ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.870.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 870/2023-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2023 o dovolání obviněného M. D. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 5 To 19/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 9/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 43 T 9/2022, byl obviněný M. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 a půl roku, přičemž podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené zdravotní pojišťovny na náhradu škody.
2. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 6. 2023, sp. zn. 5 To 19/2023, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. odkázal poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn.
3. Obviněný se podle skutkové věty výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Brně zmíněného trestného činu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 2. 5. 2022 v přesně nezjištěnou dobu před 22:15 hod. v Brně, poblíž ulice XY, na volně přístupném neohraničeném lesním prostoru s dřevěnou chatkou a stanem, po předchozí slovní rozepři, fyzicky napadl svého otce, poškozeného M. D., a to tím způsobem, že ho opakovaně nejméně v 10 případech razantně vedenými údery pěstí levé ruky udeřil do obličeje a hlavy, přičemž byl srozuměn, že opakovaný úder pěstí vedený velkou intenzitou na oblast hlavy včetně obličeje může způsobit vážnou poruchu zdraví. V důsledku jeho jednání poškozený utrpěl vážná zranění, zejména poranění hlavy, otok a krevní výron levé tváře, mnohočetné zlomeniny obličejového skeletu (levá lícní kost, horní čelist vlevo, nosní kosti), prokrvácení měkkých pokrývek lebních v krajině temenní a týlní vpravo, krvácení pod tvrdou i měkkou plenu mozkovou, otok mozku a mozkového kmene, ložiskové zhmoždění mozku a krvácení do mozkových komor. Jednalo se o závažné, až život bezprostředně ohrožující poranění s poškozením pro život důležitého orgánu. Poškozený byl následně na základě Z. S. telefonicky přivolané pomoci v kritickém stavu převezen rychlou záchrannou službou do Fakultní nemocnice Brno-Bohunice, kde byl akutně neurologicky operován, avšak i přes veškerou specializovanou lékařskou pomoc dne 4. 5. 2022 zemřel. Bezprostřední příčinou smrti byl otok mozku a mozkového kmene při ložiskovém zhmoždění mozkové tkáně a krvácením pod mozkové obaly – tvrdou a měkkou plenu mozkovou, přičemž se jednalo o příčinu úrazovou a k úmrtí došlo jednoznačně z důvodu tupého násilí působícího na oblast hlavy v přímé příčinné souvislosti s napadením.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu zabývající se existencí tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, resp. zabývající se případy, kdy skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývají, s tím, že uvedené povolává Nejvyšší soud i k revizi skutkových zjištění obsažených v napadeném rozhodnutí. O takový případ se jednalo i v posuzované věci, neboť soudům se i přes množství ve věci provedených důkazů nepodařilo vyvrátit jeho obhajobu. Obviněný popsal průběh skutkového děje dne 2. 5. 2022 a zejména konflikt mezi ním a otcem (poškozeným) na místě činu. Otec ho nejprve začal rdousit, avšak obviněný mu ruku odtáhl, poté ho otec chytil do kravaty a oba spadli na zem, a obviněný mu dal přes hlavu svou levou rukou 10 ran pěstí do obličeje. Otcova ruka povolila a obviněný viděl, že má obličej od krve. Zpanikařil a vběhl do chatky svědka Z. S., po kterém chtěl telefon, poté vyběhl a utíkal do nemocnice v Bohunicích přivolat pomoc. Když od otce odcházel, byl ještě při vědomí a rukou si utíral nos, nic neříkal. Po incidentu neměl žádné zranění, jen modřiny a vyvrácený kloub na levé ruce. Jeho tvrzení o takovém průběhu skutkového děje nebylo vyvráceno. Znalec MUDr. Michal Zelený připustil, že škrcení v tzv. kravatě nemuselo zanechat na krku žádné stopy. Skutečnost, že probíhal oboustranný zápas, v němž se bránil, byla podle obviněného potvrzena i výpovědí svědkyně L. V., která sdělila, že obviněný byl poté špinavý, jako by se vyválel v blátě. Zdůraznil, že otce nenapadl, naopak to byl vždy otec, který ho opakovaně bil. Důrazně popřel, že by na otce dupal či do něj kopal, ač tento způsob vzniku zranění popsal znalec MUDr. Michal Zelený a soud jej argumentačně využil v rozsudku. Uvedený způsob útoku je vyloučen, neboť stopy krve měl pouze na levé ruce, ale na nohách, botách či kalhotách nikoliv.
5. Soudy tak podle obviněného nedostatečně zjistily skutkový stav, resp. nebylo postaveno najisto, kdy, kde a jak vůbec útok proběhnul, nebylo nikterak vyloučeno, že škodlivý následek zavinil jeho způsob obrany. Důkazy provedené v trestním řízení nepostačovaly k objasnění věci a dokazování mělo být doplněno o vyšetřovací pokus, potažmo o rekonstrukci na místě samém. Chybí také znalecké zkoumání z oboru biomechaniky. Na základě rekonstrukce mohlo dojít k prověření jeho výpovědi a výpovědi jediného svědka Z. S. Pokud soudy navrhované důkazy neprovedly, jde o důkazy opomenuté a jeho vina je postavena toliko na určité míře pravděpodobnosti. Odvolací soud podle obviněného ignoroval judikaturu zabývající se opomenutými důkazy, neboť neakceptování důkazního návrhu lze odůvodnit jen určitými důvody, z nichž však žádný v daném případě nenastal.
6. Obviněný dále zpochybnil právní kvalifikaci jeho jednání s tím, že se nabízelo jeho právní posouzení jako trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. Také při výroku o trestu soudy nehodnotily, že ho otec celý život psychicky a fyzicky týral, a nakonec ani nedostály požadavkům na ústavně konformní výklad §264 odst. 1 tr. ř.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný popsal skutkový děj odlišně, a to na základě vlastní interpretace, která však není souladná s provedeným dokazováním. Tvrzení obviněného, že byl poškozeným napaden a zoufale se bránil, neodpovídá obsahu provedeného dokazování. Na těle poškozeného byla podle závěru znaleckého posudku zjištěna poranění svědčící o známce pasivní obrany před útokem. Jednání obviněného bylo dále prokázáno výpovědí svědka Z. S., který vypovídal ohledně přítomnosti obviněného na místě činu a o způsobu jeho chování. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství pak vyplynulo, jakým způsobem došlo ke zranění poškozeného. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá. Státní zástupkyně proto měla za to, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného M. D. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
11. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle něj bylo možno dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, zároveň je v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. V době svého rozhodování tudíž musel Nejvyšší soud i k tomuto novému dovolacímu důvodu přihlížet.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Bylo to v případech, kdy zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval zjevný (extrémní) rozpor (nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4 a čl. 90 Ústavy). Podle judikatury Ústavního soudu mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, tj. situace, v nichž soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektovalo obsah provedeného dokazování, docházelo k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Z logiky věci plyne, že i tyto judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Této soudní praxi tedy v zásadě odpovídá obsah nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
13. Dále Nejvyšší soud k dovolání obviněného M. D. uvádí, že je postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek – odvolání (dovolání je z velké části doslovně totožné s odvoláním), námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Přitom obviněný opakovaně prosazoval svou verzi průběhu skutkového děje, odlišnou od skutkového stavu, ke kterému dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, a nesouhlasil s tím, že jeho obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena. Podstatou dovolání tak bylo tvrzení, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, dokazování bylo neúplné, neboť soudy neprovedly jím navrhované důkazy vyšetřovacím pokusem, resp. rekonstrukcí na místě činu a chybělo rovněž znalecké zkoumání z oboru biomechaniky. Bylo také nesprávně vycházeno z výpovědi svědka Z. S. a nikoli z jeho výpovědi, a tento postup soudy nikterak nezdůvodnily. Soudy činné doposud ve věci pro své závěry vybíraly pouze ty důkazy, které svědčily v jeho neprospěch a nehodnotily ty, které svědčily obhajobě, tedy se dopustily deformace důkazů a vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
14. Uvedené námitky obviněného tak bylo v zásadě a s jistou mírou tolerance možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 při zohlednění výše popsaného výkladu (zejména pokud jde o údajné opomenuté důkazy), tudíž se jimi Nejvyšší soud zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
15. Především pokud jde o argumentaci obviněného, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy vyšetřovacím pokusem, resp. rekonstrukcí na místě činu a znaleckým zkoumáním z oboru biomechaniky, Nejvyšší soud uvádí, že se rozhodně nejedná o důkazy opomenuté, neboť je zřejmé, že jednak soud prvního stupně se návrhem na doplnění dokazování náležitě zabýval a v odstavci 12. (ohledně návrhu na provedení rekonstrukce na místě činu) svého rozhodnutí soud prvního stupně a logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč pro nadbytečnost k takovému doplnění nepřistoupil. Návrhy na doplnění dokazování se zabýval rovněž soud odvolací v bodech 8. a 10. jeho rozhodnutí, přičemž rovněž dostatečně odůvodnil nadbytečnost takového postupu, neboť trestná činnost obviněného byla objasněna okruhem již provedených důkazů. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je akceptovatelné navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). Navíc ani Nejvyšší soud neshledal, že by vyšetřovací pokus nebo rekonstrukce mohly (zejména s ohledem na vyjádření znalců) přinést do věci jakékoliv nové podstatné poznatky. Stav opomenutých důkazů tedy ve věci nenastal.
16. Současně mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, zjevně žádný, natož zjevný či extrémní rozpor není. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na základě provedených důkazů pečlivě hodnotily důkazní situaci, která byla poznamenána mnoha specifiky, zejména pak absencí přímých svědků konfliktu obviněného s poškozeným předmětného večera, a proto pečlivě přistupovaly k hodnocení výpovědi svědka Z. S., dalších svědků, znaleckých posudků a dalších listinných důkazů. Vina obviněného byla postavena na důkazech, které na sebe spolehlivě navazovaly a tvořily ve svém souhrnu ucelený řetězec, jenž nenabízel jiné logické vysvětlení, než že to byl právě obviněný, kdo popsaným způsobem napadl poškozeného a kdo mu způsobil zranění, kterým poté v nemocnici podlehl.
17. Usvědčujícími důkazy, pokud jde o trestné jednání obviněného na místě činu dne 2. 5. 2022, byly svědecká výpověď svědka Z. S., ze které vyplynulo (v souladu také s výpovědí samotného obviněného), že se obviněný daného večera nacházel na místě činu. Svědek dále popsal, v jakém psychickém rozpoložení se obviněný nacházel, když „vletěl“ do jeho chatky, a také v jakém závažném stavu bezprostředně po odchodu obviněného (a tedy ihned po útoku) nalezl poškozeného zkrvaveného a chroptícího ležet na zemi. Z výpovědi svědkyně L. V., recepční v nemocnici v Bohunicích, vyplynulo (rovněž v souladu s výpovědí samotného obviněného), že obviněný přiběhl do nemocnice a požadoval přivolání sanitky. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalců MUDr. Michala Zeleného a MUDr. Milana Votavy a z výslechu znalce MUDr. Michala Zeleného v hlavním líčení vyplynulo, že poškozený byl do nemocnice přivezen v kritickém stavu a byla popsána jeho poranění. Podle znalců byl pak bezprostřední příčinou smrti otok mozku a mozkového kmene, tedy o příčinu smrti úrazovou, vzniklou z důvodu působení tupého násilí na oblast hlavy, a to aktivního, opakovaného a velké intenzity (jako nejpravděpodobnější mechanismus vzniku poranění byla shledána situace ležícího poškozeného a nad ním stojícího či klečícího útočníka). V oblasti rukou a předloktí poškozeného pak byla nalezena poranění, která byla možná považovat za známky pasivní obrany. Obviněný připustil, že poškozeného opakovaně bil pěstmi do hlavy (obličeje), pokud však jde o intenzitu násilí, hovořil jen o intenzitě malé, když byl držen v tzv. kravatě. Tato část výpovědi však byla soudy shledána jako nevěrohodnou, neboť poranění poškozeného, vyplývající ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, svědčila o násilí velké intenzity a obraně naopak poškozeného.
18. Soudy po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů došly k přesvědčivému závěru, že se obviněný dopustil útoku popsaného ve skutkové větě výroku o vině, a to, aniž by jednal v obraně ve smyslu jeho tvrzení. Jinak řečeno, na základě shora uvedeného a dalších skutečností vyplývajících z provedeného dokazování, které však Nejvyšší soud nebude již v podrobnostech uvádět, je zřejmé, že rozhodnutí obou soudů o vině obviněného se opírá o dokazování takového rozsahu, jenž soudům umožnil zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jenž je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině obviněného. Současně Nejvyšší soud nezjistil nic, co by odůvodňovalo názor obviněného, podle kterého byly důkazy nepřípustně selektovány, resp. účelově vykládány toliko v neprospěch obviněného.
19. Nepodstatnou pak byla s ohledem na skutkový stav námitka obviněného, že do poškozeného nekopal a nadupal na něj, neboť toto jednání mu nebylo kladeno za vinu, a zmíněný způsob útoku byl zmíněn jen příkladem ze strany znalce (pro vykreslení intenzity, resp. jako odborně akceptovatelná varianta) a shodně pak zmíněn soudem prvního stupně.
20. Souhrnně řečeno, v procesním postupu, pokud jej bylo možné přezkoumat z podnětu dovolání obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo po 1. 1. 2022) v dovolacím řízení, nebylo shledáno pochybení.
21. Pokud pak obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a nyní (od 1. 1 2022) podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je naplněn, pokud napadené rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z jeho znění (i v kontextu s ostatními dovolacími důvody) vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotněprávní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi, kterou se snaží prosadit, která však byla provedeným dokazováním vyvrácena. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
22. Obviněný měl za to, že v jeho případě přicházela v úvahu právní kvalifikace jeho jednání jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 3 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněné námitky obviněný také vznesl opakovaně, a navíc toliko obecně. Dostatečně se těmito námitkami pak zabýval soud druhého stupně pod body 15., 16. a 17. svého rozhodnutí.
23. V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že zjištěný skutkový stav, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně, byl správně podřazen pod právní kvalifikaci zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť obviněný poškozenému násilím (opakovanými údery velké intenzity pěstí do oblasti hlavy) ve smyslu §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku způsobil těžkou újmu na zdraví, konkrétně tedy, v daném případě, spočívající v poškození důležitého orgánu (mozku). Na následky zranění způsobeného obviněným pak poškozený v nemocnici zemřel. Soudy (zde zejména srov. konečné posouzení této otázky odvolacím soudem v bodu 14. jeho usnesení) shledaly, že se obviněný M. D. jednání dopustil ve vztahu ke kvalifikačním momentům uvedeným v základní skutkové podstatě v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde lze připomenut, že v případě zavinění ve formě úmyslu nepřímého není způsobení následku přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), pachatel totiž sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace zmíněného cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, se kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222.). Obviněný přitom v rámci útoku opakovaně a cíleně působil na hlavu poškozeného přímým násilím velké intenzity, a s ohledem na to musel být nesporně srozuměn, že poškozenému může způsobit těžkou újmu na zdraví, jako např. poranění mozku. Ve vztahu ke smrtelnému následku potom bylo na straně obviněného shledáno zavinění nedbalostní ve smyslu §16 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 písm. a) tr. zákoníku].
24. Lze tedy uzavřít, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. V jeho jednání přitom nebyl shledán úmysl poškozeného usmrtit, což vylučovalo právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jakož nebyly ani zjištěny takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Byť vztah obviněného a poškozeného nebyl zcela ideální, nebyly ani v daném momentu dány skutkové okolnosti, které by podkládaly požadované rozrušení nebo provokaci. Navíc je třeba připomenout, že obviněný své tvrzení uplatnil jen obecně, ač dovolací soud musí mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc, přičemž je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Není pak úlohou dovolacího soudu domýšlet, čím případně obviněný chtěl argumentovat, a dotvářet (substancovat, konkretizovat) tak za něj jeho podání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023), tedy v daném případě dovozovat, jakou konkrétní alternativu (jaké rozrušení či provokaci) obviněný tvrdí.
25. S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší soud toliko obecné námitky obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání za zjevně neopodstatněné.
26. Obviněný pak stručně napadl výměru uloženého trestu odnětí svobody s tím, že nebylo (dostatečně) zohledněno chování poškozeného k němu v předchozí době. K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že pokud jde o výrok o trestu, lze ho napadnut především s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který navíc obviněný ani neuplatnil), tedy jestliže byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, resp. §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nebylo, ani není, možné v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové pochybení, tedy užití nezákonného druhu nebo výměry trestu, však obviněný netvrdil, ani zmíněný stav reálně nenastal. K výše zmíněné obecné námitce obviněného tak nebylo možné přihlížet.
27. Obviněný pak (stručně, jednou větou) soudům vytkl i nedostání požadavkům na ústavně konformní výklad §264 odst. 1 tr. ř., aniž by bylo zřejmé, jaká je zde vůbec shledávána souvislost (k citovanému ustanovení). Nebyl zde proto shledán dostatečně kvalifikovaný podklad pro jakékoli další úvahy.
28. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že námitky obviněného byly dílem podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nicméně je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu