ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.867.2023.3
sp. zn. 7 Tdo 867/2023-I-13359
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného Pavla Kosa , nar. 8. 3. 1973 v Praze, trvale bytem Chmelová 2812/5, Praha 10, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 3 To 47/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Pavla Kosa odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2020, sp. zn. 4 T 2/2017, byl obviněný shledán vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Společně s obviněným bylo odsouzeno dalších osm osob.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu dopustil zkráceně a zjednodušeně tím, že se v období minimálně od druhé čtvrtiny roku 2012 do ledna 2015 podílel na vytvoření a chodu řetězce obchodních vztahů, jehož podstatou bylo zahrnování účelově vytvořených faktur s nepravdivým obsahem a enormně navýšenou cenou plnění do účetnictví mj. společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., které byl obviněný jednatel, s cílem snižovat tak základ daně a krátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, přičemž těchto faktur bylo dosaženo zahrnutím účelových fakturačních mezičlánků bez skutečného ekonomického významu do fakturačních řetězců mezi skutečné dodavatele plnění, tedy prvotní poskytovatele, a mj. společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., v roli odběratele, přičemž tato byla se zbytkem řetězce obchodních vztahů propojena skrze společnost Master Builder, s. r. o.
3. Za tento trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 5 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 3 To 47/2021, toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., s tím, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Toto obviněný konkretizuje do následujících námitek.
6. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by věděl, jakým způsobem, od koho a za jakou cenu společnost Master Builder, s. r. o., pořídila reklamní služby, neboť pouze tato společnost byla jeho smluvním partnerem, resp. partnerem společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o. Nebylo prokázáno ani to, že by on nebo jiné osoby pokynovaly jiné subjekty k nákupu přímo od poskytovatelů vysílacích časů. Obviněný tak nevěděl (a opak nebyl prokázán) o jiných subjektech, natož o jejich daňových povinnostech, a tedy se nemohl vědomě podílet na žádném daňovém trestném činu. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by jakkoli s prvotními poskytovateli komunikoval a že by tak věděl, jaká je v rozhodné době (jejich) cena reklamního prostoru.
7. Nadto obviněný upozornil, že společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., plnila svou daňovou povinnost řádně, její daňová přiznání neobsahovala žádné nepravdivé nebo zkreslené informace, k čemuž odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 4 To 85/2013. K tvrzení o enormním zvýšení ceny v rámci vytvořeného obchodního řetězce obviněný uvedl, že zákazníci společnosti, kterými byly i významné mediální agentury, akceptovali její ceny služeb (nákupní cena plus 10% marže) jako ceny běžné, obvyklé, a tedy je nutné takto posuzovat i ceny, za které tyto služby odebírala společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., od společnosti Master Builder, s. r. o. Odkázal na výpověď svědka J. R.
8. K otázce zjištění daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že pokud by společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., nakoupila reklamní služby přímo od prvotních poskytovatelů, byla by její daňová povinnost k dani z přidané hodnoty vyšší; tuto úvahu obviněný označil za pouhou hypotézu soudu prvního stupně. Navíc nebylo ani dokázáno, že by tato společnost mohla služby nakoupit přímo od prvotních poskytovatelů za nižší cenu. Dále obviněný poukázal na to, že pro zmíněnou společnost bylo pohodlnější vše – tedy nejen reklamní plochu, ale i reklamu samotnou – nakupovat od jednoho poskytovatele, a to společnosti Master Builder, s. r. o. Vytvořený řetězec obchodních vztahů obviněný označil za legitimní případ přeprodeje. Jakékoli úvahy soudu prvního stupně o jiném myslitelném obchodním modelu, kterého by mohla společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., využít, překračují předmět řízení. Nebylo pak ani vysvětleno, proč zkrácení daně mělo vzniknout právě u společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., a ne u jiných subjektů v rámci obchodního řetězce.
9. V rovině problematiky daně z přidané hodnoty obviněný také připojil, že prvotní odběratelé byli toliko vlastníci obrazovek a tzv. digilightů, tedy nebyli výrobci reklamy, což je služba poskytnutá dále v obchodním řetězci (odkázal na společnost Master Builder, s. r. o.); tato služba představuje přidanou hodnotu, o kterou je možné cenu navýšit. Tomuto se podle obviněného soud prvního stupně nevěnoval, jako příklad uvedl bod 148. prvostupňového rozhodnutí. Obviněný odkázal na výpověď svědka O. K., jenž o činnosti společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., vypovídal, nebo svědka M. V., který měl vypovídat o tomto typu podnikání. Cena prvotních poskytovatelů nezahrnuje celou řadu dalších služeb, poskytovaných dále v rámci obchodního řetězce, požadujících další přímé a nepřímé náklady. Pokud tedy jde o výši zkrácení daně, soudy musejí podle obviněného zjišťovat hodnotu plnění, které bylo předmětem daňového podvodu, a z toho vycházet, nikoli z ceny, za kterou jiný subjekt jednotlivé plnění zakoupil. Odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014 a ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017.
10. Za neprokázané označil obviněný i zjištění, že by přijal zpět jakékoliv finanční prostředky, které dříve na základě faktur vystavených společností Master Builder, s. r. o., hotovostně společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., vyplatila, případně ani nebylo prokázáno, že by o tom věděl. Obviněný odkázal i na body 265. až. 297. prvostupňového rozhodnutí, ve kterých není odkaz na konkrétní důkazy.
11. Dále podle obviněného nebyl prokázán jeho vztah ke spoluobviněnému A. H., ani žádný bližší než čistě obchodní vztah ke spoluobviněnému M. Š., ani to, že by posledně jmenovanému a spoluobviněné B. V., uděloval pokyny. To stejné platí i o existenci jakékoli dohody o zapojení společností Cordoaria, s. r. o., Pintareli, s. r. o., Roplax, s. r. o., Madum, s. r. o., Dongar, s. r. o., či dalších, nebo o jakémkoli spojení mezi ním a skutečností, že by některé ze zmíněných společností zkracovaly svou daňovou povinnost. Případné krácení daní činěné těmito společnostmi v rámci vytvořeného obchodního řetězce nemůže mít dopad na obviněného, resp. společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., v tom smyslu, že by snad oni měli být ti, kteří daň krátili. Závěry soudu prvního stupně neodpovídají systému daně z přidané hodnoty.
12. Podle obviněného nelze za důkaz považovat dokumenty nalezené v počítačích společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., a to vzhledem k nevyjasnění role svědka M. H., jenž měl obchod společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., s reklamním prostorem na starosti. Navíc je myslitelné, že tyto dokumenty v počítačích zanechala svědkyně P. H. Na uvedené svědky pak dále v dovolání obviněný odkázal znovu, s obhajobou, že to měl být právě svědek M. H., kdo měl praktickou stránku obchodní činnosti společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., na starosti, což měla potvrdit právě svědkyně P. H., která ho označila za obchodního ředitele; odkázal i na výpověď svědků V. S. a T. R. Obviněný pak dodal, že na navázání spolupráce se společností Master Builder, s. r. o., se nijak nepodílel.
13. Obviněný rovněž namítl do hodnocení prostorových odposlechů v důkazním řízení, přičemž uvedl, že nelze beze vší pochybnosti dovodit, že se obsah komunikace obviněných týká (jeho slovy) tvrzených podvodů s daní z přidané hodnoty, a naopak nelze vyvrátit, že se nejedná o jiné obchody, stejně tak není zřejmé, kdo a kdy na nahrávkách mluví. Odkázal i na to, že prostorové odposlechy se týkaly schůzek z roku 2016, tedy v období dlouho poté, co se měl dopustit činu podle skutkové věty. V návaznosti na to obviněný rozporuje i různé informace a jejich význam, které soudy dovodily z těchto prostorových odposlechů, např. ohledně jeho příjmu z nelegální činnosti. Obviněný namítl i do znaleckého dokazování a do jeho zadání, které považoval za nezákonné a založené na neobjektivním stavu, přičemž v podstatě opakoval jeho výhrady k určení daňové povinnosti.
14. Obviněný se tak podle svého tvrzení nedopustil trestného činu, který je mu kladen za vinu. Odkázal se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a jemu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství posoudil dovolání jako neopodstatněné.
17. Nejdříve shrnul dovolací argumentaci obviněného, přičemž mj. uvedl, že některá zjištění soudu prvního stupně obviněný ve svém dovolání interpretuje zkresleně, a dovodil, že pokud obviněný ve svém dovolání formálně namítá existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, pak však existence takového zjevného rozporu z jeho námitek nevyplývá. Obviněný v podstatě jen paušálně odmítá skutková zjištění předchozích soudů a označuje je za neprokázaná, čímž však nemůže být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Dále státní zástupce upozornil na to, že obviněný do značné míry opakuje námitky, které uplatňoval již v rámci odvolání, přičemž na tyto námitky již reagoval odvolací soud, a to nejen odkazy na správnost závěrů soudu prvního stupně, ale též vlastní argumentací a s ní spojenými odkazy na provedené důkazy.
19. K námitce do naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, resp. k námitce, podle které byla daňová přiznání společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., pravdivá, státní zástupce uvedl, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku je sice zpravidla spáchán podáním nepravdivého daňového přiznání, může však být spáchán jakýmkoli jednáním, kterým pachatel dosáhne toho, aby daňovému subjektu nebyla daň vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nesprávné výši. V daném případě ovšem byla daňová přiznání podle státního zástupce pravdivá pouze v tom smyslu, že jejich obsah odpovídal obsahu daňových dokladů, které vystavila společnost Master Builder s. r. o., která v řetězci firem fungovala jako tzv. buffer. Nebyla však pravdivá v tom směru, že by jejich obsah odpovídal reálně provedeným zdanitelným plněním.
20. K námitkám, podle kterých správce daně po provedení kontroly nedoměřil daň a osvědčil tak oprávněnost odpočtu daně, státní zástupce odkázal na §9 odst. 1 tr. ř. s vysvětlením, že všechny otázky významné pro posouzení viny posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně. Co se pak týká stanovení rozsahu daňového úniku a s nimi souvisejícími námitkami do znaleckému posudku z oboru ekonomiky, státní zástupce připojil, že soud prvního stupně nevycházel ze závěrů znaleckého posudku mechanicky, ale výrazně je korigoval ve prospěch obviněných. Odvolací soud dokonce dospěl k závěru, že postupem soudu prvního stupně byli obvinění nedůvodně zvýhodněni. Jinak bylo podle státního zástupce při stanovení výše daňového úniku správně vycházeno z rozdílu mezi výší daňové povinnosti odpovídající ceně, za kterou byla zdanitelná plnění skutečně pořízena, a výší daňové povinnosti stanovené podle ceny navýšené fiktivními obchody v rámci „fakturačního řetězce“. Správně byl též daňový únik stanoven u společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., která reálně prodávala reklamní služby konečným zákazníkům.
21. Závěrem státní zástupce uvedl, že skutkové dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které jsou v dané kombinaci naplněny, jestliže byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. §265a odst. 2 tr. ř.), ač v řízení mu předcházejícím, tedy soudem prvního stupně, byla učiněna rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (na což obviněný výslovně odkázal) nebo (jako další alternativy) by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
25. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem jeho s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
26. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
27. Pod zmíněný dovolací důvod lze podřadit námitky dovolatele směřující do rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění o zapojení obviněného do trestné činnosti a jeho kontaktu s dalšími osobami činnými v trestné činnosti a do rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění o zkrácení daně. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
28. K námitce do rozporu ve vztahu k zapojení obviněného do trestné činnosti, jeho prospěchu z ní a k jeho kontaktu s ostatními osobami se Nejvyšší soud vyjádří postupně, jak níže následuje.
29. Nejvyšší soud nejdříve pro potřeby dalšího odůvodnění vysvětluje, že podle závěrů rozsáhlého dokazování u soudu prvního stupně se obviněný a další dopouštěli daňové trestné činnosti v následujícím modelu: Společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., nakupovala reklamní časy od společnosti Master Builder, s. r. o., která v trestné činnosti zastávala funkci označovanou jako tzv. buffer, kterým se myslí normálně fungující mezičlánek, jehož úkolem je zakrýt vazbu mezi klíčovými články řetězce označovanými jako tzv. missing trader (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 Afs 321/2017, bod 5.). V pozici tzv. missing tradera, kterým se rozumí ten, u nějž fakticky došlo k daňovému úniku, se nacházely zejména společnosti Cordoaria, s. r. o., Pintareli, s. r. o., Roplax, s. r. o., Madum, s. r. o., Dongar, s. r. o., uvedené ve skutkové větě nebo v širším kontextu v bodě 19. odvolacího rozhodnutí; funkcí těchto společností bylo odebírat služby od jejich prvotních poskytovatelů a ceny těchto služeb potom fiktivně navýšit bez reálného ekonomického základu, ač tyto společnosti samy nevyvíjely žádnou podnikatelskou činnost, a vlastní daňové povinnosti pak při odvodu daně z přidané hodnoty nedostály. Na konci řetězce, který začínal prvotními poskytovateli služeb, pak stála společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., která na základě faktur od společnosti Master Builder, s. r. o., (tedy buffera, stojícího mezi společností CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., a společnostmi v pozici missing traderů) vyhotovovala svá daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, v důsledku čehož došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty ve výši více než 40 mil. Kč.
30. Pokud tedy obviněný namítl, že nebylo vysvětleno, proč se trestného činu zkrácení daně měla dopustit právě společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., tedy že nebylo vysvětleno, že by byl do trestné činnosti zapojen, pak Nejvyšší soud uvádí, že to byla právě tato společnost, která účelovým fiktivním navýšením ceny skrze odlišné články obchodního řetězce docílila nadměrného uplatnění odpočtu na dani z přidané hodnoty na vstupu, jak plyne ze shora nastíněného prokázaného modelu trestní činnosti a jak také plyne přinejmenším již ze skutkové věty rozhodnutí prvního stupně, ale také z rozhodnutí soudu druhého stupně, který se modelu trestné činnosti pregnantně věnoval zejména v bodě 19. svého rozhodnutí.
31. Pokud pak chtěl obviněný svou účast na trestné činnosti (a svou trestní odpovědnost) vyvrátit tvrzením, že zmíněná společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., podávala pravdivá daňová přiznání, pak Nejvyšší soud uvádí, že taková námitka svým obsahem do jisté míry směřuje do problematiky právního posouzení skutku [srov. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], přičemž uvést k ní lze následující. Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem především vysvětluje, že jak plyne ze shora nastíněného modelu trestné činnosti, obviněný se trestného činu nedopustil tím, že by podával formálně nepravdivá daňová přiznání, nýbrž tím, že se vědomě účastnil fiktivního navýšení ceny v rámci účelového obchodního řetězce, v důsledku čehož sice mohl formálně pravdivě podat daňová přiznání (tj. podložená shodně vyznívajícími podklady) a žádost o odpočet na dani z přidané hodnoty, tedy jím tvrzené skutečnosti nemusely být v nesouladu s fakturami přijatými od společnosti Master Builder, s. r. o. (buffera), ovšem obsah těchto faktur, a s tím i obsah daňových přiznání, neodpovídal ekonomické realitě nabytého plnění. Smyslem užitého modelu daňové trestné činnosti totiž zásadně bylo, že se primární rozpor s daňovými povinnostmi přesouval na společnosti v postavení tzv. missing traderů (typicky zastoupených osobami v postavení tzv. bílých koňů), aby se odvrátila pozornost správce daně, zatímco společnosti na úrovni bufferů a vyšších na druhé straně řetězce (CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o.) formálně v podávání daňových přiznání nechybují, aby na sebe tuto pozornost nepřilákaly a aby, podobně jako se o to pokouší obviněný, touto skutečností mohly vést svou případnou obhajobu. Tento systém blíže vysvětlil soud prvního stupně v bodě 339. svého rozhodnutí, kde uvedl, že v daném případě došlo k typickému tzv. kolotočovému podvodu na dani z přidané hodnoty, v jehož rámci si společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., (a nakonec i její odběratelé) formálně správně nárokovala odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu z deklarovaných (fakturovaných) přijatých plnění ve formě reklamních služeb, avšak jiné společnosti, které byly na jiném stupni ve shodném obchodním (či spíše fakturačním) řetězci (tzv. missing tradeři) transakcí s totožnou službou zapojeny, odpovídající dani z přidané hodnoty státu nepřiznaly a neodvedly. Proto tak Nejvyšší soud v této části uzavírá, že vinu obviněného nemůže vyloučit to, že společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., podávala formálně pravdivá daňová přiznání, jak namítl obviněný. V této části je dovolací argumentace obviněného zjevně neopodstatněná.
32. K jeho námitce, že nebylo prokázáno, že by znal představitele společností v postavení missing traderů, že by se účastnil dohod s nimi a že by věděl, od koho a za jakou cenu společnost Master Builder, s. r. o., pořizovala vysílací časy, nebo že by měl z trestné činnosti on nebo společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., majetkový prospěch (že by se jim vracely peníze), Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že v rámci organizované činnosti, navíc tak široké, jako je dána v této věci, pachatel nemusí, natož osobně, znát všechny zapojené osoby. To platí o to víc v případě, kdy byly společnosti v postavení missing traderů zastoupeny osobami v postavení tzv. bílých koňů (viz bod 19. odvolacího rozhodnutí). Nakonec smysl shora nastíněného a prokázaného modelu trestné činnosti spočíval v tom, že je společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., (a s ní i obviněný) od společností v postavení missing traderů důsledně oddělena společností Master Builder, s. r. o. (bufferem), a tedy je logické, pokud obviněný tento „štít“ nenarušoval pravidelným vlastním kontaktem s osobami zastupujícími společnosti v postavení missing traderů, když to po něm systém rozložení rolí uvnitř organizované skupiny ani nevyžadoval. Na základě prostorových odposlechů však byl dokázán přinejmenším kontakt se svědky J. S. a L. D. (zástupci prvotních dodavatelů), přičemž se svědkem J. S. obviněný dokonce na pořízeném odposlechu řešil objednávky a ceny (bod 329. prvostupňového rozhodnutí). Z prostorových odposlechů pak byla prokázána i skutečnost o tom, že obviněný dostával v rámci trestné činnosti odměnu (viz body 315. a násl., 325. prvostupňového rozhodnutí, bod 20. odvolacího rozhodnutí). K tomu Nejvyšší soud připojuje, že role obviněného a s tím i jeho povědomí o trestné činnosti vyplývala také z dokumentace zajištěné ve výpočetní technice z kanceláří společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., ze kterých byl navíc podán důkaz o účelovosti vytvoření obchodního řetězce, kdy na tomto vytvoření se obviněný podílel (bod 373. prvostupňového rozhodnutí). Nejvyšší soud pak s přihlédnutím k důkaznímu řízení obviněnému sice může přisvědčit v tom, že nebylo prokázáno, že by byl organizátorem celého řetězce, ale co z provedeného dokazování v jeho souhrnu vyplynulo, je, že patřil mezi zapojené osoby, které stály na vrcholu tohoto řetězce a které z toho navíc měly majetkový prospěch, jak poukázal i odvolací soud s odkazem zejména na prostorové odposlechy (bod 20. odvolacího rozhodnutí).
33. Pokud pak obviněný namítal, že dokumenty zajištěné ve výpočetní technice z kanceláří společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., „nejde považovat za důkaz“ o jeho vině, a to kvůli „nevyjasněné roli“ svědka M. H., pak Nejvyšší soud uvádí, že obviněný nijak nevysvětluje, jak by mělo tvrzené „nevyjasnění role“ svědka způsobit znehodnocení, nebo snad dokonce nepřípustnost důkazu. Tato námitka tak nebyla svým obsahem s to založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu, ale svým obsahem se blíží spíše polemice nad hodnocením důkazů (o tom viz dále). Nejvyšší soud však alespoň na okraj uvede, že tvrzené nevyjasnění role jiné osoby by samo o sobě nevyvracelo vinu obviněného, o které totiž svědčí logický řetězec zákonně provedených a získaných důkazů.
34. Obdobné lze uvést i na adresu argumentace, kterou obviněný polemizuje nad kvalitou a obsahem prostorových odposlechů. Jen na okraj však Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně v rámci dokazování nepřihlížel k žádným nahrávkám, které by svou kvalitou znemožňovaly jejich provedení (viz bod 327. prvostupňového rozhodnutí). Pokud pak obviněný odkazoval na časový odstup mezi pořízením odposlechů a dobou konání skutku podle skutkové věty a na to, že by se nahrávky mohly týkat jiných obchodů, pak Nejvyšší soud připomíná, že takové namítání odpovídá polemice nad hodnocením důkazů (viz dále). Současně s tím ale také Nejvyšší soud připojuje, že z pořízených odposlechů byl před soudem prvního stupně podán důkaz o zapojení, roli a prospěchu obviněného v rámci trestné činnosti, přičemž takové zjištění za podpory celého logického řetězce dalších důkazů (např. shora referovaných dokumentů zajištěných ve výpočetní technice z kanceláří společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o.) je způsobilé přispět k prokázání činnosti obviněného i v časovém období předcházejícímu pořízení odposlechů.
35. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
36. K námitce do extrémního rozporu ve vztahu ke zjištění daňových dopadů Nejvyšší soud vysvětluje, že výše zkrácené daně byla dílem opřena o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví různá, specializace daně, vypracovaným Ing. Ondřejem Burianem (body 342. a násl. prvostupňového rozhodnutí). Obsah tohoto důkazu byl přezkoumáván již odvolacím soudem, který uvedl, že znalec své závěry přesvědčivě a srozumitelně obhájil (bod 19. odvolacího rozhodnutí). Jak pak odvolací soud, ale i státní zástupce ve svém vyjádření, vhodně poukázal, soud prvního stupně ve své snaze přiblížit se k co nejpřesnější minimální prokazatelné výši zkrácené daně v souladu se zásadou in dubio pro reo zašel až do naprosté krajnosti a závěry znalce v tomto směru a ve značný prospěch obviněného revidoval (bod 19. odvolacího rozhodnutí) a výši škody takto modifikoval, čímž – jak soud prvního stupně sám uvádí – se podařilo objektivně zaznamenat jen některé řetězce konkrétních obchodních případů, což však nijak obviněného nepoškodilo, spíše naopak, a umožnilo to soudu dojít alespoň k minimální výši škody ve formě zkrácené daně (bod 345. prvostupňového rozhodnutí). Soud prvního stupně pak svůj postup přesvědčivě odůvodnil (bod 344. prvostupňového rozhodnutí). Odvolací soud následně ve svém rozhodnutí dokonce naznačil, že kdyby se býval odvolal i státní zástupce, postup výpočtu by býval v neprospěch obviněného napravil. Zjištění výše zkrácené daně tak bylo založeno na provedených důkazech, které byly hodnoceny uvědoměle a kriticky, tedy nebyly přejaty bez dalšího. Vzhledem k takovému závěru nelze přiznat této námitce jakéhokoli opodstatnění.
37. Pokud obviněný namítal, že společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., již přidávala ke službě hodnotu vlastním přičiněním, tedy (v této části) nedocházelo k fiktivnímu navýšení ceny, samozřejmě platí, že jestliže je – v kontextu této modelové trestné činnosti – v části obchodního řetězce skutečně přidávána hodnota služby, pak v této části nelze cenu posuzovat za fiktivně navýšenou, a v tomto rozsahu ke zkrácení daně bez dalšího docházet nemusí. Stejné nakonec uvedl i soudní znalec (bod 343. prvostupňového rozhodnutí). Jak nicméně plyne ze znaleckého posudku, resp. z jeho dodatku a z postupu soudu prvního stupně, důkazně bylo zkoumáno, jak by se do daňové povinnosti, resp. uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu zmíněné společnosti promítla absence těch článků obchodního řetězce, které „přeprodávané“ službě hodnotu nepřidávaly, do obchodního řetězce byly (za vědomosti obviněného) jen uměle zařazeny a samy se přitom dopouštěly daňových úniků (viz zadání pod bodem 347. odrážka druhá, resp. pak bod 349. prvostupňového rozhodnutí). Z toho plyne, že předmětný výpočet je koncentrován na celou deformaci obchodního řetězce, provedenou společně spoluobviněnými, byť v zásadní fázi před tím, než společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., sama nějakou hodnotou ke službě přispěla. V této části se tak argument obviněného zcela míjí s podstatou věci a s podstatou správně zaměřených skutkových zjištění a s navazující aplikací daňových předpisů.
38. Proto je také nadbytečná (a v tomto neopodstatněná) námitka obviněného, podle které měl soud v (jak shora vyplynulo – nadbytečně namítané) otázce přidané hodnoty společností CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., opomenout výpověď svědka O. K.
39. Jestliže pak obviněný odkazoval ve svém dovolání na bod 148. prvostupňového rozhodnutí a upozornil, že tam soud prvního stupně hodnotil rozdíl mezi cenou služby poskytované prvotními poskytovateli a cenou služby poskytované obviněným, resp. společností CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., pak je zřejmé, že zde bylo jen ilustrováno, jak se na ceně výsledného produktu významně projevilo fiktivní navyšování cen, což obviněný desinterpretoval jako základ pro další postup soudu při určení výše zkrácené daně, při kterém přitom soud prvního stupně postupoval nejen precizně, ale významně ve prospěch obviněného, čemuž se Nejvyšší soud věnoval již shora v tomto rozhodnutí.
40. K tvrzení obviněného, že nebylo prokázáno, že pokud by společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., nakoupila reklamní služby přímo od prvotních dodavatelů, byla by její daňová povinnost vyšší, jak předpokládá znalecký výpočet výše zkrácené daně, pak Nejvyšší soud vysvětluje, že předmětná úvaha je opřena o logiku a znalost daňového práva: Pokud totiž obviněný (jak již bylo zmíněno) docílil (ve spojení s dalšími spoluobviněnými) v rámci vytvořeného obchodního řetězce fiktivního navýšení ceny, pak samozřejmě a logicky platí, že pokud by k tomuto fiktivnímu navýšení ceny nedošlo, nárok na odpočet na dani z přidané hodnoty by byl (v závěru nastaveného řetězce) o to nižší. Jinými slovy, pokud by obviněný, resp. společnost CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., pořídila „přeprodávané“ služby přímo od prvotních poskytovatelů, jejichž cena ještě nebyla fiktivně navýšena, byl by její nárok na odpočet daně logicky nižší (srov. bod 20. odvolacího rozhodnutí).
41. V podstatě obdobné lze uvést i k tvrzení obviněného, podle kterého nemělo být prokázáno, že by on, resp. CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., mohla pořídit služby od prvotních poskytovatelů levněji než od společnosti Master Builder, s. r. o. I zde se totiž jedná o zcela logickou a odůvodněnou úvahu. Totiž, pokud jsou v obchodním řetězci články, jejichž výlučným úkolem je fiktivně navyšovat cenu služby bez ekonomického či jiného základu, pak je logické, že pokud by byly tyto články z řetězce odstraněny, snížila by se cena, za kterou společnost na konci řetězce služby pořizuje.
42. Rovněž Nejvyšší soud v reakci na argumentaci obviněného, podle které, pokud by došlo k nějakému daňovému úniku, zjistil by ji již správce daně, uvádí, že jestliže správce daně dříve a izolovaně ve vztahu k některým článkům řetězce nedoměřil daň, není to v této věci jakkoli významné, neboť trestná činnost je evidentní (a zjistitelná) až při pohledu na celý vytvořený obchodní řetězec. Ve shodě se státním zástupcem lze rovněž poukázat na ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., podle něhož si orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně, a pokud jde o posouzení viny, nejsou dokonce vázány ani pravomocným rozhodnutím jiného státního orgánu.
43. Tato námitka je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná.
44. Dovolací argumentaci však nešlo pod uplatněný dovolací důvod podřadit potud, pokud obviněný prosazoval vlastní verzi skutkového děje a v tomto směru pouze polemizoval s hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudů v předchozím řízení.
45. Nejvyšší soud vysvětluje, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Jak již přitom Nejvyšší soud zmínil shora, běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně. K těmto částem dovolání tak Nejvyšší soud odkazuje na skutková zjištění soudů v předchozím řízení a jejich odůvodnění, které bez výhrad považuje za vyčerpávající a logické.
46. Pod uplatněný dovolací důvod rovněž nešla podřadit námitka do hodnocení způsobu jeho podnikání a námitka do posouzení výsledné ceny jeho služby jako ceny tržní, protože tyto námitky nemířily do rozhodného skutkového zjištění, jak by vyžadovalo znění zákona u uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
47. K námitce, ve které obviněný označoval fungování vytvořeného obchodního řetězce za běžný způsob podnikání formou tzv. přeprodeje, Nejvyšší soud na okraj nicméně uvádí, že tvorbu a provozování obchodního řetězce, jehož jediným smyslem je fiktivní navýšení ceny pro účely zvyšování odpočtů na dani z přidané hodnoty na vstupu a tím páchání trestné činnosti, nelze v žádném smyslu označit za běžný způsob podnikání (srov. bod 368. prvostupňového rozhodnutí).
48. Co se pak týče argumentace obviněného, že zákazníci společnosti CZECH PUBLIC MEDIA, s. r. o., tržně akceptovali ceny nabízených služeb, Nejvyšší soud upozorňuje, že taková argumentace je pro skutkové zjištění zcela nadbytečná, neboť významné je, že byla cena navyšována fiktivně bez ekonomického základu a za účelem navýšení odpočtů na dani z přidané hodnoty a nedostání daňové povinnosti, nikoli že by byla navyšována nad tržní rámec. Tím je nadbytečný i odkaz obviněného na výpověď svědka J. R.
49. Pokud pak obviněný odkázal na judikaturní závěry týkající se daňové kriminality, Nejvyšší soud upozorňuje, že o tuto nelze dovolací argumentaci opřít, neboť se dotýká věcí s odlišným skutkovým základem a v tomto rozsahu i odlišnými právními otázkami.
50. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný za užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tak nebyl naplněn.
V.
Závěr
51. Ze shora uvedených závěrů vyplývá, že dovolací argumentace byla zčásti nepodřaditelná pod kterýkoli zákonný dovolací důvod, ve zbytku pak zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
52. Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu