ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1034.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1034/2018-72
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněného J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 7/2017, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
- rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání městského státního zástupce částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto o trestu,
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný J. K. se odsuzuje podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm (8) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Jinak zůstaly rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, a Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, nezměněny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen od věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení ambulantní formou. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Praha, se sídlem Praha, Na Perštýně 359/6, IČ: 41197518, škodu ve výši 88 601 Kč, a to včetně úroku počínaje dnem 18. 1. 2018 až do zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, státní zástupce brojil v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 29. 6. 2017 přiletěl z Hongkongu přes Moskvu na pražské ruzyňské letiště zřejmě za účelem vyhledání protialkoholní psychiatrické léčby v PL Bohnice, kam ale neodjel, nýbrž zůstal na letišti, a poté, kdy ztratil svoje zavazadlo, zde zůstával bez finančních prostředků, a proto přinejmenším i bez jídla, což ještě zhoršilo jeho vyčerpání a přispělo k tomu, že trpěl příznaky přechodné duševní choroby, která se u něj rozvinula v souvislosti s vysazením alkoholu po jeho dlouhodobém a nadměrném požívání, tj. vztahovačností, strachem, vnitřním neklidem s úzkostným prožíváním a pseudohalucinacemi, které již znal z minulosti a které, přestože je nyní mohl vnímat intenzivněji, v plném rozsahu nevyloučily jeho kontakt s realitou, přičemž v důsledku přechodné duševní poruchy byly jeho ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou, na rozdíl od rozpoznávacích schopností, které byly sníženy měrou nepodstatnou, dne 1. 7. 2017 nasedl na letišti do autobusu linky 191 nebo 322, z něhož vystoupil ve stanici Na Padesátníku, a v době od 11:40 hodin do 11:55 hodin překonal vchodové dveře do domu v XY, XY, zřejmě tím, že je vyrazil ramenem, dům prošel a zjistil, že vstupní dveře do všech bytů, kromě bytu poškozeného V. Š., nar. XY, jsou zamčené, proto bez použití násilí vstoupil v prvním patře domu do bytu jmenovaného, kde prošel kuchyní a obývacím pokojem až do pokoje, kde na posteli ležel poškozený, který právě očekával příchod pečovatelky, a proto byl příchodem obviněného zaskočen, a poté, co s obviněným vyměnil pár slov, vzal obviněný v kuchyni kuchyňský nůž, kterého si tam všiml již dříve, o délce ostří buď 11,5 cm nebo 5,5 cm a poškozeného v úmyslu ho usmrtit opakovaně bodl do oblasti krku a levé klíčkové krajiny a ve svém útoku nepřestal ani přes aktivní odpor poškozeného, jemuž zasadil tři bodné rány vpravo na krku spojené s žilním krvácením, bodnou ránu v levé klíčkové krajině, bodnořeznou ránu nad pravým obočím a bodnořeznou ránu nad levým obočím, v důsledku tímto útokem způsobených nadměrných krevních ztrát došlo u poškozeného k rozvoji pokrvácivého šoku a tato poranění jej bezprostředně ohrožovala na životě, který mu zachránila pouze včasná lékařská pomoc, která byla přivolána poté, kdy obviněný zabránil vstupu do domu a bytu poškozeného jeho pečovatelce, která se proto o pomoc telefonicky obrátila na policii.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jakož i porušení práva na spravedlivý proces. Měl za to, že námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13).
5. V zevrubném odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný poukazoval na nepřesný, spekulativní popis skutku v rozsudku nalézacího soudu, opakované užití výrazů „zřejmě“ a „nebo“. Podle jeho názoru to svědčí o tom, že si soud skutkovými zjištěními nebyl jist. Z argumentace odvolacího soudu, který v reakci na výtku obsaženou v řádném opravném prostředku mimo jiné uvedl, že skutkové okolnosti uvozené výrazem „zřejmě“ (důvod příjezdu obviněného do České republiky a způsob vstupu do domu poškozeného) nejsou z hlediska popisu skutku ani z hlediska užité právní kvalifikace podstatné a že důkazní návrhy učiněné za účelem odstranění zmíněných nejasností jsou rozmělňováním dokazování, vyplývá, že okolnosti, jež měly vliv na psychický stav obviněného, který je stěžejní pro otázku viny z hlediska §26 a §27 tr. zákoníku, slouží k „zatemňování pozornosti a oslabování důkazů“. Podle mínění obviněného odvolací soud zavíral před nedostatečně zjištěným skutkovým stavem oči, a to za situace, kdy obviněný nabízel k prokázání důvodu svého příletu do České republiky množství důkazů (komunikace s manželkou H. E., komunikace s H. R., která zajišťovala jeho odlet z Hongkongu, výslech K. A. a G. M., e-mail do nemocnice ve Šternberku a další) a kdy mu byl zpřísněn trest vzhledem k přitěžující okolnosti spočívající v porušení domovní svobody násilným vniknutím do domu poškozeného.
6. Dále namítl, že existují pochybnosti o nestrannosti soudu prvního stupně. Až do okamžiku, než si přečetl rozsudek nalézacího soudu, se domníval, že doplněk znaleckého posudku si soud vyžádal proto, že mu bylo v hlavním líčení předloženo rozhodnutí o zahájení řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu umístěného člověka a rovněž rozhodnutí, z něhož se podává, že obviněný trpí paranoidní schizofrenií, je umístěn na oddělení Psychiatrické nemocnice XY a je nadále psychotický. V rozsudku nalézacího soudu je však uvedeno, že doplněk znaleckého posudku byl zadán z důvodu, že soud měl pocit, že obhajoba nerozumí nebo nechce rozumět dané problematice. Další pochybnost o nestrannosti soudu vzbuzuje korespondence předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Čeplové se znalcem MUDr. Ladislavem Procházkou. Z jejich e-mailové komunikace, kterou obviněný podrobně cituje, vyplývá, že kauza byla řešena mimo hlavní líčení, soud přistupoval k obviněnému jako ke lháři a nesnažil se zjistit skutkový stav věci, nýbrž usiloval o to uznat obviněného za každou cenu vinným. Odvolací soud jednání soudu prvního stupně schválil, pokud uvedl, že řízení nevykazovalo takové procesní vady, na něž by bylo nutno reagovat postupem podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., pokud poznamenal, že tu není od toho, aby řešil vzájemné invektivy mezi obhájcem obviněného a předsedkyní senátu, byť některé postupy předsedkyně senátu nejsou zcela standardní, a jestliže v souvislosti s odůvodněním žádosti o doplněk znaleckého posudku, s výslechem znalce a neformálním vztahem mezi předsedkyní senátu a znalcem poukázal na pouhé formulační nedostatky ze strany soudu. Podle obviněného se ale nejednalo o žádné formulační nedostatky, nýbrž o zjevný zájem soudu vypořádat se s obhajobou a odsoudit obviněného ještě před skončením dokazování.
7. Vytkl rovněž formální nedostatky znaleckého posudku a jeho doplňku, na základě něhož soudy dospěly k závěru, že byl v době činu zmenšeně příčetný. Na tyto nedostatky v průběhu řízení s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, podle něhož je třeba hodnotit celý proces utváření posudku, poukazoval. S jeho námitkami se ale odvolací soud chybně či nedostatečně vypořádal. Nesprávně konstatoval, že byť nejsou příslušné části posudku explicitně označeny jako „nález“ a „posudek“, obsahově splňují náležitosti §13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 37/1967 Sb.“). V kontextu výhrady, že měl být primárně vyžádán posudek od ústavu specializovaného na činnost (§11 vyhlášky č. 37/1967 Sb., §21 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů), dále mylně odkázal na §110 tr. ř. a poznamenal, že přibrání znalce je běžnou a uznávanou praxí. Rovněž chybně dovodil, že skutečnost, že předmětný doplněk znaleckého posudku zodpovídá dotazy, jež nebyly oficiálně zadány, nedevalvuje jeho závěry a nezakládá podstatnou vadu řízení. Nevypořádal se ani s výtkou, že obviněnému nebyla umožněna realizace práva podle §105 odst. 3 tr. ř. Odkaz na možnost klást znalci dotazy (§109 tr. ř.) není relevantní, neboť tímto způsobem by bylo možné ustanovení §105 odst. 3 tr. ř. obcházet. Obviněný doplnil, že otázky k doplňku znaleckého posudku nejsou dodnes známy, tudíž není ani zřejmé, na co tento doplněk odpovídal. Odvolací soud se naznačenými námitkami odmítl zabývat z důvodu, že nebyly podpořeny obhajobou předloženým znaleckým posudkem a byly založeny na laických stanoviscích a dezinterpretaci některých pojmů.
8. Obviněný měl za to, že měli být ve smyslu §105 odst. 4 tr. ř. přibráni dva znalci, dva experti ze stejného oboru, kteří by vypracovali dva na sobě nezávislé posudky. Důležitější důvod pro vypracování dvou znaleckých posudků, než je posouzení duševního stavu obviněného, který napadl poškozeného, jenž to málem nepřežil, není obviněnému znám. Sveřepé trvání pouze na jednom posudku svědčí o obavě, že jiný znalecký posudek by mohl dospět k odlišným závěrům stran příčetnosti, a zkomplikoval by tak odsouzení obviněného. Lékaři pracovali s množstvím možných diagnóz, přičemž diagnóza znalce a výstupní diagnóza Psychiatrické nemocnice XY se od sebe liší. Psychiatrická nemocnice XY připouští halucinace, na něž obviněný nemá náhled, tj. vymizení schopnosti rozpoznávací, znalec počítá pouze s pseudohalucinacemi, na které obviněný náhled má. Nalézací soud dezinterpretoval e-mail V. Š., která ve skutečnosti uvedla, že marnivostí by byl nový znalecký posudek za předpokladu, že se Psychiatrická nemocnice XY se znalcem ve svých závěrech shodují. Odvolací soud ignoroval výtku, že e-mail V. Š. byl použit jako důkaz proti němu, a nevyhověl návrhu na výslech V. Š.
9. Výhrady vztáhl i proti závěru znalce, že v době vyšetření simuloval, že v předmětné době trpěl klinicky a forenzně závažnou poruchou, v důsledku níž nevěděl, co dělá. Uvedený závěr je založen na faktických chybách, na tom, že v souvislosti s výslechem osoby zadržené údajně uvedl, že se k svým psychickým problémům vyjádří až poté, co se poradí se svým obhájcem. Pravdou ale je, že se chtěl s obhájcem poradit o předmětu věci, nikoliv o psychických obtížích. Pokus o vysvětlení nejasností vyslechnutím znalce (§109 tr. ř.) k odstranění pochybností nevedl, přičemž odvolací soud, který se neztotožnil s názorem obviněného, že je třeba závěry znalce přezkoumat v rámci revizního znaleckého posudku, konstatoval, že není podstatné, jak bylo formulováno odmítavé vyjádření obviněného k výslechu, že znalec se při vypracování posudku nedopustil žádných závažných chyb a že je zřejmé, z jakých zjištění vycházel a jakou cestou k nim dospěl. Soud však při zdůvodnění svého stanoviska opomněl, že znalec připustil, že vzhledem k tomu, že psychiatrie je subjektivní obor, může mít jiný znalec na věc jiný názor, a v rámci své argumentace navíc nesprávně uvedl, že obviněný byl v době výslechu psychotický (odporuje tomu lékařské vyšetření před výslechem a skutečnost, že policie psychotický stav obviněného nezaznamenala). Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s námitkou, že na straně jedné byla akcentována podobnost výpovědí z přípravného řízení a z řízení před soudem, na straně druhé byla zdůrazňována jejich rozdílnost (např. pokud jde o sdělení obviněného, že pracoval na letišti). Taktéž nereflektoval, že rozdíl mezi výpověďmi na policii a při příjmu v Psychiatrické nemocnici XY spočívá v odlišném časovém okamžiku skutkového děje.
10. Soud prvního stupně uvedl, že stejně jako znalec považoval za podstatné odlišné informace, jež obviněný poskytl znalkyni z oboru psychologie a lékařům v Psychiatrické nemocnici XY ohledně doby trvání hlasů. Podle odvolacího soudu jde o to, že diagnóza F23.0 má rychlý nástup, přičemž obviněný uvedl, že hlasy trvají již 1,5 roku. Vrchní soud se však absolutně nevypořádal s tím, že obviněný vždy tvrdil, že trpěl insomnií, vtíravými myšlenkami, hlasy, ale nebylo to tak silné, jako nyní, kdy to bylo silné jako v telefonu. Tato skutečnost naopak svědčí o halucinacích, které nikdy předtím nezažil, přičemž v takovém případě je splněna podmínka rychlého nástupu, neboť se kvalitativně jednalo o odlišný vjem, než byly ozvučené myšlenky, jež znal již rok a půl. Pokud jde o dobu, kdy naposledy pil alkohol, rozpory existují mezi jeho výpovědí a informacemi, jež sdělil znalkyni. Odvolací soud přitom z pochybení soudu prvního stupně, který mylně uvedl, že obviněný sděloval různé informace týkající se posledního požití alkoholu znalkyni a lékařům z Psychiatrické nemocnice XY, nevyvodil řádné důsledky. Obviněný zdůraznil, že měnlivými informacemi akcentovanými znalcem jsou informace o okolnostech činu, nikoliv o hlasech či bludech, pod jejichž vlivem jednal. Již od ruzyňského letiště jednal v mnoha ohledech pod vlivem sluchových halucinací. Změna motivace týkající se samotného útoku na poškozeného však prokázána nebyla; skutkový děj vztahující se k napadení poškozeného je veden stále stejnými hlasy. V útoku na poškozeného neustal ani přesto, že se poškozený začal bránit. V této souvislosti podotkl, že podle vyjádření znalce jsou psychotici od svého jednání neodklonitelní. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou stran střídání hlasů a reality poukazující na diagnózu F23.0. Nalézací soud na straně jedné uvedl, že z hlediska úvah o příčetnosti, snížené příčetnosti či nepříčetnosti pro něj není diagnóza podstatná, na straně druhé poznamenal, že o správnosti závěrů znalců a o správnosti stanovené diagnózy neměl důvod pochybovat. Je zřejmé, že připustil, že diagnóza F23.0 by měla na rozpoznávací schopnosti vliv. Tím, že tuto diagnózu uvedenou ve výstupní zprávě Psychiatrické nemocnice XY začal vyvracet, posuzoval odbornou otázku bez toho, že by jako svědky předvolal osoby, jež tuto zprávu zpracovaly. Obviněný vytkl, že vymizení rozpoznávací schopnosti by mělo za následek nepříčetnost a zproštění obžaloby.
11. Závěr svého mimořádného opravného prostředku dovolatel věnoval námitkám proti výroku o trestu. Soudy tím, že konstatovaly, že jeho ovládací schopnosti byly sníženy podstatnou měrou a rozpoznávací měrou nepodstatnou, dovodily, že byl zmenšeně příčetný. Zmenšená příčetnost přitom má být při úvaze o trestu, resp. při zvažování možnosti upuštění od potrestání a souvisejících otázek, zohledněna (§40 odst. 1 tr. zákoníku). Nalézací soud se dopustil tzv. extrémního rozporu, když naznal, že stav duševní poruchy si obviněný způsobil výlučně sám, přičemž odvolací soud jeho pochybení aproboval. Stav, v němž se obviněný po příletu do České republiky nacházel, však nezávisel na jeho vůli, nebyl zaviněn žádnou návykovou látkou, nýbrž nemožností vybrat si z bankomatu finanční prostředky. Byť na jeho stav mohla mít částečně vliv skutečnost, že vysadil alkohol, zmenšenou příčetnost si nezpůsobil. Ani diabetikovi nelze vyčítat, že si zmenšenou příčetnost způsobil tím, že si nevzal inzulin. Podle jeho názoru nebyl dán důvod pro absenci použití §40 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Připomněl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a tím i změny skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení vlastní verzí skutkového děje. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při jejich provádění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Státní zástupce přitom ve věci neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Měl za to, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
14. Neztotožnil se s názorem obviněného, že by jakákoli námitka porušení práva na spravedlivý proces sama o sobě obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domníval se, že obviněný stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14 interpretuje nepřesně. Z uvedeného stanoviska totiž mj. vyplývá (srov. jeho odstavec 23), že: „Názor Ústavního soudu uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004 (podle kterého nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné) však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. ř., je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem.“ Podle mínění státního zástupce je tak v případě uplatnění námitky porušení práva na spravedlivý proces třeba nejprve zkoumat, zda je taková námitka důvodná, a pouze v případě, že tomu tak je, lze učinit průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Není-li však taková námitka důvodná, sama o sobě uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá. Podle přesvědčení státního zástupce námitky obviněného v nyní předkládané věci důvodné nejsou.
15. Pokud jde o dílčí formulace skutkové věty výroku o vině, souhlasil s hodnocením odvolacího soudu, který takové formulace za vadné nepovažoval. Obviněným zmiňované dílčí nejednoznačné pojmy nikterak nezpochybňují základní skutková zjištění vystihující jak osobu obviněného jakožto osoby, která se dopustila žalovaného jednání (o čemž v řízení ostatně ani nepanovaly žádné pochybnosti), ani naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto zločinu. Soud uvedenými alternativními formulacemi vyjádřil ne zcela určitá zjištění ohledně zcela dílčích a podružných otázek, o kterých kromě vyjádření samotného obviněného neexistoval další nezpochybnitelný důkaz. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného přitom není vůbec podstatné, zda obviněný při příjezdu na místo činu užil autobusu linky 191 nebo 322, či zda do domu, v němž poškozený bydlel, vnikl vyražením dveří ramenem či jinou částí těla. Ohledně účelu příjezdu obviněného do České republiky pak použitá formulace vystihuje v podstatě obhajovací verzi obviněného, že měl v úmyslu vyhledat protialkoholní léčení, třebaže praktické kroky obviněného tuto jeho verzi ne zcela potvrzují. Zařazení této varianty do popisu skutku je tak fakticky ve prospěch obviněného a důsledkem aplikace principu v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle názoru státního zástupce z uvedených formulací nelze dovodit žádnou podstatnou okolnost, která by měla konkrétní vliv na zjištění soudů ohledně trestní odpovědnosti obviněného. Alternativou tohoto popisu by mohlo být toliko užití sousloví např. „z nezjištěného důvodu“, „autobusu nezjištěné linky“ a „nezjištěným způsobem překonal …“ apod., což by však nemělo na správnost skutkových zjištění a přijatých právních závěrů žádný vliv.
16. Nesdílel ani výhrady zaměřené na postup soudu prvního stupně při zpracování znaleckého posudku. Za v tomto směru odpovídající považoval přístup odvolacího soudu, který se sice s konkrétními formulacemi z e-mailové korespondence předsedkyně senátu a znalce neztotožnil, nicméně z věcného hlediska v tomto postupu neshledal podstatnou vadu, která by znamenala procesní znehodnocení takového důkazu. Podstatné je, že předsedkyně senátu závěry znalce nijak nepředjímala a jeho odbornými zjištěními nijak nemanipulovala. Uvedené korespondenci tak lze vytknout toliko ne zcela šťastnou formulaci přípravy na provádění daného důkazu v podobě doplňku znaleckého posudku. Co se týče námitek týkajících se formy znaleckého posudku, přisvědčil soudům nižších stupňů, že dílčí nedostatky formy posudku nepředstavují žádnou podstatnou vadu, tím méně vadu, která by způsobila nepoužitelnost takového důkazu. Zásadní je tu věcný obsah posudku, který všem nárokům na takový důkazní prostředek vyhovuje. Pokud jde o výtku týkající se údajného porušení práva obviněného na vznesení námitek proti otázkám položeným znalci, poznamenal, že k vadě řízení z hlediska materiálního nedošlo, neboť doplnění znaleckého posudku bylo zpracováno na základě provedení původního posudku při hlavním líčení dne 13. 12. 2017 – v reakci na námitky obhajoby. Obsahové zaměření doplňku posudku tak bylo z materiálního hlediska obhajobě známo. Stran výhrad obviněného k odborným závěrům znalce podotkl, že obviněný toliko polemizuje s obsahem uvedeného důkazu, s nímž se neztotožňuje, a učiněné závěry zpochybňuje na základě dílčích a z kontextu vytržených fragmentů vyjádření znalců. V této souvislosti zdůraznil, že zejména nalézací soud přistoupil k hodnocení znaleckého posudku se značnou pečlivostí a komplexností, a to i v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy, přičemž na základě tohoto pečlivého vyhodnocení se s námitkami obviněného neztotožnil. Podle názoru státního zástupce nelze nalézacímu soudu vytýkat, že ve věci zaujal odborný závěr, což mu nepřísluší, neboť z odůvodnění jeho rozsudku lze dovodit, že uplatněné námitky obhajoby vyvracel na podkladě odborných závěrů založených právě na uvedeném posudku, nikoliv na podkladě vlastní laické úvahy. Odvolací soud pak přesvědčivě zdůvodnil, proč v daném případě vlastní závěry obhajoby netvoří dostatečný podklad pro zpracování revizního znaleckého posudku, když závěry znalce, i přes přesvědčení obviněného o opaku, z věcného hlediska skutečně relevantní pochybnosti nebudí. Takové pochybnosti podle mínění státního zástupce nevyvstávají z obviněným prosazované lékařské zprávy o jeho hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici XY.
17. Shrnul, že na podkladě znaleckého posudku soudy relevantně dovodily, že obviněný se v době činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti, ale jeho ovládací schopnosti byly vlivem v rozsudku popsaných okolností podstatnou měrou sníženy, zatímco schopnosti rozpoznávací byly sníženy nepodstatně. Obviněný byl subjektem způsobilým ke spáchání trestného činu, když jeho obhajoba spočívající ve zjevném zdůrazňování až přehánění jeho psychických obtíží byla bez důvodných pochybností vyvrácena.
18. Dále odmítl námitky zaměřené na výrok o trestu, které obsahově rovněž neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Proti výroku o trestu lze brojit pouze na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani není zjevně dán. Obviněnému byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uložen zjevně přípustný druh trestu, a to v rámci zákonné trestní sazby podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho argumentace podpořená poukazem na §40 tr. zákoníku neobstojí. Nelze totiž přehlédnout, že měl povědomí o povaze svých psychických obtíží, které bezprostředně souvisely s jeho alkoholovou závislostí. Dopad ustanovení §40 tr. zákoníku je přitom vyloučen nejen tehdy, pokud stav zmenšené příčetnosti byl vyvolán „požitím“ návykové látky, ale obecně „vlivem“ takové látky, což je nepochybně pojem širší. Státní zástupce měl za to, že za stav způsobený vlivem návykové látky lze považovat i takový stav pachatele, kdy se u něj v důsledku nadměrného užívání alkoholu v předchozí době vyvinula alkoholová závislost, přičemž mu byly alespoň v základních obrysech známy jak důsledky konzumace alkoholu, tak i obtíže v důsledku dočasné abstinence. Tak tomu bylo i v nyní předkládané věci, a tudíž soudy nepochybily, pokud v případě obviněného aplikaci §40 tr. zákoníku vyloučily. Odkázal na závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., z něhož se podává, že dovolací důvod podle §265g odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
19. K nastolené otázce zmenšené příčetnosti z hlediska výroku o trestu považoval státní zástupce za vhodné dodat, že je zcela nepřípadnou předestřená paralela stavu diabetického pacienta, který nemá k dispozici inzulin. V takovém hypotetickém případě totiž nelze o vlivu návykové látky hovořit ani zprostředkovaně právě na rozdíl od alkoholismu zjištěného u obviněného. Vazba mezi dietologickými návyky a vznikem diabetu je evidentně značně nepřímá, nehledě na skutečnost, že dietologicky nevhodná tučná jídla jistě nelze považovat za návykovou látku ve smyslu §130 tr. zákoníku, zatímco rozvoj alkoholové závislosti v důsledku dlouhodobého škodlivého užívání nadměrného množství alkoholu lze označit za následek v podstatě téměř nevyhnutelný.
20. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].
21. Obviněný v reakci na vyjádření státního zástupce zopakoval, že podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13, námitky porušení práva na spravedlivý proces jsou vždy způsobilým dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Podle mínění obviněného nejde tedy o to, že on sám nepřesně interpretoval judikaturu Ústavního soudu (zvláště když ji neinterpretoval, ale citoval), nýbrž o to, že státní zástupce nepřesně interpretoval jeho podání. Dále namítl, že tím, že státní zástupce hovoří o „alternativních formulacích“ ve skutkové větě, připouští, že došlo k „ne zcela určitým zjištěním ohledně zcela dílčích a podružných otázek, o kterých kromě vyjádření samotného obviněného neexistoval další nezpochybnitelný důkaz“. Podle mínění obviněného, jestliže není určitá skutečnost nezpochybnitelně prokázána, těžko může být pojata do skutkové věty. Státní zástupce se nikterak nevyjádřil ke skutečnostem, v nichž dovolatel formuluje důvody, proč se o žádné „rozmělňování dokazování“, jak uvedl odvolací soud, či o „dílčí a podružné otázky, jak uvedl státní zástupce, nejedná. Nevyjádřil se ani k tomu, že to byl dovolatel, kdo soudům nabídl důkazy (výslechy svědků, přepis whatsapp komunikace se svou ženou atd.) k odstranění pochybností stran motivace jeho příjezdu do České republiky. Konstatuje-li státní zástupce, že neurčitý způsob popisu motivace obviněného je jeho „obhajovací verzí“ a vyjádřením principu „v pochybnostech ve prospěch“, mýlí se, neboť právě zjištění motivu, proč přijel do České republiky, co zde dělal po příjezdu atd., je stěžejní záležitostí pro řádné objasnění věci bez důvodných pochybností. Pokud stran komunikace mezi předsedkyní senátu a znalcem podotýká, že: „uvedené korespondenci tak lze vytknout toliko ne zcela šťastnou formulaci přípravy na provádění daného důkazu v podobě doplňku znaleckého posudku“, připouští, že příprava provádění doplňku znaleckého posudku nebyla v pořádku. K dalším dílčím výhradám vztahujícím se k této námitce se ovšem dále nevyjadřuje. Co se týče bodu IV. dovolání (neodstranění pochybností ve znaleckém posudku a nepřibrání druhého znalce, upření práva dát vyslýchat svědky proti sobě), obviněný poznamenal, že státní zástupce prakticky neargumentuje a pouze se ztotožňuje se závěry soudu prvního a druhého stupně, které nakonec bez polemiky s konkrétními dovolacími námitkami shrnuje.
22. V souvislosti s výtkou vztahující se k výroku o trestu státní zástupce podle něj opomněl, že podle skutkových zjištění soudů se obviněný dostal do stavu zmenšené příčetnosti díky tomu, že po příletu do České republiky ztratil svoje zavazadlo, zůstával bez finančních prostředků, a proto přinejmenším i bez jídla, což ještě zhoršilo jeho vyčerpání a přispělo k tomu, že trpěl příznaky přechodné duševní choroby, která se u něj rozvinula v souvislosti s vysazením alkoholu po jeho dlouhodobém a nadměrném požívání, tj. vztahovačností, strachem, vnitřním neklidem s úzkostným prožíváním a pseudohalucinacemi, které již znal z minulosti a které, přestože je nyní mohl vnímat intenzivněji, v plném rozsahu nevyloučily jeho kontakt s realitou. Činit v souvislosti s výše uvedeným závěr, že skutečnost, že si zmenšenou příčetnost přivodil sám vlivem návykové látky, je absurdní, neboť byl zcela střízlivý. Státní zástupce zde konstruuje jakousi „absolutní“ odpovědnost v tom smyslu, že byť nebyl pod vlivem návykové látky, vzhledem k tomu, že ji v minulosti nadměrně užíval, mělo její vysazení zaviněný „vliv“ na zmenšenou příčetnost. Tudíž mu vlastně vyčítá, že se alkoholu nenapil. A právě zde je třeba přihlédnout k objektivní skutečnosti nezávislé na vůli obviněného – k tomu, že byl vyčerpaný, bez finančních prostředků a přinejmenším bez jídla, tudíž si zmenšenou příčetnost nemohl přivodit sám, neboť se ani k alkoholu za této situace nemohl dostat. Jak poukazoval již v dovolání, analogii by mohl nalézt i dále. Klade si otázku, zda bude vysazení léků poté, co pachateli dojdou, znamenat zaviněný vliv na jeho zmenšenou příčetnost, když si je objektivně nebude schopen opatřit. Naopak, přivodit si zmenšenou příčetnost vlivem návykové látky bezpochyby znamená zaviněně s návykovou látkou nakládat tak, že to ona návyková látka způsobí zmenšenou příčetnost. S ohledem na výše uvedené setrval na podaném dovolání.
23. Ve veřejném zasedání Nejvyššího soudu obhájce obviněného přednesl obsah dovolání ve shodě s jeho písemným odůvodněním, na něž, jakož i na repliku k písemnému vyjádření státního zástupce také odkázal, a učinil shodný návrh na rozhodnutí dovolacího soudu.
24. Také státní zástupce přednesl své vyjádření k dovolání obviněného ve shodě s jeho písemným vyhotovením, navrhl však, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265j tr. ř. zamítl.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
26. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
27. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
28. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, či obviněným citované stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
29. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzované věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Obviněný J. K. je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován svou výpovědí ve spojení s výpověďmi poškozeného V. Š. (č. listu 476 až 479) a svědků I. B. (č. listu 481 až 484), B. T. (č. listu 479 až 480), M. B. (č. listu 484 až 486), M. S. (č. listu 486 až 487) a P. Z. (č. listu 488 až 490), dále zejména protokolem o ohledání místa činu (č. listu 264 až 268), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 42 až 73), výpovědí znalce MUDr. Jiřího Hladíka (č. listu 452, 453), jenž tento posudek zpracoval, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie (č. listu 80 až 118), výpověďmi jeho zpracovatelů, znalců MUDr. Ladislava Procházky a PhDr. Jindřišky Záhorské (č. listu 454 až 475, 573 až 583), doplňkem uvedeného znaleckého posudku (č. listu 600 až 606) a zprávou V. Š. ze dne 12. 1. 2018 (č. listu 569). Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 4 až 31 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 10 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. Pokud jde o výhradu týkající se formulace skutkové věty výroku o vině, lze plně poukázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu, jenž poznamenal, že skutkové okolnosti termínem „zřejmě“ (či „nebo“) uvozené nejsou ani z hlediska popisu skutku, ani z hlediska právní kvalifikace významné, a tudíž ve vztahu k nim není nutné doplňovat dokazování.
31. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.
32. Podle komentářové literatury (viz kupř. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669, ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2719 a násl.) přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), který musí být totožný se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, aby bylo patrné, zda soud respektoval zásadu obžalovací, zda obžalobu nepřekročil, případně zda ji celou vyčerpal. Skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Skutková věta musí představovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace.
33. Z hlediska právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá, kdo se pokusí jiného úmyslně usmrtit, resp. kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k úmyslnému usmrcení jiného a jehož se pachatel dopustil v úmyslu úmyslné usmrcení jiného spáchat, není za situace, kdy o osobě pachatele neexistují pochybnosti, významná ani přesná identifikace autobusové linky, kterou pachatel použil k přepravě na místo činu, ani způsob, kterým překonal vstupní dveře do domu, v němž poškozený bydlel, ba dokonce ani délka ostří nože, který sloužil jako vražedná zbraň. Skutečnost, že obviněný výrazným způsobem porušil ústavou (viz čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i zákonem (viz §178 tr. zákoníku) chráněnou svobodu obydlí, když poškozeného napadl v jeho bytě, tedy tam, kde by každá osoba měla požívat zvýšeného bezpečí a jistoty, nebyla žádnou kvalifikační okolností, tj. okolností relevantní pro právní posouzení činu. Tato zjevně prokázaná skutečnost byla hodnocena toliko jako jedna z přitěžujících okolností, kterou vzal odvolací soud při úvaze o trestu, resp. při přezkumu výroku o trestu uloženého nalézacím soudem v potaz; navíc nutno zdůraznit, že pro odvolací soud nebylo v daném směru stěžejní násilné vniknutí do domu, nýbrž samotné porušení domovní svobody, k níž by došlo i v případě, že by v souvislosti s neoprávněným vniknutím do obydlí poškozeného nebylo násilí užito, tedy i tehdy, pokud by obviněný vchodové dveře do domu nevyrazil ramenem, ale překonal je jiným nezjištěným způsobem. Co se týče délky ostří nože, s ohledem na to, že nebylo zjištěno, jaký nůž obviněný k útoku použil, mohla být pravděpodobná délka ostří stanovena na podkladě závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, resp. na základě charakteru bodných ran, jež poškozený utrpěl. Pokud jde o důvod příjezdu obviněného do České republiky, dovolací soud sdílí názor nalézacího soudu, že tento není pro posouzení otázek viny a trestu zásadní. Nalézací soud, byť nepochyboval o tom, že obviněný se do České republiky zřejmě opravdu dostavil za účelem protialkoholní léčby, relevantně poukázal na skutečnost, že si předem nezjistil, zda jej budou moci v psychiatrické léčebně vzhledem ke kapacitním možnostem ihned přijmout k léčbě, a že se do této psychiatrické léčebny bezprostředně po příletu neodebral (str. 25 rozsudku nalézacího soudu). K tomu je vhodné ve shodě se státním zástupcem doplnit, že zařazení uvedené varianty skutkového děje do popisu skutku je ve prospěch obviněného a důsledkem aplikace principu in dubio pro reo .
34. Dále je nezbytné poznamenat, že Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení obviněného o zaujatosti soudu prvního stupně vůči jeho osobě, potažmo jeho obhájci, která měla nepříznivý dopad na výsledek řízení. Z obsahu předloženého spisu nevyplývá, že by vztahy mezi předsedkyní senátu a obhájcem měly povahu antipatií, a to dokonce způsobilých negativně ovlivnit proces dokazování a učinit ničím nepodložený závěr o vině obviněného. Jak již dovodil odvolací soud, v posuzované věci je podstatné, že dílčí – a nutno připustit, že nikoliv zcela standardní – kroky předsedkyně senátu, tj. její elektronická komunikace se znalcem MUDr. Ladislavem Procházkou (č. listu 697 a 698) a s tím související postup při zadávání otázek k doplňku znaleckého posudku (č. listu 567) – neovlivnily správnost a zákonnost rozsudku nalézacího soudu. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zpracovaného v přípravném řízení, a tedy bez prokazatelného vlivu předsedkyně senátu, korespondují se závěry vyplývajícími z výpovědi znalce MUDr. Ladislava Procházky v hlavním líčení konaném dne 13. 12. 2017, tj. výpovědi předcházející vytýkané elektronické komunikaci, a rovněž se závěry podávajícími se z doplňku uvedeného znaleckého posudku zpracovaného na podkladě otázek předsedkyně senátu zadaných znalci prostřednictvím e-mailu a s výpovědí jmenovaného znalce v hlavním líčení konaném dne 16. 1. 2018, tj. po zmíněné předchozí elektronické komunikaci. Námitku, že soud přistupoval k obviněnému jako ke lháři, nesnažil se zjistit skutkový stav věci, nýbrž usiloval o to uznat jej za každou cenu vinným, proto nelze považovat za podloženou a tudíž i relevantní. Stran povědomí obhajoby o znění otázek zadaných znalci prostřednictvím e-mailu lze poukázat na e-mail ze dne 11. 1. 2018, jehož obsahem je sdělení předsedkyně senátu obhájci, že otázky adresované znalci zaslala (omylem) nejprve jemu (č. listu 567), a v návaznosti na to na elektronickou korespondenci mezi předsedkyní senátu a znalcem, jejíž součásti je formulace otázek znalci, která byla dne 14. 12. 2017 obhájci předsedkyní senátu skutečně zaslána (č. listu 697 a 698). Námitky proti formulaci otázek položených znalci tak mohla obhajoba, která byla se zněním těchto otázek dopředu seznámena, fakticky vznést. Dovolací soud uzavírá, že jakkoliv lze považovat některé výroky předsedkyně senátu ohledně neznalosti spisu obhájcem či úrovně odborných zdatností při posuzování závěrů znaleckého zkoumání za nevhodné a její procesní postupy směřující k doplnění znaleckého posudku za nestandardní, nelze hovořit o hrubém či šikanózním chování vůči obviněnému či jeho obhájci, které by svědčilo o averzi předsedkyně senátu vůči nim. Z uvedených výroků či postupů ani nelze dovozovat, že by se předsedkyně senátu již v průběhu hlavního líčení ztotožňovala s podanou obžalobou nebo že by ovlivňovala obsah výpovědí svědků či znalců. Nebyly tedy splněny důvody pro vyloučení této soudkyně z projednávání věci a její postup a rozhodování nezasáhly do práva obviněného na spravedlivý (řádný) proces (k tomu přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1796/15).
35. Pokud jde o výhradu týkající se formy znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, nelze než ve shodě se soudy nižších stupňů a státním zástupcem zopakovat, že jisté formální nedostatky znaleckého posudku nepředstavují vadu, která by způsobila jeho nepoužitelnost jako důkazu. Absence explicitního označení částí posudku nemá za následek nesplnění náležitostí stanovených §13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Podle odst. 2 citovaného ustanovení v posudku uvede znalec popis zkoumaného materiálu, popřípadě jevů, souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (nález), a výčet otázek, na které má odpovědět, s odpověďmi na tyto otázky (posudek). Z posuzovaného znaleckého posudku přitom vyplývá, že znalci MUDr. Ladislav Procházka a PhDr. Jindřiška Záhorská těmto svým povinnostem dostáli, když součástí posudku učinili výčet otázek, na něž měli podle zadání policejního orgánu (č. listu 74 a 75) odpovědět, dále výpis ze spisu a ze zdravotnické dokumentace, průběh klinického a testového vyšetření, psychodiagnostický psychologický rozbor a závěr, průběh klinického psychiatrického vyšetření, rozbor a závěr psychiatrického posudku a odpovědi na položené otázky.
36. Co se týče výtky poukazující na nezbytnost vyžádat znalecký posudek od ústavu specializovaného na znaleckou činnost, dovolací soud přisvědčuje obviněnému, že ze znění §11 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb. skutečně vyplývá, že orgán činný v trestním řízení vyžaduje znalecký posudek především od ústavu specializovaného na znaleckou činnost, a až není-li ho v příslušném oboru nebo není-li to z důvodu hospodárnosti možné, od znalce zapsaného v seznamu krajského soudu, v jehož obvodu má orgán činný v trestním řízení své sídlo, nicméně v daných souvislostech nelze opomenout ustanovení právních předpisů vyšší právní síly, tj. §110 tr. ř. navazující na §21 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž se znalecké ústavy přibírají toliko ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení. Podle komentářové literatury nutnost vědeckého posouzení je třeba dovozovat z obtížnosti posuzované odborné otázky, jejíž řešení vyžaduje uplatnění vědeckých teorií, postupů nebo metod, a z toho důvodu je nutná i vědecká kvalifikace zpracovatelů takového znaleckého posudku. O nic takového přitom v projednávané věci nešlo. Předmětem znaleckého zkoumání obviněného byl jeho duševní stav, přičemž jak vyplývá z ustanovení §116 tr. ř., otázka duševního stavu obviněného je standardně svěřena k posouzení znalci z oboru psychiatrie. Podle komentářové literatury, jsou-li na základě výsledků dokazování pochybnosti o plné příčetnosti obviněného, je nutno vždy přibrat po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. jednoho znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k vyšetření duševního stavu obviněného. Pouze pokud by šlo o objasnění skutečnosti zvlášť důležité, bylo by třeba přibrat dva znalce psychiatry, popř. jednoho znalce psychiatra a jednoho psychologa apod. Jak vyplývá z obsahu předloženého spisu, v projednávaném případě byli za účelem vyšetření duševního stavu obviněného a určení, zda trpí nebo mohl trpět nějakou duševní poruchou (a případně jakou) a zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný, přibráni dva znalci, a to MUDr. Ladislav Procházka, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a alkohologie, a PhDr. Jindřiška Záhorská, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, se zvláštní specializací klinická psychologii (č. listu 74 ve spojení s č. listu 118). Vzhledem k této skutečnosti, jakož i povaze objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení nelze o jakémkoliv podcenění problematiky duševního stavu obviněného hovořit a opačný závěr nelze učinit ani z domněle odlišně vyznívajících zpráv Psychiatrické nemocnice XY a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Ladislava Procházky, jak o tom bude dále pojednáno.
37. Z hlediska napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů a obsahu dovolání je relevantní hmotněprávní otázkou, zda ze zjištění soudů vyvstávají pochybnosti o příčetnosti obviněného v době, kdy se dopustil pokusu zločinu vraždy.
38. Nutno předeslat, že příčetnost není v trestním zákoníku definována. Obecně ji však lze vymezit jako způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech (srov. JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 185). Trestní zákoník uvádí důvody, které příčetnost, a tedy i trestní odpovědnost, vylučují. Podle §26 tr. zákoníku kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Z této legální definice vyplývá, že pachatel jednal v nepříčetnosti, jestliže trpěl duševní poruchou (viz §123 tr. zákoníku), v důsledku níž v době činu ztratil schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo své jednání ovládnout. Pro učinění závěru o nepříčetnosti pachatele postačí, pokud v době činu v důsledku duševní poruchy absentovala i jen jedna z uvedených schopností. Současně je ale zapotřebí připomenout, že příčetnost se presumuje, a teprve tehdy, nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je tak jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 1978, sp. zn. 11 Tz 21/78, uveřejněný pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
39. V této souvislosti není od věci připomenout, že zmenšenou příčetností se rozumí stav, v kterém byla v důsledku duševní poruchy v době činu výrazně zeslabena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin byl protiprávní, nebo schopnost ovládat své jednání, anebo byly sníženy zároveň obě tyto schopnosti (srov. č. 61/1971 Sb. rozh. tr.). Oproti nepříčetnosti, ve které je alespoň jedna z obou schopností (rozpoznávací nebo ovládací) vyloučena, u zmenšené příčetnosti jsou obě schopnosti pouze výrazně, podstatně, zásadně oslabeny. Byl-li trestný čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti, pachatel je trestně odpovědný, zmenšená příčetnost nevylučuje trestní odpovědnost, nýbrž ji modifikuje a odůvodňuje však zvláštní postup vůči pachateli. Zmenšená příčetnost jako okolnost, která spolupůsobila při spáchání trestného činu, vytváří zvláštní situaci, kdy nelze vůči pachateli postupovat způsobem, který by byl obvykle účinný. Má význam především z hlediska rozhodování o sankci. Obligatorní důsledek spáchání činu ve stavu zmenšené příčetnosti uvádí §40 odst. 1 tr. zákoníku, vedle toho lze hovořit i o fakultativních důsledcích zmenšené příčetnosti (§40 odst. 2 tr. zákoníku). Spáchání trestného činu ve stavu zmenšené příčetnosti má význam i v dalších směrech, např. při posuzování povahy a závažnosti činu jako kritéria pro ukládání trestu (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, str. 200 až 202, JELÍNEK, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 210, 211).
40. Podle závěrů znaleckého posudku zpracovaného znalci MUDr. Ladislavem Procházkou a PhDr. Jindřiškou Záhorskou ve spojení se závěry vyplývajícími z výpovědí znalců v hlavních líčeních jakož i těmi podávajícími se z doplňku zmíněného znaleckého posudku byl obviněný osobou závislou na alkoholu (F10.2), přičemž v důsledku dlouhodobého nadměrného požívání alkoholu se u něj rozvinula trvalá porucha kognitivních funkcí, emotivity a osobnosti (lehký organický psychosyndrom), která se krátce po vysazení alkoholu (po dlouhodobém nadměrném požívání alkoholu) v předmětné době projevila přechodnou duševní poruchou – reziduálním stavem s hraničně psychotickou poruchou (F10.7). Obviněný v předmětné době znal účinky alkoholu na svoji osobu. Podobný stav jako v předmětné době zažil již v minulosti, v minulosti ho překonal opětovným požitím alkoholu. Jeho schopnosti zdržet se požívání alkoholu a kontrolovat průběh požívání alkoholu byly v důsledku aktivní závislosti na alkoholu narušené. V důsledku výše zmíněné duševní poruchy nebyl schopen (nebo si nestačil) alkohol či finanční prostředky na nákup alkoholu opatřit a požitím alkoholu reziduální stav s hraničně psychotickou poruchou zažehnat. Uvedená přechodná duševní porucha přitom vedla k tomu, že v době činu byly jeho rozpoznávací schopnosti mírně snížené (nepodstatně) a ovládací snížené podstatnou měrou. Jeho kontakt s realitou nebyl v plném rozsahu vyloučen, jako to bývá u psychotických stavů. Jeho svobodná vůle nebyla vymizelá v důsledku halucinací a bludů. Přiměřeně reagoval na vnější podněty (např. příchod ošetřovatelky, na nějž reagoval normálně, tj. přerušil své jednání), byl si vědom toho, co udělal, a snažil se své jednání zakrýt a následně z místa činu odejít a ukrýt se. Z psychiatrického hlediska nebyla motivace jeho jednání chorobná. Netrpěl schizofrenií jakožto duševní poruchou chorobného charakteru a i za cenu duševní nepohody byl schopen se svého jednání zdržet. Výstupní zpráva Psychiatrické nemocnice XY (č. listu 615) a zpráva V. Š. ze dne 12. 1. 2018 výše uvedené znalecké závěry stran charakteru psychické poruchy nerozporují, neboť z nich vyplývá, že obviněný netrpěl duševní poruchou s příznaky schizofrenie.
41. Znalecký důkaz z odvětví psychiatrie a psychologie je, jak již bylo zmíněno, však toliko jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska významnými (srov. č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Ze zásad dokazování vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Těchto východisek si byl soud prvního stupně evidentně vědom, jak vyplývá z pečlivého a zevrubného hodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, v návaznosti na opatřené důkazy. Shora označené závěry znalců o nevymizení ani složky rozpoznávací, ani složky ovládací jsou podporovány výpověďmi samotného obviněného, poškozeného a ve věci slyšených svědků. Chování obviněného před činem, v jeho průběhu a po něm nesvědčí o tom, že by vůbec nebyl schopen pochopit protiprávnost svého jednání a že by toto své jednání nemohl v žádném případě ovládnout. Vzhledem k tomu, že ošetřovatelce, která přišla za poškozeným a dožadovala se vstupu do domu, sdělil, že může přijít později, neboť její klient je v pořádku a její péči nepotřebuje, to vše proto, že (jak sám uvedl) nechtěl, aby viděla, co se stalo, s ohledem na to, že během útoku vytrhl poškozenému z ruky zvonící telefon a hodil jej do vany, se zřetelem ke skutečnosti, že se ihned po napadení šel umýt, a rovněž s přihlédnutím k tomu, že mu bylo (jak se vyjádřil) jasné, že ošetřovatelka, která držela v ruce mobilní telefon, volala policii, a k tomu, že se z místa činu snažil urychleně odejít a schovat se v příkopu, by bylo absurdní uvažovat o tom, že by – třebaže v důsledku přechodné duševní poruchy – nebyl vůbec schopen pochopit protiprávnost svého činu. Ze všech nastíněných skutečností se naopak naznačuje, že se v průběhu útoku i po něm choval poměrně racionálně, uvědomoval si důsledky svého počínání a snažil se vyhnout odhalení a dopadení. Pokud jde o schopnost ovládací, obviněný byl, byť podstatně sníženě, způsobilý své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se jej přes vědomí protiprávnosti nedopustil. Znalci akcentovaná přiměřená reakce obviněného na vnější podněty (viz příchod ošetřovatelky a zvonící telefon) v podobě přerušení útoku nesvědčí o absolutní bezmyšlenkovitosti a absenci svobodné vůle. Obhajobě založené na ovládnutí „hlasy“ nelze přisvědčit. Obviněný na jednu stranu zdůrazňoval, že mu „hlasy“ sdělily, aby čin dokončil, na druhou stranu ale uváděl, že v útoku pokračoval i navzdory obraně poškozeného, neboť mu přišlo z jeho strany nefér, že svou předchozí žádost o usmrcení odvolal. Ačkoliv měl být po celou dobu veden „hlasy“, v útoku přestal nikoliv proto, že by mu to „hlasy“ přikázaly, nýbrž z důvodu, že si myslel, že poškozený zemřel. V neposlední straně nelze opomenout, že přestože soustavně odmítal, že do domu přišel za účelem usmrcení obviněného – setrval na tvrzení, že mu „hlasy“ říkaly, aby si šel s poškozeným promluvit – v reakci na dotaz, proč dům opustil, uvedl, že proto, že udělal vše, proč tam přišel. Nejvyšší soud sdílí názor soudu prvního stupně, že obviněného do bytu poškozeného zavedl nejspíše stav, v němž se nacházel, tj. vyčerpání, hlad a nedostatek finančních prostředků. Uvedená úvaha se nabízí zejména s ohledem na jednání obviněného, který v situaci, kdy po příletu do České republiky ztratil svoje zavazadlo a opakovaně se mu nepodařilo vybrat z bankomatu finanční hotovost, odjel autobusem z letiště, vystoupil na první stanici, kde se nacházely obytné domy, do jednoho z těchto domů po překonání vstupních dveří vešel, celý jej prošel, přičemž postupně vyzkoušel možnost vstupu do jednotlivých bytů, a jakmile zjistil, že jeden z bytů není zamčen, vstoupil do něj a celý jej prohlédl.
42. Dovolací soud uzavírá, že trestní odpovědnost obviněného za pokus zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku nebyla vyloučena. Obviněný nejednal ve stavu nepříčetnosti. Přechodná duševní porucha vedla k tomu, že v době činu byly jeho rozpoznávací schopnosti mírně snížené a ovládací snížené podstatnou měrou. Závěr o zmenšené příčetnosti (§27 tr. zákoníku), k němuž soudy dospěly, byl proto zcela správný.
43. Další námitky obviněného směřovaly proti výroku o trestu. Dovolatel nesouhlasil se závěry soudů, pakliže neshledaly důvod pro aplikaci §40 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soud prvního stupně podle něj sice dospěl nezákonně k závěru, že si stav duševní poruchy způsobil výlučně sám, avšak přesto alespoň aplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku. Tím, že odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně neřešil, přičemž při výměře trestu nijak nezohlednil ustanovení §40 odst. 1 a ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, které aplikoval soud prvního stupně, označil za nezákonné, se podle mínění obviněného dopustil nerespektování závěru o naplnění §27 tr. zákoníku, pakliže nepřihlédl k této skutečnosti při úvaze o trestu.
44. Co se týče výroku o trestu, za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z obsahu námitek obviněného plyne, že pochybení při stanovení druhu trestu a jeho výměry spatřuje v chybném posouzení §40 odst. 1 tr. zákoníku, pakliže soudy neshledaly podmínky pro jeho použití. Podle dovolacího soudu v konkrétní situaci lze takto uplatněnou námitku podřadit pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení. (tj. §40 odst. 1, eventuálně §40 odst. 2 tr. zákoníku). Spornou otázkou tak je, zda byly u obviněného coby pachatele se zmenšenou příčetností splněny zákonné předpoklady pro použití §40 odst. 1 tr. zákoníku, tedy zda si stav zmenšené příčetnosti, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky.
45. Soud prvního stupně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž tak přihlédl k tomu, že obviněný svého činu litoval, ve prospěch obviněného hodnotil i stav zmenšené příčetnosti z důvodů podstatně snížených ovládacích schopností, který si ale obviněný zavinil sám, a nejde tak o okolnosti předpokládané v §40 a §47 tr. zákoníku, nýbrž o polehčující okolnost podle §41 písm. b) tr. zákoníku, která jednání obviněného odlišuje od jednání jiných pachatelů druhově shodných trestných činů. Přitěžující okolnosti tento soud neshledal. Vzhledem ke všem okolnostem, mimo jiné i po zvážení způsobu, průběhu a trvání útoku a jednání obviněného po útoku, se zřetelem k pouze průměrné možnosti jeho resocializace, která je závislá také na úspěchu ochranné léčby, vyměřil trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (str. 31, 32 rozsudku).
46. Odvolací soud, jenž obviněnému nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku rovněž zařadil do věznice s ostrahou, vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil a proč považoval trest odnětí svobody v trvání sedmi let uložený obviněnému soudem nalézacím za nezákonný (str. 10 až 11 rozsudku). Podle něj pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (§58 odst. 1 tr. zákoníku) nebyly splněny podmínky, neboť existovaly okolnosti, které společenskou škodlivost činu výrazně zvyšovaly. Způsob útoku, jeho průběh a trvání, jednání obviněného po útoku a toliko průměrná možnost jeho resocializace hovořily v neprospěch obviněného, stejně jako skutečnost, že výrazným způsobem porušil zákonem i ústavou chráněnou domovní svobodu, když poškozeného napadl v jeho bytě, tedy tam, kde by každá osoba měla požívat zvýšeného bezpečí a jistoty. Nalézací soud podle něj přehlédl, že obviněný naplnil hned tři znaky přitěžující okolnosti podle §42 písm. h) tr. zákoníku, neboť spáchal trestný čin ke škodě osoby zdravotně postižené, vysokého věku a nemohoucí, a nereflektoval, že byl v minulosti již třikrát soudně trestán a odsouzen ke dvěma nepodmíněným trestům odnětí svobody. Odvolací soud uzavřel, že trest odnětí svobody v trvání deseti let odpovídá s přihlédnutím ke skutečnostem vyjmenovaným nalézacím soudem ve prospěch obviněného všem zákonným hlediskům pro výměru trestu (body 30., 31. rozsudku).
47. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudů, že zmenšená příčetnost neodůvodňovala postup podle §40 odst. 1 tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Zmenšenou příčetnost nelze považovat za polehčující okolnost, neboť nemusí nutně snižovat škodlivost činu nebo jeho závažnost, a tím odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností. Trestný čin spáchaný ve stavu zmenšené příčetnosti se tím nestává vždy méně závažným nebo škodlivým. Stav zmenšené příčetnosti má zpravidla dvojí důsledek: na jedné straně snižuje míru zavinění pachatele, na druhé straně však obvykle zvyšuje nebezpečnost osoby pachatele. Pachatelem nezaviněná zmenšená příčetnost v době spáchání trestného činu odůvodňuje zvláštní postup spočívající v tom, že se k ní přihlédne při stanovení druhu a výměry trestu. To může znamenat uložení jiného druhu trestu, než jaký by soud uložil při neexistenci zmenšené příčetnosti, anebo se to projeví v rámci trestní sazby, popřípadě i v kombinaci s příslušným ochranným opatřením. Proto nemusí nutně jít o trest mírnější.
48. Podmínkou aplikace §40 odst. 1 tr. zákoníku je, aby si pachatel nepřivodil, a to ani z nedbalosti ve smyslu §16 tr. zákoníku, stav zmenšené příčetnosti vlivem návykové látky (§130 tr. zákoníku). Ustanovení §40 odst. 1 se tedy uplatní vůči pachateli, který si stav zmenšené příčetnosti vlivem návykové látky nepřivodil svým jednáním vůbec (např. jde-li o důsledek jeho vrozeného onemocnění), anebo si ho přivodil vlastním jednáním, ale takovým, které ani z nedbalosti nezavinil (např. požitím alkoholického nápoje, jehož důsledky neznal a kterému nebyl schopen odolat, dále přiměřeně srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 1 To 61/2004, uveřejněný pod č. 30/2005-II. Sb. rozh. tr.). Dovolací soud se při výkladu §40 odst. 1 tr. zákoníku kloní k názoru státního zástupce a ve shodě s ním má za to, že slovní spojení „vlivem návykové látky“ je pojmem širším než kupř. „pod vlivem návykové látky“. Za stav způsobený vlivem návykové látky lze tudíž označit i stav pachatele, který se u něj vyvinul v důsledku jeho předchozí dlouhodobé závislosti na alkoholu, přičemž mu byly alespoň v základních obrysech známy jak důsledky konzumace alkoholu, tak i obtíže nastupující v důsledku dočasné abstinence.
49. V posuzované věci nalézací soud, proti jehož závěru soud odvolací neprotestoval, naznal, že stav zmenšené příčetnosti si obviněný zavinil sám, neboť z doplňku znaleckého posudku z odvětví psychiatrie se podává, že se do stavu zmenšené příčetnosti dostal vlastní vinou, když jeho přechodná duševní porucha souvisela především s jeho předchozí dlouhodobou závislostí na alkoholu (str. 31 rozsudku nalézacího soudu). Dovolací soud se s takovou argumentací v zásadě souhlasí a dodává, že dopad alkoholu – návykové látky – na stav zmenšené příčetnosti byl nepochybně zřejmý, poněvadž předchozí požívání alkoholu, resp. poškození mozku požívaným alkoholem, mělo zásadní vliv na přechodnou duševní chorobu, která u obviněného vedla k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností. Obviněný v předmětné době znal účinky alkoholu na svoji osobu, podobný stav jako v předmětné době zažil již v minulosti (šalebné vjemy, pseudohalucinace, o kterých věděl, že nejsou reálné; č. listu 112, 113). Současně ovšem nelze pustit ze zřetele, že i podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a výpovědi znalce MUDr. Ladislava Procházky se na stavu, v němž se obviněný v době činu nacházel, podílelo jeho vyčerpání, vnitřní neklid s úzkostným prožíváním, hlad a neutěšená situace, v níž se na letišti po ztrátě zavazadel ocitl (č. listu 578, 579, 605 aj.), což jsou okolnosti obviněným nezaviněné.
50. Z uvedeného tedy vyplývá, že stav zmenšené příčetnosti, v němž se obviněný v době činu nacházel, byl jím nejméně spoluzaviněn, neboť obviněný věděl, že je závislý na alkoholu, přičemž, jak správně zdůraznil státní zástupce, znal jak důsledky konzumace alkoholu, tak i obtíže spojené s dočasnou abstinencí. Na zmiňované nikoliv obvyklé okolnosti případu lze však přiléhavě reagovat použitím §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody z důvodů, o nichž hovořil i soud prvního stupně (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 539). Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
51. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle §58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Ze znění §58 odst. 1 tr zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
52. V této souvislosti nutno upozornit na již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, v jejímž smyslu námitky obviněného ohledně odvolacím soudem neaplikovaného ustanovení §58 tr. zákoníku (na rozdíl od soudu nalézacího) nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1051/2014, ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016 aj.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Podle dovolacího soudu o takový případ v posuzované věci jde.
53. Zjištěné a dříve popsané okolnosti případu svědčí ve prospěch závěru, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který při stanovení druhu trestu a jeho výměry akcentoval především okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, odvolací soud poukázal na ty okolnosti, které svědčí v jeho neprospěch, aniž by hledal vyváženou rovnováhu mezi oběma těmito hledisky, v důsledku čehož obviněnému uložil trest, který lze označit za nepřiměřeně přísný. Maje na zřeteli naplnění účelu trestu dovolací soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného pokusu zločinu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy, jakož i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem už zmiňovaným soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Proporcionální hodnocení všech rozhodných okolností jej vedlo k závěru o uložení trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Při stanovení této výměry trestu odnětí svobody dovolací soud zohlednil také skutečnost, že obviněnému bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě, přičemž právě i na jeho úspěšnosti jsou závislé možnosti jeho resocializace. Z dosavadních postojů obviněného je patrné, že si je této skutečnosti vědom a dobrým předpokladům své resocializace vychází vstříc.
54. Veden těmito závěry dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 7 To 18/2018, ve výroku, jímž byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání městského státního zástupce částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a ve výroku, jímž bylo znovu rozhodnuto o trestu, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 48 T 7/2017, ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak, v dalších výrocích, zůstaly rozsudku soudů nezměněny.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu