ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.15.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 15/2016-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. února 2016 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných V. H. N. , D. T. T. , V. T. D. , a N. V. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 11/2014, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. V. H. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných V. H. N., D. T. T. a V. T. D. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 51 T 11/2014, byli obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byli podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni shodně každý k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále byli všichni odsouzeni k trestu vyhoštění z území České republiky, a to V. H. N. na dobu neurčitou a obvinění D. T. T., V. T. D. a N. V. H. shodně na dobu 10 let.
Stalo se tak na základě zjištění, že v přesně nezjištěné době, obžalovaný V. H. N. po dobu nejméně několik dní do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014, obžalovaný D. T. T. po dobu nejméně jednoho týdne do 10.10 hodin dne 15. dubna 2014 a obžalovaní V. T. D. a N. V. H. nejméně do 10:10 hodin dne 15. dubna 2014,
v továrním objektu bývalé mlýnice ve V., Ž. ulice čp. … okr. D., neoprávněně bez udělení licence pro pěstování konopí pro léčebné použití ve smyslu ustanovení §24a zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších právních předpisů, ve zřízené pěstírně sofistikovaně pěstovali tzv. „indoor způsobem“ prošlechtěné kultivary konopí (Cannabis L. cannabaceae), když nejméně v postavení tzv. zahradníků dohlíželi nad plnou funkčností automatického systému osvětlení a ventilace, zajišťovali zavlažování a vykonávali permanentní zahradnické práce na rostlinách, v rámci kterých odstraňovali spodní větvičky a dlanitě dělené listy s řapíky až do úrovně prvního větvení, přičemž na základě provedené prohlídky těchto prostor bylo v prostorách pěstírny nalezeno a zajištěno celkem 42.910,5 gramů rostlinného materiálu, 11.191 kusů rostlin v různých růstových stádiích, ze kterých bylo posléze vytvořeno 118.156,9 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno 8.401,5 gramů čistého A9-THC, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, a ze které lze vyrobit nejméně 11.815 dávek drogy marihuany po 10 gramech, když takto jednali s vědomím toho, že takto pěstované rostliny rodu konopí budou sklizené a zpracované do formy tzv. marihuany, za účelem její další distribuce koncovým uživatelům, přičemž konopí je považováno za omamnou látku, uvedenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a je zařazené do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, vyhlášené vyhláškou ministra zahraničí č. 47/1965 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním jednak obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H., jednak v jejich neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 12 To 24/2015, na podkladě odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně všech obviněných ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku a nezměněném výroku o uložených trestech vyhoštění znovu rozhodl tak, že obviněné shodně odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku každého k trestu odnětí svobody v trvání v trvání 8 let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. jako nedůvodná zamítl.
Proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. prostřednictvím společného obhájce dovolání. Všichni obvinění svá dovolání opírají o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž obviněný N. V. H. uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tvrzením, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
Ve svých mimořádných opravných prostředcích obvinění V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. shodně namítají, že „ústřední nezákonnost má svůj původ v nesprávném hmotněprávním posouzení věci, neboť institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody je institutem hmotněprávním“. Domnívají se, že v jejich případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když mají za to, že bez ohledu na poměry pachatele odůvodňují mimořádné snížení trestu odnětí svobody, resp. trestní sazby okolnosti daného případu. Tento závěr vyvozují primárně ze skutečnosti, že vykonávali pouze roli tzv. „zahradníka“, což je postavení, z něhož pachateli zpravidla neplynou zásadní (pokud vůbec nějaké) zisky, který je v hierarchii pachatelů ve vztahu závislosti, resp. podřízenosti, nic neorganizuje a většinou ani nemá povědomí o tom, jak se výsledná nedovolená látka koncovým uživatelům distribuuje. Dále poukazují, že uvedený mimořádný postup je vždy založen na individuálním posouzení věci, když v tomto ohledu nebylo prokázáno, že by se na místě činu nacházeli déle než několik dní, jejich trestná činnost byla pouze dílčího charakteru a nebyla ani natolik zásadní, aby jejím výsledkem bylo vypěstování zjištěného velkého množství drog. S ohledem na tyto skutečnosti tak byly v daném případě dány mimořádné okolnosti případu a uvedené jednání dle jejich názoru nevykazuje takovou „společenskou nebezpečnost“, kterou vykazují obvyklí pachatelé daného zločinu, přičemž chráněný zájem nebyl porušen natolik, aby bylo nezbytné dosáhnout jejich nápravy trestem odnětí svobody v trvání osmi let. Mají tedy za to, že trestní sazba je v jejich případě „zjevně nepřiměřená“ a jejich nápravy lze dosáhnout trestem výrazně mírnějším, přičemž aplikace postupu podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je též v souladu s principem přiměřenosti trestní represe. V tomto ohledu pak paušální závěr odvolacího soudu, že je žádoucí neprojevovat shovívavost k pachatelům trestné činnosti, vztahující se k tzv. indoor pěstírnám konopí, shledávají nepřijatelným.
Obviněný N. V. H. nadto v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že mu byl nepřípustně uložen trest vyhoštění, když v závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínek ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku shledává rovněž naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., neboť se jedná o nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Poukazuje, že má v České republice, kde žije již od roku 1992, povolení k trvalému pobytu, navíc zde má i syna T. N. H., který je občanem České republiky. Domnívá se proto, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za situace, kdy se na území České republiky nachází již 23 let je zjevné, že zde má vytvořeno sociální zázemí, když pro konstatování, že obviněný nemá na území České republiky dostatečné pracovní ani sociální zázemí neměl soud dostatek důkazů a tyto se ani v podstatě nepokoušel obstarat. Je-li navíc otcem občana České republiky, bylo by uložení trestu vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Připomíná, že neexistenci výluk pro uložení trestu vyhoštění zjišťují z úřední povinnosti soudy, nikoli obviněný, přičemž má za to, že existence takové výluky je u něj dána.
Závěrem svých dovolání všichni obvinění shodně navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 12 To 24/2015-905, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2015, č. j. 51 T 11/2014-817, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním obviněných vyplývá, že pokud jde o obviněnými tvrzenou existenci takových okolností případu, které by odůvodňovaly postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, nejedná se o námitky odpovídající uplatňovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou pouze polemikou s konkrétní výměrou uloženého trestu, aniž by byl zároveň naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. primárně určený k nápravě vad výroku o trestu. Současně zdůraznil fakultativnost uplatnění postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku i při existenci mimořádných okolností případu, kdy i přes nejednotný názor Nejvyššího soudu, zda nevyužití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či nikoli (k tomu srov. výklad v komentáři k trestnímu řádu Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3170 a tam citovaná judikatura) dovozuje, že právě fakultativnost postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nasvědčuje tomu, že taková námitka dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [již vůbec pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] obsahově neodpovídá a uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle fakultativního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se v dovolacím řízení domáhat nelze.
Podle státního zástupce nebyly na straně obviněných pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku splněny ani zákonné podmínky, jimiž jsou zejména okolnosti mimořádné povahy, jež by jejich jednání odlišovaly od jiných případů obdobného druhu. To se naopak vymykalo z běžného rámce obdobné činnosti vzhledem, i dle Kriminalistického ústavu Praha, ke skutečně enormnímu rozsahu tzv. pěstírny, kde bylo pěstováno více než 11.000 kusů rostlin, kdy zde obvinění též přechovávali velké množství již zpracovaného rostlinného materiálu (tzv. marihuany), přičemž takto celkově nedovoleně nakládali s 8.401,5 gramů psychotropní látky tetrahydrocannabinolu (THC). Tyto mimořádné okolnosti případu tak zjevně nesvědčily ve prospěch obviněných, ale spíše naopak. Pokud jde o pozici obviněných v rámci (spíše v pozadí tušené) organizované skupiny, nebylo jim sice prokázáno, že by vyvíjeli i jinou činnost, nežli pouhých tzv. „zahradníků“, tato okolnost je však v případech trestného činu obdobného druhu běžná a o okolnost mimořádnou se nejedná, když tato skutečnost byla zohledněna při výměře trestu odnětí svobody, který byl obviněným uložen na samé její spodní hranici, a to za současné moderace zařazení do typu věznice ve smyslu §56 odst. 3 tr. zákoníku. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. označil státní zástupce námitky obviněných za pouhou polemiku s konkrétní výměrou jim uložených trestů, což jsou však námitky, jež obsahově nenaplňují nejen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř.
Za obsahově relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. označil státní zástupce námitku obviněného N. V. H. o nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou (pozn.: správně na 10 let), nicméně ani s touto námitkou se neztotožnil. Konstatoval, že existencí všech podmínek pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení §80 tr. zákoníku se soudy obou stupňů řádně zabývaly, přičemž ze skutkových zjištění nalézacího soudu ohledně situace obviněného a jeho úvahách o výměře trestu vyplývá, že v jeho případě nelze hovořit o skutečném sociálním zázemí, které by představovalo překážku pro uložení trestu vyhoštění. Ani vzhledem k faktickému stavu jeho rodinných vazeb nebyl u obviněného shledán převažující zájem na spojování rodin, navíc jeho syn je již dospělý, ani s ním ani s manželkou nesdílí společnou domácnost a jeho rodinní příslušníci na něj nejsou nijak odkázáni, např. výživou. Z těchto důvodů, tedy i přes skutečnost, že syn obviněného je občanem České republiky, tj. státu Evropské unie, státní zástupce neshledal naplnění negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. V tomto ohledu poukázal zejména na závažnost spáchané trestné činnosti, jež je řazena mezi trestné činy obecně nebezpečné, když uložení trestu vyhoštění i přes rodinnou příslušnost k občanu Evropské unie odůvodňoval zcela zřejmý důvod ohrožení veřejného pořádku. S poukazem na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002 podotýká, že shodné námitky obviněný N. V. H. uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, které se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí s nimi náležitě vypořádaly, a jedná se tak o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. H. N., D. T. T. a V. T. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podaná z jiného než zákonného důvodu a dovolání obviněného N. V. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací námitky podřadit pod důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Všichni obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jak z dovolání obviněných vyplývá, podstatou jejich dovolacích námitek, kterými napadají jen výrok o trestu, je snaha o zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s poukazem na to, že soud nevyužil možnosti uložit trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby, když podle jejich přesvědčení splňují podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nepřihlédl zejména k okolnostem daného případu, které spočívají v jejich postavení v hierarchii pachatelů trestné činnosti, když vykonávali pouze zahradnickou činnost, z níž zpravidla pachateli neplynou zásadní zisky. Dále ve svých podáních namítají, že taktéž nebylo prokázáno, že by se na místě činu nacházeli déle než několik dnů a jejich trestná činnost byla pouze dílčího charakteru, nevykazující takovou společenskou škodlivost, kterou vykazují pachatelé daného zločinu. Chráněný zájem tak nebyl porušen do té míry, aby bylo jejich nápravy nezbytné dosáhnout trestem odnětí svobody v trvání osmi roků. Z tohoto pohledu hodnotí trest odnětí svobody, který jim uložil Vrchní soud v Praze, jako zjevně nepřiměřený, neboť se domnívají, že jejich nápravy lze dosáhnout trestem mírnějším, když aplikace postupu podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je podle jejich mínění v souladu s principem přiměřenosti trestní represe.
Ustanovení §58 tr. zákoníku, na které předmětná dovolání odkazují, umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody pouze tehdy, pokud se soudu projednávajícímu daný případ jeví dolní hranice trestní sazby jako nepřiměřeně přísná. Toto ustanovení však v pěti odstavcích obsahuje celou řadu důvodů pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, dokonce s různými dopady na spodní hranici modifikované trestní sazby. Podle obviněných mělo být v jejich případě aplikováno ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku (kterému odpovídalo ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009), podle něhož, má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Předmětné ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku tedy zakotvuje tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to: a) jsou zde konkrétní okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že: b) použití zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – a to s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že: c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně , což znamená, že musí být splněny zároveň . Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého v rámci zákonné (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení všech okolností případu a poměrů pachatele, nestačí tedy jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele, anebo o obě tato hlediska zároveň. Vždy ovšem bude stačit splnění alespoň jednoho z nich.
Jak vyplývá z výše uvedeného, obvinění své námitky sice opírají o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že takto jimi vymezené dovolací námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť nesměřují do právního posouzení prokázaného skutku, ale pouze do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu. V tomto směru lze přiměřeně odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 356/2002, podle něhož „námitka, že obviněnému měl být trest odnětí svobody uložen podle §40 odst. 1 trestního zákona (pozn. dnes ustanovení §58 tr. zákoníku) pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle §265b trestního řádu, protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. h) a i) trestního řádu neobsahují a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.“
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozh. tr., sešit č. 4/2003, pod č. 22).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněnými uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu.
V této souvislosti je vhodné připomenout, že obvinění byli v dané věci uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od osmi do dvanácti let. Zatímco soud prvního stupně všem obviněným uložil shodně tresty odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve výměře pěti roků, když vzhledem k okolnostem případu a poměrům obviněných využil ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, odvolací soud dospěl k závěru, že pro tento postup nebyly na straně obviněných splněny zákonné podmínky, jimiž jsou zejména okolnosti mimořádné povahy, jež by jejich jednání odlišovaly od jiných případů obdobného druhu. Svůj postup při ukládání trestů odůvodnil tím, že okolnosti zmiňované nalézacím soudem jsou polehčujícími okolnostmi, které lze označit za běžně se vyskytující, které nijak nevybočují z obvyklého rámce srovnatelných případů. Odkázal na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněných i množství zajištěné psychotropní látky a konstatoval, že v současné době, kdy trestná činnost spočívající v ilegálním pěstování marihuany v tzv. indoor velkokapacitních pěstírnách je nadále na vzestupu, neodůvodněná shovívavost vůči jejím pachatelům není namístě. V tomto ohledu současně zdůraznil, že v daném případě se i podle závěrů Kriminalistického ústavu Praha jednalo o největší odhalenou pěstírnu co do množství zajištěných rostlin konopí, hnojiv a množství elektrotechnického zařízení, když v prostorách pěstírny bylo nalezeno a zajištěno celkem 42.910,5 gramů rostlinného materiálu, 11.191 kusů rostlin v různých růstových stadiích, ze kterých bylo posléze vytvořeno 118.156,9 gramů sušiny, v níž bylo stanoveno 8.401,5 gramů čistého A9-THC, které jsou obsahovými složkami rostliny konopí, a ze které lze vyrobit nejméně 11.815 dávek drogy marihuany po 10 gramech.
Odvolací soud tak dovodil, že za daných okolností ani fakt, že obvinění v rámci organizované skupiny vykonávali funkci pouhých „zahradníků“ není natolik zásadní, aby odůvodnil mimořádný postup podle ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku ( str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud tak nepochybil, pokud obviněným uložil shodně nepodmíněné tresty odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby §283 odst. 3 tr. zákoníku v trvání osmi roků bez využití §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž lze konstatovat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněných pro účely výkonu trestů odnětí svobody, když v tomto směru k části uplatněné argumentace obviněných, v níž vytkli jejich podřadnější pozici tzv. „zahradníků“ v rámci struktury trestné činnosti, jakož i polehčující okolnosti a jejich osobní poměry, odvolací soud uvedl, že tyto skutečnosti též promítl do výroku o jejich zařazení pro výkon trestu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a nikoli do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nutno konstatovat, že předestřené námitky obviněných V. H. N., D. T. T., V. T. D. a N. V. H. uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť proti jimi výhradně napadenému výroku o trestu lze brojit zásadně pouze na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však neuplatnili. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. To vyplývá již ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obvinění byli subjektivně přesvědčeni, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňují. Obvinění tedy nepředložili jedinou námitku vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, když skutečnost, že soud neaplikoval ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. To však nevylučuje, že při nesprávné aplikaci, resp. při absenci této aplikace v případě některých jiných alternativ, umožňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody, uvedených v §58 tr. zákoníku, by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl být naplněn. V posuzované věci se ovšem o takový případ nejedná a ani dovolatelé se nedomáhají existence jiných důvodů pro zmírnění trestu uvedených v §58 odst. 2 a násl. tr. zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
Obviněný N. V. H. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu – trest vyhoštění, když postupem soudů došlo též k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm.g) tr. ř.
Pokud obviněný N. V. H. v této souvislosti namítá, že mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 roků v rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tato námitka dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově odpovídá. Nejvyšší soud však zároveň shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen
a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se v praxi rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).
Trest vyhoštění z území České republiky může soud uložit podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.
Bezprostředním účelem trestu vyhoštění je zabránit pachateli trestného činu, který není občanem České republiky, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, pokud z jeho strany hrozí nebezpečí lidem, majetku nebo jinému obecnému zájmu.
Trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Proto je v §80 odst. 3 tr. zákoníku stanoven taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.
Podle §80 odst. 3 tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže
a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,
b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,
c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,
d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,
e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,
f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo
g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
Stručně shrnuto, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle §80 odst. 1 tr. zákoníku a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle §80 odst. 3 tr. zákoníku. Je tak patrné, že soud nejprve zjišťuje, zda jsou v konkrétním případě u obviněného splněny podmínky podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v kladném případě pak zjišťuje, zda na straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v §80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.
Mezi tzv. negativní podmínky uložení trestu vyhoštění patří, jak bylo výše již uvedeno, okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku].
Tímto ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem – trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Ze znění tohoto ustanovení současně plyne, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014 (uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).
K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených kupř. v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, musí soud při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou (viz body 32., 34. nálezu).
V posuzované věci obviněný namítá, že uložení trestu vyhoštění je v rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že má v České republice, kde žije již od roku 1992, povolení k trvalému pobytu, má zde i syna, který je občanem České republiky, a za situace, kdy si za dobu 23 let pobytu vytvořil v České republice dostatečné sociální i pracovní zázemí, bylo by jeho vyhoštění v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ve výše již citovaném ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákona obsažené tři podmínky vylučující uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně, tj. byť nesplnění jediné z nich nevylučuje uložení trestu vyhoštění (viz rozhodnutí č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu trestního spisu a ze zjištění obou soudů se podává, že obviněný N. V. H. je cizím státním příslušníkem (občanem Vietnamské socialistické republiky), který v České republice žije již od roku 1992. V průběhu trestního řízení rovněž vyplynulo, že obviněný má sice v České republice od 14. 4. 2003 povolení k trvalému pobytu, jehož platnost byla prodloužena do 10. 4. 2023 (č. l. 512 tr. spisu), není však fixován na žádné konkrétní místo pobytu v České republice, když v místě svého udávaného trvalého bydliště v České republice na adrese D. II, H., se dlouhodobě nezdržoval, jeho faktický pobyt na území České republiky nebyl znám a cizinecké policii dlouhodobě uváděl jako své bydliště trvalou adresu své známé J. D., kde však nikdy skutečně nebydlel a s jejím souhlasem zde přihlásil k trvalému pobytu i svou manželku a syna T. N. H., (č. l. 511 tr. spisu).
Soud prvního stupně v tomto směru konstatoval, že je sice pravdou, že na území České republiky dlouhodobě žije manželka a současně i syn obviněného, povinností soudu je však současně zkoumat, zda mezi obviněným a jeho manželkou, popř. synem existují faktické vztahy, které jsou obecně v rámci rodiny naplňovány. Jak vyplynulo z dostupných zpráv, obviněný má na území České republiky syna T. N. H., který v daném roce získal státní občanství České republiky, tento je však již zletilý a s obviněným dlouhodobě nežil ve společné domácnosti, neboť od 7. třídy základní školy bydlí u svědkyně J. D. na adrese jejího přechodného bydliště A. D., H. a obviněný jej pouze nepravidelně navštěvoval. Taktéž pobyt obviněného na území České republiky byl v posledních třech letech minimální, když z vyjádření samotného obviněného, tak i z výjezdních razítek v jeho cestovním pase vyplývá, že od 15. 1. 2011 do 16. 3. 2013 a od 20. 1. 2014 do 23. 3. 2014 pobýval z důvodu své léčby ve Vietnamu, zatímco jeho manželka měla pobývat na území České republiky. Evidentně tedy se svou rodinou dlouhodobě nežil ve společné domácnosti, jejich vztahy byly víceméně formální, když po více než dva roky nebyli v žádném osobním kontaktu. Obviněný má dle vlastního prohlášení dalšího syna P. N. Q., který měl na území České republiky povolený pobyt pouze do ledna 2006 a nyní žije ve Vietnamu (č. l. 436 tr. spisu). Pokud jde o pracovní a sociální zázemí v České republice, obviněný sám uvedl, že je nemajetný a nezaměstnaný (č. l. 433 tr. spisu), když z živnostenského rejstříku vyplývá, že měl nahlášenou živnost v oboru výroba, obchod a služby a posléze také v oboru hostinská činnost, avšak obě živnosti přerušil od 22. 4. 2013 do 22. 4. 2018 (č. l. 524a tr. spisu).
Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením obviněného N. V. H., že uložený trest je v rozporu se zájmem na spojování rodin, neboť jak již bylo výše uvedeno, v případě obviněného nelze hovořit o skutečném sociálním zázemí, které by představovalo překážku pro uložení trestu vyhoštění.
Jeho faktický pobyt na území České republiky nebyl znám, když cizinecké policii dlouhodobě uváděl formální bydliště své kamarádky, kde se však nikdy fakticky nezdržoval. Stejně tak nelze u obviněného shledat převažující zájem na spojování rodin, a to vzhledem k formálnímu stavu jeho rodinných vazeb. Syn obviněného T. N. H. je již dospělý, obviněný s ním ani s manželkou nesdílí společnou domácnost, jeho rodinní příslušníci na něj ani nejsou nijak odkázáni, např. výživou. Navíc jeho další syn P. N. Q. žije ve Vietnamu. Nad rámec odůvodnění soudů nižších stupňů pak lze dodat, že syn obviněného H. N. T. je sice občanem České republiky, tj. státu Evropské unie, avšak ani naplnění negativní podmínky uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku zde Nejvyšší soud neshledává.
Z obsahu trestního spisu je dále zřejmé, že obviněný dlouhodobě nemá v České republice stálé zaměstnání, přičemž vzhledem k tomu, že na jejím území dlouhodobě nepobýval, nevytvořil si zde pracovní vazby, když i sám se označuje za osobu na sociálním dně, tedy bez legálního a trvalého příjmu. Ze živnostenského rejstříku sice vyplývá, že měl nahlášenou živnost v oboru výroba, obchod a služby a v oboru hostinská činnost, obě živnosti však od 22. 4. 2013 přerušil. Absence pracovního a sociálního zázemí tak v budoucnu představuje riziko opětovného páchání trestné činnosti na území České republiky (č. l. 522 – 523 tr. spisu). Nutno též poukázat i na samotnou povahu spáchané trestné činnosti, jež je řazena mezi trestné činy obecně nebezpečné, když obviněný jako cizí státní příslušník zneužil svého pobytu v České republice k páchání zvlášť závažné trestné činnosti, a proto není v obecném zájmu, aby v České republice dále pobýval.
Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů v tom směru, že u obviněného N. V. H. i přes rodinnou příslušnost k občanovi Evropské unie není uložení trestu vyhoštění na dobu 10 let nepřiměřeně přísné, přičemž uložení trestu vyhoštění není ani v rozporu se zájmem na spojování rodin, kdy je nutné přihlédnout k absenci trvalého stabilního rodinného, sociálního a pracovního zázemí na území České republiky a nakonec i k tomu, že pobyt obviněného na území České republiky s ohledem na závažnost a charakter spáchané trestné činnosti a dále i s ohledem na chráněné zájmy občanů České republiky se jeví značně rizikový.
Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil existenci vady, kterou obviněný v dovolání vytkl ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť s ohledem na výše rozvedené skutečnosti nebyl obviněnému uložen trest vyhoštění v rozporu s ustanovením §80 odst. 3 písm. c), popř. písm. e) tr. zákoníku, tedy takový druh trestu, který mu nebylo možno uložit – tzn. nepřípustný druh trestu. Proto shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost lze dodat, že námitky obviněného obsahově nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v tomto směru lze ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu směřujícímu proti nepřiměřenosti trestu odkázat na podrobné úvahy v tomto usnesení shora již uvedené.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného N. V. H. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obvinění V. H. N., D. T. T. a V. T. D. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu