ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.595.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 595/2023-466
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2023 o dovolání obviněného D. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2023, sp. zn. 31 To 428/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 191/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 10. 2022, č. j. 5 T 191/2021-395, byl obviněný D. H. uznán vinným pod bodem 1) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a dále za sbíhající se přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 28. 4. 2022, č. j. 5 T 50/2021-512, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 10 To 194/2022-571, nabyl právní moci dne 22. 9. 2022, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvanácti měsíců. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 28. dubna 2022, č. j. 5 T 50/2021-512, který ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2022, č. j. 10 To 194/2022-571, nabyl právní moci dne 22. 9. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek popsaný ve zprošťující části rozsudku, kterým měl spáchat přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v řízení nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
2. Uvedených přečinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) v blíže nezjištěné době v srpnu 2019 si bez vědomí a souhlasu uživatelky bytu L. P. obstaral klíče od vstupních dveří jejího bytu na adrese Liberec, XY, do kterého vnikl a v němž až do příchodu poškozené L. P. neoprávněně setrval,
2) v době od začátku dubna roku 2021 do 3. 1. 2022 v Liberci, v ulici XY u bytu č. 55 v 10. patře, před zaměstnáním poškozené v ulici XY v Liberci u společnosti M. a jinde přes opakovaný výslovný nesouhlas L. P., neustále vyhledával její osobní blízkost, trávil dny i noci na chodbě panelového domu před jejím bytem, zvonil jí na bytový zvonek, kopal do dveří od bytu a v době od 30. 10. 2021 do 18. 11. 2021 se ji pokusil celkem v 922 případech kontaktovat prostřednictvím telefonického hovoru a zaslal jí v tomto období minimálně 178 SMS z 15 různých SIM karet, a dále se v období od 31. 12. 2021 do 3. 1. 2022 do 18:20 hod., kdy byl zadržen Policií ČR, zdržoval v Liberci, XY č. p. XY, ve společných prostorách panelového domu, a to v blízkosti bytové jednotky situované v 10. patře a užívané L. P. a její matkou M. P. na chodbě domu bouchal a kopal do dveří bytu, hlasitě křičel, bouchal do výtahu a u toho křičel: „shoříte všichni v pekle“, na chodbě domu i přespával, když v důsledku tohoto jednání obviněného poškozená cítila obavy a strach o zdraví své matky M. P.,
3) v Lomnici nad Popelkou, XY, v době od 30. 12. 2021 od 7:00 hod. do 31. 12. 2021 do 17:00 hod., poté, co svoji bývalou partnerku poškozenou L. P. pod falešnou záminkou, že jí umožní odstěhovat si zbytky věcí z jeho bytu, nalákal do svého bytu, tak dne 30. 12. 2021 v 7:00 hod. v okamžiku, kdy L. P. se sbalenou taškou chtěla z bytu odejít, v předsíni bytu uzamkl vstupní dveře do bytu se slovy: „že L. P. nikam nepůjde, že ji z bytu nepustí“, klíče si ponechal u sebe, L. P. sebral její mobilní telefon a v zamčeném bytě L. P. proti její vůli zadržoval až do 31. 12. 2021 do 17:00 hod., přitom nedbal proseb L. P., aby ji propustil, požadoval po ní, aby s ním strávila Silvestr, jakož i to, aby stáhla trestní oznámení na jeho osobu pro trestný čin nebezpečného pronásledování, po bytě se pohyboval vždy v její bezprostřední blízkosti, její opakované pokusy o útěk z bytu, tahání za kliku, odvrátil tak, že se postavil ke dveřím a znemožnil jí přístup k zamčeným vstupním dveřím do bytu, dvakrát z bytu odešel, když L. P. v době jeho nepřítomnosti tahala za kliku a bouchala do vstupních dveří, objevil se hned u vstupních dveří do bytu, L. P. rukou zatlačil zpět dovnitř bytu a dveře za sebou opět uzamkl, kdy L. P. z bytu propustil až dne 31. 12. 2021 v 17:00 hod., odvezl ji do Liberce do místa jejího bydliště, a to teprve poté, co mu L. P. přislíbila, že s ním stráví Silvestr.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2023, č. j. 31 To 428/2022-428, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům odsuzující části napadeného rozsudku i odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho přesvědčení nelze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že se skutky, pro které byl obviněný uznán vinným, vůbec staly, resp. že jednání, které je mu kladeno za vinu, naplňuje skutkovou podstatu uváděných trestných činů. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se nepřesvědčivě a nesprávně vypořádal s námitkami vznesenými v rámci odvolacího řízení, které jeho vinu vyvracejí.
5. Ke skutku pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že v kontextu skutkových zjištění nelze uzavřít, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody, a to jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Předně považoval za neprokázané, že by bez souhlasu poškozené vnikl a setrvával v jí užívaném bytě. S ohledem na souhlas obviněné byl oprávněn do předmětného bytu vstupoval a v tomto setrvávat, neboť takové svolení měl již v minulosti, měl od bytu klíče a v rozhodné době se podílel i na úhradě nájemného za užívání předmětného bytu. Protichůdné tvrzení poškozené označil za nepravdivé, účelové a nevěrohodné. Poškozená nadto neuváděla, jakým způsobem a kdy v minulosti měla obviněnému sdělit její nesouhlas s užíváním jejího bytu obviněným, vše v kontextu s oznámením jednání Policii ČR až po dvou letech i neprokázání tvrzení o zásahu obviněného k počítačovému systému poškozené.
6. Dále měl za to, že ani u skutku po bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, a to jak po subjektivní, tak po objektivní stránce. Předně považoval za neprokázané, že by poškozenou v době, s četností a způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku pronásledoval. Četnost a způsob osobních kontaktů je dovozována toliko z výpovědi poškozené, kterou obviněný považuje za nepravdivou a účelovou. Rovněž četnost a způsob kontaktů prostřednictvím elektronických komunikací nebyla prokázána, když nebylo postaveno na jisto, že ve všech případech byla poškozená kontaktována obviněným, který nebyl v těchto souvislostech jakkoli ztotožněn jako osoba, která poškozené telefonovala či zasílala SMS. Dále namítal, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené obavu a strach o zdraví osoby jí blízké, a to matky poškozené M. P., neboť takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Matka poškozené se v průběhu celého řízení nevyjadřovala, že by ji jednání obviněného omezovalo v jejím obvyklém způsobu života nebo by v ní vzbuzovalo důvodné obavy o její zdraví či život. Jel-li poukazováno na to, že poškozená měla obavu o zdraví své matky, její psychickou pohodu i to, aby se nezhoršil její stav po operaci, pak dle přesvědčení obviněného taková obava nebyla objektivně důvodná, neboť toto nebylo osvědčeno ani samotnou matkou poškozené.
7. Nakonec obviněný vznesl své námitky i ke skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť nelze bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že se vůbec stal tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by poškozenou proti její vůli zadržoval v jeho bytě, přičemž provedenými důkazy byla skutková verze poškozené vyvrácena. Poukázal zejména na svědeckou výpověď svědka S. C., který uvedl, že poškozenou a obviněného vezl na Silvestr 2021 (cesta se uskutečnila fakticky den před Silvestrem) z Liberce do Lomnice nad Popelkou, přičemž u ní nezaznamenal zvláštní chování. Skutkovou verzi poškozené nepřímo vyvrací též výpověď obviněného a svědka Z. N., který uvedl, že poškozenou i obviněného vezl v podvečer 31. 12. 2021 z Lomnice nad Popelkou do Liberce, přičemž rovněž nezaznamenal nestandardní chování poškozené, jakož i chování samotné poškozené, která bezprostředně poté, co se měl skutek stát, odešla slavit se svou sestrou konec roku, nikomu se nesvěřila a celou záležitost nahlásila až s odstupem doby. Obviněný poukázal taktéž na to, že nebylo prokázáno, že by poškozenou jakkoliv násilím nutil, aby něco konala. Sama poškozená neuváděla, že by její propuštění z bytu podmiňoval tím, že s ním stráví Silvestr nebo že stáhne trestní oznámení na jeho osobu, tím spíše, že by toto vynucoval jakýmkoliv násilím (nebylo ani uváděno či prokázáno, jakou formou násilí se tak mělo dít). Měl tedy za to, že v daném případě zcela absentuje naplnění znaků skutkové podstaty daného přečinu, tj. násilí ze strany obviněného a vynucování si po poškozené jakéhokoliv konání.
8. Závěrem opětovně akcentoval nevěrohodnost výpovědi poškozené ve vztahu ke všem skutkům, neboť vypovídala nepravdivě, svou výpověď měnila a korigovala. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozhodl tak, že obviněného v plném rozsahu obžaloby zprostí, alternativně pak navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, důkazy pak hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci tak neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že dovolatel nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávně relevantní námitky, a na podkladě jím uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Uvedl tedy, že se k takto podanému dovolání z tohoto důvodu ani nelze podrobněji vyjádřit. Shledal pak, že předložené dovolací námitky obviněný uplatňoval již v rámci odvolacího řízení. V souvislosti vážící se ke skutkovým závěrům nalézacího soudu poukázal na postup krajského soudu, který doplnil dokazování v rámci jeho precizace a opětovně vyslechl poškozenou, aby bylo možno rozhodnout o vině obviněného v celém rozsahu. Uzavřel přitom, že poškozená vypověděla v podstatných okolnostech s mírnými rozdíly způsobenými plynutím času v podstatě stejně jako v přechozím řízení. S ohledem na doplněné dokazování ze strany odvolacího soudu se ani státní zástupce neztotožnil s opakovanou argumentací dovolatele, jejíž podstatou je znevěrohodnění výpovědi poškozené jako klíčového důkazního prostředku. Výpověď poškozené je konzistentní, logická a bez zjevných pochybností, nadto nestojí osamoceně, ale podporují ji i další ve věci provedené důkazy. Dodal, že argumentace užitá obviněným k právnímu posouzení jeho jednání v dovolání byla podrobně vyvrácena již odvolacím soudem, s níž souhlasil a v podrobnostech na ni odkázal. Rovněž měl za to, že jednání obviněného dosahuje míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti. V případě obviněného totiž došlo k velice intenzivnímu, dlouhodobému, opakovanému, cílenému a nestejnorodému zásahu do chráněných zájmů poškozené, přičemž byl stíhán za souběh více trestných činů. Nejednalo se tak o nahodilý exces v jeho jednání a je tak zcela odůvodněn závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu včetně trestněprávních důsledků s ní spojených. Dospěl proto k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Nejvyšší soud tedy nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
12. Převážná část dovolací argumentace obviněného pak spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na základě nesprávného hodnocení důkazů, přičemž jako takovou by ji bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný poukazuje na zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou. Lze pak dospět k závěru, že námitka obviněného, že jeho počínání ve vztahu ke skutku pod bodem 2) nebylo způsobilé vzbudit v poškozené obavu a strach o zdraví osoby jí blízké, potažmo taková obava nebyla důvodná, směřuje k nenaplnění objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, a tudíž je podřaditelná pod dále zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud však i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
13. Úvodem je vhodné podotknout, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný D. H. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
14. Nutno pak obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Obviněný soudům předně souhrnně ve vztahu ke všem skutkům vytkl, že výpověď poškozené L. P. nebyla vnímána ve všech souvislostech, zejména v kontextu toho, že vypovídala nepravdivě, svou výpověď měnila a korigovala. Proto by dle jeho přesvědčení neměla být bez dalšího vnímána jako věrohodná. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že trestní řízení je ovládáno zásadami ústnosti a bezprostřednosti zakotvenými v §2 odst. 11 a 12 tr. ř. Jmenovaná byla vyslýchána trestními soudy coby svědkyně, a to nejen v hlavním líčení, nýbrž i ve veřejném zasedání o podaném odvolání, neboť odvolací soud považoval za nezbytné ji opětovně vyslechnout a ujasnit si některé okolnosti. Dospěl přitom k závěru, že poškozená o všech podstatných okolnostech vypovídala zcela shodně jako v rámci hlavního líčení, neboť nezaznamenal žádné významné odchylky, pouze drobné, nepodstatné rozdíly ovlivněné zejména uplynulou dobou. Nadto její výpověď, jak bude osvětleno dále, odpovídá i dalším ve věci provedeným důkazům. Je pak zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely z této svědecké výpovědi a posuzovaly ji jako pravdivou. Na okraj lze doplnit, že uváděl-li opakovaně obviněný, že oznámení poškozené o jeho závadném chování bylo učiněno až s odstupem času, nutno (v souladu s názorem odvolacího soudu) poukázat na to, že daná skutečnost nesvědčí o jakékoli snaze se pomstít obviněnému, nýbrž o eskalaci jeho obtěžujícího a protiprávního chování, kdy byla i přes její vysokou míru tolerance donucena situaci řešit pod kritickým tlakem a vlivem okolí.
15. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) lze k obhajobě obviněného, že se nemohl dopustit přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku s odkazem na udělený souhlas poškozené do předmětného bytu vstupovat a setrvávat v něm, uvést následující. Zjištění soudu o neoprávněném vniknutí a následném setrvání se opírá o výpověď poškozené L. P., která koresponduje s výpověďmi svědků J. P. a M. P. Souhlas byl poškozenou odepřen ve chvíli, kdy jej vyzvala k navrácení klíčů, které mu dříve za doby trvání jejich vztahu poskytla. Oba svědci rovněž shodně vypověděli, že obviněný v té době svolení v bytě přebývat neměl, což plně koresponduje i s chodem událostí předmětného skutku. Lze akcentovat, že poté, co poškozená pojala podezření o přítomnosti obviněného v jejím bytě, jela společně se svými sourozenci byt zkontrolovat, přičemž nalezli obviněného, jak se v bytě schovával a byl z jejich příchodu překvapený. Poškozená, jejíž výpověď byla v tomto ohledu hodnocena jako konzistentní, vnitřně i logicky nerozporná, byla rozzlobená, a obviněného ihned vykázali ven. Popsané chování obviněného tak rozhodně nelze hodnotit jako chování někoho, kdo má právo do bytu docházet a pohybuje se tam se svolením poškozené. Konečně lze plně souhlasit s odvolacím soudem, že občasná úhrada nájemného neopravňovala obviněného si nárokovat volný vstup do bytu poškozené.
16. Námitky učiněné obviněným ve vztahu ke skutku pod bodem 2) spočívaly v neprokázání jeho pronásledování a neztotožnění jeho osoby jako osoby uskutečňující telefonní komunikaci. Nicméně i toto vytýkané jednání, tedy že se intenzivně snažil o vyhledávání osobní přítomnosti poškozené tím, že ji kontaktoval telefonicky i osobně, a to s mimořádně vysokou frekvencí, je důkazně podpořeno. Soudy učiněná zjištění opřely o výpověď poškozené, výpovědi rodinných příslušníků zejména matky poškozené, svědkyně M. P., jakož i dílem výpovědi svědků J. P. a M. P. a dalších obyvatel předmětného domu svědků J. L., J. B., Z. L. a L. B., elektronickou komunikaci a úřední záznamy Policie ČR o tom, za jakých okolností byl dvakrát zadržen. Ze souhrnu shora vypočtených důkazů lze bezpochyby dojít k závěru, že obviněný docházel do bytového domu, v němž žila poškozená, na chodbě se zdržoval dlouhé hodiny, dny i noci, přičemž tak činil v touze se setkávat s poškozenou, která mu však opakovaně sdělovala, že její přítomnost vyhledávat nemá. Opakovaně zvonil, klepal na dveře do bytu, kopal do nich a křičel, poškozenou nevyžádaně doprovázel na a z pracoviště a její osobní blízkosti se dožadoval i prostřednictvím mobilního telefonu, u něhož za tímto účelem často a opakovaně měnil telefonní čísla, neboť poškozená si jednotlivá čísla blokovala. Tento kontakt pak probíhal z mobilního telefonu, který byl u obviněného zajištěn. S ohledem na obsah zajištěných SMS zpráv, jejich vysokou frekvenci i v kontextu dalších ve věci provedených důkazů soudy dospěly ke správnému závěru, že odesilatelem byl právě obviněný a nikoli jiná osoba, jak se snaží obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku naznačit.
17. Konečně nelze přisvědčit ani námitkám vzneseným obviněným ve vztahu ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný ve své podstatě brojil proti tomu, že by se skutek stal tak, jak je popisován poškozenou, tedy že by ji za pomocí násilí k něčemu nutil (zadržoval proti její vůli), neboť takovou verzi vyvrací výpovědi svědků S. C. a Z. N., jakož i chování poškozené po údajném činu. Avšak i v tomto případě je možné s ohledem na provedené důkazy učinit skutkový závěr, že její pobyt v bytě obviněného byl nedobrovolný, neboť jí fyzicky zabránil byt opustit tím, že ji v bytě zamkl, vzal jí mobilní telefon, od dveří ji odstrkoval, slovně ji varoval, aby se nepokoušela volat o pomoc. Uvedeným způsobem, tedy násilným držením (nutno akcentovat, že poškozené bránil v odchodu i fyzicky), se dožadoval příslibu společně stráveného Silvestra, tedy aby něco činila, ačkoli toto dobrovolně konat nechtěla. Byť soudy závěr učinily zejména na podkladě důkazu výslechem poškozené L. P. (jejíž výpověď byla v tomto ohledu podrobná), tuto hodnotily dostatečně pečlivě. V obdobných situacích jsou totiž danému počínání obvykle přítomni pouze obviněný a poškozený, nicméně poškozená se posléze s jednáním obviněného svěřila i své matce, svědkyni M. P. Naopak nebylo zjištěno nic, co by její výpověď mělo zpochybňovat (poškozená například ani nevypověděla, že by obviněný podmiňoval její dobrovolný odchod stáhnutím trestního oznámení, což by jeho postavení zhoršilo). V reakci na dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud dodává, že soudy se rovněž zabývaly významem svědeckých výpovědí svědků S. C. a Z. N. Co se týče výpovědi svědka S. C., tato dokládá pouze ve shodě s výpovědí poškozené tu skutečnost, že s obviněným před daným incidentem cestovala dobrovolně a její chování nevykazovalo žádné abnormality. Pakliže takto svobodně s obviněným jela do jeho bytu za účelem vyzvednutí si svých posledních věcí, které v jeho bytě měla od doby, kdy s ním byt obývala, nic neobvyklého ani zaznamenat nemohl. Lze akcentovat, že skutečnost, že se do bytu dostavila dobrovolně, ještě neznamená, že celý její pobyt byl dobrovolný. Stran svědecké výpovědi svědka Z. N., jenž měl poškozenou i obviněného svést zpět, bylo logicky zdůvodněno, že se jednalo o kamaráda obviněného, kterému neměla důvod se svěřovat, celou cestu se věnovala mobilnímu telefonu a na obviněného byla protivná. Soudy tedy nepochybily, pokud považovaly výpověď L. P., která se následně svěřila matce, za věrohodnou a obhajobu obviněného za vyvrácenou. Nejvyšší soud tak uzavírá, že neshledal rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, tedy že obviněný spojoval odchod z bytu působením na vůli poškozené splněním jeho požadavku.
18. V provedených důkazech tedy nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem, neboť ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaných jednání. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 22. až 27. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 14. až 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud k námitce obviněného, že nebylo možné bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že se skutky, pro které byl uznán vinným, staly, dodává následující. Neshledal-li totiž v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
19. Obviněný dále uplatnil i hmotněprávní relevantní námitku podřaditelnou pod shora citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předmětem této výtky vztahující ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně bylo to, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené obavu a strach o zdraví osoby jí blízké, případně taková obava nebyla objektivně důvodná.
20. Nejprve je vhodné připomenout, že přisuzovaného přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Kromě dlouhodobého pronásledování některým z alternativně vyjmenovaných způsobů pod písm. a) až e) [v tomto případě písm. b), c) a d), což však obviněný ani nenapadá] se vyžaduje kvalifikovaná důvodná obava poškozeného. Podstatná je tudíž otázka, zda jednání obviněného bylo způsobilé tuto důvodnou obavu vzbudit.
21. Skutkový stav byl v této otázce ustálen tak (včetně zhodnocení opakované výpovědi poškozené před odvolacím soudem ve vztahu k jejímu vnímání celé situace), že jednání obviněného spočívající v systematickém a soustavném vyhledávání poškozené (v drtivé většině nevyžádaného) jí vadilo, stresovalo a obtěžovalo, zároveň však sama z obviněného obavu neměla. Její matka, se kterou sdílela společnou domácnost, však byla čerstvě po operaci kyčlí, nemohla chodit, potřebovala oporu, užívala berle a musela pokaždé dojít ke dveřím, z čehož byla vyřízená. Na základě uvedených skutečností lze bezpochyby dojít k závěru, že nejen že jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit předpokládanou důvodnou obavu o zdraví jí osoby blízké, nýbrž ji i vzbudilo (s ohledem na abnormálně vysokou frekvenci i dlouhodobost jednosměrných kontaktů), kdy poškozená měla obavu o zdraví své matky, její psychickou pohodu a spolu s tím se bála i toho, aby se nezhoršil její stav po operaci a aby si neublížila při reakci na častá zvonění obviněného. Tato obava o zdraví rodinného příslušníka by pak s ohledem na předestřený stav svou intenzitou naplňovala přinejmenším obavu o ublížení na zdraví (srov. §122 odst. 1 tr. zákoníku). Lze tedy uzavřít, že z provedeného dokazování vyplývá důvodnost obavy poškozené, že útoky pachatele dojde k újmě na zdraví její matky, která měla nadto v rámci pooperačního stavu omezenou hybnost. Takovou výslovnou obavu i Nejvyšší soud považuje za pochopitelnou a logickou.
22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu