ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.840.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 840/2023-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání obviněného P. H., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 55 To 226/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 30/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 9. 2022, č. j. 3 T 30/2022-286, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené B. P. na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 15. 12. 2020 kolem 21:42 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, v prvním boxu ve směru od vchodu ve vnitřních prostorách restaurace XY v XY na ulici XY č. p. XY, kterou provozuje, když uvnitř zůstal o samotě s poškozenou B. P., k ní přisedl na lavici tak, že jí zabránil v odchodu z boxu a za situace, kdy byla částečně ovlivněna alkoholem, jí přes její aktivní odpor zezadu přes tričko rozepl podprsenku, přitom se ji pokusil líbat, začal ji rukou osahávat na prsou a když se jí podařilo jeho ruku odstrčit, rozepnul jí kalhoty, prsty jí pronikl do pochvy, přičemž poškozená se mu snažila ruku odtlačit, což se jí pro jeho fyzickou převahu nepodařilo a poté si rozepnul kalhoty, uchopil ruku poškozené a tu přiložil pod trenky a proti její vůli její dlaní třel svůj penis, následně z lavice vstal, poškozenou uchopil oběma rukama za stehna a přirazil ji prudce k sobě, což vedlo k tomu, že se svezla po lavici, udeřila se hlavou o dřevěné obložení topení a zůstala ležet na lavici podélně na zádech, stáhl jí kalhoty i kalhotky, nohy jí následně nadzvedl vzhůru a krátce s ní proti její vůli souložil a tohoto jednání po chvíli zanechal, a takto jednal i přesto, že po celou dobu mu poškozená dávala na vědomí, že s pohlavním stykem nesouhlasí, odvracela se od něj, odstrkávala jeho ruce, prosila jej, aby toho nechal a plakala, výrazněji se však obávala bránit strachu před fyzickou převahou obviněného.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 55 To 226/2022-342, zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené B. P. napadený rozsudek ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o nároku této poškozené na náhradu nemajetkové újmy. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného P. H. podané do všech výroků napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a současně přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obecně měl za to, že na základě provedených důkazů nelze jednoznačně dospět k závěru o jeho vině, přičemž učiněná skutková zjištění soudů jsou ve zjevném (extrémním) nesouladu s provedenými důkazy, resp. jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (zejména na svědecké výpovědi poškozené), navíc ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy obviněným, které by dozajista přispěly k objasnění věci a odstranění veškerých rozporů a nesrovnalostí ve svědeckých výpovědích. Tímto bylo podle jeho přesvědčení, s odkazem na existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení práva obviněného na obhajobu, porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Předně obviněný popíral svou vinu, neboť se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. V tomto ohledu se vyjádřil k otázce věrohodnosti výpovědi poškozené B. P. i svědkyně B. S. Akcentoval, že obě svědkyně po téměř dvou letech bez problémů popsaly průběh daného dne za situace, kdy restauraci navštěvovaly 3x týdně, přičemž svědkyni L. K. soud neuvěřil z důvodu, že si s odstupem času vybavuje až přílišné detaily, ačkoli byla střízlivá. Soudy pak podle jeho přesvědčení rezignovaly na vyhodnocení rozporů v rámci těchto dvou svědeckých výpovědí, které se neshodují např. v místě, kde seděly, zda se svědkyně L. K. v restauraci nacházela po zavírací době a seděla s nimi u stolu či v čase odchodu z restaurace. Dále negoval možnost průběhu skutku prezentovaného poškozenou, neboť má na pravé ruce tzv. mrtvé prsty, tudíž není objektivně možné, aby prsty pravé ruky zasunul do pochvy poškozené. Současně upozornil na skutečnost, že poškozená stále mění popis skutku, přičemž s rozpory nebyla konfrontována (např. v přípravném řízení uváděla, že jí pravou rukou rozepnul podprsenku, že obviněného mělo při souloži vyrušit bouchnutí dveří, až posléze uvedla, že to byl hlas svědkyně B. S.). S ohledem na umístění dveří z chodby do restaurace přímo naproti prvnímu boxu měl za to, že by svědkyně B. S. musela při příchodu ze zahrádky vidět přímo obviněného, jak vykonává s poškozenou soulož, což se však nestalo, navíc by neměli dostatek času se obléci. Rovněž polemizoval se skutečností, proč poškozená slyšela svědkyni B. S. telefonovat přes zavřené dveře na chodbě, avšak daná svědkyně neslyšela poškozenou uvnitř restaurace plakat nebo její slovní obranu.
6. Dále měl za to, že v prostoru boxu není prakticky možné, aby došlo k jednání popsanému poškozenou, obzvláště za situace, kdy měla kalhoty s vysokým pasem a rolák. Především odkázal na výšku sedačky v boxu (okolo 45 cm), kdy obviněný měří 180 cm. V případě, že by při souloži obviněný stál mimo box, pak by měl rozkrok poškozené, pokud by ležela na sedačce, ve výšce pod kolena, nikoli pasu, a musel by poškozenou v úrovni pasu vyzdvihnout, avšak to není z logiky věci prakticky možné (byla-li opilá a bránila se).
7. Rovněž poukázal na časové rozpory podporující verzi, že se skutek popsaný poškozenou a svědkyní nemohl odehrát. Svědkyně B. S. telefonovala svému příteli v čase 21:42:56, přičemž hovor trval 5 minut a 9 vteřin, tj. do 21:48:05, a v mezidobí se mělo odehrát znásilnění. V čase 21:49:37 se však již tato svědkyně pokusila o telefonický kontakt s matkou poškozené, a to u vily XY., která je vzdálená cca 250 m od restaurace. Tomuto telefonátu nadto měla předcházet zastávka u prodejny XY, kde svědkyně B. S. oblékla poškozenou. Dále svědkyně uvedla, že měla s přítelem telefonovat 15 minut, přitom je patrné, že s ním hovořila toliko 5 minut, a že si před odchodem po návratu ze zahrádky ještě odskočila na toaletu. Konečně sama poškozená uvedla, že z restaurace odešly po 21:00 hod. a svědkyně B. S. uvedla, že měly odejít po 23:00 hod. Z nastíněného časového harmonogramu dovodil, že není objektivně možné, aby se skutek odehrál tak, jak je oběma svědkyněmi popisován, neboť se nemohlo během dvou minut mezi jednotlivými hovory uskutečnit vše oběma ženami popisované. Soudům vytkl, že se uvedenými rozpory nezabývaly. Výpovědi obou svědkyň pak považoval za nevěrohodné, přičemž oba rozsudky soudů jsou postaveny na nepoužitelných důkazech.
8. Dovolatel také upozornil na chování poškozené po trestném činu, jehož se měla stát obětí. Tato i přes svůj strach z jakéhokoli kontaktu s muži u sebe po dvou až třech dnech nechala přespat přítele J. Ch. a necelý měsíc po incidentu již navázala nový vztah s D. O. Dále se podivil nad tím, že znásilnění nechtěla hlásit ani na policii, neboť o tom nechtěla vůbec hovořit, přitom sama danou skutečnost sdělovala dalším osobám tzv. na potkání. Současně obviněný přiložil printscreen facebookového profilu poškozené s fotografiemi pořízenými po události, z nichž je patrné, že i přes údajnou traumatizaci si fotila tzv. selfies s velmi vyzývavými pohledy a reagovala pozitivně na lichotivé komentáře od mužů i žen. Dané okolnosti potvrzují tezi obviněného, že se jednalo o výmysl poškozené vedený snahou získat svým jednáním finanční prostředky obviněného.
9. Za nevěrohodnou označil i výpověď matky poškozené. Ta sice uvedla, že celou událost konzultovala s policií a posléze i s gynekoložkou, nicméně policie neučinila žádné kroky a neexistují záznamy o tvrzeném telefonátu matky poškozené policii. Obdobně je s podivem, že gynekoložka neohlásila možné spáchání trestného činu znásilnění, jakož i nikdo z blízkého či širšího okolí poškozené. Matka nadto nepodnikla nic ani ve vztahu k prožitému traumatu své dcery. Obviněný měl s ohledem na uvedené okolnosti za to, že poškozená se matce po celé události nejevila tak traumatizovaná, jak se snaží tvrdit. Rovněž výpověď svědka J. Ch. označil za nevěrohodnou a zkreslenou. Jím poskytnuté informace o tom, že mu volala B. S., že se nemůže dostat ze zahrádky, jsou zcela v rozporu s tvrzením obou žen i záznamem z telekomunikačního provozu telefonu svědkyně B. S.
10. Naopak poukázal na výpovědi svědkyň S. T. a L. K., které se jeví jako věrohodné a vzájemně se shodují. Svědkyně S. T. uvedla, že svědkyni L. K. vyzvedla po práci před restaurací kolem 21:00 hod., svědkyně L. K. přitom byla celou dobu v restauraci a odcházela zároveň s oběma dívkami. Jestliže soud zpochybnil výpověď svědkyně L. K., neboť si nemohla pamatovat takové detaily z pracovního dne, který je jinak stejný, upozornil na skutečnost, že pro svědkyni se jednalo o poslední pracovní den před tzv. lockdownem, neboť další pracovní dny již neměla směnu. Navíc výjimečně po uzavření restaurace v ní obviněný někoho ponechal. Nelze tudíž paušálně označit tyto výpovědi za nevěrohodné jen proto, že svědkyně L. K. je v zaměstnaneckém poměru k obviněnému.
11. Podle jeho přesvědčení tedy soud vůbec nepřihlédl k jím předloženým důkazům a v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. neprovedl bez řádného důvodu ty důkazy jím označené, které by vedly k prokázání jeho výpovědi a neviny. Soudy tedy nedůvodně neprovedly podstatné navrhované důkazy, za které označil rekonstrukci a vyšetřovací pokus, ačkoli mohly vést k odlišným skutkovým zjištěním a odstranit fabulace a rozpory ve výpovědích svědků. Provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu přitom obviněný navrhoval od počátku řízení před soudem. Měl za to, že pokud by vše bylo zasazeno do časového a prostorového děje, dospěl by soud k závěru, že se skutek nestal a obviněný nemohl objektivně na poškozené vykonat soulož v daném prostoru a čase. Paušální odmítnutí důkazu obhajoby podle něj není řádným důvodem k jejich neprovedení, přičemž soudy nemohly dospět k úplným a přesným skutkovým závěrům, které by nade vši pochybnost potvrzovaly vinu obviněného. Dále měl za to, že soud měl nechat pro shora uvedené rozpory posoudit znalcem věrohodnost poškozené. Neprovedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu označil za typický příklad tzv. opomenutého důkazu, přičemž uvedl, že „to rovněž platí i ve vztahu k znaleckému posudku ohledně zdravotního stavu odsouzeného, resp. k absenci jeho doplňku“.
12. Obviněný shrnul, že skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy, jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, přičemž bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces. V tomto ohledu zdůraznil, že jediným přímým důkazem je svědecká výpověď poškozené, přičemž ostatní svědecké výpovědi jsou jen již reprodukcí toho, co každému ze svědků řekla poškozená. Ta neměla žádná zranění ani poškozené oblečení a nebyla na vyšetření u gynekologa či jiného lékaře. S odkazy na judikaturu akcentoval, že v případě situace „tvrzení proti tvrzení“ jsou soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí obzvláště pečlivě a obezřetně, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, přičemž nelze opomenout objektivní přítomnost pochybnosti o jeho zainteresovanosti na výsledku řízení. Tato pak nesmí být posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. Zdůraznil pravidlo in dubio pro reo , neboť v rámci trestního řízení měl být vysvětlen jakýkoli sebemenší detail a nestačilo bagatelizovat rozpory ve výpovědi poškozené s dalšími důkazy, jak to udělaly soudy. V souladu s tímto pravidlem se pak soudy měly přiklonit k verzi pro obviněného nejpříznivější.
13. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl rozsudkem a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že v případě podaného dovolání obviněného se jedná o prostou polemiku obviněného se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, která není takového charakteru, aby tyto závěry mohla přesvědčivě zpochybnit, natož odůvodnit zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně své závěry o průběhu skutkového děje odůvodnil velmi pečlivě, přičemž se zčásti odchýlil od popisu skutku v obžalobě v části, jakým způsobem měl být obviněný ve svém protiprávním jednání vyrušen svědkyní B. S., tudíž část polemiky obviněného je v tomto směru nepodstatná. Vycházel pak z výpovědi samotné poškozené, kterou velmi podrobně vyhodnotil z hlediska její věrohodnosti, a to ve vazbě na další důkazy, zejména v podobě svědeckých výpovědí osob, kterým se poškozená s celým incidentem svěřila. Výpověď svědkyně S. T. v zásadě shledal v dané věci jako nepodstatnou a přesvědčivě se vypořádal s návrhem obhajoby na provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu. Bylo logicky zdůvodněno, že soud při hodnocení prostorových rozměrů vycházel z protokolu o ohledání místa činu, a z hlediska proveditelnosti jednání poukázáno na závěr, že obviněný během znásilnění mj. stál již mimo box. Neprovedení důkazního návrhu proto nemůže být opomenutým důkazem, neboť postup byl přiléhavě soudem odůvodněn a jednalo by se o dokazování nadbytečné. Obdobně nebylo na místě se podrobně zabývat tvrzením obviněného naznačujícím neproveditelnost (navíc toliko části) činu z důvodu omezené citlivosti jeho prstů na pravé ruce, když omezená hybnost se měla podle předložené lékařské zprávy týkat dvou prstů a nadto ze samotné výpovědi obviněného vyplynulo, že bez postižení užívá levou ruku. Zjevný nesoulad nemohl být podle přesvědčení státního zástupce založen ani poukazem na časový průběh telefonických hovorů svědkyně B. S. Obviněným vypočtená doba 5 minut a 9 sekund není dobou, ve které by se popisovaný sexuální útok nemohl odehrát, obdobně doba od ukončení hovoru svědkyně B. S. s jejím přítelem do jejího prvního pokusu o telefonické kontaktování matky poškozené není dobou, ve které by události popisované svědkyní nemohly vůbec proběhnout, byť se jedná o dobu poměrně krátkou. Nelze ani přeceňovat jednotlivé časové detaily líčené poškozenou a svědkyní B. S., neboť o události vypovídaly s poměrně značným časovým odstupem, a tak mohlo přirozeně dojít k tomu, že některé dílčí momenty mohly být časově posunuty oproti skutečnosti. Není zřejmé, z čeho obviněný dovozuje, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Naopak právě námitky obviněného se snažily opírat o neprocesní důkazy v podobě úředních záznamů o podaném vysvětlení poškozené a svědkyně B. S. Dodal, že v podstatném rozsahu obviněný uplatnil opakované a soudy vypořádané námitky, které jsou nezpůsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , ten je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
18. Těžiště dovolacích námitek obviněného spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, a to i ve formě případného extrémního rozporu. Dovolatel zejména nesouhlasil s výpovědí poškozené B. P., a na ni navazujících svědeckých výpovědí B. S., B. P. S., jakož i J. Ch. Z tohoto důvodu se domáhal i provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu a znaleckého zkoumání poškozené pro posouzení její věrohodnosti, současně tedy tvrdil, že ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takto formulované námitky jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně jim nelze přiznat opodstatnění. Pro úplnost lze doplnit, že není zřejmé, z čeho obviněný dovozuje, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.
19. Z obsahu dovolání je především patrné, že obviněný P. H. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Nejvyšší soud proto předně obecně konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozené B. P., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to výpověďmi svědků B. S., B. P. S., D. O., D. D., J. Ch., jakož i důkazy listinnými, především protokolem o ohledání místa činu, komunikací mezi poškozenou a P. H. mladším i D. O., výpisem telekomunikačního provozu, vyhodnocením těchto hovorů a sdělením Hasičského záchranného sboru Olomouckého kraje. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena.
21. Zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené B. P. jakožto jediného přímého usvědčujícího důkazu (přičemž ostatní výpovědi byly pouze reprodukcí toho, co svědkům poškozená sama sdělila) pak obviněný založil na skutečnosti, že obsahovala značné rozpory (především) s výpovědí svědkyně B. S., která byla v restauračním zařízení rovněž daný večer přítomna. V návaznosti na výtku obviněného lze poznamenat, že soudy si byly velice dobře vědomy skutečnosti, že v době projednávaného skutku se v prostorách restaurace nacházel pouze obviněný a poškozená, a tudíž pečlivě hodnotily pravdivost a věrohodnost jednotlivých důkazů. Dospěly přitom k závěru, že neexistuje důvodná pochybnost o pravdivosti výpovědi poškozené, jež navíc nestojí osamoceně, nýbrž na ni obsahově navazují další shora konkretizované důkazy.
22. Nutno podotknout, že na výpověď poškozené o průběhu posuzovaného incidentu navazuje především výpověď svědkyně B. S., z níž lze akcentovat zejména tu část, v níž uvedla, že po návratu ze zahrádky, kde telefonovala se svým přítelem, si všimla, že poškozená sedí v boxu u stěny, dívá se do země a je zamlklá, načež opustily restauraci a svědkyně byla požádána, aby poškozené pomohla zapnout kalhoty a podprsenku, přičemž měla návaly nezadržitelného breku a svědkyni sdělila, že byla znásilněna obviněným. Poškozená tedy telefonicky kontaktovala matku i přítele poškozené, což koresponduje s výpisem telekomunikačního provozu jejího telefonu. Dovolatel pak výslovně poukazuje na konkretizované rozpory mezi výpovědí poškozené a touto svědkyní, k nimž lze předně uvést, že soudy nebyly opomenuty. Podle nalézacího soudu nebylo sporné, že dívky na konci večera seděly v prvním boxu, jelikož na této okolnosti se shoduje s poškozenou i obviněný. Na věrohodnosti a pravdivosti výpovědi poškozené a svědkyně B. S. tedy nemohla nic změnit skutečnost, že svědkyně B. S. uvedla, že na konci večera seděly v boxu druhém. Odvolací soud pak zaujal jednoznačné stanovisko k odchylkám ve výpovědích svědkyň, přičemž konstatoval, že základní linie skutkového děje s jeho trestněprávními atributy prokázána byla a případné rozpornosti v důkazech usvědčující povahy neměly vliv na podstatu věci. Akcentoval, že bylo nutno zohlednit okolnosti s danou problematikou související, tj. že obě svědkyně se v době posuzovaného činu nacházely v pozdní večerní hodiny pod vlivem alkoholu, u poškozené se jednalo o nanejvýš překvapivou a vypjatou stresovou situaci, neboť byla sexuálně napadena starším mužem, byla bezbranná a ponížená, a neopomenul ani časový odstup výpovědí od posuzovaného činu, při němž ani nelze očekávat přesnou neměnnost popisu událostí v čase. Naopak přiléhavě odůvodnil, že v případě až nápadné souladnosti jejích výpovědí v detailech by spíše vyvolávaly pochybnosti nebo přímo vedly k závěru o naučenosti a k jejich nevěrohodnosti jako celku. Souladně i Nejvyšší soud nemá k přezkoumatelnému hodnocení výhrady, přičemž demonstrované odchylky rovněž považuje za nepodstatné.
23. Dále za nevěrohodné považoval obviněný (na rozdíl od soudů) rovněž výpovědi matky poškozené svědkyně B. P. S. a bývalého přítele poškozené, svědka J. Ch. Avšak výpověď matky poškozené byla soudy shledána věrohodnou, neboť navazovala na výpověď poškozené i svědkyně B. S., všechny se také shodly na typu vozidla i místě setkání i následném řešení situace poté, co svědkyně přijela do prostoru před nádraží. Na její věrohodnosti nemůže nic změnit ani skutečnost, že se nepodařilo ověřit, zda skutečně volala na linku 158 případně 112. Není ani vyvráceno, že by nekontaktovala gynekoložku, neboť ta žádnou zákonnou povinnost stran oznámení trestného činu znásilnění nemá. K výtce ryze osobního charakteru, že matka nepodnikla nic ani ve vztahu k prožitému traumatu své dcery, lze jen pro úplnost odkázal na výpověď svědka D. D., který krátce po činu u poškozené prováděl krizovou intervenci. Stran výpovědi svědka J. Ch., jež byla dovolatelem označena za zkreslenou, nutno akcentovat, že ten byl ihned po události seznámen s tím, k čemu došlo, a byl schopen v hrubých rysech popsat sled událostí. Naopak výpověď svědkyně S. T., byla v zásadě shledána v dané věci jako nepodstatná, neboť se k věci vyjadřovala toliko v obecné rovině a nepřinesla jiné informace než snahu podpořit výpověď svědkyně L. K., které soud neuvěřil. Vyhodnotil přitom vztah této svědkyně k obviněnému, který ji zaměstnává a je na něm finančně závislá, jakož i nevěrohodnost podrobného popisu svědkyně ve vztahu k událostem po zavírací době.
24. Dále obviněný učinil námitky proti věrohodnosti výpovědi poškozené založené na skutečnosti, že na pravé ruce má tzv. mrtvé prsty, tudíž nebylo objektivně možné, aby prsty této ruky zasunul do pochvy poškozené, což měla prokazovat jím předložená zdravotnická dokumentace. Z předložené lékařské zprávy MUDr. Pavla Bartoně (na č. l. 317) vyplývá mírně omezená hybnost prstů pravé ruky a lékařská zpráva MUDr. Iva Elsnera (na č. l. 318) v závěru uvádí výrazné negativní ovlivnění motoriky pravé ruky. Nicméně uvedené závěry nevyvrací, že by se nemohla odehrát ta část skutkového děje, v níž poškozená toliko chvilkovou digitální penetraci popsala. Nadto lze dodat, že užití pravé ruky poškozená popsala jako domněnku (srov. užití výrazu „asi“), přičemž i svědkyně L. K. uvedla, že obviněný při práci používá obě ruce. Opětovně je pak s ohledem na předestřené rozpory mezi její dřívější výpovědí odkázat na skutečnost, že sama svědkyně uvedla, že si celou předmětnou událost nevybavovala zcela přesně, přičemž současně nebyl soudem shledán důvod k postupu podle §211 odst. 6 tr. ř. Byl-li dovolatel přesvědčen, že svědkyně B. S. by musela zaznamenat po příchodu ze zahrádky jím vykonávané sexuální násilí, lze vyzdvihnout tu část výpovědi poškozené, podle níž si na sebe poté, co slyšela hlas svědkyně B. S., natáhla kalhoty (které jí obviněný stáhl pouze ke kolenům), které si nezapnula a hodila přes sebe mikinu.
25. Jestliže dovolatel dále zpochybnil sled aktů líčených poškozenou ve vazbě na výpis telekomunikačního provozu telefonního přístroje svědkyně B. S., neboť by v daných časových mezích nebyl posuzovaný skutek uskutečnitelný, Nejvyšší soud uvádí následující. Bezpochyby lze říci, že časový prostor mezi ukončením telefonního hovoru svědkyně B. S. s jejím přítelem a navazujícím prvním pokusem o telefonické spojení s matkou poškozené je poměrně krátký. Nezakládá však požadovaný zjevný nesoulad, neboť za obviněným vypočtenou dobu 5 minut a 9 sekund se mohl sexuální útok obviněného odehrát, obzvláště za situace, kdy poškozená soulož, ke které útok směřoval, popsala jako krátkodobou. Návazně měl-li další hovor proběhnout za další zhruba minutu a půl, nelze považovat za nereálné, že poškozená v tento časový okamžik svědkyni B. S. sdělila, co se stalo a ta se ihned pokusila kontaktovat její matku. V souladu s názorem státního zástupce je i Nejvyšší soud přesvědčen, že nelze přeceňovat jednotlivé časové detaily líčené jak poškozenou, tak svědkyní B. S., neboť o události vypovídaly s časovým odstupem a jejich konkrétní vnímání v daný okamžik mohlo být nadto ovlivněno alkoholem či prožitou stresovou událostí. Zpochybnil-li obviněný reálnost průběhu děje i s ohledem na výšku boxu, v němž se měl celý předmětný incident odehrát, je nutno konstatovat, že rozměry ani výška boxu nevylučuje faktický průběh posuzovaného skutku, neboť obviněný měl před vykonáním soulože vyjít z boxu ven a poškozenou zatáhnout za nohy ven z boxu tak, že se poškozená dostala svou pánví na okraj boxu.
26. Obviněný dále zdůrazňoval nevěrohodnost poškozené s akcentem na její chování po činu, jež mělo potvrdil, že výmysl poškozené byl veden snahou získat finanční prostředky obviněného. Prve poškozená u sebe i přes údajný strach z kontaktu s muži nechala přespat přítele J. Ch. a záhy navázala nový vztah s D. O. Rovněž poukazoval na skutečnost, že znásilnění nechtěla hlásit na policii, neboť o tom nechtěla vůbec hovořit, ale sama danou skutečnost sdělovala dalším osobám. Konečně z přiložených fotografií, které poškozená umístila na své sociální sítě, je zřejmé, že jsou neadekvátní prožitému traumatu stejně jako její pozitivní reakce na lichotivé komentáře. K tomu je však potřeba uvést, že následné vedení soukromého života nemá nutně co do činění s nyní projednávanou věcí a rozhodně poškozenou nečiní nevěrohodnou. Je všeobecně známo, že každá oběť (nejen) sexuálního násilí reaguje na silné rozrušení po činu jinak. Trauma je vždy vnímáno individuálně s různou mírou dopadu na psychiku oběti. Skutečnost, že poškozená nechtěla sama oznámit trestnou činnost obviněného, lze vysvětlit typem trestné činnosti, která patří k nejvíc latentní kriminalitě, a pro oběť sexuálního násilí je velmi obtížné být (veřejně) opětovně vystavována souvisejícím prožitkům, neboť se stydí či bojí. Je vhodné poznamenat, že proces viktimizace takové oběti nekončí pouze prvotní, tedy samostatnou traumatickou záležitostí, kdy dochází k přímé újmě oběti způsobené pachatelem, ale i následně sekundární viktimizací v podobě více či méně oprávněného strachu z necitlivého a negativního přístupu okolí nebo i terciární ztělesňující neschopnost oběti vyrovnat se s traumatickou zkušeností například i v návaznosti na její znovuprožití před soudem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 687/2022). Poškozená se bezprostředně po incidentu svěřila především svědkyni B. S., své matce svědkyni B. P. S. i příteli svědku J. Ch., přičemž z jejich strany bylo respektováno rozhodnutí poškozené věc nehlásit v daný okamžik policii. Rovněž je nutno zdůraznit, že je otázkou její svobodné volby, komu se dále s incidentem svěřovala. V tomto směru je bezpředmětná i namítaná ziskuchtivost jako případný motiv jednání, jelikož poškozená skutečně trestní oznámení podala až v návaznosti na žádost A. N., která se jí svěřila, že se jí něco podobného stalo s obviněným, přičemž nechtěla, aby se něco podobného opakovalo dalším osobám.
27. Nejvyšší soud proto podotýká, že všechny obviněným uváděné skutečnosti k prokázání nevěrohodnosti poškozené jsou toliko polemikou s názorem soudů, jak měly dané důkazy hodnotit a jakou váhu jim přikládat. Skutečnost, že samotná výpověď poškozené mohla obsahovat nesrovnalosti, se nikterak nevymyká běžné reakci jakékoli osoby na prožitou stresovou událost. Důležitým faktem zůstává, že soudy vyložily, proč považovaly výpověď poškozené za věrohodnou. Ta byla v podstatných bodech stabilní a zasazená do kontextu událostí doplněných (především) výpověďmi dalších svědků. Nelze proto soudům vytýkat, že uvěřily konstantní výpovědi poškozené korespondující s ostatními provedenými důkazy. Se závěry soudů obou stupňů se tak lze plně ztotožnit, neboť se jedná o závěry plynoucí z provedeného dokazování, zcela logické a správné.
28. Nejvyšší soud tudíž s ohledem na vše shora řečené neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými Okresního soudu v Šumperku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
29. Dovolatel také v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl soudům, že bez řádného důvodu neprovedly jím navrhované důkazy, za které označil rekonstrukci a vyšetřovací pokus, znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené, jakož i znalecký posudek ohledně zdravotního stavu obviněného. Provedení rekonstrukce nebo vyšetřovacího pokusu přitom mohlo vést k závěru, že se skutek nestal, neboť obviněný nemohl objektivně na poškozené v daném prostoru a čase vykonat soulož. V souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy namítal, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však tuto námitku shledal jako neopodstatněnou. Především je namístě připomenout, že soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
30. Lze konstatovat, že soud prvního stupně v odstavci 22. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že návrhy na doplnění dokazování považoval za nadbytečné, a tudíž je zamítl. Konkrétně bylo-li provedení rekonstrukce či vyšetřovacího pokusu zdůvodňováno údajným úzkým prostorem restauračního boxu, kde mělo k sexuálnímu násilí na poškozené dojít, dospěl k závěru, že vzhledem k popisu skutku se jedná o námitku, která projednávaný skutek fakticky nevylučuje, neboť z popisu skutku vyplývá, že obviněný před uvedeným jednáním vyšel z boxu a poškozenou zatáhl za nohy směrem ven z boxu tak, že se dostala svou pánví na jeho okraj. S takovým závěrem se ztotožnil i soud odvolací v odstavci 10. odůvodnění svého rozsudku, který rovněž návrhy na doplnění dokazování zamítl jako nadbytečné a bez předpokladu přínosu pro důkazní řízení. K návrhu na doplnění dokazování o rekonstrukci či vyšetřovací pokus odkázal na závěry okresního soudu. Nejvyšší soud k tomu dodává, že co se týče prostorových možností, soudy měly k dispozici protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (na č. l. 88 až 105), přičemž dospěly k závěru o proveditelnosti jednání prostorové, jakož i časové s ohledem na výpis telekomunikačního provozu telefonního přístroje B. S. (č. l. 165 až 174) a záznam o vyhodnocení těchto hovorů (na č. l. 175). Odvolací soud dále přiléhavě vysvětlil i neprovedení doplnění dokazování o znalecký posudek na věrohodnost poškozené B. P., neboť tato nebyla v důkazním řízení nikterak zpochybněna, přičemž její tvrzení nejsou osamocena, ale podporována dalšími důkazy, které v jednotlivostech a v souhrnu vytváří ucelený a ničím nenarušený řetězec důkazů usvědčujícího charakteru, tudíž neexistoval žádný důvod pro opatření znaleckého posudku k hodnověrnosti poškozené a věrohodnosti jejích tvrzení. K tomu lze toliko dodat, že hodnocení ve vztahu k jednání obviněného v tomto konkrétním případě náleželo výhradně nalézacímu soudu, který důsledně vyhodnotil výpověď poškozené. Co se pak týče opatření nekonkretizovaného znaleckého posudku „ohledně zdravotního stavu odsouzeného, resp. k absenci jeho doplňku“, není patrno, že by obviněný navrhoval provedení takového důkazu, kdy jím byly předloženy toliko lékařské zprávy se závěrem o omezení motoriky pravé ruky, kterými se již Nejvyšší soud zabýval shora. Nelze proto dospět k závěru, že by důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů trpělo a zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
31. Dovolatel rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Specifikoval přitom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a současně přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). K tomu lze předně uvést, že v této věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto rozsudkem a nikoli usnesením, jak uvádí obviněný. Uplatnil-li pak kumulativně obě alternativy daného důvodu dovolání, je nutno připomenout, že předmětný, již shora citovaný důvod dovolání, obsahuje dvě základní alternativy. Podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek (v daném případě odvolání) zejména odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (jako podaný opožděně, neoprávněnou osobou či s obsahovými nedostatky). K tomu však v konkrétní trestní věci obviněného nedošlo, protože odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. napadené výroky i řízení jim předcházející věcně přezkoumal a poté, v případě odvolání obviněného, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho alternativě druhé lze potom dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstatou této druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3176). Předmětný důvod dovolání tedy mohl být uplatněn v jeho druhé alternativě, v návaznosti na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.Závěr
32. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu