ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1051.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 1051/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 o dovolání obviněného K. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 55 To 64/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 3 T 7/2014, byl obviněný K. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku , kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„v přesně nezjištěné době, prokazatelně však nejméně dne 25. 8. 2012 společně s F. S., který dne 9. 1. 2013 zemřel, v obci H., okres Š., v kufru motorového osobního vozidla zn. Ford Mondeo 1.8, jehož majitelem byl právě F. S., neoprávněně přechovával celkem 150 ks balení léků ClaritineActive po deseti kusech tablet s obsahem prekursoru sulfátu pseudoefedrinu 120 mg v jedné tabletě a celkem 5 ks balení léku NeoAfrin po osmi kusech tablet s obsahem prekursoru sulfátu pseudoefedrinu 120 mg v jedné tabletě, které však nejsou v České republice volně dostupné, přičemž za prekursor se považují nejen všechny látky, které jsou uvedeny v příloze I. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 Sb. o prekursorech drog, ale i takové látky obsažené v léčivých přípravcích, které jsou sice jinak z této definice vyloučeny, avšak takovou látku (prekursor) z nich lze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodářskými prostředky“ .
Za tento přečin a zároveň se sbíhající zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1 T 138/20112 – 215, byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to celkem 150 ks balení léků Claritin Active po 10 kusech tablet a 5 ks balení léků NeoAfrin po 8 kusech tablet, 180 kusů tablet léků Sudafed a 280 kusů tablet označených GXEX3. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1 T 138/2012-215, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, o kterém Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu obviněného znovu odsoudil při nezměněném výroku o vině, podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to celkem 150 ks balení léku Claritin Active po 10 kusech tablet, 5 ks balení léku NeoAfrin po 8 kusech tablet, 188 kusů tablet léku Sudafed a 280 kusů tablet označených GXEX3.
Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 138/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 55 To 64/2014, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotně právním posouzení.
V dovolání obviněný setrval na své obhajobě, že se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil. Současně dodal, že dovolání směřuje do výroku o vině i trestu.
Dovolatel předně zpochybnil výpovědi svědků – policistů Ing. P. Š. a P. D., že poté, co zastavili předmětné vozidlo a zjistili, že se v jeho zavazadlovém prostoru nachází dvě igelitové tašky s léky, se těchto igelitových tašek ani léků vůbec nedotkli, neboť i z výslechu policejního technika je zřejmé, že léky po jízdě musely být z krabiček vysypány. Soudy obou stupňů se nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by si byl vědom, co je v autě převáženo. O důvodnosti subjektivní stránky nevypovídá nic ani zemřelý spolupachatel F. S. − majitel vozidla, jenž uvedl, že věci v kufru nejsou jeho a pravděpodobně tam zůstaly poté, co vozidlo půjčil dalším osobám. Za přechovávání se považuje jakýkoliv způsob držení předmětu určeného k výrobě psychotropní látky, které pachatel již musí mít ve své moci. V tomto případě se však prokazatelně jednalo o automobil F. S. a pouhá skutečnost, že toto vozidlo řídil, nezakládá soudem učiněné zjištění o tom, že léky byly v jeho držení a že měl možnost s nimi bez dalšího pouze dle vlastního uvážení disponovat. Závěr nalézacího i odvolacího soudu je pouze domněnka, která nemá oporu v provedených důkazech. Jeho spolupachatel zemřel a jeho výpověď provedená přečtením úředního záznamu svědčí spíše v jeho prospěch. Jediným důkazem, o který se zjištění viny opírá, je důkaz pachovou stopou, což je ale důkaz nepřímý, neprokazuje nic jiného, než že přišel do styku s igelitovou taškou. Použití pachové stopy jako fakticky jediného důkazu svědčícího proti jemu samotnému nevytváří ucelený řetěz nepřímých důkazů, na kterých by bylo možné stavět při rozhodování o jeho vině. Do styku s věcmi v kufru auta přišel na požádání policistů, když dostal pokyn, aby vypadlé krabičky podal policistovi k přečtení, a pak je dával do tašky. Tato jeho obhajoba vyvrácena nebyla. Důkazní návrh na doplnění dokazování o daktyloskopické a pachové stopy obou policistů proveden nebyl. Z fotodokumentace, kterou pořídili policisté s technikem je zřejmé, že krabičky s léky byly mimo igelitové tašky a jsou srovnány do úhledných komínků, což neodpovídá náhodnému vysypání při převozu v kufru auta. Je tedy zřejmé, že s krabičkami léků a taškami bylo manipulováno, že v tomto směru jsou výpovědi policistů v rozporu s protokolem o ohledání z místa činu a fotodokumentací a jsou zjevně nevěrohodné. Obviněný dále uvedl, že za nesprávné považuje také rozhodnutí o trestu, když má za to, že trest je nepřiměřeně přísný a neúčelný.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu a přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu konstatoval, že tyto lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze zčásti. Obviněný totiž ve skutečnosti nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku, neboť napadal výlučně učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů. Jednalo se tak o námitky obviněného, které byly založeny na tvrzení, že zjištěný důkazní stav není dostatečný pro vyslovení pozitivních závěrů o jeho trestní odpovědnosti, že soud se nevyrovnal s jeho argumentací týkající se fotodokumentace založené ve spise a je pouze domněnkou soudu, že léky byly v jeho držení a že jediným důkazem, o který soud opřel výrok o vině, je pachová stopa, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že do styku s věcmi v kufru přišel až na pokyn policistů a nebyl proveden důkaz daktyloskopickou a pachovou zkouškou obou policistů. Obviněný tedy výlučně napadal skutková zjištění soudů, a pokud by podal dovolání výlučně z těchto důvodů, bylo by nutné toto odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Státní zástupce rovněž zdůraznil, že v posuzované trestní věci se rovněž nejedná o extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť závěr o vině obviněného jednoznačně z provedeného dokazování vyplývá. Obviněný totiž nevznesl žádný důvodný argument, který by mohl podpořit závěr o rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a samotnými důkazy.
Za právně relevantní lze považovat jen dovolací námitky, kdy obviněný uvedl, že se soudy nezabývaly subjektivní stránkou, přičemž ani z výroku rozhodnutí není zřejmé, proč si měl být vědom toho, co je v autě převáženo, když věci, které byly v autě v zavazadlovém prostoru, neměl ve své moci, neboť vozidlo patřilo F. S. Nic tedy nesvědčilo pro to, že by s uvedenými věcmi mohl disponovat, čímž zároveň zpochybnil naplnění znaků objektivní stránky této skutkové podstaty, tedy samotné přechovávání uvedených předmětů.
K tomu státní zástupce uvedl, že obviněný byl zastaven jako řidič osobního vozidla a po zjištění, že v jeho zavazadlovém prostoru se nachází několik balení léků, které je popsáno shora, přičemž se jedná o léky, které nejsou v naší republice volně dostupné, bylo rovněž zjištěno, že na obviněného je vydán příkaz k zatčení. Následně odborným vyjádřením z oboru metody pachové identifikace byla zjištěna shoda jeho pachové stopy s pachovou stopou odebranou z igelitové tašky. Současně bylo z rejstříku trestů zjištěno, že byl v minulosti již vícekrát soudně trestán pro trestnou činnost obdobného charakteru a dokonce v nedávné době pro trestnou činnost zcela totožnou. Nelze přehlédnout, že při testu na přítomnost omamných a psychotropních látek byla u obviněného detekována látka na bázi amphetaminu a je tak zřejmé, že závěr soudu prvního stupně, že obviněný naplnil subjektivní stránku žalované skutkové podstaty, je zcela správný. Státní zástupce pak připomněl, že uvedenými námitkami se zabýval již odvolací soud, neboť byly předmětem odvolání obviněného v této trestní věci. K námitkám dovolatele k uloženému trestu státní zástupce podotkl, že námitky proti druhu a výměře trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Také tyto dovolací námitky státní zástupce označil za nedůvodné.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění − skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Obviněný sice v dovolání deklaroval hmotně právní námitku spočívající v nesprávném právním posouzení věci, avšak převážnou většinou námitek se pouze domáhal odlišných skutkových závěrů. Výhrady, jimiž obviněný poukazuje na to, že v řízení nebyl řádně zjištěn důkazní stav zejména ve vztahu k fotodokumentaci založené ve spise, když namítá, že jediným, navíc nepřímým důkazem je důkaz pachovou stopou, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že do styku s věcmi v kufru přišel až na pokyn policistů a nebyl proveden důkaz daktyloskopickou a pachovou zkouškou obou policistů, je třeba považovat z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně irelevantní, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadal skutková zjištění, která soudy ve věci učinily. Těmito námitkami se obviněný tudíž domáhá jen toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný de facto na základě vlastního hodnocení důkazů nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zaměňuje za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů (odborného posouzení z oboru daktyloskopie a pachových stop ohledně ztotožnění stop policistů prap. Ing. P. Š. a prap. P. D., na zabavených věcech) nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto mohou založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenutý byl označen takový důkazní návrh, jímž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušný obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud názorům nalézacího i odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů plně ztotožnil.
V návaznosti na výše uvedené tak lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní pouze námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a v řízení provedenými důkazy, jakož i námitku obviněného, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to objektivní i subjektivní stránka. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami a přípravky obsahující omamnou nebo psychotropní látku.
Ustanovení §286 odst. 1 tr. zákoníku postihuje výrobu, opatření nebo přechovávání prekursoru nebo jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo jedu. Nestačí tedy vyrobit, opatřit nebo přechovávat předmět způsobilý k výrobě takové látky, ale musí jít o předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravu obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo jedu. Podle zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů je prekursorem látka uvedená v kategorii l přílohy I. přímo použitelného předpisu Evropských společenství. [Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004]) nebo v kategorii l přílohy přímo použitelného předpisu Evropských společenství [Nařízení Rady (ES) č. 111/2005]. Předměty určené k výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo jedu jsou nejen přístroje, jiná zařízení a jejich součásti, ale i suroviny, které jsou podle své povahy způsobilé a zároveň určené k takové výrobě. Nemusí jít však o předměty výlučně určené k takové výrobě. Pokud jde o jiné předměty určené k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu, nezáleží z hlediska §286 tr. zákoníku na tom, zda jsou vyrobeny, opatřeny nebo přechovávány oprávněně či neoprávněně, neboť jde zpravidla o předměty, k jejichž výrobě, opatření nebo přechovávání se nevyžaduje žádné povolení. Zvláštní situace je však u výroby, opatření a přechovávání prekursoru, kde musí jít z hlediska trestní odpovědnosti za jeho výrobu, opatření nebo přechovávání jako předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky (přípravku), který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu podle §286 tr. zákoníku pouze o výrobu, opatření nebo přechovávání oprávněné. Neoprávněná výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídka, zprostředkování, prodej nebo jiné opatření nebo přechovávání pro jiného prekursoru je postihována jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku.
Pokud jde o namítanou subjektivní stránku, vyžaduje se u tohoto trestného činu zavinění úmyslné. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Obviněný se dopustil uvedeného přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku jednáním popsaným ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně (citována výše), společně s F. S., který zemřel. V právní větě výroku o vině je pak uvedeno, že obviněný přechovával prekursor určený k nedovolené výrobě psychotropní látky a čin spáchal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že obviněný v přesně nezjištěné době, prokazatelně však nejméně dne 25. 8. 2012, v kufru motorového osobního vozidla zn. Ford Mondeo, jehož majitelem byl F. S., neoprávněně přechovával prekursor určený k nedovolené výrobě psychotropní látky. Podle odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická chemická expertíza OKTE PČR (č. l. 41 tr. spisu) s celkovým možným praktickým výtěžkem 120,12g hydrochloridu MF.
Obviněný, který trestnou činnost popřel, ve své výpovědi namítal, že si nebyl vědom toho, co je v autě převáženo, když toto patřilo F. S., který uvedl, že věci v kufru auta nejsou jeho a asi tam zůstaly poté, co vozidlo půjčil dalším osobám. Za tohoto stavu obviněný dále dovozoval, že věci, které byly v autě převáženy, neměl ve své moci a skutečnost, že toto vozidlo řídil, ještě nedokazuje, že léky byly v jeho držení a měl možnost s nimi disponovat. Této verzi jeho obhajoby nelze přisvědčit, když ze svého jednání byl plně usvědčen provedeným dokazováním. V tomto ohledu nutno přisvědčit zejména výpovědím zasahujících policistů Ing. P. Š. a P. D., kteří potvrdili, že při kontrole vozidla Ford Mondeo, jenž obviněný řídil, se v jeho zavazadlovém prostoru nacházely dvě igelitové tašky s léky a vyvrátili tak jeho tvrzení, že po otevření zavazadlového prostoru, k jehož ohledání byl přivolán kriminalistický technik nprap. J. K., na tašky či krabice s léky oni či obviněný sahali. Rovněž vyvrátili námitky, jimiž shodu daktyloskopických stop obviněný zpochybňoval tvrzením, že rozházené krabičky s léky v kufru na pokyn policistů ručně sesbíral a vložil do igelitových tašek. Pominout nelze ani závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, jakož i odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace, kterým byla zjištěna shoda pachové stopy obviněného s pachovou stopou z igelitové tašky, jak podrobně rozvedl nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a které jednoznačně vyvrací tvrzení obviněného, že nevěděl o lécích, které jsou v zavazadlovém prostoru. Bez zajímavosti není ani to, že obviněný byl za trestnou činnost z oblasti drogové problematiky a dokonce i za prakticky stejnou trestnou činnost v minulosti odsouzen (viz rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, č. j. 1T 138/2012-115, kdy byl zadržen poté, co taktéž převážel prekursory z P. do naší republiky). Z učiněných skutkových zjištění tak lze učinit závěr, že obviněný přechovával prekursor určený k nedovolené výrobě psychotropní látky v množství ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu specifikovaném, přičemž s nimi disponoval, měl je zcela ve své moci uloženy v kufru vozidla, které řídil. Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud důvodně neměl pochybnosti o tom, zda obviněný svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil.
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, ve shodě s názorem rozhodujících soudů i státního zástupce, že v nyní posuzované věci bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění.
Obviněný v dovolání rovněž napadl i výrok o trestu tvrzením, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a neúčelný.
Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. O žádný z těchto případů se ale v posuzované věci nejedná. V tomto směru Nejvyšší soud nicméně s poukazem na záznamy vyplývající z opisu Rejstříku trestů k osobě obviněného považuje za vhodné připomenout, že obviněný byl již v minulosti pro trestnou činnost obdobného charakteru vícekrát soudně trestán, když naposledy byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 1 T 138/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 6. 12. 2012 pro zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a jehož se dopustil dne 15. 5. 2012.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal