ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.857.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 857/2023-608
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání obviněného V. R. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 12 To 230/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 108/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 4 T 108/2022, byl obviněný shledán vinným z přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku (body 1., 2. a 3.), přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (bod 1.), přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (bod 2.), přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (body 3. a 4.) a konečně pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4.).
2. Podle skutkových zjištění se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě a zkráceně následujícím způsobem.
3. Podle skutkového zjištění popsaného pod bodem 1. skutkové věty obviněný zpravidla na adrese XY v XY nejméně v době od 19. 2. 2022 do 27. 6. 2022 opakovaně a vytrvale vyhledával osobní styk s poškozenou A. R., přičemž v jednotlivých popsaných případech poškozenou slovně napadal vulgárním a ponižujícím způsobem, vyhrožoval jí fyzickým napadením, v některých případech k fyzickému napadení dokonce přikročil, snažil se dostat do jejího bytu, a to i za použití fyzické síly, a opakovaně způsobil škodu na vstupních dveřích od bytu poškozené, v jednom případě poškozené i odcizil telefon, který však ještě ten den vrátil. Obviněný poškozenou vytrvale kontaktoval i prostřednictvím SMS zpráv, kterých jí za období nejméně od 12. 3. 2022 do 18. 4. 2022 zaslal celkem 926, přičemž i zde obviněný užil proti poškozené ponižující a vulgární jazyk, rovněž však výhružky smrti. Podobným způsobem ji kontaktoval i přes Messenger, a to i za užití vulgárních nahrávek.
4. Podle skutkového zjištění pod bodem 2. skutkové věty obviněný dne 11. 3. 2022 ve vstupních dveřích bytu poškozené na adrese XY v XY odcizil z ruky poškozené mobilní telefon značky Samsung Galaxy v hodnotě 2 000 Kč, s nímž odešel a nevrátil ho.
5. Podle bodu 3. skutkové věty obviněný dne 24. 6. 2022 na vymezeném místě v XY po vystoupení ze svého vozu nejprve slovně napadl poškozenou, poté ji napadl i fyzicky tak, že jí dal levou otevřenou dlaní facku na její pravou tvář, levou nohou ji kopl do jejího pravého stehna, stejným způsobem zopakoval facku, přičemž poškozené způsobil zranění podle skutkové věty. Tomuto jednání bylo přítomno nejméně 6 dalších osob a současně toto jednání i jednání uvedené v bodech 1. a 2. v poškozené vzbudila strach o její zdraví a snažila se proto s obviněným stýkat jen za přítomnosti dalších osob.
6. Podle bodu 4. skutkové věty potom obviněný dne 27. 6. 2022 v XY řídil své osobní vozidlo po ulici XY a všiml si osobního vozidla poškozené, u kterého se pohyboval M. B. Obviněný zastavil, couvnul a následně se svým vozidlem najel na přístupovou komunikaci podél panelového domu, úmyslně se prudce rozjel na poškozeného a na něj vozidlo přímo stočil, před čímž však poškozený stihl uskočit do vchodu panelového domu. Toto jednání následovalo po předchozím slovním vyhrožování ze strany obviněného, a tedy obviněný v poškozeném vyvolal strach o jeho zdraví, a současně se jednání popsaného v bodech 3. a 4. obviněný dopustil navzdory předchozímu specifikovanému odsouzení pro přečin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku.
7. Za tyto trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou.
8. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal, přičemž Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 12 To 230/2022, toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. Obviněný odmítl intepretaci skutkového děje, jak jej reprodukovaly soudy v předchozím řízení. V případě jednání popsaného v bodech 1. a 2. skutkové věty namítl, že soud prvního stupně uvěřil výpovědi poškozené oproti jeho výpovědi, kterou naopak nepovažoval za věrohodnou, aniž by to však řádně odůvodnil. Ačkoli pak v některých případech je výpověď poškozené podpořena dalšími důkazy, v některých případech, resp. dílčích útocích je skutkové zjištění postaveno toliko a pouze na její výpovědi, která ovšem byla v průběhu důkazního řízení několikrát měněna, někdy poškozená dokonce vlastní tvrzení popřela. Odkázal přitom na dvojici soudních rozhodnutí, které se zabývaly problematikou důkazního standardu a zásady in dubio pro reo . Obviněný připojil, že pokud by poškozená byla skutečně obětí reálného násilí, nevyhledávala by s ním kontakt zejména za účelem intimních styků. Věrohodnost poškozené měla být snížena i tím, že měnila svou výpověď ohledně mobilního telefonu značky Xiaomi. Podle obviněného se tak jeví, že poškozená si svá tvrzení vymýšlí a časem zapomíná či sama odmítá, resp. její výpověď je účelově upravována či smyšlena. Skutkové závěry soudu, že se dopustil jednání popsaného v bodech 1. a 2. skutkové věty jsou tak ve zjevném rozporu s tím, co vyplývá z provedených důkazů.
11. V případě zjištěného jednání podle bodu 3. skutkové věty obviněný namítl, že mezi výpověďmi poškozené a jednotlivých svědků existují rozpory ohledně počtu ran nebo zda poškozená upadla atd., což je způsobeno tím, že žádný ze svědků neviděl incident celý. V textu dovolání pak rekapituloval obsah svědeckých výpovědí a připojil, že z nich nelze mít za prokázané, jak se skutek doopravdy stal. Připojil, že zavolaná záchranná služba nepotvrdila žádné stopy na těle poškozené, které by tam při útoku, jak ho zjistily soudy v předchozím řízení, přitom měly být. Je tak nutné (jeho slovy) vycházet pouze z tvrzení poškozené, které ale stojí proti tvrzení dovolatele. Znovu odkázal na zásadu in dubio pro reo .
12. V případě jednání popsaného v bodu 4. skutkové věty obviněný namítl, že mezi výpověďmi poškozené a jednotlivých svědků byly opět rozpory, každý uváděl jiné a nepravdivé údaje o rychlosti vozidla a své výpovědi přitom měnili. Znalec pak nemohl přesně určit, jak se skutek odehrál. Poukázal na to, že poškozený M. B. žádal bezprostředně po útoku jednu ze svědkyň (T. P.), aby vypovídala o jeho průběhu ve shora uvedeném smyslu, čímž ji měl ovlivnit. Uvedl, že z výpovědí nelze dokázat, že by jednal v úmyslu poškozeného srazit; obviněný se totiž podle svého tvrzení snažil M. B. pouze dostihnout, nikoli s ním způsobit kolizi.
13. Souhrnně dodal, že byla porušena zásada materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř., protože soud uvěřil svědeckým výpovědím, aniž by provedl další dokazování, které by skutečně prokázalo tvrzené skutečnosti.
14. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že tento uplatňuje v návaznosti na vadné skutkové zjištění, kdy (jeho slovy) „pokud by totiž soudy nižší instance správně posoudily provedené důkazy a učinily na jejímž základě rozhodná skutková zjištění, muselo by jim být zřejmé, že skutky spáchané dovolatelem musí být právně posouzeny jiným způsobem, tzv. jinak“.
15. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně.
16. K dovolání obviněného Nejvyšší soud již na tomto místě připojuje, že zákon na text dovolání klade určité kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s §35 odst. 1 tr. ř.), což platí i pro případné doplnění dovolání (srov. unesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007). Nejvyšší soud proto nepřihlížel k vlastnoručnímu podání obviněného označenému jako „Vlastní doplnění dovolání podané soudem ustanovenou obhájkyní …“.
17. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl následující.
18. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce sdělil, že obsažené výhrady nabývají podoby běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. K tomu připomněl, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli v řízení o dovolání. Extrémní rozpor nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím hodnocením, pokud je mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé patrná logická návaznost. Zvláště k výpovědi poškozené státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně postupoval pečlivě a obezřetně při jejím hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z ní pramenících, aniž by však tato výpověď poškozené zůstala osamocená v celé linii vytýkaného jednání podle obžaloby, jak se snažil prezentovat obviněný ve svém dovolání. Odkázal na body 62. až 73., 76. prvostupňového rozhodnutí.
19. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný v obsahu svého dovolání neuplatnil žádnou ryze hmotněprávní námitku, která by mohla být pod tento uplatněný důvod podřazena a jeho vyjádření v daném rozsahu nepřesáhlo paušální (nerozvinutou) rovinu, což platí i pro namítání do absence úmyslu. Státní zástupce přesto pro řešení případných otázek odkázal na příslušné části odůvodnění soudů v předchozím řízení, které se namítané problematice věnovaly.
20. Státní zástupce připojil, že s námitkami obviněného se již vypořádal odvolací soud, a to zejména v bodech 9. až 14. odvolacího rozhodnutí, přičemž v nich přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně. S ohledem pak na repetitivní obhajobu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož bývá takové dovolání považováno zpravidla za zjevně neopodstatněné.
21. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
IV. a)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
26. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
27. Pod tento dovolací důvod tak nebyla podřaditelná žádná z námitek obviněného, neboť jejich argumentace obsahově nepřekročila pouhou polemiku s výstupy důkazního řízení, jak dále v textu Nejvyšší soud doplní nejdříve obecně, následně ve vztahu k jednotlivým námitkám obviněného.
28. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
29. Na existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo , podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení věrohodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022 a další). To obviněnému vysvětlil i odvolací soud v bodech 11. a 12. svého rozhodnutí.
30. Na tom ani nic nemění to, že obviněný své námitky místy doprovodil tvrzením extrémního rozporu, neboť pouze formální uvedení těchto slov nepovinuje Nejvyšší soud, aby takové námitky považoval za prima facie podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aby takové námitky podřaditelné byly, musely by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor substancovaně (tj. s dostatečnou mírou konkrétnosti) tvrdit. V této věci však tento požadavek naplněn nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 351/2023). Zde lze navíc upozornit na schizofrenní povahu dovolání obviněného, který na jednu stranu namítá, že zjištěné skutečnosti nevyplývají z provedeného dokazování, ale na druhou stranu napadá věrohodnost důkazů (zejména výpovědi poškozené), ze kterých tyto skutečnosti plynou.
31. Ze shora uvedeného vyplývá, že zejména námitky obviněného do věrohodnosti poškozené nebylo možné podřadit pod jakýkoli dovolací důvod. Jak vysvětleno, úloha tohoto posouzení neleží na dovolacím soudu, a to prvně s ohledem na zásady ústnosti a bezprostřednosti, ale také s ohledem k povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku, které nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3139).
32. Nad rámec přezkumu však Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně se dostatečně věnoval posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené a dalších výpovědí a došel k závěru, že ty do sebe logicky zapadaly a nebyly mezi nimi žádné významnější vnější ani vnitřní rozpory, které by vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti (bod 61. prvostupňového rozhodnutí). Výpověď poškozené byla ve vztahu k části útoků podpořena dalšími důkazy (viz např. body 65. až 71. rozhodnutí prvního stupně), což logicky zvýšilo její věrohodnost (a naopak snížilo věrohodnost obviněného, který své prokázané jednání z větší části popíral, k tomu viz bod 61. prvostupňového rozhodnutí) i ve vztahu k dalším útokům, jejichž prokázání již stálo jen na její výpovědi, což soud prvního stupně obviněnému vysvětlil v bodě 73. svého rozhodnutí. Odvolací soud k tomu navíc v bodě 9. svého rozhodnutí připojil, že poškozená neměla žádný důvod proti obviněnému vypovídat nepravdivě a svou výpovědí mu přitížit, resp. proti němu vykonstruovat nepravdivá obvinění, aby např. měla lepší pozici při rozhodování opatrovnického soudu o péči o děti; u svědkyně nedošlo k nějakému účelovému upravování popisovaných skutečností. To, že poškozená byla obětí reálného násilí a obžalovaného se bála, není vyloučeno tím, že mezi ní a obviněným došlo i k pohlavním stykům, což poškozená vysvětlovala tím, že obviněnému uvěřila, že se změnil.
33. K námitce do zjištění zavinění týkajícího se jednání popsaného v bodu 4. výroku o vině Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že jak plyne z textu dovolání, obviněný tuto námitku nesměřoval do hmotněprávního posouzení jeho jednání, nýbrž do skutkového zjištění jeho srozumění s následkem, přičemž uvedl, že výpovědi svědků „nedokazují, že dovolatel měl úmysl, byť nepřímý“. Toto tvrzení však – mimo rekapitulaci odůvodnění odvolacího soudu – obviněný nijak nerozvádí, a pouze Nejvyššímu soudu překládá vlastní verzi skutkového děje, podle které „se pouze snažil zastihnout [poškozeného] M. B., a nikoli [s ním] způsobit kolizi“. I tuto námitku tak Nejvyšší soud nemohl podřadit pod kterýkoli dovolací důvod, a to jak vzhledem k již shora vysvětlenému, tedy že obviněný pouze polemizoval se skutkovým zjištěním a prosazoval vlastní verzi skutkového děje, což nemůže naplnit žádný dovolací důvod, tak i vzhledem k tomu, že obviněný tuto námitku dostatečně nesubstancoval, resp. nekonkretizoval (k této podmínce viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023), přičemž Nejvyšší soud připomíná, že jeho úlohou není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
34. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně se v bodech 94. a 95. svého rozhodnutí otázce skutkového zjištění ve vztahu k zavinění k jednání pod bodem 4. skutkové věty pregnantně věnoval. Uvedl, že měl dostatečně za prokázané, že obviněný věděl, že poškozeného ohrožuje a že by ho mohl srazit, přičemž takovým následkem pro případ, že nastane, byl srozuměn, k čemuž vycházel nejen z okolností popsaných v bezprostřední souvislosti s tímto skutkem, ze svědeckých výpovědí, stop nalezených na místě činu a ze znaleckého posudku z oboru dopravy, ale i z narůstající agresivity obviněného. Z provedených důkazů měl soud za prokázané, že obviněný musel poškozeného vidět a že musel vědět, že se pohybuje v relativně malém prostoru mezi zaparkovaným automobilem a domem, přičemž rychlost jízdy obviněného byla výrazně nepřiměřená místním podmínkám i charakteru komunikace, po které se pohyboval. Obviněný navíc tímto způsobem jízdy pokračoval až za prostor, v němž se pohyboval poškozený. S jistotou tak bylo prokázáno přinejmenším srozumění s možným následkem. I odvolací soud se v bodě 10. svého rozhodnutí s tímto skutkovým závěrem ztotožnil, znovu odkázal na výpovědi svědků s důrazem na výpověď svědka M. B., který seděl v automobilu společně s obviněným, a který ve své výpovědi uvedl, že sám byl z jízdy v šoku, měl strach, že automobil poškozeného srazí (viz také bod 37. prvostupňového rozhodnutí, resp. protokol o hlavním líčení ze dne 10. 10. 2022 na č. l. 359, s. 18).
35. Co se týče tvrzených nesrovnalostí mezi výpověďmi svědků (zejména k útokům popsaným pod body 3. a 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupě), Nejvyšší soud upozorňuje, že tímto namítáním nebyla tvrzena žádná ze shora uvedených vad důkazního řízení, které by byly s to zasáhnout do práva obviněného na spravedlivý proces. V tomto směru je nutné zopakovat již shora uvedené, že tzv. extrémní rozpor, jak na něj formálně odkazuje obviněný ve svém dovolání, je dán zásadně jen tehdy, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 342/2017), což evidentně není v této věci dáno, když skutkové zjištění vyplývá z více svědeckých výpovědí, byť ty se mohou – a z povahy lidské paměti a různosti lidského vnímání vždy v nějaké míře budou – v různých svých částech lišit.
36. Nad rámec přezkumu Nejvyšší soud uvádí, že se soudy v předchozím řízení možným odchylkám výpovědí věnovaly, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud odkazuje především na bod 10. odvolacího rozhodnutí, kde se odvolací soud pregnantně zabývá rozborem výpovědí a jejich vzájemností zejména ve vztahu ke zjištění právě skutku pod bodem 4. výroku o vině, kdy do tohoto zjištění obviněný v tomto smyslu namítal především. Odvolací soud pak nejenže došel k závěru, že mezi výpověďmi svědků nejsou zásadní rozpory, ale naopak z nich vyvodil skutkový děj, který byl opřený o další důkazy, kdy odkázal i na závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, podle kterého je výpověď obviněného technicky nepřijatelná, na rozdíl od výpovědi poškozeného, která se jeví reálná. Nejvyšší soud dále odkazuje i na bod 76. prvostupňového rozhodnutí, ve kterém soud prvního stupně i ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině vysvětlil, na čem se svědci shodli, kdy do hodnocení důkazů zahrnul i drobné nesrovnalosti mezi výpověďmi, a to i právě ve vztahu k počtu ran, na což obviněný výslovně odkazuje v textu svého dovolání. Soud prvního stupně však v tomto případě zdůraznil, a to velice logicky, že svědci se ve svých výpovědích shodli na tom, že obviněný na poškozenou vulgárně křičel, fyzicky ji napadl, že poškozená v důsledku útoku upadla na zem, kde ji obviněný ještě kopl, a soud proto tento skutek považoval za bezpečně prokázaný, a to i s ohledem na zdokumentovaná zranění obviněné, která odpovídají jejímu popisu události, jak vhodně připomenul odvolací soud pod bodem 9. svého rozhodnutí, k čemuž Nejvyšší soud připojuje, že tato zdokumentovaná zranění vyvrací námitku obviněného, kterou vznesl i v odvolacím řízení, že po činu nebyla u poškozené zjištěna žádná poranění. Myšlenku, kterou ve svém dovolání vyjádřil obviněný, tedy že pokud se svědci neshodnou na počtu ran, neměl by se skutek útoku považovat vůbec za prokázaný, je nutné považovat za neakceptovatelnou.
37. K výpovědi svědkyně T. P. Nejvyšší soud stručně dodává, že skutečně byla po útoku, popsaném v bodu 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který dílem pozorovala, navštívena poškozeným s tím, aby policistům zasahujícím na místě řekla, že viděla, jak ho chce obviněný přejet. Svědkyně mu ovšem sdělila, že viděla jenom razantní jízdu autem (což také potvrdila ve své výpovědi), aniž by spatřila poškozeného, což poškozený akceptoval a dále na ni nijak nenaléhal. Jinak řečeno, svědkyně v řízení zjevně sdělila, co svými smysly vnímala, a to i na základě určité aktivity poškozeného, aniž by naopak uváděla skutečnosti, které sama nepostřehla, ani nebyla do takového postupu nucena, jak tvrdil obviněný v dovolání.
38. Nejvyšší soud tak po prostudování trestného spisu konstatuje, že soudy v předchozím řízení posuzovaly důkazy pečlivě, jednotlivě i v souhrnu a ve své souvislosti, a svůj postup navíc řádně a logicky odůvodnily, tedy dostály zásadám důkazního řízení obsažených v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a Nejvyšší soud tak nemá k důkaznímu řízení ve věci žádných výhrad. Veškeré zjištěné skutečnosti vyplynuly z provedeného dokazování (srov. bod 7. odvolacího rozhodnutí), a nejen tedy, že tzv. extrémní rozpor není dán, ale v této věci nebyl ani kvalifikovaně namítán.
IV. b)
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
39. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je potom možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Všechny dovolací námitky (věrohodnost a vzájemný soulad výpovědí, zásada in dubio pro reo i prokázání zavinění, resp. prokázání srozumění s následkem) přitom brojí právě proti skutkovým závěrům soudů v předchozím řízení, a žádná dovolací námitka tudíž pod tento dovolací důvod nespadá a v tomto smyslu ani nebyla namítána, neboť podstatou žádné z nich není zpochybnění hmotněprávního závěru o naplnění některého ze znaků skutkových podstat výše uvedených trestných činů.
V.
Závěr
40. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného V. R. se míjejí jak s uplatněnými, tak i s jakýmkoliv jiným dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu