ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.614.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 614/2023-858
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2023 o dovoláních obviněných 1. J. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a 2. T. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 6 To 521/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 31/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. C. a T. J. odmítají .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2022, č. j. 7 T 31/2021-755, byli oba obvinění uznáni vinnými pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1 k §151 tr. zákoníku. Za skutek pod bodem 1) byl obviněný J. C. odsouzen k peněžitému trestu ve výši 16 000 Kč, který byl uložen v 80 denních sazbách, přičemž denní sazba činila 200 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněnému umožněno uhradit peněžitý trest ve splátkách ve výši 2 000 Kč měsíčně splatných vždy do posledního dne v měsíci, počínaje měsícem nabytí právní moci rozsudku, přičemž výhoda splátek odpadá v případě, že obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání šestnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Obviněný T. J. byl za skutek pod bodem 2) odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kč, který byl uložen v 80 denních sazbách, přičemž denní sazba činila 250 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců.
2. Uvedeného přečinu se obvinění dopustili v podstatě tím, že
1) obviněný J. C. dne 21. 10. 2018 v době kolem 10:43 hod. v Ostravě – Porubě na ulici XY jako řidič osobního automobilu Mitsubishi Pajero Wagon, poté co při objíždění překážky, vytvořené v jeho jízdním koridoru stojícím speciálním automobilem Renault Midlum, protisměrnou částí komunikace a současném míjení z jeho pohledu jízdy na levé krajnici zaparkovaných vozidel, omezil a ohrozil řidičku protijedoucího osobního automobilu Seat Cordoba, A. Č., která se po předjetí jiného osobního automobilu při rychlosti cca 59-65 km/h vracela do jízdního pruhu určeného pro její jízdní směr, ve kterém však již z důvodu jízdy jeho, ale i bezprostředně za ním jedoucího osobního automobilu Renault Kangoo, řízeného T. J., nemohla bezpečně pokračovat a jež s ohledem na tato vozidla jedoucí v jejím jízdním koridoru, ve snaze zabránit čelnímu střetu s prvním z nich, brzdila a pokračovala v jízdě vpravo zčásti na zpevněnou krajnici, kde stála zaparkovaná vozidla, čehož si musel být vědom, přičemž za cca 1 sekundu od této situace jmenovaná poškozená do nejbližšího z nich narazila, v důsledku čehož utrpěla poranění charakteru zhmoždění blíže nespecifikovaných měkkých tkání hlavy a podvrtnutí krční páteře s nutností fixace krčním límcem vyžadující následné léčení v trvání 2-3 týdnů, s plným rozvojem klinických příznaků s odstupem několika hodin po události, přestože ke střetu s jeho ani za ním jedoucím vozidlem nedošlo, musel si být vědom toho, že svým způsobem jízdy řidičce protijedoucího vozidla překážel v bezpečném průjezdu jízdním pruhem, a že vzhledem k šířce zbylé části jejího jízdního pruhu tato nepochybně vyjede, byť částečně mimo svůj jízdní pruh na pravou krajnici do prostoru zaparkovaných vozidel, se kterými byla i vzhledem k její rychlosti jízdy kolize nevyhnutelná, tedy, že zřejmě měl účast na dopravní nehodě, přičemž aniž by se přesvědčil, jak danou situaci řidička vozidla zvládla, lhostejně pokračoval v jízdě, bez sebemenší snahy získat informace v jakém stavu se řidička nachází, aby jí tak případně mohl poskytnout potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného a z místa nehody úmyslně ujel,
2) obviněný T. J. dne 21. 10. 2018 v době kolem 10:43 hodin v Ostravě – Porubě na ulici XY jako řidič osobního automobilu Renault Kangoo, poté co při objíždění překážky, vytvořené v jeho jízdním koridoru stojícím speciálním automobilem Renault Midlum, protisměrnou částí komunikace a současném míjení z jeho pohledu jízdy na levé krajnici zaparkovaných vozidel, aniž by měl z důvodu bezprostředně před ním jedoucího vozidla Mitsubishi Pajero Wagon, řízeného J. C. jakýkoliv přehled o dopravní situaci za uvedenou překážkou, omezil řidičku protijedoucího osobního automobilu Seat Cordoba, A. Č., která se po předjetí jiného osobního automobilu při rychlosti cca 59-66 km/h vracela do jízdního pruhu určeného pro její jízdní směr a jež s ohledem na uvedená vozidla jedoucí v jejím jízdním koridoru tímto nemohla bezkolizně pokračovat, a aby zabránila čelnímu střetu s prvním z nich, brzdila a pokračovala v jízdě vpravo zčásti na zpevněnou krajnici, kde stála zaparkovaná vozidla, v kteréžto době již nepochybně musel vozidlo Seat zaregistrovat a taktéž mu muselo být zřejmé, že je již částečně na krajnici a směřuje k zaparkovaným vozidlům, kolem nichž bezprostředně projel, přičemž za cca 1 sekundu od této situace jmenovaná poškozená do nejbližšího z nich narazila, v důsledku čehož utrpěla poranění charakteru zhmoždění blíže nespecifikovaných měkkých tkání hlavy a neurologem diagnostikované podvrtnutí krční páteře s nutností fixace krčním límcem vyžadující následné léčení v trvání 2-3 týdny, s plným rozvojem klinických příznaků s odstupem několika hodin po události, přestože ke střetu s jeho ani před ním jedoucím vozidlem nedošlo, musel si být vědom toho, že svým způsobem jízdy řidičce protijedoucího vozidla překážel v bezpečném průjezdu jízdním pruhem a že vzhledem k šířce zbylé části jejího jízdního pruhu nepochybně jede, byť částečně mimo svůj jízdní pruh na pravou krajnici do prostoru zaparkovaných vozidel, se kterými byla i vzhledem k její rychlosti jízdy kolize nevyhnutelná, tedy, že zřejmě měl účast na dopravní nehodě, k níž došlo v jeho bezprostřední blízkosti, přičemž aniž by se přesvědčil, jak danou situaci řidička vozidla zvládla, lhostejně pokračoval v jízdě, bez sebemenší snahy získat informace v jakém stavu se řidička nachází, aby jí tak případně mohl poskytnout potřebnou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného a z místa nehody úmyslně ujel.
3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 2. 2023, č. j. 6 To 521/2022-802, byla odvolání obou obviněných směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podali oba obvinění – J. C. a T. J. dovolání. Obviněný J. C. své dovolání opřel o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v nalézacím řízení dán tento důvod dovolání. Měl pak za to, že soudy nesprávně právně posoudily naplnění subjektivní stránky daného přečinu. Odůvodnění je založeno toliko na domněnkách soudů, neboť z žádných důkazů nevyplývá, že si mohli být následné nehody vědomi. Nepodařilo se tak zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to zejména z důvodu nekvalitního kamerového záznamu. Nepostačí totiž, že si nehody mohli být vědomi, ale že vzhledem ke všem okolnostem museli následný střet předpokládat, kdy znalec (ani soud) nebyl schopen určit přesně polohu vozidel. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že v době nárazu byla tato dvě vozidla za zadní částí objížděného vozidla bez určení konkrétní polohy. Vozidlo Mitsubishi se pak v místě nehody nenacházelo. Obviněný opakovaně vypověděl, že vozidlo poškozené míjel několik (desítek) metrů za překážkou. Znalec uvedl, že pokud by poškozená jela předepsanou rychlostí 50 km/h, nehodě by mohla zabránit. Pakliže obviněný subjektivně vnímal, že minutí došlo v delší vzdálenosti za překážkou, takto vnímal též vzdálenost od vozidel zaparkovaných v protisměru, do nichž poškozená následně narazila. Nemuselo ho tak napadnout, že dojde ke střetu, jelikož se sám domníval, že je již dostatečně od předmětných automobilů vzdálen. Muselo by pak být prokázáno, že se jeho vozidlo nacházelo v bezprostřední blízkosti střetu. Znalec však uvedl vzdálenost 5 až 15 metrů, přičemž lze připustit, že vozidlo bylo ještě dál. Pro posouzení naplnění subjektivní stránky je přitom určení polohy vozidel zcela zásadní.
5. Ani ze způsobu jízdy poškozené nelze vyvodit, že obviněný musel vědět, že ke střetu dojde. S ohledem na to, že poškozená jela rychlostí 59 až 65 km/h, přičemž při předepsané rychlosti by nehodě zabránila, nebyl vizuálně schopen rozeznat rozdíl 9 km/h v rychlosti vozidla a objektivně nemusel náraz postřehnout. Měl za to, že k naplnění subjektivní stránky by došlo jen tehdy, pokud by skutečně subjektivně vnímal, že došlo k nehodě, přičemž nestačí pouhá možnost. V dané věci jednoznačně a objektivně nevyplynulo, že o nehodě musel vědět. I přes vysvětlení institutu podmíněného zastavení trestního stíhání včetně možnosti neuložení zákazu řízení trval na své nevině, přičemž tento jeho postoj svědčí o tom, že subjektivně vnímal celou situaci naprosto odlišně. Nadto závěr o dovození nevyhnutelného střetu neobstojí v kontextu s vyjádřením znalce, podle něhož mohla při dodržení povolené rychlosti poškozená dopravní nehodě zabránit. Pokud tedy takto mohla učinit, obvinění si nemuseli být vědomi, že k nehodě dojde. Z provedených důkazů tak nelze zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve vztahu k naplnění subjektivní stránky. Znalec přitom připustil i variantu, že vozidlo obviněného se nacházelo několik desítek metrů od nehody, s čímž se soudy nevypořádaly. Takový závěr by měly soudy zdůvodnit a podepřít provedenými důkazy, například vyšetřovacím pokusem. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby podle §265m tr. ř. sám rozhodl o zproštění obžaloby.
6. Obviněný T. J. rovněž podal dovolání, a to s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně poukázal na průběh řízení a rozhodnutí (byť nesoudních) předcházejících napadenému usnesení. Měl za to, že nebylo prokázáno, že by daný skutek, za nějž byl odsouzen, byl trestným činem. Z výpovědí svědků, jakož i z listinných důkazů vyplývá, že poškozená nepotřebovala pomoc. Žádný ze svědků pak nehovořil o tom, že by bezprostředně při nehodě místem projelo vozidlo řízené obviněným, které by na vzniklou nehodu nereagovalo a nezastavilo. Bylo prokázáno, že bezprostřední příčinou vzniku nehody bylo překročení rychlosti a provádění manévru předjíždění poškozenou v místě, kde pro bezpečné předjíždění pomalu jedoucího vozidla z technického hlediska neměla bezpečné podmínky, což vyplývá i ze závěrů znalce. Konstatoval, že ke slyšitelnosti vzniku nárazu se znalec z oboru dopravy nevyjádřil, přesto krajský soud uzavřel, že se jedná o hlasitý náraz, který nemohl přeslechnout. Dovolatel pak žádný zvuk nárazu neslyšel a pouhá domněnka soudu, že jej slyšet musel, nemůže stačit na prokázání jeho viny. Připustil, že vjetí za překážku bez toho, aby se přesvědčil, že tak může učinit bez omezení nebo ohrožení protijedoucího vozidla, je přestupkem, nicméně zcela odmítl, že by byl srozuměn s tím, že nebezpečná situace s ohledem na dopravní situaci, zejména zaparkovaná vozidla a rychlost vozidla poškozené, povede k dopravní nehodě a že by neposkytl potřebnou pomoc osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví. Obviněný konstatoval, že po celou cestu vozidlem nezaznamenal žádného řidiče, který by se choval způsobem svědčícím o jeho záměru havarovat, kdy by zároveň byl povinen jako řidič motorového vozidla pomáhat. Nelze mu pak přičítat k tíži a činit jej odpovědným za neposkytnutí pomoci, neboť střet poškozené s jiným vozidlem měl nastat (i dle závěrů znalce) až po opuštění místa nehody obviněným, prakticky až za zorným úhlem řidiče. V tomto ohledu poukázal na princip omezené důvěry v dopravě.
7. Měl tedy za to, že je dán zásadní nesoulad skutkových zjištění soudů (konkrétně zjištění o tom, že obviněný řídil vozidlo v místě, ve kterém věděl o poražení zaparkovaného vozidla poškozenou, i celá řada nepravd ve výpovědi poškozené) s obsahem důkazů, z nichž soudy vycházely. Poukázal na to, že ač dovolací námitky nejsou přímo podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud je nemůže pominout z hlediska ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces, zejména ve smyslu porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo , neboť se jedná o jeden z případů vad důkazního řízení definovaný judikaturou Ústavního soudu. Dle jeho názoru totiž došlo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení, nalézací soud při souhrnném hodnocení vycházel jen z některých důkazů a hodnotil je nejasným způsobem, neumožňující učinit jednoznačné skutkové závěry, a soud druhého stupně se nevypořádal adekvátním způsobem s odvolacími námitkami obviněného. Výpověď řidičky pak nebyla vůbec hodnocena, pouze byl konstatován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Bylo však prokázáno, že poškozená překročila nejvyšší povolenou rychlost, ač vypovídala odlišně.
8. Obviněný tak dospěl k závěru, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, neboť soudy se nezabývaly a neodůvodnily přesné časové souvislosti skutkového děje. Především nebyl přesně stanoven okamžik opuštění místa nehody vozidla obviněného. Obžaloba hovoří o čase okolo 10:43 hod., jinak však vypovídali svědkové, nelze nicméně vyloučit, že k opuštění místa nehody vozidla obviněného došlo krátce před nehodou, což je s ohledem na identifikaci úmyslu obviněného zcela zásadní. Soudy nemají žádnou oporu v provedených důkazech, že se obviněný v době, kdy došlo k nehodě, nacházel na jejím místě. Obviněného nemůže učinit vinným, že se neohlédl z okna dozadu, tedy neotáčel hlavu doleva za rameno anebo do levého zpětného zrcátka právě v situaci, kdy se soustředil na jízdu dopředu po objíždění překážejícího vozidla. Až do přípisu policejního orgánu nevěděl, že podstatné bylo posoudit, zda k dopravní nehodě vzhledem k okolnostem a svým poměrům vědět měl a mohl. Okresní soud však zjištěné okolnosti hodnotil poměrně jednostranně v neprospěch obviněného a opačnými se nezabýval buď vůbec nebo jen okrajově a nevyhodnotil všechny skutečnosti vyplývající z výslechu znalce. Žádná z kamer pak s ohledem na své rozlišení neumožnila identifikaci polohy vozidla podle času v okamžiku dopravní nehody.
9. Závěrem obviněný předeslal, že v této fázi objasnění nebylo možné závěr o vině založit na uceleném, spojitém a na sebe navazující řetězci důkazů, neboť takový řetězec při žádné racionální a logické interpretaci vzniknout nemohl. Došlo k deformaci celé řady důkazů a shora definovanému extrémnímu rozporu. Měl za to, že po provedení dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností zejména ve vztahu k zavinění pachatele a bylo namístě aplikovat ústavněprávní zásadu in dubio pro reo . Rozsah dokazování tak označil za nedostatečný, kdy provedené důkazy nebyly řádně zhodnoceny ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudy pak učinily skutkový závěr, že se obviněný nepokusil poškozené poskytnout pomoc, aniž ho opřely o souhrn provedených důkazů a jejich řádné zhodnocení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů včetně rozhodnutí na ně navazujících a aby přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných J. C. a T. J. uvedl, že dovolací argumentace obou obviněných je vystavěna na doslovném opakování námitek opakovaně vytýkaných v průběhu dosavadního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů přesvědčivě a správně vypořádaly. Primárně tedy odkázal na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, neboť se s tam uvedenými argumenty ztotožnil. Doplnil, že oba dovolatelé zpochybnili závěr nalézacího soudu, podle něhož o nehodě poškozené A. Č. věděli. Tato námitka je pak u obou vystavěna na jejich nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů, neboť soudy dospěly k jednoznačnému skutkovému závěru, že oba obvinění jako řidiči motorových vozidel svou neohleduplnou a neukázněnou jízdou donutili poškozenou ke změně směru jízdy, přičemž s ohledem na okolnosti nepochybně museli vědět, že bezprostředně dojde a posléze také došlo ke střetu jejího automobilu s jiným zaparkovaným automobilem. Takový závěr označil za správný a korespondující s provedenými a logicky vyhodnocenými důkazy, zejména kamerovým záznamem, znaleckým posudkem Ing. Petra Schulmeistera a v dílčích pasážích i výpovědí poškozené A. Č. Pro samotné posouzení věci je významné, že oba obvinění vědomě objížděli v protisměrném pruhu nákladní vozidlo, aniž by se před zahájením tohoto úkonu řádně přesvědčili, zda tak mohou učinit bez omezení či ohrožení protijedoucích vozidel. Tím pro protijedoucí poškozenou vytvořili překážku, které se s ohledem na okolnosti a poměry na komunikaci neměla možnost vyhnout. Právě způsob jízdy dovolatelů byl jednou z podstatných příčin dopravní nehody poškozené. Proto nemůže obstát obhajoba obviněných, podle níž o nehodě neměli ponětí. Z provedeného dokazování vyplývá, že již před samotným nárazem automobilu řízeného poškozenou museli oba sledovat, kterak poškozená v reakci na způsob jejich jízdy mění směr a směřuje do pravého odstavného pruhu. S ohledem na povětrnostní podmínky, rychlost jízdy poškozené a skutečnost, že v pravém jízdním pruhu se nacházela další zaparkovaná vozidla, muselo být oběma obviněným již v tu dobu zřejmé, že nevyhnutelně dojde ke kolizi automobilu řízeného poškozenou s některým se zaparkovaných vozidel, při které reálně může dojít k újmě na zdraví. Jako účastníci nehody totiž měli povinnost zastavit a přesvědčit se, zda poškozená nepotřebuje poskytnout pomoc. Podle grafické analýzy se jimi řízená vozidla v momentě nárazu nacházela nejvýše pouhých 5 až 15 metrů od místa, přičemž onen náraz byl podle svědků J. L. a T. P. doprovázen výrazným a slyšitelným zvukovým efektem. Obhajoba obviněných je proto dle názoru státního zástupce v rozporu s principy elementární logiky a soudy ji po právu označily za účelovou a vědomě lživou. Obvinění totiž museli svými smysly vnímat jak bezprostřední hrozbu nehody, tak i samotný střet. Důvodně tak bylo uzavřeno, že skutkovým zjištěním odpovídá právní kvalifikace jako pokus přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle §21 odst. 1 k §151 tr. zákoníku, jehož naplnili jak objektivní, tak i subjektivní stránku. Z hlediska právní kvalifikace je pak významné, že účast na nehodě, která zakládá povinnost řidiče poskytnout patřičnou pomoc, má i takový řidič, který nehodu nezavinil, neboť postačí, pokud k nehodě pouze přispěl. Obdobně je nepodstatné, že poškozená v době nehody nevykazovala žádné závažnější poranění a toto se u ní projevilo až s časovým odstupem, neboť zmíněnou skutečnost dovolatelé v té době nevěděli, o zdravotní stav poškozené se nezajímali a jejich primární snahou bylo z místa co nejdříve ujet.
11. Závěrem proto k dovolání obviněného J. C. uvedl, že námitka zpochybnění subjektivní stránky pokusu daného přečinu je po faktické stránce vystavěna výlučně na nesouhlasu se soudy zformulovaným skutkovým závěrem, podle něhož o dopravní nehodě, na níž měl účast, věděl. Zvolený dovolací důvod proto uplatnil jen formálně a jím koncipovaná námitka se s ním věcně rozchází. Jeho dovolání proto navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Námitky obviněného T. J., jimiž zpochybňoval soulad skutkových zjištění a provedených důkazů, pod vytýkaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil, konstatoval však, že postrádají opodstatnění. Jeho dovolání tak navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
13. Obviněný J. C. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Obviněný T. J. sice formálně označil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně tento necitoval. Z jím podaného mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že se patrně jednalo o jeho znění účinné do 31. 12. 2021, neboť na jednu stranu namítal zásadní nesoulad skutkových zjištění soudů s obsahem důkazů, na druhou však dodal, že „ dovolací námitky týkající se této otázky nejsou přímo podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud je nemůže pominout z hlediska ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces “, přičemž identifikoval vadu důkazního řízení v podobě tzv. deformace důkazů a svévole při interpretaci výsledků důkazního řízení. Na tomto místě tedy Nejvyšší soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byl pod písm. g) zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
15. Dále je nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek obviněných pak shodně spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, a to i ve formě případného zjevného rozporu. Proto nutno konstatovat, že byť obviněný J. C. výslovně napadal nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného přečinu, své námitky vystavěl toliko na skutkovém základě. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
16. Obvinění zejména nesouhlasili se skutečností, že o předmětné nehodě věděli, neboť nebyla přesně určena poloha vozidel, resp. okamžik opuštění místa nehody vozidly. V tomto ohledu je však nutno konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Uvedené platí i ve vztahu k vědomosti obou obviněných o dopravní nehodě poškozené, jíž byli s ohledem na způsob provedení manévru objíždění stojícího nákladního vozidla Renault příčinou, neboť vytvořili překážku v jízdě protisměrně jedoucí poškozené. Tato měla následně z technického hlediska prostor pro průjezd v pravém jízdním pruhu natolik omezen protijedoucími vozidly, že neměla vzhledem ke zhoršeným adhezním podmínkám a rychlosti jízdy, kterou jela, technické předpoklady se s protijedoucími vozidly bezpečně minout. Daná zjištění se opírají zejména o objektivní důkaz kamerovým záznamem (přičemž nemůže obstát tvrzení obou obviněných o nekvalitním kamerovém záznamu, neboť byl vylepšen, jak plyne ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání videozáznamů Kriminalistického ústavu – znaleckého ústavu v oborech elektrotechnika, chemie, písmoznalectví, strojírenství, kriminalistika), znalecký posudek z oboru doprava ve věci silniční a městská a jeho dodatků vypracovaného znalcem Ing. Petrem Schulmeisterem (v tomto ohledu lze akcentovat analýzu nehodového děje upřesněnou v dodatku č. 3 a postavení vozidel v čase 3,2 s, 2,1 s a 1,1 s před střetem a v době střetu), dále pak výpověď poškozené A. Č., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Josefa Hlisty a PhDr. Renáty Koláčkové a výpovědi některých, dále vyjmenovaných svědků. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelé dopustili shora popsaného jednání.
17. Pakliže dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích rozporovali, že o nehodě s ohledem na polohu jejich vozidel nevěděli, je vhodné především předeslat, že znalec z oboru doprava upřesnil postavení vozidel v průběhu nehodového děje. Konkrétně z grafické analýzy v dodatku č. 3 vyplývá, že se vozidla řízená obviněnými nacházela v době nárazu ve vzdálenosti do cca 15 m (tedy nikoli několik desítek metrů, jak alternativně uváděla obhajoba J. C.). Je přitom irelevantní nezjištění přesného místa míjení vozidel obviněných a poškozené, jak ostatně konstatoval již soud odvolací (viz odstavec 9. odůvodnění jeho usnesení), neboť rozdíl ve vzdálenosti v metrech nijak podstatně nemění okolnosti dopravní nehody, protože ve všech variantách byl způsob jízdy poškozené pro obviněné jasně viditelný, zaznamenatelný a povinností dovolatelů bylo, aby na tento způsob jízdy, který sami vyvolali svým protiprávním jednáním, reagovali. Ve vztahu k vozidlu řízenému obviněným J. C. lze konstatovat, že musel vnímat vozidlo poškozené i její reakci změnou polohy vozidla, kterou zapříčinil. Vozidlo řízené obviněným T. J. se pak v době nárazu nacházelo v těsné blízkosti od vozidla poškozené, kdy jej míjel v bezprostřední vzdálenosti již v situaci, kdy směřovalo do pravého odstavného pruhu do zaparkovaných vozidel. Tyto závěry plně korespondují s výpovědí poškozené, jež uvedla, že se snažila vyhnout čelní srážce s vozidlem jedoucím v protisměru v jejím jízdním pruhu, za nímž jelo vozidlo další, proto strhla vozidlo doprava na stojící auta, načež volala policii. Její výpověď byla hodnocena (v rozporu s tvrzením obviněného T. J.) především s ohledem na další ve věci provedené důkazy, s nimiž korespondovala. Byl rovněž proveden k důkazu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, podle něhož nebyly zjištěny faktory, které by snižovaly věrohodnost její výpovědi, přičemž je z psychologického hlediska věrohodná, a to i za stavu prokázání skutečnosti, že překročila povolenou rychlost, což poškozená ve své výpovědi negovala. Telefonické ohlášení dopravní nehody na tísňovou linku pak korespondovalo se zvukovým záznamem z tísňové linky (již zde uvedla, že ji nebyla dána přednost a řidič ujel), totožný popis nehodového děje sdělila i svědkyni M. K., která se dostavila na místo dopravní nehody později. Co se pak týče slyšitelnosti nárazu vozidla řízeného poškozenou do jednoho z vozidel zaparkovaných v odstavném pruhu, lze poukázat na výpovědi svědků J. L., T. P. a J. U., kteří shodně slyšeli ránu. Krajskému soudu nelze vytýkat, že uvedl, že je mu z rozhodovací praxe známo, že se jedná o hlasitý náraz, který nebylo možné ve vozidlech obviněných přeslechnout, neboť se (i s ohledem na kamerový záznam, na němž je nehoda zaznamenána) jedná o všeobecně známý fakt.
18. Lze pak uzavřít, že oběma obviněným muselo být zřejmé, že nevyhnutelně dojde ke kolizi vozidla řízeného poškozenou s některým se zaparkovaných vozidel, při níž by mohlo dojít k újmě na zdraví (jíž se ve smyslu daného přečinu rozumí jakákoliv porucha zdraví, tedy i taková, která nedosahuje intenzity ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku) a bylo proto jejich povinností zastavit a přesvědčit se, zda nepotřebuje pomoc. Jejich laxní postoj tak svědčí o zřejmé bezohlednosti či naprosté lhostejnosti k zájmům chráněným zákonem.
19. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ostravě, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
20. V posuzovaném případě je také s ohledem na znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. potřeba akcentovat nerozhodnost pro právní posouzení správně učiněných skutkových zjištění, že poškozená po dopravní nehodě nepotřebovala pomoc a že rychlost jí řízeného vozidla byla příčinou dané dopravní nehody. Podle §151 tr. zákoníku se totiž trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku dopustí řidič dopravního prostředku, který po dopravní nehodě, na níž měl účast, neposkytne osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví, potřebnou pomoc, ač tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. V tomto ohledu nalézací soud dospěl k závěru, že na zavinění dopravní nehody se vskutku podílela i samotná poškozená A. Č. (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku) i řidiči zaparkovaných vozidel. Nicméně účastí na dopravní nehodě nelze rozumět výlučně výhradní způsobení dopravní nehody, nýbrž postačuje, když se řidič dopravního prostředku do dopravní nehody určitým způsobem přímo zapojil, resp. jehož jednání se podílelo na vzniku nebo průběh dopravní nehody, tedy k dopravní nehodě objektivně přispěl (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1969 Sb. rozh. tr.). Bezpochyby pak oba svým vědomým objížděním stojícího nákladního vozidla v protisměrném pruhu, aniž by se před zahájením úkonu přesvědčili, zda tak mohou učinit bez omezení či ohrožení protijedoucího vozidla, vytvořili pro poškozenou překážku, které se s ohledem na vozidla zaparkovaná v odstavném pruhu nemohla vyhnout. Nejvyšší soud akcentuje, že ani jeden z obviněných před překážkou nezastavil, jak plyne z kamerového záznamu a dále závěrů znalce, který uvedl, že pokud by před zahájením manévru objížděním zastavili a pozorně sledovali vozidla přijíždějící v protisměru a objíždění zahájili až posléze, mohli nehodě zabránit. Tudíž je nerozhodné, zda podíl na zavinění byl soudy shledán i u poškozené z důvodu její nepřiměřené a nepovolené rychlosti, jak oba obvinění zdůraznili. Je proto irelevantní i námitka obviněného T. J. stran existence principu omezené důvěry v dopravě, neboť sám porušil pravidla silničního provozu a jeho trestněprávní odpovědnost nespočívá v některém z poruchových deliktů, nýbrž v neposkytnutí pomoci ve smyslu §151 tr. zákoníku, jakožto deliktu ohrožovacího. Co se pak týče toho faktu, že poškozená reálně bezprostředně po nehodě pomoc nepotřebovala, jednání obviněných byla z tohoto důvodu kvalifikována ve vývojovém stadiu jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bezprostředně směřovala k tomu, aby neposkytli pomoc při dopravní nehodě, na které měli účast, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, když poškozená nebyla zraněna. Na okraj lze doplnit, že ve vztahu k subjektivní stránce byl shledán úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že oba obvinění věděli, že svým jednáním mohou porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že tak způsobí, s tím byli srozuměni.
21. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
22. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných J. C. a T. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu