ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.263.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 263/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání podaném Z. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 6 To 65/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 7/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 69 T 7/2015, byl Z. Š. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [správně §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] uložen trest propadnutí věci a výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali Z. Š. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, sp. zn. 6 To 65/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. Š. uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci a výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku podal Z. Š. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný Z. Š. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Předně podotkl, že soudy učinily své závěry na základě nezákonného postupu, když akcentovali jako důkaz kamerové záznamy a úřední záznamy o nich, které přitom jako důkaz nebyly provedeny. S odkazem na §211 odst. 6 tr. ř. namítl, že právě úřední záznam (§158 odst. 3, 5 tr. ř.) k řádnému provedení coby důkazu vyžaduje souhlas obviněného a státního zástupce, přičemž takový souhlas dán nebyl, resp. soudem nebyl žádán. Pro absenci souhlasu se čtením úředního záznamu mohl soud vyjít maximálně z obsahu DVD. Avšak v rámci hlavního líčení ani veřejného zasedání nedošlo k faktickému přehrání videa z místa činu (případně též ke konfrontaci obviněného či svědků s tímto video záznamem), tudíž není zřejmé, jak mohly soudy konstatovat pohyb jednotlivých osob na místě činu. Dle obviněného musely být závěry soudů učiněny pouze na podkladě úředního záznamu, který však jako důkaz nebyl a nemohl být proveden, a přesto na tomto důkazu byla nakonec postavena i skutková věta napadeného rozsudku. Obviněný k tomuto podotkl, že primárně nežádá Nejvyšší soud, aby přehodnocoval provedené důkazy, avšak pokud soudy vychází z důkazu, který přitom nebyl proveden, pak má takový postup za následek extrémní nesoulad při skutkových zjištěních a nesprávné hmotněprávní posouzení skutku. Obviněný v tomto uzavřel, že uvedeným postupem soudů by mohl být naplněn rovněž dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nezákonným postupem mu bylo znemožněno vyjádřit se k důkazu (§214 tr. ř.), čímž byl zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se ke všem prováděným důkazům mohl vyjádřit (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V další části svého dovolání obviněný namítl, že soud druhého stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014) ve svém rozhodnutí chybně nepřistoupil na aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu. Podotkl, že se k činu doznal, svého jednání litoval, jednalo se o mimořádný exces, poškozenému se omluvil a v rámci svých možností mu nahradil způsobenou škodu. Závěr soudu o nemožnosti snížení trestu vnímá jako velmi přísný, zejména pak s ohledem na okolnosti případu, jeho trestní minulost, věk, dosavadní život a závislost rodiny na jeho příjmu apod. K tomuto upozornil, že účelem trestu není pouze samotná represe, ale i prevence, které lze dosáhnout i uložením trestu kratšího trvání. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve všech jeho výrocích, a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jinými slovy, v tomto ustanovení se předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že tímto způsobem byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Stran námitek obviněného, že soud druhého stupně chybně nepřistoupil na aplikaci ustanovení §58 tr. zákoníku (a to na rozdíl od soudu prvního stupně), přičemž argumentaci k tomuto ustanovení obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, lze uvést následující:
Ustanovení §58 tr. zákoníku soudu umožňuje v odůvodněných případech a za splnění zákonem vymezených podmínek rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak soudu takový postup nenařizuje.
K výroku o trestu se přitom vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup. Již ze systematiky ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud jsou stanoveny dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, tak se k tomuto výroku nemůže bez dalšího vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nadbytečná a zcela nelogická (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002). Dále lze připomenout, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
Rovněž lze připomenout další rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy bylo konstatováno, že „ mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky zaměřené proti rozhodnutí odvolacího soudu, který podle názoru obviněného učinil nesprávný závěr, pokud (např. na rozdíl od soudu prvního stupně) nepoužil ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody “, přičemž obviněnému byl vyměřen trest odnětí svobody v rámci zákonem stanovené trestní sazby pro předmětný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 5 Tdo 124/2013).
Nepřiměřenost trestu tedy nelze namítat, jak to učinil obviněný, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecným hmotněprávním důvodem. Ze vzájemného vztahu obou těchto důvodů dovolání logicky vyplývá, že samotný výrok o trestu lze napadat jen takovými hmotněprávními námitkami, které jsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Nadto lze opětovně podotknout, že pouhá nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod by byla v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku, když bez dalšího není důvodem ani k podání stížnosti pro porušení zákona (§266 odst. 2 tr. ř.) nebo k povolení obnovy řízení (§278 odst. 1 věta první tr. ř.), které jsou dalšími mimořádnými opravnými prostředky.
Z výše uvedeného je tudíž patrné, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka obviněného, že nebylo použito ustanovení o mimořádném snížení trestu podle §58 tr. zákoníku. Vytýkané nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku u obviněného není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Jak již bylo uvedeno, v zákoně jsou obsaženy zvláštní dovolací důvody týkající se trestu [§265b odst. 2 písm. h), i), odst. 2 tr. ř.], jejichž existence by byla zbytečná, kdyby se jakékoli další případné pochybení při ukládání trestu považovalo za „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení, resp. použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se tedy jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, jelikož jen za splnění takových předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku poté musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Samotnou skutečnost, že obviněný před spácháním trestného činu vedl řádný život, lze sice vyhodnotit jako polehčující okolnost, nelze ji však přeceňovat do té míry, že by zavdala (byť ne jako výlučný, avšak jeden ze stěžejních podkladů) pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody, jelikož bezúhonný způsob života je pro občany České republiky běžným standardem, nikoli něčím výjimečným a neobvyklým.
Obviněný ve svém dovolání vznesl i další námitky, zejména pak uvedl, že soudy pochybily, když akcentovali jako důkaz pro svá rozhodnutí kamerové záznamy a úřední záznamy o nich, které přitom v řízení před soudem nebyly provedeny.
Pokud se v těchto souvislostech obviněný opírá rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak ten by byl naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, tedy že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, byť měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Naplnění předmětného dovolacího důvodu však nelze analogicky dovozovat v případě, kdy přítomnost obviněného byla u hlavního líčení (veřejného zasedání) zajištěna, avšak soud by pro své rozhodnutí akcentoval důkazy, které nebyly v rámci předmětného řízení provedeny. Přesto lze připomenout, jak ostatně vyplývá z ustanovení §2 odst. 12 tr. ř., při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. Namítané vady důkazního řízení tak ve svém důsledku mohou mít vliv na hmotněprávní posouzení předmětných skutkových zjištění, a jelikož by učiněná skutková zjištění mohla být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, došlo by k zatížení předešlých rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný jednak uvedl, že primárně nežádá Nejvyšší soud, aby přehodnocoval provedené důkazy. K tomu lze ostatně připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 18. 5. 2015 (podané na obviněné Z. Š. a M. Š.) bylo mj. navrhováno u hlavního líčení postupovat k úřednímu záznamu včetně DVD s vytěžením kamerového záznamu z baru K. v O. podle §213 odst. 1 tr. ř. (č. l. 495 a násl.). Kamerové záznamy poté soud druhého stupně výslovně zmiňuje např. na str. 11 a 13 svého rozhodnutí. Kamerové záznamy rovněž akcentuje soud prvního stupně (str. 6 a 8 rozsudku), který navíc popisuje „stínohru v podobě otevírání nože“ (str. 8 rozsudku), avšak vychází z nich i na jiných místech svého rozhodnutí.
Dále lze podotknout, že z ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. mj. vyplývá, že úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Podle §211 odst. 6 tr. ř. lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů, a to se souhlasem státního zástupce a obžalovaného.
Ze spisového materiálu je patrné, že podle §211 odst. 5 tr. ř. byly čteny znalecké posudky a odborné vyjádření (č. l. 553). Rovněž je zřejmé, že podle §213 odst. 1 tr. ř. byly stranám předloženy k nahlédnutí úřední záznamy, přičemž není výslovně zmíněno, že by strany byly dotázány k postupu podle §211 odst. 6 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 546 a násl.) dále vyplývá, že byly čteny úřední záznamy, mj. úřední záznam včetně DVD s vytěžením kamerového záznamu z baru K. v O. Obhájce obviněného poté trval na čtení omluvného dopisu obviněného zaslaného poškozenému, přičemž tento dopis byl následně čten. Obviněný byl dále dotázán ve smyslu §214 tr. ř., nicméně k uvedenému se již nevyjádřil. Procesní strany další důkazní návrhy neměly (č. l. 554). Rovněž během veřejného zasedání před soudem druhého stupně byly procesní strany dotázány, zda mají další důkazní návrhy, a jelikož takové neměly, předseda senátu prohlásil dokazování za skončené (č. l. 592). Přitom pokud by obhajoba měla v úmyslu rozporovat skutečnosti, které vzal soud prvního stupně za prokázané z úředního záznamu stran kamerového záznamu z baru K., mohla např. během veřejného zasedání před soudem druhého stupně navrhnout doplnění dokazování přehráním DVD s předmětným záznamem. S ohledem na výše uvedené lze námitku obviněného označit za procesního charakteru (která nadto nemůže mít vliv na správné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení), a nelze ji podřadit pod zvolený dovolací důvod.
Důkazní materiál přitom nebyl postaven pouze na vytěžených kamerových záznamech. Jednání obviněného bylo dokázáno výpověďmi dalších slyšených svědků, pachovou stopou, znaleckými posudky, dalšími listinnými důkazy, stejně jako (jak označil soud prvního stupně) poněkud netypickým doznáním obviněného. Soudy prvního i druhého stupně ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud mohl konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování a zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08), přičemž tento požadavek shledává Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Byť ze spisového materiálu není zcela zřejmé, zda byly strany výslovně dotázány k postupu podle §211 odst. 6 tr. ř., dle Nejvyššího soudu nelze v uvedeném shledat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod obviněného, jež jsou mu v rámci trestního řízení garantována.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání Z. Š. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu