ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.805.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 805/2023-520
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání obviněného R. M. , podaném proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 9 To 117/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 3 T 116/2021, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 9 To 117/2023, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 3 T 116/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Klatovech přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 2. 2023, č. j. 3 T 116/2021-444, byl obviněný R. M. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil v podstatě tím, že dne 22. 4. 2020 okolo 17:55 hod. na silniční komunikaci č. XY ve směru od obce XY na obec XY řídil motorové vozidlo Ultima GTR Evolution a po průjezdu pravotočivé zatáčky na začátku rovného přehledného úseku vyjel s vozidlem vpravo ve směru své jízdy mimo komunikaci, kde narazil pravou přední částí vozidla do vzrostlého stromu a v důsledku nárazu vozidla do stromu utrpěl spolujezdec na pravém sedadle K. H. skalpační poranění vlasové části hlavy, mnohočetná řezná poranění na čele, v oblasti obočí a víček pravého oka spolu s četnými tržně zhmožděnými ranami v obličeji, na krku, horní polovině těla a na horních končetinách, puklinu v pravé čelní kosti jdoucí od střední čáry na spodinu lební do přední jámy lební, proniknutí vzduchu do nitrolebního prostoru při zlomeninách lebky (pneumocefalus), otřes mozku, poškození optického kanálku nejspíše s poškozením očního nervu a následnou ztrátou zraku (slepotou) pravého oka, odlomení kloubních výběžků týlní kosti (okcipitálních kondylů), více fragmentovou zlomeninou 1. krčního obratle (C1, Jefferson) se známkami přetržení vazu fixujícího zub čepovce (ligamentum transversum atlantis), prolomení přední stěny čelistní dutiny vlevo a zhmoždění dolního laloku (baze) pravé plíce a s těmito zraněními byl hospitalizován od 22. 4. 2020 do 6. 5. 2020 ve Fakultní nemocnici Plzeň, kde se na Neurochirurgické klinice podrobil operaci páteře, když uvedené zranění lze ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako zranění vážné, které jej bezprostředně ohrožovalo na životě a významně ho omezilo v běžném způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, když první dva týdny byl zcela upoután na lůžko, další dva týdny byl zcela odkázán na pomoc druhé osoby a poté byl po dobu několika dalších týdnů významně omezen v pohybech hlavou a potížemi s prostorovým viděním v důsledku nevratné ztráty zraku pravého oka a nemohl vykonávat své povolání, když tato nevratná ztráta funkce jednoho oka i s ohledem na jím vykonávané povolání holiče – kadeřníka vede k podstatnému snížení pracovní způsobilosti a zároveň tak došlo k podstatnému oslabení funkce smyslového ústrojí – zraku, přičemž obviněný R. M. porušil důležitou povinnost podle ustanovení §5 odst. 1 písm. b), c), i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kde je stanoveno, že řidič je povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích, přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla nebo fyzickým vlastnostem zvířete, a zajistit bezpečnost přepravované osoby.
3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2023, č. j. 9 To 117/2023-489, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku i odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřující do výroku o trestu napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
4. Lze doplnit, že Okresní soud v Klatovech již dříve ve věci obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2022, č. j. 3 T 116/2021-334, který byl k odvolání obviněného, státní zástupkyně a poškozeného K. H. podle §258 odst. 1 písm. b), c) a f) tr. ř. zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2022, č. j. 9 To 229/2022-381, a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Setrval na nedůvodnosti trestního řízení a odsouzení jeho osoby považoval za nepřípustné, v rozporu se základními principy trestního řízení. Deklaroval pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyplývajícími závěry na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, čímž bylo porušeno jeho ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces.
6. Akcentoval především svou výpověď, v jejímž rámci uvedl, že ho něco štíplo nebo kouslo, tudíž mohl zareagovat neadekvátně a strhnout volant (tj. jednalo se o úlekovou reakci a tím ovlivnění psychomotorických schopností bezpečně ovládat vozidlo). Totožně se obviněný vyjadřoval i bezprostředně po dopravní nehodě. Tvrdily-li soudy, že se do auta nemohl žádný hmyz za jízdy dostat, poukázal na skutečnost, že auto bylo před jízdou dlouho otevřené. Znalec z oboru dopravy takovou skutečnost jednoznačně nevyvrátil, neboť uvedl, že z technického hlediska nelze nad jakoukoli pochybnost potvrdit či vyvrátit vliv faktoru štípnutí na vznik a průběh dopravní nehody. Obviněný nadto opakovaně odmítl, že by jel vysokou rychlostí anebo agresivně, jak dovozovaly soudy, což potvrzují i další provedené důkazy. V tomto ohledu odkázal na výpověď svědka P. H., který jel v protisměru a vypověděl, že se mu nezdálo, že by vozidlo bylo ve smyku nebo, že by řidič nezvládl auto, přičemž nejelo rychle, jakož i znalecký posudek z oboru dopravy, který vyloučil vysokou rychlost. Poukázal rovněž na své zkušenosti s řízením těžkých motorových vozidel i sportovních vozidel, přičemž negoval nesprávnou techniku jízdy s ohledem na speciální vozidlo. Neztotožnil se s názorem soudního znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Luďkem Pitterem ohledně jeho vyjádření k píchnutí hmyzem, neboť tento se k věci vyjadřoval v obecné rovině a nemá potřebnou kvalifikaci z odvětví alergologie a imunologie. Obviněný se proto nechal vyšetřit v Ústavu imunologie a alergologie, kde bylo zjištěno, že alergie na žihadlo bodajícího hmyzu u něj nebyla prokázána a mohlo se jednat spíše o reakci na úlek po bodnutí hmyzem. Rovněž spekuloval, zda nedošlo na předmětném vozidle k závadě, a mělo být tudíž podrobeno technickému zkoumání.
7. V dalším okruhu námitek obviněný akcentoval tu skutečnost, že poškozený si svým chováním způsobil utrpěná zranění, neboť se nepřipoutal bezpečnostním pásem, ačkoli na to byl upozorněn. Poukázal na výpověď svědka Z. B. (kamaráda poškozeného), který potvrdil, že obviněný řekl poškozenému, aby se připoutal. Obdobně svědek T. H. u vozidla obviněného slyšel, že je třeba se připoutat. Konečně uvedl, že vždy, když někoho veze, tak každému říká, aby se připoutal. Během jízdy pak neměl ani možnost (pro hlučnost vozidla) zaregistrovat, zda je po jeho poučení poškozený připoután či nikoli. Současně zpochybnil věrohodnost poškozeného, neboť nemluvil pravdu o svém podnikání a nevěrohodně popsal dopravní nehodu. Jeho verzi stran nepřiměřené rychlosti vozidla vyvrátil svědek P. H. i znalec z oboru dopravy. Bezpečnostní pásy pak nebylo možné odložit na stranu sedačky, jak uváděl poškozený, neboť tam nebylo místo. Účelovost výpovědi poškozeného vyvozoval i ze snahy získat vysokou nemajetkovou újmu, přičemž uplatnění nároku podle obviněného bylo „v rozporu s judikaturou NS ČR“. Současně poukázal na skutečnost, že se neprokázalo, že by obviněný obchodoval s drogami či je nabízel poškozenému, naopak by se z výpovědi svědka Z. B. dal dovodit určitý vztah k drogám ze strany poškozeného. Rovněž spekuloval, že poškozený se ve vozidle nemusel připoutat z toho důvodu, aby si z předmětné jízdy pořizoval fotografie pro zveřejnění na Instagramu, neboť tak činil při předešlém letu helikoptérou.
8. V daných souvislostech zdůraznil, že příčinou závažného poškození zdraví poškozeného bylo porušení jeho povinnosti uložené §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Poukázal na závěry znalce z oboru zdravotnictví, který dospěl k závěru, že v případě připoutání bezpečnostním pásem by s největší pravděpodobností nedošlo k poranění hlavy a rozsah zranění by byl významně menší. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaný znalcem MUDr. Zdeňkem Šenkýřem, který si nechal vyhotovit obviněný, rovněž shodně konstatuje, že by v případě připoutání obviněného nedošlo k poranění očního nervu a ke zlomení vazu, maximálně by mohlo dojít k lehčímu zranění. K tomu citoval stanovisko Nejvyššího soudu z rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 1389/2010, že povinnost připoutat se bezpečnostním pásem v osobním automobilu je zákonem primárně uložena přepravované osobě, přičemž (s výjimkou výjimečných okolností) řidič vozidla zásadně za porušení této povinnosti přepravované osoby neodpovídá.
9. Nakonec odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1004/2018 a 8 Tz 15/2015 s akcentem na skutečnost, že dokazování viny nesmí být v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a ze strany soudu nesmí dojít k porušení zásady presumpce neviny. S odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1720/20 zdůraznil, že princip omezené důvěry v dopravě nelze vykládat tak, že řidič musí vždy předpokládat porušení pravidel v silničním provozu jinými účastníky. Rovněž upozornil na zásadu zákazu tzv. deformace důkazů a možnost uplatnění zásady in dubio pro reo . Konstatoval pak, že Česká kancelář pojistitelů krátila bolestné a ztížení společenského uplatnění z důvodu spoluzavinění poškozeného, přičemž soudy obou stupňů měly poškozeného se zbytkem nároku podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních a nikoli přiznat v souladu s posudky de facto plnou výši.
10. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že námitky směřující do oblasti dokazování a skutkových zjištění (zejména skutkový závěr, podle něhož nebyla příčinou dopravní nehody jeho ledabylá jízda, nýbrž úleková reakce vyvolaná hmyzím bodnutím) lze formálně pod daný důvod dovolání podřadit, avšak věcně jsou jeho výtky neopodstatněné. Závěr soudů, že příčinou nehody byla ztráta adheze vozidla při výjezdu z pravotočivé zatáčky v důsledku přetáčivého smyku, a to z důvodu nedostatečného věnování se řízení obviněným a nepřizpůsobení jízdy okolním podmínkám, má oporu v provedených důkazech a nelze jej označit za extrémně vadný. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí podle jeho přesvědčení nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Hodnocení důkazů bylo ze strany soudů precizní a učiněná skutková zjištění mají v obsahu důkazů jednoznačnou oporu.
12. K rovněž uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že se ve shodě s obviněným domnívá, že okolnost spočívající v nepoužití bezpečnostního pásu poškozeným nebyla dostatečně promítnuta do právní kvalifikace jednání obviněného. Odkázal na skutečnost, že sám krajský soud zdůraznil, že k těžšímu následku by s pravděpodobností hraničící s jistotou nedošlo, pokud by poškozený použil bezpečnostní pás. Z toho dovodil, že opomenutí poškozeného užít bezpečnostní pás bylo vedle ledabylé jízdy obviněného významnou příčinou vzniku závažné zdravotní újmy na těle poškozeného, přičemž i soudy vlastní podíl poškozeného na vzniku inkriminovaného poranění považovaly za významný. Podle jeho přesvědčení mělo dojít k uplatnění závěrů ustálené judikatury stran spoluzavinění poškozeného (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. I. ÚS 323/23) s akcentem na skutečnost, že z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ je vždy nutno hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku, přičemž závěr o důvodnosti aplikace zmíněného zákonného znaku je namístě učinit tehdy, bylo-li toto porušení v rozhodující míře kauzální pro vznik následku. Naopak v případech, kdy se na jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání jiné osoby, důvod k jeho užití nenastává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, a ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016). Podle mínění státního zástupce zde spadá i právě řešený případ, neboť podíl poškozeného na vzniku následku byl i podle stanoviska ve věci činných soudů významný, dosahující míry 40 %. Při zohlednění panující judikatury by nemohl obviněný nést odpovědnost za spáchání kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, nýbrž jen za skutkovou podstatu základní ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci znaku „porušení důležité povinnosti“, který byl negován významným spoluzaviněním poškozeného. V tomto spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pro úplnost dodal, že některé úvahy krajského soudu týkající se aplikace §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu ve spojení s §9 odst. 1 téhož zákona plně neodpovídají panující judikatuře reprezentované zejména rozhodnutím Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. II. ÚS 492/17.
13. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud tedy nejprve konstatuje, že s odkazem na obviněným uplatněný (byť výslovně necitovaný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
16. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
17. Část argumentace dovolatele, jejímž prostřednictvím označoval za příčinu dopravní nehody to, že jej něco kouslo nebo štíplo do ruky, spočívala v polemice se skutkovými zjištěními soudů na základě nesprávného hodnocení důkazů. Jako takovou a s ohledem na výslovně namítaný extrémní rozpor skutkových zjištění (určujících pro naplnění znaků přisuzovaného trestného činu) s obsahem provedených důkazů by ji bylo možno podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou. Lze pak dospět k závěru, že námitka obviněného stran spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku v podobě nepřipoutání se bezpečnostním pásem směřuje k nenaplnění objektivní stránky trestného činu (příčinného vztahu mezi jednáním a následkem) těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, a tudíž je podřaditelná pod dále zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud však i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Úvodem je vhodné podotknout, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný R. M. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
19. Nutno pak obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Obviněný zejména rozporoval závěr o to, že by způsob jeho jízdy byl příčinou dopravní nehody, neboť tuto spatřoval v neadekvátní úlekové reakci na štípnutí či kousnutí hmyzem. Soudy však v tomto ohledu vycházely ze znaleckého posudku z oboru doprava, z něhož vyplývá, že příčinou dopravní nehody byl nesprávně zvolený způsob akcelerace při výjezdu ze zatáčky, kdy vzhledem k silnému motoru vozu a vysokému točivému momentu ve spojení s nízkou hmotností supersportovního vozu došlo k přetáčivému smyku a obviněný ztratil kontrolu nad vozidlem a narazil do stromu mimo vozovku. Řidič by pak podle předmětného znaleckého posudku vzniku nehody mohl zabránit, pokud by volil defenzivní styl jízdy běžnou rychlostí, jelikož by byl schopen eliminovat i případný vliv štípnutí a bezpečně ovládnout vozidlo, resp. na výjezdu ze zatáčky akceleroval v míře, která by nevyvolala smyk zadní nápravy a následnou ztrátu stability vozidla, kterou již řidič nebyl schopen korigovat. Současně znalec předeslal, že sice vliv štípnutí hmyzem nelze z technického hlediska potvrdit či vyvrátit, nicméně vliv na vznik dopravní nehody je nepravděpodobný. Daný typ vozidla (jenž má vysoký výkon při nízké hmotnosti) pak vyžaduje velmi zkušeného řidiče, se schopnostmi závodního jezdce a cílený trénink ke komplexnímu zvládnutí dynamických schopností vozidla. Poukazoval-li proto obviněný na své zkušenosti s řízením sportovních vozidel, nelze než souhlasit s názorem nalézacího soudu, že si tedy musel být vědom vlastností vozidla, tj. byla mu známa skutečnost, že silná sportovní auta s poháněnou pouze zadní nápravou jsou k takovému chování náchylná, tím spíše, pokud mají extrémně nízkou hmotnost. Zvládnutí supersportovního vozu totiž vskutku neznamená toliko schopnost řídit vozidlo vysokou rychlostí, ale zejména odhadnout chování vozu v absolutní většině předpokládaných dopravních situací. Odvolací soud již v přiléhavém odůvodnění předchozího zrušujícího rozhodnutí konstatoval, že si obviněný ve svých námitkách protiřečí, kdy na jednu stranu sám sebe vykresluje jako profesionálního řidiče, na druhou stranu uplatňuje námitku, že strhl řízení sportovního vozidla po bodnutí hmyzem bez vzniku alergické reakce. Za příčinu dopravní nehody lze tedy označit styl jízdy obviněného s ohledem na vlastnosti vozidla a povahu silnice, po které jel, neboť se jednalo o ne příliš širokou silnici II. třídy lemovanou stromy. Je pak zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely z předmětného znaleckého posudku z oboru doprava. Současně soudy považovaly za nevěrohodnou a zcela účelovou obhajobu obviněného, že jej nějaký hmyz kousl nebo štípl do ruky a on v úlekové reakci strhl řízení. V tomto ohledu lze podpůrně odkázat i na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaného MUDr. Luďkem Pitterem, v němž se rovněž k ovlivnění psychomotorických funkcí po bodnutí hmyzem či případné alergické reakci vyjádřil.
20. K výtce obviněného, že s vozidlem nejel vysokou rychlostí, nutno odkázat na závěr nalézacího soudu (viz odstavec 6. odůvodnění jeho rozsudku), v němž se jednoznačně vyjádřil tak, že obviněný nepřiměřeně vysokou rychlostí nejel, neboť zohlednil znalecký posudek z oboru doprava a výpověď svědka P. H., který jízdu vozidla před nehodou viděl. Domněnka dovolatele o případné technické závadě na předmětném vozidle je pak ryze spekulativní a ničím nepodložená. Lze také dodat, že soudy dospěly k závěru, že obviněný poškozeného upozornil na nutnost užití bezpečnostních pásů, tudíž v tomto ohledu jsou rovněž jeho námitky poukazující na svědecké výpovědi svědků Z. B. a T. H. korespondující s jeho výpovědí bezpředmětné, neboť v této souvislosti byla výpověď poškozeného shledána nevěrohodnou. Nicméně nutno již na tomto místě akcentovat, že obviněný dle stabilizovaných skutkových zjištění o nepřipoutání spolujezdce během jízdy věděl. Neprokázání skutečnosti, že by obviněný obchodoval s drogami či je nabízel poškozenému, potažmo hypotetický vztah poškozeného k drogám, nemá k projednávanému skutku žádný vztah.
21. Skutkové námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudy totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 6. až 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 10. až 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li pak v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Obviněný dále uplatnil i hmotněprávně relevantní námitku podřaditelnou pod shora citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předmětem této výtky bylo to, že poškozený je za vzniklou těžkou újmu na zdraví odpovědný sám, neboť v rozporu s §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu nepoužil bezpečnostní pás, ačkoli jej na nutnost jeho užití obviněný upozornil. Podle jeho přesvědčení povinnost připoutat se bezpečnostním pásem v osobním automobilu je zákonem primárně uložena přepravované osobě, přičemž řidič vozidla zásadně za porušení této povinnosti přepravované osoby neodpovídá. V tomto ohledu obviněný zdůraznil jednak závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Luďka Pittera, podle nichž by s největší pravděpodobností v případě připoutání bezpečnostním pásem nedošlo k poranění hlavy poškozeného a celkový rozsah zranění by byl významně menší, jednak na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňka Šenkýře, vyhotoveného na žádost obhajoby, podle něhož by mohlo dojít maximálně k lehčímu poranění poškozeného.
23. Nutno zopakovat, že v projednávané věci je na základě stabilizovaných skutkových zjištění soudů nepochybné, že v době a na místě uvedeném ve výroku rozsudku soudu prvního stupně způsobil obviněný R. M. dopravní nehodu, přičemž v jejím důsledku došlo ke zranění jak obviněného, tak zejména poškozeného, jenž utrpěl zranění svým charakterem odpovídající těžké újmě na zdraví. Současně bylo prokázáno, že ani jeden z nich nebyl připoután bezpečnostním pásem, přičemž v případě jejich užití by (v souladu s ve věci provedenými znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) rozsah zranění poškozeného byl významně menší.
24. Nejprve je vhodné připomenout závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, jež nebyly soudy činnými v nyní posuzované věci vzaty v potaz, zejména s ohledem na vztah ustanovení §5 odst. 1 písm. i) a §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. Ústavní soud se totiž již výslovně vyjádřil k soudy prezentované povinnosti řidiče, aby nejen sdělil, ale rovněž i ověřil skutečnost, zda je jeho spolujezdec připoután bezpečnostním pásem, přičemž případně by měl jízdu odmítnout. Takto formulovaná povinnost totiž ze znění zákona o silničním provozu nevyplývá a není možné ji ani (s výjimkou jistých případů) dovodit, neboť řidič vozidla nemůže být činěn odpovědným za nesplnění povinnosti spolujezdce být za jízdy připoután bezpečnostním pásem. Tato povinnost totiž váže jinou osobu, v jejímž zájmu je uložena a její případné splnění či nesplnění je právně i fakticky plně ve sféře této osoby. Přepravovaná osoba však musí být dospělá, plně svéprávná a mít předchozí zkušenost s cestováním v motorových vozidlech. Současně však Ústavní soud dospěl k závěru, že jestliže se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem podle §9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, bez něhož by došlo k mírnějšímu následku (např. místo těžké újmy na zdraví by došlo toliko k „lehké“ újmě na zdraví), toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče spočívajícím v porušení jeho povinností řidiče motorového vozidla a tímto těžším následkem nepřerušuje. Jestliže je tak i toto protiprávní jednání poškozeného kryto zaviněním řidiče – pachatele, jeho trestnímu postihu i za tento těžší následek zásadně nic nebrání. Takové přerušení příčinné souvislosti by totiž mohla uvedená skutečnost způsobit toliko tehdy, pokud by řidič v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby. Pakliže řidič porušuje při řízení své povinnosti a zároveň si je vědom toho, že přepravovaná osoba není připoutaná, ví, že svým jednáním vytváří nebezpečí dopravní nehody, jakož i to, že následek této nehody bude spoluurčen právě i skutečností, že přepravovaná osoba není připoutaná bezpečnostním pásem. Tuto skutečnost má tudíž zahrnout do svých úvah a zohlednit ve způsobu jízdy.
25. Ve vztahu k nyní projednávané věci lze tedy dovodit, že obviněný neměl povinnost zajistit připoutání poškozeného K. H. bezpečnostním pásem; neporušil tak §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, jak mu bylo vytýkáno. Současně však nelze dospět k závěru, že by za daných okolností spoluzavinění poškozeného v podobě nepřipoutání se bezpečnostním pásem přerušovalo příčinnou souvislost. Obviněný totiž věděl, že svým protiprávním jednáním vytváří nebezpečí vzniku poruchy v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, neboť řídil supersportovní vozidlo způsobem odporujícím §5 odst. 1 písm. b) a c) zákona o silničním provozu. Jinak řečeno mohl a měl si představit, že se daný příčinný vztah může rozvinout, zejména s ohledem na jeho vědomost o neužití bezpečnostního pásu spolujezdcem, a odpovídá tak i za následek, který takto vzešel. V posuzované věci soudy dospěly ke zjištění, že výše popsaná zranění poškozeného vznikla v důsledku nehody zaviněné pouze obviněným, když jeho jednání spočívající v nesprávně zvoleném stylu jízdy s ohledem na vlastnosti supersportovního vozidla (kterých si byl dobře vědom) a povahu silnice (úzká silnice II. třídy lemovaná stromy), po které jel, bylo nejdůležitější příčinou těžké újmy na zdraví dotyčného poškozeného. Dovolatel v tomto smyslu nevěnoval dostatečnou pozornost vlastnostem vozidla a silnici, nevěnoval se řízení vozu, který vyžaduje maximální koncentraci zkušeného řidiče, a při akceleraci při výjezdu ze zatáčky došlo ke ztrátě kontroly nad vozidlem a k nárazu do stromu – havárii, při které spolujezdec utrpěl zranění odpovídající těžké újmě na zdraví. Nelze tedy přisvědčit dovolateli, jestliže namítal nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného z důvodu jeho spoluzavinění tím, že (ač k tomu byl výslovně vyzván) nebyl připoután.
26. Lze tedy uzavřít, že ač lze shledat spoluzavinění poškozeného na vzniklém následku v podobě těžké újmy na zdraví, příčinná souvislost mezi jednáním obviněného v podobě jízdy odporující zákonným ustanovením §5 odst. 1 písm. b) a c) zákona o silničním provozu [přičemž ustanovení pod písm. i) téhož ustanovení nemohlo být porušeno s odkazem na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17] přerušena nebyla. Nedbalostní zavinění ve smyslu dané skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku pokrylo i danou újmu, neboť obviněný o nepřipoutání poškozeného během zcela zbytné jízdy věděl a měl danou okolnost zahrnout do svých úvah a způsobu jízdy, obzvláště za situace, kdy vozidlo bylo vybaveno pětibodovými pásy a další bezpečnostní systémy (např. airbagy) nemělo. Z fotodokumentace předmětné nehody je pak zřejmé, že vozidlo bylo vskutku po nehodě značně deformováno. Byť tedy lze shledat pochybení v tom, že obviněnému bylo kladeno za vinu porušení důležité povinnosti podle §5 odst. 1 písm. i) zákona o silničním provozu, Nejvyšší soud má za to, že zde nadále zůstává porušení dalších dvou povinností podle §5 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
27. S ohledem na výše konstatované, tedy při zohlednění skutečnosti, že obviněný neporušil povinnost řidiče podle §5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, bude nutné znovu vyhodnotit, zda v tomto konkrétním případě došlo nebo nedošlo k porušení důležité povinnosti, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Bude nutné zohlednit změnu situace, pokud již není možné shledat porušení povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ale toliko porušení povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
28. Skutečnost, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty vždy závisí na okolnostem toho kterého případu. Za porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích lze však považovat zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu nebo má zpravidla za následek vznik reálného nebezpečí pro lidský život a zdraví (srov. Ščerba, F. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1268). Z toho tedy vyplývá, že ne každé porušení §5 odst. 1 písm. b) a c) zákona o silničním provozu (stanovené značně obecně) je porušením důležité povinnosti uložené podle zákona. Je důležité důsledně vyhodnotit všechny rozhodné okolnosti posuzovaného případu.
29. Pokud soudy dospějí k závěru, že i po změně situace je nutné jednání obviněného kvalifikovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy shledají porušení důležité povinnosti uložené zákonem, bude nutné, aby se při této změněné situaci konkrétně zabývaly spoluzaviněním obviněného, což doposud řádně neučinily.
30. Opomenutí poškozeného užít bezpečnostní pás bylo vedle ledabylé jízdy obviněného významnou příčinou vzniku závažné zdravotní újmy na těle poškozeného. Ve věci činné soudy, již před změnou situace, kterou popsal výše Nejvyšší soud, dospěly k závěru, že vlastní podíl poškozeného na vzniku inkriminovaného poranění byl významný a činil 40 %.
31. Z ustálené judikatury stran spoluzavinění poškozeného pak vyplývá, že spolupůsobilo-li při vzniku určitého následku trestného činu více různých příčin, lze učinit závěr, zda pachatel svým jednáním naplnil či nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností (např. ve smyslu §148 odst. 1 tr. zákoníku), až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti. Jinými slovy je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Spolupůsobilo-li při vzniku následku více příčin (např. jednání obžalovaného a jiné osoby), je třeba z hlediska povahy znaku ‚porušení důležité povinnosti‘ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Závěr o důvodnosti aplikace zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel příslušný trestný čin spáchal též proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, je namístě učinit tehdy, bylo-li toto porušení v rozhodující míře kauzální pro vznik následku. Naopak v případech, kdy se na jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání jiné osoby, důvod k jeho užití nenastává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 903/2016, uveřejněné pod č. 32/2017 Sb. rozh. tr.).
32. Soudy se tedy znovu budou muset zabývat skutečností jak významné bylo spoluzavinění poškozeného v předmětné věci a zda toto porušení bylo v rozhodující míře kauzální pro vznik následku, pokud ano, pak by obviněný nemohl nést odpovědnost za spáchání kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, nýbrž jen za skutkovou podstatu základní ve smyslu §147 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro absenci znaku „porušení důležité povinnosti“, který byl negován významným spoluzaviněním poškozeného. Svůj závěr soudy, nechť také řádně odůvodní.
33. Z uvedených důvodů nemohlo napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ani rozsudek Okresního soudu v Klatovech obstát, neboť jsou nesprávné ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud je proto v plném rozsahu zrušil a zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Okresnímu soudu v Klatovech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
34. Okresní soud v Klatovech znovu věc projedná v hlavním líčení, případně doplní dokazování podle potřeby, náležitě zhodnotí zjištěné skutečnosti a znovu rozhodne. Bude přitom vázán zákazem reformace in peius (změny v neprospěch obviněného) ve smyslu §265s odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu