných a o odkázání insolvenční správkyně na občanskoprávní řízení. Při v zásadě shodných skutkových zjištěních jednání obviněné E. D. právně kvalifikoval jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020, a uložil jí podle §211 odst. 6 a §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let.
3. Podle zjištění soudů se obviněná uvedeného trestného činu dopustila v podstatě tím, že jako jediná jednatelka a jediná společnice M. I., se sídlem v Praze 1 – Nové Město, XY, s úmyslem neoprávněného získání finančních prostředků z úvěrů podepsala ve dnech 20. 7. 2012, 21. 12. 2012 a 3. 4. 2013 žádosti o poskytnutí podnikatelských úvěrů od Metropolitního spořitelního družstva (požadované výše úvěrů 64 000 000 Kč, 38 000 000 Kč a 77 900 000 Kč), v nichž uvedla, že k zajištění úvěrů budou použity jako zástava pozemky ve výroku rozsudku blíže specifikované, a přiložila k ocenění těchto pozemků nepravdivé znalecké posudky s několikanásobným nadhodnocením obvyklé (tržní) hodnoty pozemků. Na základě těchto nepravdivých údajů pak uzavřela postupně tři smlouvy o úvěrech (jejichž součástí bylo kromě zajištění zástavním právem k pozemkům také zajištění vlastní bianko směnkou) a podala žádosti o čerpání úvěrů, takže Metropolitní spořitelní družstvo jí zaslalo ve dnech 12. 9. 2012, 3. 1. 2013 a 16. 4. 2013 finanční prostředky v příslušné výši na její bankovní účet. Obviněná pak v rozporu s účelem úvěru zaslala poskytnuté finanční prostředky na účty jiných obchodních společností, aniž by vyvíjela nějakou činnost ve smyslu účelu poskytnutých úvěrů. Na jistině úvěrů nebylo nic uhrazeno. Ve třech případech podrobně popsaných ve výroku rozsudku obviněná způsobila celkovou škodu 148 518 000 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že soud neprovedl výslechy jejího syna a vnuka, které jako svědky navrhovala k poznání její osoby, a spokojil se s nepřímými důkazy v podobě znaleckých posudků. Zdůraznila, že její jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin, neboť byla „přesvědčena, obelstěna a ve své jednoduchosti a naivitě vedena osobou pana K.“ a fakticky podepsala to, co jí bylo předloženo, aniž by si vzhledem k nízkému intelektu uvědomovala následky. Neměla povědomost o tom, že znalecké posudky k ohodnocení zastavovaných pozemků jsou nepravdivé. Z jednotlivých úvěrů neměla žádný prospěch a finanční prostředky byly bez jejího vědomí odeslány účetním oddělením dalším společnostem. Obviněná poukázala na své nízké IQ (74 bodů) blížící se hranici mentální retardace. Mnohokrát v dovolání zdůraznila, že nic nechápala a ničemu nerozuměla a nemohla rozumět. Z důvodu absence intelektuální složky – v kontrastu s vysoce sofistikovanou trestnou činností, kterou neodhalili zaměstnanci Metropolitního spořitelního družstva a orgány činné v trestním řízení ji vyšetřovaly několik let – nemohla rozpoznat následky svého jednání, a proto nebyla příčetná. I pokud by soud shledal její odpovědnost ve vztahu k základní skutkové podstatě uvedeného trestného činu, nemohla být odpovědná za následek v kvalifikované skutkové podstatě podle §211 odst. 6 tr. zákoníku. V další části dovolání obviněná brojila proti výroku o trestu s tím, že soudy nepřihlédly k řadě okolností svědčících v její prospěch. Poukázala zejména na čas uplynulý od spáchání skutku, osobnostní deficity, vliv pana K., redukovaný podíl na páchání trestné činnosti, nedostatek profitu z úvěrových podvodů a starobní věk i zdravotní obtíže. Ve srovnání s jinými (vyjmenovanými) osobami komentovala druh, resp. výměru nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dožadovala se výraznější aplikace mimořádného snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 tr. zákoníku s tím, že dostačující by byl trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu. Obviněná se domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Městskému soudu v Praze, eventuálně Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud sám uložil podmíněný trest odnětí svobody se stanovením přiměřené zkušební doby.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání připomněl, že soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud svůj postup náležitě odůvodní, což soudy učinily s poukazem na dostatečné posouzení duševního stavu obviněné pro dovození trestní odpovědnosti. Zhodnocení rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněné ve vztahu ke stíhanému jednání bylo na základě znaleckých posudků a podrobných výslechů znalců dostatečné. Proklamované postavení obviněné jako tzv. bílého koně ji nezbavovalo trestní odpovědnosti za její jednání, jestliže se dobrovolně stala statutárním orgánem se všemi povinnostmi, které mu zákon ukládá. Mohla tak být postižena za trestnou činnost majetkového charakteru, na které se podílela s ostatními osobami ovládajícími skutkové dění. Přijala roli slepého podepisování předkládané dokumentace, za kterou se skrývalo angažmá třetích osob a jež umožnilo zmocnit se finančních prostředků z poskytnutých úvěrů. Jestliže se obviněná hájila zneužitím ze strany již zemřelého J. K., účelově přehlížela, že to byl její syn R. V., který byl jedním z hlavních organizátorů podvodů dopadajících na úvěry od Metropolitního spořitelního družstva a verboval tzv. bílé koně do založených obchodních společností k podvodnému vylákání úvěrů, což vyplývá mimo jiné z výpovědí svědků – např. G. K., P. F. – a z nahrávky ze schůzky V. s tzv. bílými koňmi. Svědkyně G. K., která tehdy zastávala pozici pravé ruky V., dokonce vypověděla, že obviněnou do společnosti M. I., nastrčil on coby tzv. bílého koně a obviněná mu byla zcela oddaná v souvislosti s působením v předmětné obchodní společnosti. Trest odnětí svobody uložený obviněné pod dolní hranicí zákonné trestní sazby nevykazuje podle státního zástupce ústavněprávní nedostatky a Vrchní soud v Praze jej podrobně odůvodnil. Státní zástupce navrhl dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
6. Obviněná v dalším podání zaslaném prostřednictvím obhájce a doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 6. 2023 navrhla rozhodnout o dovolání ve veřejném zasedání, připojila nový znalecký posudek z oborů psychiatrie a psychologie z června 2023 k posouzení zejména rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněné a navrhla jím provést důkaz a zopakovala svůj podnět k přerušení výkonu trestu do rozhodnutí o dovolání.
7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněnou jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněné.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Dovolací argumentace obviněné se zčásti týkala tzv. opomenutých důkazů – nevyhovění návrhu na výslech jejího syna a vnuka „k poznání osoby“ obviněné. Podle ní byl výslech těchto svědků nepřípustně nahrazen znaleckými posudky z oboru psychiatrie a psychologie. Námitka není podrobně rozvedena, zjevně však směřuje k tomu, že vnuk a syn obviněné by byli schopni rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněné ve vztahu ke spáchanému jednání posoudit lépe než znalci z oboru psychiatrie a psychologie. Takovou námitku je možné podřadit pod zmíněný dovolací důvod, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou. Zabýval se jí už odvolací soud (viz zejména odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku) a jeho závěry jsou správné. Duševní stav obviněné byl v průběhu trestního stíhání posouzen kvalifikovanými znalci a v dostatečném rozsahu. Trestní řád ostatně v §116 odst. 1 stanoví, že důkazním prostředkem k vyšetření a zjištění duševního stavu obviněného je znalecký posudek z oboru psychiatrie. Shrnuto, duševní stav obviněné byl náležitě zjištěn v průběhu trestního stíhání opatřenými a v hlavním líčení provedenými důkazy a navrhované doplnění dokazování bylo nadbytečné.
10. Námitka, že obviněná nemohla být odpovědná za následek v kvalifikované skutkové podstatě podle §211 odst. 6 tr. zákoníku, se v dovolání vztahovala primárně k otázce příčetnosti. Z hlediska zavinění a jeho formy lze proto odkázat na správné závěry odvolacího soudu vyložené v odst. 26-28 odůvodnění napadeného rozsudku.
11. Těžiště dovolacích námitek obviněné spočívalo v podstatě v tvrzení, že v důsledku nízké intelektové úrovně nebyla schopna ani částečně rozpoznat protiprávnost svého jednání a byla tudíž nepříčetná. Tato námitka se vztahuje jak ke shora uvedenému důvodu dovolání, tak k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde však rovněž o námitku zjevně neopodstatněnou.
12. Soud prvního stupně se podrobně zabýval otázkou, zda mohou vznikat nějaké pochybnosti o vymizení, případně podstatném snížení rozpoznávacích schopností obviněné, a k odvolání obviněné se touto námitkou zabýval také soud odvolací. Na základě znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie (doplněných výslechy znalců v hlavním líčení) dospěly soudy k odůvodněnému závěru, že přes její mentální handicap byly schopnosti obviněné rozpoznat protiprávnost svého jednání snížené forenzně nevýznamným způsobem. Ovládací schopnosti byly zachované (to ani nebylo v průběhu trestního stíhání žádnými konkrétními argumenty zpochybňováno). Z toho soudy dovodily právní závěr o příčetnosti obviněné. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a zejména na odst. 29 – 31 odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, k němuž Nejvyšší soud v zásadě nemá co dodat. Lze snad jen znovu zdůraznit, že při posuzování otázky rozpoznávacích schopností obviněné rozhodně nejde o to, zda rozuměla či mohla rozumět celému systému sofistikované trestné činnosti nebo zda vůbec chápala principy podnikání, nýbrž že vědomě činila určité úkony (zejména podepisovala dokumenty) týkající se extrémně vysokých finančních částek na žádost a v zastoupení jiných osob, které se za ni skrývaly, které jakoby „zastupovala“, v podstatě aby vyhověla svému synovi R. V., spolupracovníku (nadřízenému) zmíněného, v mezidobí zemřelého J. K. Přitom bezpochyby rozuměla tomu, že žádnou činnost nějaké jednatelky obchodní společnosti ve skutečnosti nevykonává a žádné úkony ohledně oněch vysokých částek za svou osobu nečiní a o úvěry pro sebe nežádá. Rozuměla tomu, že se po ní požadovaná činnost jaksi vymyká dosud po celý život vykonávané jednoduché manuální práci a že se na žádost a podle pokynů jiných osob účastní předstírání určitých úkonů. Z tohoto hlediska byla celá situace jednoduchá. Ze zjištění o z podstatné části zachovaných rozpoznávacích schopnostech (při zachovalých schopnostech ovládacích) pak soudy logicky dovodily právní závěr o příčetnosti obviněné a o její trestní odpovědnosti.
13. Obviněná v průběhu trestního řízení argumentovala rovněž probíhajícím řízením o omezení její svéprávnosti, které je vedeno na návrh jejího vnuka. K tomu lze dodat, že otázku příčetnosti nelze zaměňovat s otázkou svéprávnosti podle občanského práva (§15 odst. 2, §55 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), i když obě souvisí se znaleckým posouzením duševního stavu člověka. Jednoduše řečeno, i osoba, jejíž svéprávnost je omezena např. na disponování s relativně nízkou finanční částkou, může být trestně odpovědná za spáchání závažného, třeba i majetkového trestného činu. Schopnost rozpoznat protiprávnost činu a ovládat své jednání je třeba posuzovat vždy podle jeho konkrétní povahy a okolností ve vztahu k aktuálnímu duševnímu stavu pachatele. Naproti tomu svéprávností se rozumí obecně způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem, postarat se o vlastní záležitosti. Ani případné rozhodnutí o omezení svéprávnosti přitom nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života (§64 o. z.). Pro posouzení otázky příčetnosti je omezení ve svéprávnosti podle občanskoprávních předpisů bezvýznamné (viz např. Šámal, P. a kol: Trestní právo hmotné. 9. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, str. 184).
14. Nejvyšší soud nemohl vyhovět návrhu obviněné na provedení důkazu novým znaleckým posudkem z oborů psychiatrie a psychologie z června 2023, který učinila spolu s předložením znaleckého posudku v průběhu řízení o dovolání. K tomuto doplnění dovolání nebylo možno přihlížet již proto, že k němu došlo po uplynutí lhůty k podání dovolání. Zásadní pak je, že smyslem řízení o dovolání není uvádět nové skutečnosti, navrhovat nové důkazy, resp. tyto důkazy provádět, hodnotit a činit na jejich podkladě nové, jiné skutkové a právní závěry. Podstatou dovolacího řízení je přezkum zákonem vybraných rozhodnutí soudů druhého stupně z taxativně uvedených zákonných hledisek, a to k okamžiku vydání napadených rozhodnutí. Jen zcela nad rámec uvedeného je možné dodat, že ani z některých pasáží obhajobou dodatečně předloženého znaleckého posudku by nebylo možno dovozovat, že obviněná vůbec netušila, co a pro koho činí, a nemohla se ovládnout. Z některých částí posudku také nelze přesně oddělit názor znalců od tvrzení obhajoby a znalci se navíc vyjadřují např. v tom smyslu, že „námitka obhajoby byla … zcela správná“. Nejasně je odůvodněn závěr o úplném vymizení i schopností ovládacích (tzv. volní kritérium příčetnosti). Znalci se také do jisté míry vyjadřují k otázkám právním, např. k omezení svéprávnosti. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že tím nečiní závěry o správnosti a důkazní hodnotě obhajobou předloženého znaleckého posudku, pouze na okraj poukazuje na některé vybrané problémy. Připomíná zároveň v obecné rovině, že nové skutečnosti nebo důkazy mohou být důvodem k podání návrhu na povolení obnovy řízení (§277 a násl. tr. ř.).
15. Námitka obviněné, že uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný, není podřaditelná pod uplatněný ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu – aktuálně např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. – při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
16. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zároveň však opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018). K ústavněprávní povaze proporcionality trestní represe a řádného odůvodnění soudních rozhodnutí i z hlediska trestu viz také nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, z odborné literatury viz např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758.
18. Shora zmíněná judikatura, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
19. Shrnuto, zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu v daném případě zjevně nedošlo. Vrchní soud v Praze shledal výjimečné důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, přičemž vzal v úvahu okolnosti svědčící ve prospěch obviněné a její mimořádné osobní poměry. Na druhé straně nemohl přehlédnout extrémní závažnost trestné činnosti, na níž se obviněná podílela. Úvahy o trestu jsou vyloženy v odst. 51 a 52 odůvodnění napadeného rozsudku a Nejvyšší soud na ně odkazuje. Zákonu odpovídá i výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
20. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl o tom v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Vzhledem k tomu, že předseda senátu neshledal důvod k přerušení obviněnou vykonávaného trestu odnětí svobody (§265o odst. 1 tr. ř.), nebylo rozhodováno samostatným rozhodnutím o návrhu, přesněji podnětu obviněné k odkladu, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Ostatně o dovolání obviněné bylo možno rozhodnout poměrně krátce po předložení spisu Nejvyššímu soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu