ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.696.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 696/2023-1425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2023 o dovolání obviněného J. K. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 5 To 208/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 49/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 5 To 208/2022, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 52 T 49/2018.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Chomutově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2021, č. j. 52 T 49/2018-1338, byl obviněný J. K. uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce července 2010 do 29. 5. 2013 ve společném bydlišti na adrese XY, XY, opakovaně se stoupající četností a intenzitou, nejméně jednou týdně, verbálně a fyzicky napadal svou družku M. Č., a to různými vulgarismy například socka, špína cikánská, černá svině, píča, děvka, kráva, cikánská vypíčenina, údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy, údery pěstí do oblasti hlavy a těla, kopy do oblasti celého těla a rdoušením, čímž jí způsoboval různá drobnější poranění v podobě hematomů a odřenin po celém těle včetně obličejové části hlavy, kdy pouze v jednom případě jmenovaná vyhledala lékařské ošetření, a to po fyzickém napadení dne 11. 2. 2012, při kterém bylo zjištěno, že utrpěla zhmoždění hlavy v oblasti krajiny levého oka dále ji nejméně v jednom případě v přesně nezjištěný den v roce 2012 zamkl v jejich společně obývaném bytě, klíče od zámku vstupních dveří uschoval k sobě a takto ji zde držel proti její vůli po dobu nejméně dvou hodin, čímž jí znemožnil z tohoto bytu dobrovolně odejít, přičemž uvedenému jednání byl přítomen nezletilý AAAAA (pseudonym), který si tímto mohl osvojit škodlivé návyky, zejména vulgarismy a návyk násilného chování k ženám, čehož si byl obviněný vzhledem ke svému intelektu vědom, ale s ohledem na nízký věk svého syna nezletilého AAAAA, spoléhal na to, že nezletilý jeho jednání nevnímá,
2) v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce září 2014 do měsíce července 2016 ve společném bydlišti na adrese XY, XY, opakovaně se stoupající četností a intenzitou, nejméně jednou za 14 dní, verbálně a fyzicky napadl svou družku L. B., a to různými vulgarismy například děvka, kurva, kráva, píča, údery otevřenou dlaní a pěstí do hlavy, kopáním do oblasti celého těla a rdoušením, a to i v době jejího těhotenství, čímž jí způsoboval různá drobnější poranění v podobě hematomů a odřenin po celém těle včetně obličejové části hlavy, a dne 23. 9. 2015 jí kopem nohou obutou v korkových pantoflích způsobil zlomeninu 9. žebra vpravo bez posunu úlomků, která byla léčena částečnou fixací hrudním pásem a běžnými analgetiky, a která ji omezovala bolestmi zpočátku klidovými a bránícími plnému dýchání po dobu dvou týdnů, po kterou nebyla schopna plné péče o kojené dítě a péči o domácnost, a v následujících dvou týdnech nebyla schopna činností se zapojením svalů trupu, přičemž do konce 4. týdne po vzniku zlomeniny by jistě trvala obecná nezpůsobilost k výdělečné činnosti, přičemž po čtyřech napadeních ve dnech 24. 9. 2015, 1. 2. 2016, 10. 4. 2016 a 11. 7. 2015 vyhledala lékařská ošetření, a dne 16. 5. 2014 jí v době kolem 12:00 hod. v jejich společně obývaném bytě vyhrožoval z důvodu zjištění údajné nevěry zabitím tak, že na ni namířil služební zbraň se slovy „Drž hubu, ty svině, nebo tě zabiju“, čímž u ní vzbudil důvodnou obavu, že ji zastřelí.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 To 208/2022-1388, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného podaného do výroku o vině i trestu, napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněné výroku o vině pod bodem 2) a výroku o náhradě škody rozhodl znovu tak, že obviněný byl pod bodem 1) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a odvoláním nedotčený zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
4. Uvedených trestných činů u skutku pod bodem 1) se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že v přesně nezjištěné době, nejméně od měsíce července 2010 do 29. 5. 2013 ve společném bydlišti na adrese XY, XY, opakovaně se stoupající četností a intenzitou, nejméně jednou týdně, verbálně a fyzicky napadal svou družku M. Č., a to různými vulgarismy například socka, špína cikánská, černá svině, píča, děvka, kráva, cikánská vypíčenina, údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy, údery pěstí do oblasti hlavy a těla, kopy do oblasti celého těla a rdoušením, čímž jí způsoboval různá drobnější poranění v podobě hematomů a odřenin po celém těle včetně obličejové části hlavy, kdy pouze v jednom případě jmenovaná vyhledala lékařské ošetření, a to po fyzickém napadení dne 11. 2. 2012, při kterém bylo zjištěno, že utrpěla zhmoždění hlavy v oblasti krajiny levého oka dále ji nejméně v jednom případě v přesně nezjištěný den v roce 2012 zamkl v jejich společně obývaném bytě, klíče od zámku vstupních dveří uschoval k sobě a takto ji zde držel proti její vůli po dobu nejméně dvou hodin, čímž jí znemožnil z tohoto bytu dobrovolně odejít.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Nejprve se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že i po korekci popisu skutku pod bodem 1) odvolacím soudem soudy zjištěný skutkový stav věci v zásadních ohledech neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. Namítal, že odvolací soud v napadeném rozsudku odůvodnil své rozhodnutí mimořádně stručně, jelikož bez dalšího aproboval postup soudu prvního stupně, přičemž toto zůstalo zcela nepřezkoumáno. Měl za to, že věc je charakteristická tím, že jsou zde tzv. dva tábory, přičemž skutková zjištění jsou nutně založena primárně na tvrzení svědků, avšak soudy zásadním způsobem preferovaly jednu verzi a potlačily druhou tak, že rozhodnutí je nesprávné, nespravedlivé a neodpovídá zjištěnému stavu. V tomto ohledu se vymezil proti postupu, kterým bylo na jeho vinu usuzováno z výpovědí poškozených, které měly být podpořeny výpověďmi osob přítomných některým konfliktům, jakož i osob z řad sousedů či osob, jimž se poškozené svěřovaly. Poukázal na možnou tendenčnost těchto výpovědí jako celku i na zcela zásadní nesrovnalosti, které z nich plynou, a skutečnost, že soudy tyto výpovědi nehodnotily s ostatními svědeckými výpověďmi, z nichž vyplývá opak.
7. Zdůraznil, že poškozené se samy opakovaně k dovolateli vracely, přičemž odvolací soud učinil nepřípadné subjektivní zevšeobecnění o neschopnosti oběti opustit tyrana, avšak takový skutkový závěr neodpovídal provedeným důkazům. Opakované návraty poškozených svědčí o tom, že nebyly týrány s odkazem na rozsáhlou síť pomoci týraným osobám, jež poškozené nikdy nevyužily. Naopak akcentoval okolnost svědčící pro nevěrohodnost poškozených, a to jejich spojení za účelem společného postupu vůči dovolateli, což svědčí o promyšlené koordinaci. S ohledem na psychologický profil obou poškozených vyloučil tzv. stockholmský syndrom, neboť takový syndrom by musel být zjištěn a je typický pro jiné typy vztahů než život ve společné domácnosti. V případě poškozené M. Č. navíc došlo k jejímu vystěhování z bytu dovolatele z důvodu její nevole opustit společnou domácnost až za součinnosti policejního orgánu. Soudy nebyly hodnoceny ani okolnosti ze sféry poškozených, které jejich postoj, jednání a z toho odvozené výpovědi devalvují s akcentem na možnost zřetelné účelové manipulace s fakty, lhaní a využívání orgánů činných v trestním řízení ženami. I v případě poškozené L. B. je nutno vzít v potaz, že projevovala až patologický zájem obnovit partnerský vztah s obviněným, a to v období následujícím po domnělém spáchání trestné činnosti (např. fanatickým sledováním, kontaktováním, tvorbou přáníček a dopisů kladených na okenní parapet bytu dovolatele, jakož i sexuálním chováním při návštěvách dcery). Jednání spočívající ve stalkingu pak vyústilo v přestupkové řízení, v jehož rámci byla poškozená uznána dvakrát vinou ze spáchání přestupku.
8. Dále se vyjádřil k nedůvodnému neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, a to návrhům na doplnění o znalecký posudek z oboru střelných zbraní a střeliva, výslech svědka D. A., přečtení dopisů a psaníček od poškozené L. B. a záznamy na flashdisku. K navrhovanému znaleckému posudku konstatoval, že mohl přispět k vyvrácení domnělého vyhrožování zbraní poškozené L. B., přičemž nepovažoval za dostatečné konstatování soudu o obeznámenosti s konstrukcí služebních zbraní Policie České republiky z důvodu, že soud je oprávněn k posuzování otázek právních a nikoli odborných. Odvolací soud nadto bez opory v provedeném dokazování sám uvedl, že poškozená měla událost popsat tak, že před ní zásobník služební zbraně tzv. „vypáskoval“, což se z její výpovědi nepodává. V daném případě se pak z faktu, že je dovolatel držitelem zbraně, vykonstruovalo jednání, kterým měl vyhrožovat poškozené, aniž by takové jednání bylo důkazně bez pochyb podložené. V této souvislosti rovněž zdůraznil zásadu in dubio pro reo . Dodal, že domnělé ohrožování služební zbraní původně uváděla i poškozená M. Č., přičemž v hlavním líčení tuto skutečnost nezopakovala (na rozdíl od řady svědkyň vypovídajících s ní ve shodě, např. A. H. či J. G.). Svědek D. A. měl podle přesvědčení dovolatele prokázat pravou povahu poškozené L. B. z hlediska partnerského soužití, přičemž poukaz soudů o nedůvodnost jeho slyšení se jeví vzhledem k absenci hlasu jiného partnera poškozené jako nepřípadný. Obdobně akcentoval, že soud prvního stupně vůbec nevycházel z přáníček a dopisů kladených poškozenou na okenní parapet bytu dovolatele, ačkoli důkaz přispívá k vyvrácení páchání domácího násilí obviněným na poškozené. Konečně k záznamům na flashdisku, jejichž neprovedení odvolací soud zdůvodnil poukazem na jejich konkrétní neoznačení ze strany obviněného, konstatoval, že byly plné důkazního materiálu, který měl vyvrátit domnělou obeznámenost osob z řad příbuzných poškozených o páchání domácího násilí na poškozených. Obviněný tak vzhledem k důkazní tísni soudu považoval jeho zamítavý postup za nezákonný. V dané věci tak předmětné opomenuté důkazy s ohledem na nedostatečné odůvodnění jejich neprovedení podle jeho přesvědčení představují vadu řízení a zjištění skutkového stavu.
9. Dovolatel dále setrval na stanovisku, že výpovědi obou poškozených vykazují znaky účelovosti a pomstychtivosti, což je činí nevěrohodnými, a současně jsou v extrémním rozporu s jinými důkazy. Odvolací soud námitku o účelovém jednání poškozených s ohledem na úsilí obviněného o získání společných dětí do střídavé péče vypořádal tak, že si měly na dovolatele stěžovat již v době, kdy s ním žily ve společné domácnosti a o budoucím soudním sporu nemohly vědět, což však nemá oporu v provedených důkazech. Akcentoval, že soudy nehodnotily to, že předmětem jednání byly konflikty mezi dvěma osobami, kdy lze obtížně zpětně určit, kdo byl iniciátorem a jak se konflikt vyvíjel. Poškozené podle jeho vyjádření samy konflikt iniciovaly a byly v něm aktivní, existence konfliktu je pak shodně potvrzena všemi svědky. Z celé řady výpovědí svědků pak zcela jednoznačně vyplývá, že možnost iniciovat spor s dovolatelem byla již tehdy probírána. Uvedl, že není jediného důkazu o tom, že by poškozené v době, kdy s ním sdílely společnou domácnost nebo v době bezprostředně poté, některého ze slyšených svědků, jejichž výpovědi lze na základě objektivních kritérií hodnotit jako nezávislé na ovlivňování poškozenými, vyrozuměly o tom, že jsou objektem násilí ze strany dovolatele. Dále poukázal na psychologický profil obou poškozených, na jejich sociální zakotvení a jejich vystupování poté, co měla být domnělá trestná činnost spáchána.
10. Konkrétně k výpovědi poškozené M. Č. obviněný uvedl, že se vyznačuje významnými rozpory v tom, v jakých podrobnostech byla poškozená s ohledem na časový odstup schopná uvádět detailní informace o zdánlivých maličkostech, zatímco v jiných zásadnějších otázkách nebyla schopna ani vymezit určitou dobu (např. soužití s dovolatelem). Za zcela zásadní u této poškozené označil skutečnost, že měla v minulosti řadu konfliktů vedoucích k fyzickému střetu, což potvrdila i sama poškozená. Výpovědi svědků ohledně skutečného chování poškozené jsou v přímém rozporu s tím, co zaznělo od znalkyně PhDr. Yvety Mikuličové, jež uvedla, že poškozená je spíše submisivní typ a agresivitu dává najevo spíš verbálně a ve formě obrany než přímého napadání. Soud přezkoumatelným způsobem nezdůvodnil, proč uvěřil ojedinělým tvrzením této znalkyně. Spíše účelově působí tvrzení poškozené o fotografické dokumentaci zranění, které následně vymazala, neboť obviněné žádná zranění nikdy nezpůsobil. Za zásadní označil též to, že poškozená podala ještě před trestním oznámením v projednávané věci jiné trestní oznámení týkající se týrání syna AAAAA, které bylo orgány činnými v trestním řízení pro neopodstatněnost odloženo. K poškozené L. B. ve vztahu k jejímu vystupování před soudem namítl, že je z hlediska psychologického profilu osobou, která má narcistické a histrionské sklony s tendencí ke zveličování a selektivnímu zpracování událostí, pročež lze dovozovat i interpretační účelovost jejího jednání s cílem získání výhody. Poukázal na závěry znalkyně PhDr. Yvety Mikuličové, která připustila, že incidenty byly vyvolávány oběma, což nasvědčuje vztahu dvou v hádce rovnocenných partnerů. Soudy nevzaly v potaz shora uvedenou okolnost, že byla přestupkově projednávána, její problémy s abúzem návykových látek, který mohl vést či podstatně přispívat k agresivitě a násilnému jednání.
11. Dále se dovolatel podrobně vyjádřil k výpovědím osob přímo přítomných některým konfliktům, sousedů a důvěrníků poškozených. Namítal, že soudy neuvedly, z jakého důvodu nepřijaly popis skutkového děje tak, jak jej prezentovali svědci vypovídající v jeho prospěch. K výpovědi svědka D. G. uvedl, že tento vypověděl, že fyzickému napadání nikdy svědkem nebyl a dovolatel nikdy jemu ani jeho sestře D. Č. nenadával. K poškozené naopak uvedl, že si nenechává věci líbit a problémům se staví čelem, což svědčí o jejím charakteru. K výpovědi svědkyně D. Č. podotkl, že je z ní patrná podřízenost k matce, například z popisu událostí o Velikonocích 2011, kdy měl údajně ležící poškozenou napadnout údery pěstmi do břicha, přičemž další přítomný svědek P. V. událost popsal rozdílně jako vzájemné napadání poškozené a obviněného, stejně byla událost reprodukována i svědku D. G. Nedostatečná věrohodnost této svědkyně plyne i z toho, že v přípravném řízení vylíčila některé události odlišně od toho, jak následně vypovídala v rámci hlavního líčení. Nicméně i ona připustila, že ne všechny spory inicioval výhradně dovolatel. Co se týče výpovědi svědka AAAAA, má s dovolatelem velice pozitivní vztah, přičemž je nepravděpodobné, že by byl takový vztah dán v případě páchání domácího násilí na jeho matce.
12. K svědkům z řad sousedů se obviněný vyjádřil následovně. Z výpovědi svědkyně A. K. vyplynulo, že se o obviněném vyjadřovala jako o slušném a bezproblémovém člověku, naopak poškozenou M. Č. označila za konfliktní, nebyla pak přítomna žádnému fyzickému střetu. K výpovědi svědkyně A. H. konstatoval, že je kamarádkou poškozené M. Č., přičemž vypovídala jen o informacích, které měla od poškozené, zveličovala a fabulovala i ve vztahu k násilí páchaném na poškozené L. B., což svědčí o nevěrohodnosti její výpovědi. Ani svědkyně J. G. nebyla přítomna u žádného incidentu a informace měla jen zprostředkovaně od poškozené, na které neviděla žádná zranění. Z této výpovědi pak nevyplývá závěr o vině dovolatele, neboť reprodukuje události z doslechu a objevují se v ní vlastní pochybnosti o tom, zda jsou tvrzení poškozené pravdivá. Svědkyně D. J. uvedla, že hádky občas slyšela, přičemž byly vzájemné. Specificky vypovídala k jediné události, při které nalezla poškozenou L. B. společně s její dcerou na schodech, přičemž neměla objektivní informace o tom, co tomu předcházelo. Akcentovala, že poškozená z bytu dovolatele odešla z jeho mobilním telefonem, což vzbuzuje pochybnosti o motivech poškozené a smyslu jejího jednání.
13. K podskupině svědků z řad důvěrnic poškozených namítal, že jejich výpovědi jsou jen interpretací toho, co svědkyním sdělily poškozené. Vypovídající hodnotu však mají informace o povahových rysech poškozených, kam podřadil tendenci poškozené M. Č. napadat jiné osoby z důvodu jimi dříve způsobených křivd, jak je demonstrována na příkladu napadení souseda ze strany poškozené a svědkyně J. H. Svědkyně L. Ž. výslovně připustila, že se poškozená M. Č. s obviněným neměla špatně a že si od něj opakovaně půjčovala peníze. Peníze si od dovolatele půjčila i svědkyně J. H., která současně na druhou stranu tvrdila, jak měla poškozená M. Č. v domácnosti s dovolatelem materiálně strádat. Svědkyně L. S. vypověděla, že nebyla přítomna žádnému incidentu mezi obviněným a poškozenou L. B. Obdobně svědkyně V. O. věrně interpretuje to, co soudu uvedla poškozená, přičemž nebyla přítomna žádnému incidentu. Připustila přitom, že poškozená L. B. je také dost impulzivní a mohla některé hádky vyvolat sama.
14. Podle dovolatele se jeho vlastní výpovědí soudy pečlivě nezabývaly a tuto nepodrobily hodnocení ve vztahu k dalším výpovědím svědků zejména z řad policistů, jakož i z řad rodinných příslušníků a známých dovolatele. Akcentoval, že je z hlediska psychologického profilu osobou stabilní, bez přítomnosti skryté patologie, před soudem obsáhle a konzistentně vypovídal, přičemž jeho život lze označit za řádný. Za zcela zásadní nedostatek označil to, že soudy se nezabývaly důvodem sporů mezi ním a poškozenými. Spory s poškozenou M. Č. měly přitom původ v odlišném hospodaření s rozpočtem domácnosti, v případě poškozené L. B. se jednalo o patologickou nenávist k synovi obviněného. Co se týče lékařských zpráv, které měly prokazovat zranění poškozených, u poškozené M. Č. lékařskou zprávou zranění nebylo prokazováno, a u poškozené L. B. předmětná lékařská zpráva neprokazuje to, že zlomené žebro má domnělý původ v jednání obviněného. Současně soudům vytkl, že neprovedly vůbec žádné dokazování ve vztahu k autenticitě obsahu předmětné lékařské dokumentace, kterou podle názoru obviněného nemusel vypracovat lékař, neboť poškozená M. Č. má v rodině zdravotní sestru.
15. Obviněný dále rozčlenil svědky, jejichž skutkovou verzi děje soudy bez patřičného odůvodnění nepřijaly, do několik skupin, k nimiž se podrobně vyjádřil. U svědků z řad rodinných příslušníků obviněného uvedl, že svědkyně J. K. i V. P. objasnily rozhazovačnou a násilnou povahu poškozené M. Č., jakož i nenávistný postoj poškozené L. B. ve vztahu k synovi dovolatele AAAAA, případně její hádavou a vznětlivou povahu. Negativní povahové rysy poškozené M. Č. ve smyslu její rozhazovačnosti potvrdili rovněž svědci Z. a T. M. Svědek T. M. byl jako policejní příslušník přítomen několika zásahům ve společné domácnosti obviněného a této poškozené, kdy se v jednom případě jednalo dokonce o fyzické napadení obviněného poškozenou. Fyzické napadení dovolatele potvrdil i svědek Z. M., který viděl, že má obviněný v jeho důsledku pokousanou ruku. Ohledně poškozené L. B. oba zmínění svědci shodně uvedli, že měla kromě dovolatele problematický vztah také s jeho synem AAAAA, a že odmítala, aby se rodina obviněného stýkala s jejich dcerou BBBBB (pseudonym) již v době, kdy spolu žili. Soudy nevzaly v potaz ani svědeckou skupinu z řad bývalých spolupracovníků obviněného. Svědek P. D. uvedl, že poškozenou M. Č. služebně řešil za přestupky proti občanskému soužití. Svědci P. D., T. R., J. D. i A. H. shodně popřeli, že by někdy viděli na tělech poškozených nějaká zranění, ve vztahu k poškozené L. B. shodně potvrdili její sledování obviněného a neustálé snahy ho kontaktovat. Dovolatele popsali jako mírného člověka, který nevyhledává konflikty. Svědek J. D. dokonce potvrdil, že obě poškozené se na dovolatele účelově domlouvaly, což mu přímo řekla poškozená M. Č. Svědkyně H. M. vypověděla, že jí poškozená L. B. po odloučení od dovolatele sdělila svůj plán se mu pomstít a dostat ho od policie a současně se snažila zpřetrhat kontakty mezi BBBBB a dovolatelem. Svědek A. H. pak vypověděl, že se mu tato poškozená svěřila, že by vše stáhla, kdyby se obviněný vrátil domů. Svědci (zejména svědek J. D.) se vyjadřovali ke vztahu poškozené L. B. k synovi obviněného AAAAA, který se razantně zhoršil po narození dcery BBBBB. K povaze poškozené svědek J. D. vypověděl, že byla konfliktní a násilnická, kdy v jejích vztazích docházelo k fyzickým střetům. Soud se pak podle přesvědčení dovolatele nevypořádal ani s výpověďmi osob z okolí poškozených. Poukázal na výpověď svědkyně R. D., která akcentovala manipulativní schopnosti a tendence poškozené M. Č. a její napadení touto poškozenou. Její násilné sklony potvrdil i svědek J. G., který ji popsal jako manipulativního člověka neschopného hospodařit, který na sebe nenechá sáhnout, přičemž nikdy neviděl nějaká zranění na jejím těle.
16. Soudy tedy pochybily, pokud nevzaly v potaz uváděná svědectví a nezabývaly se charakteristikou vztahů mezi poškozenými a jednotlivými svědky, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním. Tyto jsou v zásadním rozporu s obsahem důkazů, kdy nadto byly důkazy hodnoceny selektivně bez jejich kritického hodnocení ve vztahu k ostatním důkazům a k jejich vlastní rozpornosti a tendenčnosti. Nebyl hodnocen motiv poškozených k takovému postupu jako určující faktor, jakož i to, že někteří svědci mají pouze zprostředkované informace od poškozených, které je mohly uměle konstruovat a zveličovat. Jednání pak nevykazuje znaky závažnosti pro naplnění skutkových podstat trestných činů.
17. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že odvolací soud nepodrobil prvoinstanční rozhodnutí potřebnému přezkumu v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. Byla vadně užita ustanovení trestního práva hmotného, neboť jednání, kterého se obviněný ve skutečnosti dopustil a z dokazování vyplynulo, není trestným činem, a kriminalizovat jej by bylo proti zásadě nullum crimen sine lege scripta . Při povaze konfliktů v obou partnerstvích jakkoli se může příčit pravidlům morálky, v žádném případě nelze při respektování zásady in dubio pro reo bez důvodných pochybností uzavřít, že by bylo trestněprávně relevantní. Dovolatel v návaznosti na právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku setrval na stanovisku, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny obligatorní znaky uvažované skutkové podstaty, tj. zákonné znaky objektivní stránky spočívající v týrání osoby podřízené, na něm závislé, jakož i kritérium stoupající četnosti a intenzity násilí, pokud v případě obou poškozených není jediného přesvědčivého důkazu o opaku. Dále nebyla naplněna subjektivní stránka spočívající v jeho úmyslu domácí násilí páchat, přičemž soužití s oběma poškozenými je třeba vnímat jako soužití svou osob, které jsou ve vztahu k obviněnému partnerem (i v hádce), která měla vždy charakter dvoustranného jednání jejích rovnocenných účastníků, které naplňuje pojem tzv. italské domácnosti. Pro tento je typické rovné postavení jejích účastníků, kteří jsou současně pachateli i oběťmi, přičemž v něm nelze spatřovat trestnou činnost. V tomto ohledu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 5 As 84/2008, s akcentem na skutečnost, že významným indikátorem domácího násilí je nerovné postavení mezi pachatelem a obětí (asymetrie účastníků), kdy má pachatel nad obětí zjevnou převahu a určuje pravidla. Konečně upozornil i na fenomén spočívající ve zneužívání ochrany je strany osob domněle poškozených, jejichž motivem je pomstychtivost či jiný partikulární zájem.
18. Dovolatel nesouhlasil s výroky o vině ani jedním ze skutků. Ve vztahu k poškozené M. Č. uvedl, že vyjma vlastní obrany před jejími útoky, jimiž se byl nucen bránit uchopením jejích zápěstí, s ní nikdy neměl výraznějšího fyzického konfliktu. Popis skutku pod bodem 1) označil za její fabulaci, nemá sklony k násilí, jeho předchozí partnerské vztahy byly prosty násilí, zatímco osobnostní profil poškozené vypovídá o její násilné povaze a vyšší míře konfabulace a manipulace. V případě poškozené L. B. konstatoval, že rovněž nedocházelo k domácímu násilí s odkazem na její osobnostní profil jako osoby s narcistickými a histrionskými sklony a závislostí na alkoholu. Mezi jediným z domnělých fyzických napadení této poškozené dovolatelem a jednáním dovolatele neexistuje prokazatelná příčinná souvislost. Současně dodal, že veškeré projevy, které jsou součástí popisu skutků pod body 1) a 2) by bylo možné právně kvalifikovat toliko jako trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, neboť veškeré jednání, které vedlo k samostatné právní kvalifikaci (domnělé omezování pohybu poškozené M. Č. i ohrožování zbraní poškozené L. B.) je fakticky konzumováno skutkovou podstatou podle §199 tr. zákoníku, což vylučuje jejich souběh. Dovolatel rovněž nesouhlasil s výroky o trestech, které mají svůj podklad ve výroku o vině. Dále rozporoval výrok o náhradě škody poškozené VZP ČR, který má představovat náklady léčení poškozené B., přičemž není jediného důkazu o tom, že by měly původ v projednávané trestné činnosti.
19. Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je dovolatel stíhán, eventuálně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
20. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že dovolací argumentace obviněného zcela míjí hranice uplatněných dovolacích důvodů, neboť své námitky zaměřuje do sféry procesu dokazování, postupu při hodnocení důkazů, a tím soudům obou stupňů vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na jejichž podkladě rozhodly o vině. Konstatovala, že v daném případě si soud prvního stupně provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů a následnému odůvodnění hodnocení, přičemž prokázané skutečnosti posuzoval podle příslušných ustanovení zákona. Odmítla, že by existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, a konstatovala, že námitky obviněného kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Měla za to, že vina obviněného byla prokázána především výpověďmi obou poškozených M. Č. a L. B. s tím, že tyto důkazy jsou podporovány celou řadou přímých i nepřímých důkazů, výpověďmi osob, které byly přímo přítomny některým konfliktům (D. G., D. Č., AAAAA, P. V.), sousedů (A. K., A. H., J. G., D. J.), kteří shodně potvrdili existenci konfliktů, hlasitých hádek, křiku obviněného i zaslechnutých úderů, nebo osob, jímž se poškozené se svými problémy svěřovaly (J. H., V. O., L. B., L. Ž., J. H., L. S.). Zranění poškozených jsou objektivizována i lékařskými zprávami. Argumentace o účelovém spojení poškozených za účelem získání společných dětí do střídané péče je vyvrácena i tím, že poškozené si osobám ve svém okolí stěžovaly na násilí ze strany obviněného již v době, kdy ještě s obviněným žily ve společné domácnosti a o budoucí soudním sporu nemohly vědět. Rovněž poukazování na skutečnost, že se poškozené k obviněnému opakovaně vracely, což by údajně nečinily v případě týrání, není v daném případě namístě, neboť právě neschopnost oběti tyrana opustit je typickým znakem takových případů a snaha o obnovení soužití není ničím neobvyklým, z čehož by bylo možno uvažovat o smyšlenosti výpovědí poškozených. K námitkám stran doplnění dokazování uvedla, že znalecký posudek z oboru střelných zbraní a střeliva soud shledal jako nedůvodný, neboť je mu známa konstrukce služebních zbraní Policie České republiky, a proto je mu jasné, že k samovolnému vysypání nábojů ze zásobníku dojít nemohlo a není nutné k zodpovězení této otázky přibírat znalce. K návrhu na výslech svědka D. A. přisvědčila názoru soudů obou stupňů, že jestliže se měl s poškozenou stýkat v letech 2018 a 2019, pak zcela zjevně nemůže poskytnout žádné informace o jednání, k němuž mělo dojít v letech 2010 až 2016. Ohledně návrhu na provedení důkazů psaníčky a dopisy konstatovala, že tento proveden byl při hlavním líčení dne 4. 5. 2021 a obviněný se k němu obšírně vyjadřoval. Jednání obviněného tedy bylo výše uvedenými důkazy prokázáno a právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud tedy nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
24. Převážná část dovolací argumentace obviněného spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na základě nesprávného hodnocení důkazů, přičemž jako takovou by ji bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný poukazuje na zjevný (extrémní) rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu a současně jmenuje nedůvodně neprovedené navrhované podstatné důkazy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. Obdobně je nutno konstatovat, že ač obviněný prezentoval vlastní předpoklad o nenaplnění znaků skutkové podstaty (objektivní a subjektivní stránky) přisuzovaného trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, svou argumentaci vystavěl výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů. Tudíž i tuto Nejvyšší soud subsumoval pod dosah uvedeného dovolacího důvodu.
25. Úvodem je vhodné podotknout, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný J. K. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
26. Nutno pak obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Obviněný soudům předně vytkl, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, přičemž soudy se přiklonily k jedné za současného ignorování skupiny zpochybňující verzi poškozených. Výpovědi obou poškozených pak podle jeho přesvědčení neměly být vnímány jako věrohodné zejména s ohledem na jejich motivaci, psychologické profily a rozpory s výpověďmi některých slyšených svědků. Již na tomto místě Nejvyšší soud s ohledem na rozsah skutkových námitek, v jejichž rámci obviněný prakticky polemizuje s hodnocením každého provedeného důkazu, akcentuje, že předmětem řízení o dovolání není jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však v této věci nedošlo.
27. Zjištění soudů se opírají zejména o výpovědi poškozených M. Č. a L. B., které korespondují s dalšími ve věci provedenými důkazy. Obecně lze poukázat na výpovědi svědkyň A. H., J. G. a M. P., znalecké posudky na osobu obviněného MUDr. Michala Hesslera, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a PhDr. Štěpánky Tůmové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, znalecké posudky na obě poškozené, tj. znalecký posudek PhDr. Yvety Mikuličové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie a znalecký posudek MUDr. Michala Hesslera, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i lékařské zprávy objektivizující zranění utrpěná poškozenými (o jejichž autenticitě nebyl pochyb). V případě skutku pod bodem 1) je obviněný dále usvědčován výpověďmi svědků J. H., AAAAA, D. G., L. Ž., J. H. a D. Č. Co se týče skutku pod bodem 2) je dále usvědčován výpovědí svědků D. J., L. K., V. O., L. S., L. B., P. V., jakož např. i audionahrávkou jeho rozhovoru s poškozenou L. B., v níž se doznal k tomu, že jí způsobil zlomeninu žeber, a znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Fialky, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na zranění utrpěná touto poškozenou. Současně nalézací soud v odstavci 68. odůvodnění svého rozsudku osvětlil, jak hodnotil výpovědi svědků vyznívající ve prospěch obviněného.
28. V návaznosti na ústřední námitku obviněného prolínající se takměř celým obsahem podaného mimořádného opravného prostředku je nutno zaměřit pozornost i k otázce věrohodnosti obou poškozených, M. Č. a L. B. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že trestní řízení je ovládáno zásadami ústnosti a bezprostřednosti zakotvenými v §2 odst. 11 a 12 tr. ř. Obě jmenované poškozené přitom velmi podrobně popsaly období jejich soužití s obviněným, přičemž shodně a nezávisle na sobě objasnily chování obviněného včetně vzrůstající intenzity i četnosti týrání. I přes konfliktní povahy (které byly prokázány výpověďmi některých svědků či znaleckými posudky vypracovanými na osoby poškozených), nelze hovořit o oboustranném rovnocenném násilí ve formě tzv. italské domácnosti, jak se snažil prezentoval dovolatel. Povaha konfliktu je ze své podstaty do jisté míry vždy oboustranná, nicméně byla dostatečně prokázána popíraná dominance obviněného, jakož i týrání ve smyslu skutkové podstaty podle §199 tr. zákoníku (tj. zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost a bolestivost pociťuje jako těžké příkoří, ve smyslu déle trvajícího fyzického i psychického násilí). Co se týče původu sporů, nelze souhlasit s obviněným, že by jejich konkrétní nevymezení představovalo zásadní nedostatek rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nepřesnosti ve výpovědích poškozených pak byly vysvětleny časovým odstupem a četností jednotlivých útoků po delší období. K předkládané motivaci spočívající v účelovém smluvení poškozených s ohledem na úsilí obviněného o získání společných dětí do střídavé péče lze v souladu s názorem odvolacího soudu konstatovat, že tato byla vyvrácena, neboť poškozené si osobám ve svém okolí stěžovaly na násilí ze strany obviněného již v době, kdy ještě žily s obviněným ve společné domácnosti, přičemž tento závěr má plnou oporu v provedených důkazech. Zdůrazňoval-li obviněný tu skutečnost, že se obě poškozené opakovaně k němu vracely (přičemž v případě poškozené M. Č. muselo dojít v konečném důsledku k jejímu vystěhování z bytu dovolatele a poškozená L. B. projevovala až patologický zájem obnovit jejich partnerský vztah), i v tomto lze plně souhlasit s tím, že z takového chování poškozených nelze vyvozovat, že by jejich výpovědi byly smyšlené. I Nejvyšší soud je toho názoru, že se naopak jedná o typický znak obdobných případů. Je pak zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely z těchto svědeckých výpovědí a posuzovaly je jako pravdivé.
29. K výtkám stran povahových rysů poškozené M. Č. je nutno dále uvést, že nelze vyloučit, že mimo vztah s obviněným mohla vystupovat dominantně, což však neznamená, že svou dominantní povahu dokázala uplatnit i ve vztahu s obviněným, ve kterém zcela evidentně zastávala výlučně submisivní postavení. K tomu je nutno akcentovat, že znalkyně PhDr. Yveta Mikuličová u této poškozené shledala naplnění všech znaků syndromu CAN, kdy současně akcentovala sklon k cenzuře ve prospěch obviněného, kterého poškozená omlouvala. Obdobně k námitkám stran osobnostní struktury poškozené L. B. lze sice přisvědčit, že ze znaleckého posudku PhDr. Yvety Mikuličové vyplývá, že je narcistického a histrionského skladu s hyperprotektivními partnerskými mechanismy, na druhou stranu byla objektivně potvrzena přítomnost partnerského násilí s náznaky domácího násilí, kdy k perzekucím ze strany partnera docházelo i bez iniciace ze strany poškozené, a to pravděpodobně častěji, přičemž poškozená se aktivně bránila. Uvedené skutečnosti proto nemohou vyloučit týrání ze strany obviněného, které bylo dostatečně prokázáno dalšími důkazy, včetně utrpěných zranění, která si vyžádala lékařské ošetření.
30. V provedených důkazech tedy nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem, neboť ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaných jednání. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 66. až 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavec 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozsudků odkazuje. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
31. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Vytýká-li obviněný, že odvolací soud bez dalšího aproboval postup soudu prvního stupně a své rozhodnutí odůvodnil mimořádně stručně, je na místě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrný. Pokud pak obviněný namítá, že se zejména odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
32. Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. soudům vytkl nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, za něž označil návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru střelných zbraní a střeliva, výslech svědka D. A., přečtení dopisů a psaníček od poškozené L. B. a záznamy na flashdisku. Nejvyšší soud však vznesenou námitku shledal jako neopodstatněnou. Především je namístě připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
33. Lze konstatovat, že odvolací soud v odstavcích 8. až 12. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč navrhované doplnění dokazování v odvolacím řízení shledal nedůvodným. Konkrétně k návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru střelných zbraní a střeliva, kterým mělo být prokázáno, že nemůže dojít k samovolnému vypadnutí nábojů ze zásobníku pistole, uvedl, že je mu známa konstrukce služebních zbraní Policie České republiky, a tudíž je jasné, že k samovolnému „vysypání ze zásobníku“ dojít nemohlo. Za této situace nebylo nutné k zodpovězení této otázky přibírat znalce (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku). V souladu s názorem odvolacího soudu má i Nejvyšší soud za to, že předkládaný důkaz nemohl přispět k vyvrácení domnělého vyhrožování zbraní poškozené L. B., neboť mohlo dojít k vysunutí jednotlivých nábojů. Tvrdí-li pak obviněný, že se z výpovědi poškozené nepodává, že před ní měl obviněný zásobník tzv. „vypáskovat“, pak Nejvyšší soud odkazuje na výpověď této obviněné učiněné v hlavním líčení dne 21. 5. 2019 (viz protokol o hlavním líčení z tohoto dne, na č. l. 1129b až 1129c). Dále k návrhu na výslech svědka D. A. odvolací soud konstatoval, že zcela zjevně nemůže poskytnout žádné informace o jednání, k němuž mělo dojít v letech 2010 až 2016, jestliže se s poškozenou L. B. měl stýkat v letech 2018 a 2019 (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž tento důkazní návrh byl zamítnut již soudem nalézacím (viz protokol o hlavním líčení ze dne 2. 11. 2021, na č. l. 1327). Obdobně k návrhu na provedení důkazů přáníčky a dopisy poškozené L. B. lze akcentovat, že tento důkaz proveden byl (viz protokol o hlavním líčení ze dne 4. 5. 2021, na č. l. 1309 a odstavec 65. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a ani odvolací soud neshledal důvod k jeho opakování (viz odstavec 11. odůvodnění jeho rozsudku). Jak již bylo řečeno, náklonost uvedené poškozené nebyla vyhodnocena jako faktor zpochybňující její věrohodnost. Nakonec navrhoval-li dovolatel přehrání videozáznamů a fotografií z předloženého flashdisku, lze poukázat na skutečnost, že odvolací soud dospěl k závěru, že nemají vůbec žádný vztah k projednávané věci či neobsahují žádnou zásadní informaci, která by mohla mít vliv na důkazní stav (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Lze plně souhlasit s tím, že za situace, kdy obviněný předložil obrovské množství dat bez konkrétního označení relevantních souborů, nebylo možné takový důkaz provést.
34. S prezentovanými závěry (především) odvolacího soudu se Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani citovanou vadou, předvídanou další alternativou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí.
35. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Jak již bylo řečeno, námitky stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky jsou z materiálního hlediska vystavěny na výhradách učiněných proti skutkovým zjištěním a rozsahu dokazování. Tyto námitky tedy směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze však podřadit tvrzení obviněného, že veškeré jeho jednání, které vedlo k samostatné právní kvalifikaci, je fakticky konzumováno skutkovou podstatou vyjádřenou v §199 tr. zákoníku, což vylučuje souběh předmětných trestných činů. Nejvyšší soud pak, jak bude podrobně osvětleno dále, vznesenou námitku shledal v určité poloze opodstatněnou.
37. Nejprve je vhodné připomenout, že obviněný byl uznán vinným pod bodem 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za relevantní výtku lze označit tu, že konkrétně ve vztahu ke skutku pod bodem 1) přečin omezování osobní svobody a ve vztahu ke skutku pod bodem 2) přečin ublížení na zdraví a přečin nebezpečného vyhrožování jsou fakticky konzumovány zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku.
38. V tomto ohledu je nutno úvodem předestřít, že jednočinný souběh trestných činů je (obecně) vyloučen mj. v případě tzv. faktické konzumpce trestných činů. Ta nastává tehdy, jestliže jeden trestný čin je prostředkem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu. Předpoklady faktické konzumpce jsou vytvořeny faktickým průběhem činu a nevyplývají u poměru skutkových podstat trestných činů nebo jejich trestních sankcí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1987-II Sb. rozh. tr.). Jedná se přitom o výjimku ze zásady, že každý čin má být posouzen podle všech ustanovení trestního zákoníku, jehož znaky naplňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1358/2003).
39. Co se týče jednočinného souběhu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí s některými méně závažnými trestnými činy, je výjimečně možný, nicméně zpravidla bude vyloučen právě z důvodu faktické konzumpce. Takto je poukazováno například na potenciální souběh s trestným činem omezování osobní svobody podle §171 tr. zákoníku nebo s trestným činem ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2492 až 2493 a Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1619).
40. Nutno dále podotknout, že podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 18/1963 Sb. rozh. tr. je při souběhu trestného činu týrání svěřené osoby s trestným činem ublížení na zdraví možná faktická konzumpce, avšak toto rozhodnutí akcentuje, že daný postup je správný vzhledem ke značné vyšší horní hranici trestní sazby stanovené u trestného činu týrání svěřené osoby ve srovnání s trestní sazbou uvedenou u trestného činu ublížení na zdraví. V tomto ohledu nelze opomíjet skutečnost, že zjištění, že se v konkrétním případě jedná o faktickou konzumpci, nelze opírat jen o srovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, ale je na ni nutné usuzovat z faktického průběhu činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1987-II. Sb. rozh. tr.). Právě podle okolností, za nichž byl čin spáchán, a s přihlédnutím k jeho povaze a závažnosti (společenské škodlivosti) je možné dojít k závěru o tom, zda je trestný čin prostředkem jen relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem nebo vedlejším, málo významným produktem základního trestného činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 35/2011 Sb. rozh. tr.).
41. Podstatná je tudíž otázka, zda v nyní posuzované věci lze hovořit o předestřených případech faktické konzumpce. Jinak řečeno, zda způsobený následek byl či nikoli jen vedlejším a méně významným následkem hlavní trestné činnosti spočívající v týrání osoby žijící ve společném obydlí nebo dosáhl již vyšší intenzity, pro níž lze obhájit jednočinný souběh předmětných trestných činů. V každém případě je totiž třeba vážit konkrétní okolnosti případu z hlediska, zda vyjádřením souběhu uvedených trestných činů nebude lépe vyjádřena společenská škodlivost zvažovaného případu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1976 až 1977).
42. Nejvyšší soud kategoricky nevylučuje, že by souběh některých trestných činů nebyl v tomto případě namístě (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1062/2015, ve kterém bylo akcentováno, že konkrétní závažnější porucha zdraví není zcela nevýznamným vedlejším výsledkem trestného činu podle §199 tr. zákoníku). Nicméně vadu, pro kterou ruší napadená rozhodnutí, spatřuje v tom, že ze strany žádného ze soudů nižších stupňů nebyla dané otázce věnována dostatečná pozornost. Není nutné automaticky zkoumat faktickou konzumci vždy při jakémkoliv souběhu, pouze tam kde je faktická konzumpce u méně závažných trestných činů pravidlem a posouzení jednání obviněného jako souběh výjimkou, jak tomu bylo i v tomto posuzovaném případě. Nicméně toto soudy neučinily vůbec nebo zcela nedostatečně. Soud nalézací v odstavcích 70. a 71. odůvodnění svého rozsudku rozvedl, které trestné činy spatřoval v jednání obviněného, nicméně nespecifikoval, proč v daném případě nepřichází v úvahu faktická konzumpce přisuzovaných trestných činů, přičemž konstatoval naplnění jejich skutkových podstat. Odvolací soud v odstavci 14. odůvodnění svého rozsudku konstatoval toliko správnou právní kvalifikaci vytýkaných skutků.
43. Nejvyšší soud akcentuje, že v případech, ve kterých se nabízí možnost neposuzovat skutek jako jednočinný souběh trestných činů z důvodu tzv. faktické konzumpce, je nutno se zabývat a přezkoumat otázku, proč v dané konkrétní situaci je souběh namístě. Jinak řečeno, je-li souběh výjimečně možný i s některými méně závažnými trestnými činy, ačkoli je zpravidla obecně vyloučen z důvodu faktické konzumpce, je nutné z faktického průběhu činu souběh těchto trestných činů přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
44. V této souvislosti považuje za nutné upozornit i na související časové vymezení skutku pod bodem 2) výrokové části rozsudku nalézacího soudu, jež nebyla soudem odvolacím nikterak korigována. Tuto dílčí skutkovou okolnost považuje s ohledem na předestřenou hmotněprávní námitku za nepřezkoumatelnou. Nalézací soud totiž časovou mez uskutečněného týrání specifikoval od září 2014 do července 2016, přičemž vyhrožování zabitím bylo stanoveno na den 16. 5. 2014. Z odůvodnění jeho rozsudku (konkrétně odstavec 69.) se podává, že oproti podané obžalobě bylo upraveno období, po které mělo docházet k psychickým a fyzickým atakům ve vztahu k poškozené L. B., jež v rámci hlavního líčení uvedla, že v období asi pěti měsíců po narození dcery bylo soužití v pořádku, což pak potvrdila i její matka. Tudíž byl počátek období skutku pod bodem 2) vymezen měsícem září 2014 (oproti obžalobě, která jej vymezovala od dubna 2014, viz č. l. 1055). V tomto ohledu je nutno poukázat především na výpověď poškozené L. B., která uvedla, že dcera se narodila v XY (viz odstavec 6. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž po narození dcery ji obviněný fyzicky nenapadl, pouze ji nadával a klid trval až do září 2015. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 5. 2019 (na č. l. 1128) se podává, že tato poškozená vypověděla, že se jejich společná dcera narodila XY (bez specifikace roku). Obdobně lze poukázat na výpověď obviněného, který uvedl, že v létě 2014 byli s poškozenou na dovolené a v září zjistila, že je těhotná (viz odstavec 2. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Bude tedy na soudech, aby se znovu touto skutečností zabývaly a jednoznačně stanovily dobu páchání skutku pod bodem 2). Za současného znění skutkové věty rozsudku by se totiž z hlediska hmotněprávního posouzení jednalo o souběh vícečinný a bylo by již bezpředmětné se zabývat faktickou konzumpcí ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2, písm. c) tr. zákoníku, nicméně by bylo vhodné upravit text skutkové věty. V projednávané věci by se tedy nejednalo o jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí a nebezpečné vyhrožování, ale o na sebe navazující jednání, kdy každé takové jednání lze kvalifikovat jako samostatný trestný čin. Skutek pod bodem 2) je tedy nekonzistentně ohraničen různým časovým obdobím a působí dojmem, že se jedná o dva rozdílné skutky, které jsou odlišně časově ohraničené. V takovém případě nelze uvažovat o faktické konzumpci. Pokud by však soud dospěl k závěru, že týrání poškozené u skutku pod bodem 2) probíhalo i 16. 5. 2014 musel by se zabývat i v úvahu připadajícím užití faktické konzumpce, jelikož by o vícečinný souběh nešlo.
VI.
Závěr
45. Je tedy možné shrnout, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné, neboť nebyla dostatečně odůvodněna právní kvalifikace s ohledem na nabízející se faktickou konzumpci jednotlivých trestných činů. Bude primárně na okresním soudu, aby jednoznačně vyhodnotil, zda s ohledem na okolnosti daného konkrétního případu připadá v úvahu či nikoli vyloučení jednočinného souběhu zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu ke skutku pod bodem 1), potažmo zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku či [s ohledem na ujasnění časového vymezení skutku pod bodem 2)] přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve vztahu ke skutku pod bodem 2). Své závěry pak řádně zdůvodní.
46. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 To 208/2022-1388, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 11. 2021, č. j. 52 T 49/2018-1338, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož úkolem bude, aby s přihlédnutím závěrům Nejvyššího soudu učinil jednoznačný závěr o posouzení souběhu přisuzovaných trestných činů. Především s ohledem na časové vymezení skutku pod bodem 2) lze doplnit, že Okresní soud v Chomutově je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§265s odst. 2 tr. ř.).
47. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu