ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.969.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 969/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. července 2016 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2016, č. j. 2 To 15/2016-496 jako soudu druhého stupně, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2016, č. j. 2 To 15/2016-496, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. 77 T 9/2014-450, kterým byl J. S. (dále jen obviněný, dovolatel) uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
2. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně (Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 3. 2016, č. j. 2 To 15/2016-496) podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Podmínky pro aplikaci uplatněného dovolacího důvodu podle mínění obviněného spočívají v tom, že soudy nižších stupňů při posuzování jeho jednání a útoku na poškozeného postupovaly v rozporu s judikaturou a akcentovaly pouze intenzitu útoku obviněného vůči poškozenému, bez přihlédnutí k okolnostem, které byly příčinou jeho jednání (opakované a šikanózní jednání poškozeného). Uvedené skutečnosti měly vést soudy k závěru o vhodnosti použití ustanovení §58 tr. zákoníku a uložit mu trest pod dolní hranicí trestní sazby. Rovněž poukazuje na skutečnost tzv. domnělé společenské škodlivosti s odkazem na jeho dřívější odsouzení okresním soudem v roce 1994, tedy před téměř dvaceti roky. V další části dovolání poukazuje na pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, kde soudy rozvádějí své úvahy k právní kvalifikaci jednání obviněného podle §145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, a to v souvislosti se zjištěným natržením a zhmožděním sleziny se současným krvácením do dutiny břišní. Podle mínění obviněného nelze zjištěné zranění u poškozeného posuzovat podle §122 tr. zákoníku, neboť již dne následujícího nebylo zranění sleziny diagnostikované, což bylo potvrzeno i následnými vyšetřeními v prosinci 2013 a lednu 2014. Vzhledem k tomu, že obviněný již v lednu 2014 vykonával funkci řidiče kamionu do zahraničí, nelze uvedené zranění posoudit jako těžkou újmu na zdraví v dokonané formě. Obviněný je toho názoru, že „v případě skutku, kterého se měl dopustit obviněný, nedošlo k dokonanému poškození důležitého orgánu, které by vyvolalo vážnou poruchu zdraví poškozeného“, což „vyplývá z provedených důkazů a jejich hodnocení Krajským soudem v Ostravě i Vrchním soudem v Olomouci vyústilo v extrémní nesoulad mezi těmito důkazy a použitým právním hodnocením“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
4. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
5. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
7. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné že ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
8. Z námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, jednoznačně vyplývá, že soudy měly při hodnocení důkazů přihlédnout k tomu, že ze strany poškozeného byl opakovaně a dlouhodobě šikanován a uvedené skutečnosti měly být vzaty v úvahu při ukládání trestu pod dolní hranici trestní sazby. Druhý okruh námitek je obviněným charakterizován jako „extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením“, spočívající v tom, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako dokonaný trestný čin („nelze uzavřít, že šlo o těžkou újmu na zdraví v dokonané formě“), kdy nešlo o těžkou újmu na zdraví (v této souvislosti odkazuje na to, že zranění sleziny nesplňovalo kritéria §122 tr. zákoníku), neboť poškozený již v lednu 2014 řídil kamion a po 26. 12. 2013 nebylo zranění sleziny diagnostikováno.
9. K prvnímu okruhu námitek je nutno uvést, že jde o námitky skutkové, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují (sám obviněný na str. 2 svého dovolání zmiňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, nikoliv další odvolací instancí). Obviněný ve své podstatě soudům vytýká, že nepřihlédly při právním posouzení jeho jednání k tomu, že byl ze strany poškozeného dlouhodobě šikanován SMS, což mělo svůj odraz nalézt při posuzování společenské škodlivosti jeho jednání a současně také mělo být důvodem pro uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. V souvislosti s domáháním se uložení trestu podle §58 tr. zákoníku, je potřebné uvést, že tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Současně nelze ani argumentovat tím, že pokud byl obviněnému ukládán trest podle §145 odst. 2tr. zákoníku, jde o trest nepřiměřeně přísný nebo o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným [viz §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ze strany obviněného se jedná o nesouhlas s hodnocením důkazů, které soudy provedly (toto je rovněž zřejmé z části dovolání, kde uvádí, že hodnocení důkazů vyústilo v extrémní nesoulad mezi důkazy a použitým právní hodnocením). Ke shora uvedené námitce obviněného na potřebu použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku na jeho trestní věc je nutno uvést, že „námitka obviněného, že mu měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 tr. zák. (poznámka – dnes §58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265 odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. neobsahují a nejedná se ani o nesprávná právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozh. Nejvyššího osudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, 11 Tdo 15/2016), je s ohledem na shora uvedené z pohledu dovolacích důvodů irelevantní“.
10. Na případ, kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a domáhá se doplnění dokazování a hodnocení důkazů, které by odpovídalo jeho představám, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
11. K předmětné trestní věci je nutno uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně popisuje výpovědi nejen obviněného, ale také poškozeného a svědků, listinné důkazy a z tohoto popisu i následného hodnocení důkazů vyplývá zejména skutečnost, jednoznačně prokazující agresivní chování obviněného a způsob jím vedeného útoku vůči poškozenému. Znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství, lékařskou zprávou (č.l. 186) a odborným vyjádřením bylo jednoznačně objektivizováno u poškozeného zjištěné zranění (soudy posouzené jako těžká újma na zdraví), které spočívalo v natržení a zhmoždění sleziny. Odkaz obviněného na následující vyšetření, případně řízení kamionu poškozeným v lednu 2014 jsou námitky skutkové, které nemohou objektivně zjištěné zranění dne 25. 12. 2013 u poškozeného, zvrátit. Správně bylo soudy nižších stupňů poukázáno na rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr. a soud druhého stupně na straně 4 odůvodnění svého usnesení poukázal na tu skutečnost, že v souvislosti s natržením sleziny, které spadá pod pojem důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, bylo spojeno krvácení do dutiny břišní, tudíž nelze negovat objektivně zjištěné poškození sleziny, argumentací, že při následných kontrolách nebyly na slezině poškozeného žádné změny zjištěny. Podstatné pro právní posouzení jednání obviněného bylo zjištění uvedeného zranění, které bylo posouzeno jako poškození důležitého orgánu a tudíž kvalifikováno jako těžká újma na zdraví. Zpochybňování tohoto zjištění, je zpochybňováním skutkového stavu a nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže bylo objektivně zjištěno natržení a zhmoždění sleziny s krvácením do břišní dutiny, pak se již nejedná o případ, kdy by jednání obviněného mohlo být posouzeno jako pokus trestního činu. Obviněný přehlíží, že formální znak trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spočívá dle závěrů soudu v poškození důležitého orgánu ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku (viz str. 24 rozsudku soudu I. stupně), nikoli v delší dobu trvající poruše zdraví, kdy obviněný právě na několika místech svého dovolání zpochybňuje charakter a dobu léčby, aniž by přijal objektivní lékařský nález, že došlo k natržení a zhmoždění sleziny s krvácením do břišní dutiny (viz str. 21 rozsudku), což soudy v souladu s judikaturou (viz shora) po právní stránce posoudily jako poškození důležitého orgánu.
12. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů k problematice poškození důležitého orgánu je nutno uvést, že za poškození důležitého orgánu se považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život (což je zjištěné poškození sleziny u poškozeného) nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1175 s.). V této souvislosti lze odkázat na znalecký posudek a výpověď znalkyně u hlavního líčení (viz str. 21 - 22 rozsudku), kdy uvedla, že již jen natržení a pohmoždění sleziny splňuje ze soudně lékařského hlediska naplnění kritéria poškození důležitého orgánu.
13. Výhrady obviněného k právní kvalifikaci jeho jednání podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Předchozí odsouzení cca před dvaceti roky rovněž pro násilnou trestnou činnost považuje obviněný pro použití kvalifikované skutkové podstaty za nesprávné z pohledu §12 tr. zákoníku. Současné znění trestního zákoníku je oproti předchozímu trestnímu zákonu vybudováno na formálním pojetí a z pohledu použité právní kvalifikace nelze soudům nižších stupňů ničeho vytýkat. S ohledem na způsob provedení činu nelze přehlédnout, že také v minulosti byl obviněný odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., kde bylo možno pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání dva až osm let. Uvedenou námitku lze označit sice za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, neboť pod pojmem opětovně se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Pod pojmem „opětovně“ patří i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Pod tento pojem lze zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho jakoby odsouzen nebyl (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. I. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1367 s.)
14. Jsou-li uvedené námitky obviněného dále zastřešovány souhrnnou argumentací, že „z provedených důkazů a jejich hodnocení Krajským soudem v Ostravě i Vrchním soudem v Olomouci vyplývá, že toto vyústilo v extrémní nesoulad mezi těmito důkazy a použitým právním hodnocením“, pak musí Nejvyšší soud uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
15. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že jimi provedené hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí znění §125 tr. ř., resp. §134 tr. ř. Správně poukázal soud druhého stupně na straně 8 odůvodnění svého usnesení na okolnost doplnění dokazování z pohledu rozhodovací činnosti Ústavního soudu a Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13), což bylo v předmětné trestní věci soudem prvního i druhého stupně splněno, tudíž nelze rozhodnutím soudů nižších stupňů ničeho vytknout.
16. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že až na námitku ve vztahu k naplnění znaku opětovnosti [§145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku], kterou lze přijmout za námitku právní (vzhledem k dalším zmiňovaným skutečnostem ke znaku opětovnosti), jde v případě ostatních námitek o námitky skutkové, poukazuje dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Nad rámec uvedeného, a to ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za důvodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost a svá rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu