ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.927.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 927/2023-1809
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2023 o dovolání obviněného E. S. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 7 To 41/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 12/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2023, č. j. 34 T 12/2022-1469, byl obviněný E. S. uznán vinným pod bodem 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) dne 1. 1. 2022 v přesně nezjištěné době po 03:15 hod. a před 03:26 hod. v parku mezi ulicemi XY – XY – XY v XY, poté, co v době předchozí se neúspěšně pokusil poškozenou N. O. přesvědčit k poskytnutí pohlavního styku, s cílem usmrtit ji zaútočil multifunkčním zavíracím nožem s délkou čepele cca 87 mm proti poškozené N. O., kterou uvedeným nožem třikrát bodl do různých míst v horní polovině jejího těla, přičemž v případě jedné bodné rány v úrovni devátého mezižebří vlevo v zadní podpažní čáře došlo k průniku bodného nástroje do pohrudniční dutiny s poraněním osrdečníku a srdce, porušením pohrudnice velikosti cca 5-7 mm, toto poranění vedlo k naplnění osrdečníkového vaku 500 ml krve a krevních sraženin s postupným útlakem srdečních oddílů, tedy ke vzniku tamponády srdeční, kdy se jednalo o stav život ohrožující vedoucí k selhání srdce jako pumpy, v případě druhé bodné rány nad hřebenem lopaty kosti kyčelní vpravo v zadní podpažní čáře došlo k průniku zraňujícího nástroje do dutiny břišní s porušením pobřišnice velikosti cca 15 mm a zasažením přiléhající zadní plochy jater, toto poranění vedlo k závažnému žilnímu krvácení z jater do dutiny břišní s následným rozvojem hemorhagického šoku – šoku z nadměrné ztráty krve, kdy se jednalo o stav život ohrožující, který by bez neodkladného rychlého zdravotnického zásahu vedl ke smrti poškozené v důsledku selhání oběhových funkcí při krevní ztrátě, v případě třetí bodné rány v levém prsu byl na spodině zjištěn bodný kanál hloubky 1 – 2 cm, s ohledem na charakter a rozsah bodné rány se jednalo o poranění život neohrožující, přičemž poškozené N. O. se podařilo z místa útoku přemístit do Pivnice XY v ulici XY, XY, kde jí byla poskytnuta pomoc a přivolána Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje, jíž byla transportována do Karlovarské krajské nemocnice v Karlových Varech, kde byla operována a tímto urgentním chirurgickým zákrokem byla odvrácena smrt poškozené,
2) dne 1. 1. 2022 krátce po 04:18 hod. v XY v ulici XY, poblíž garáží vedle domu č. p. XY, chytil poškozenou V. K. za krk, zatlačil ji do míst, kde díky přítomnosti dřevěného plotu a zdi za svými zády neměla možnost úniku, požadoval po ní, aby ho líbala, aby s ním měla sex, přitom ji osahával na rukou a těle, líbal ji, následně vytáhl nůž, tímto na ni mířil a máchal jím před břichem poškozené, poté nůž zabodl do plotu vedle její hlavy, a když mu poškozená ze strachu z jeho dalšího jednání přislíbila pohlavní styk, pokud nůž odhodí, toto učinil, čehož poškozená využila k pokusu o útěk, nicméně obviněný ji zachytil za kabát, který jí vysvlékl, poškozenou strhnul na záda na zem, zasedl ji obkročmo na horní části jejího těla, oběma rukama jí svíral a mačkal krk, poškozená se bránila, škrábala ho nehty, kousala, zmáčkla mu přirození, proto s cílem zlomit její odpor, aby s ní mohl uskutečnit zamýšlený pohlavní styk, ji začal rdousit oběma rukama sevřenýma velkou silou kolem jejího krku, a takto jednal, přestože věděl, že takovým způsobem může poškozenou bezprostředně ohrozit na životě procesem dušení, omezením přívodu okysličené krve do mozku, že může dojít k zástavě dechu a tím i k její smrti a s takovým následkem byl srozuměn, poškozená v důsledku rdoušení upadla do stavu bezvědomí, a poté co přestala klást odpor, jí obviněný stáhnul kalhoty ke kolenům, vytáhl jí triko a částečně odhalil ňadra, manipuloval s jejími spodními kalhotkami ve snaze dosáhnout svého pohlavního uspokojení, poté z místa odešel a poškozenou nechal obnaženou při teplotě 10°C ležet na zemi, kde zůstala po dobu několika minut až desítek minut, dokud znovu nenabyla vědomí, kdy poté vyhledala pomoc náhodného občana, přičemž takového jednání se dopustil přesto, že v době předchozí spáchal skutek směřující k úmyslnému usmrcení jiného popsaný pod bodem 1) rozsudku.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2023, č. j. 7 To 41/2023-1647, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Akcentoval, že mu byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let s odkazem na §140 odst. 1, odst. 3 písm. h) tr. zákoníku, tedy proto, že pokus vraždy spáchal opakovaně, v úzké časové návaznosti na dvou osobách. Nalézací soud však pominul veškeré pro obviněného příznivé okolnosti a zdůraznil pouze ty přitěžující. Podle přesvědčení obviněného uloženou trestní sankci nelze považovat za přiměřenou ve smyslu §37 odst. 2 a §38 odst. 2 tr. zákoníku zejména s ohledem na skutečnost, že se nejednalo o dokonané trestné činy, nýbrž toliko o pokus. Dosavadní bezúhonnost obviněného sice byla konstatována, nicméně s výhradou, že tuto okolnost neměl soud možnost příliš ověřit. Soud pak nepřihlédl k dosavadnímu příkladnému způsobu života obviněného ve Spolkové republice Německo, což obhajoba doložila předloženým novinovým článkem, o němž se soud ani nezmínil, ani neověřil tvrzení o jeho kladném hodnocení zaměstnavatelem, kdy nezvažoval možnost vyžádat si pracovní hodnocení obviněného. Soud prvního stupně sice zmínil zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, nicméně následně ji popřel, když uvedl, že obviněnému přitěžuje to, že je zde dána další kvalifikační okolnost, a to že čin spáchal ve snaze usnadnit jiný trestný čin a že se dopustil více trestných činů.
5. Dále akcentoval, že nalézací soud jeho legitimní vyjádření k obhajobě a otázky kladené svědkům vyložil v jeho neprospěch, a to tak, že není rozhodně mentálně integrován v západní evropské společnosti, čímž současně zpochybnil závěry znalkyně o jeho úspěšné integraci do naší společnosti. Znalkyně z oboru klinická psychologie Mgr. Denisa Dokulilová k osobě obviněného totiž uvedla, že resocializace obviněného je na orientační škále hodnocena jako velmi dobrá. Rovněž konstatovala, že v rámci snahy o přizpůsobení se kultuře alkohol konzumoval, ale velmi v mírné formě a málo často, přičemž významnou roli při činu sehrál právě alkohol, neboť dovolatel nebyl schopen racionálně uvažovat a reagovat a současně byl spouštěčem sexuálního pudu. Na druhé straně soud nekriticky převzal vyjádření znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D., který uvedl, že pokud obviněný alkohol opakovaně zkusil při různých společenských událostech v Německu, pak měl zkušenost s alkoholem dostatečnou, aby věděl, jak funguje. Požití většího množství alkoholu, než se kterým měl zkušenost, označil za nerozhodné pro vliv na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Podle přesvědčení dovolatele pak rozpor mezi závěry znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové a znalce MUDr. Marka Páva, Ph.D. o účincích požitého množství alkoholu na jeho jednání soud vyřešil tak, že se závěry uvedené znalkyně v tomto směru nezabýval. O možnostech resocializace obviněného si pak vytvořil vlastní laickou a konkrétními zjištěními o osobě obviněného nedoloženou představu a tuto do svého rozhodnutí promítl s účinky dopadajícími na rozhodnutí o výměře trestu odnětí svobody.
6. Dále uvedl, že závěru o přímém úmyslu usmrtit N. O. neodpovídá poměrně nižší intenzita útoku, neboť bodné rány nepronikly hluboko do těla poškozené, jejich rozmístění nebylo soustředěno na jedno místo a spíše se jeví jako náhodné až chaotické. Sama poškozená nebyla schopna pro svou silnou podnapilost původně popsat útočníka ani neuvedla místo, kde k napadení došlo, při své výpovědi před soudem popisovala událost rozporně se svou výpovědí z přípravného řízení. Obdobně ve vztahu k poškozené V. K. konstatoval, že nelze zjistit, zda a jakou dobu byla v bezvědomí, přičemž ačkoli měl před jejím tělem manipulovat s otevřeným zavíracím nožem, tento k útoku na poškozenou nepoužil a k její žádosti ho měl zahodit. Došlo-li posléze k jejímu škrcení až do okamžiku, kdy upadla do bezvědomí, lze dospět k závěru, že ve chvíli, kdy poškozená omdlela, byl útok ihned ukončen. Nepřímý úmysl zabít tuto poškozenou se tak nejeví jako zcela nepochybně prokázaný.
7. Obviněný také akcentoval skutečnost, že závažnost pokusu trestného činu je nepochybně nižší než dokonaný trestný čin. K výměře trestu za pokus vraždy akcentoval nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1250/12, podle něhož je nutno zákonné podmínky pro uložení výjimečného trestu interpretovat restriktivně, kdy znak „velmi vysoké závažnosti“ nebude zpravidla dán v případech, kdy nedojde k dokonání trestného činu, nýbrž skutek bude ukončen ve stadiu přípravy nebo pokusu. Uložení takového trestu by pak mohlo být porušením práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Konstatoval, že odvolací soud tento poukaz na nález nepovažoval za přiléhavý, neboť se jednalo o naplnění dvou kvalifikačních znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, a to dvou pokusů vražd. Obhajoba však setrvala na konstatování, že i v tomto případě se jedná toliko o dva pokusy a k dokonání žádného z projednávaných zločinů nedošlo. Uložení výjimečného trestu se tak jeví jako nepřiměřeně přísné a neodpovídající §38 tr. zákoníku, když oba skutky se jejich provedením neodchylují od typických jednání při páchání pokusu vraždy, přičemž vyšší trestní sazba je dána již tím, že čin byl spáchán opětovně [§140 odst. 3 písm. h) tr. zákoníku], aniž by byla dána kvalifikace podle písm. i) citovaného ustanovení, tj. zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Nadto zdůraznil, že při porovnání soudní praxe při ukládání trestů za dokonané trestné činy vraždy, kdy mnohdy není ukládán trest přesahující spodní hranici trestní sazby, jeví se uložení výjimečného trestu odůvodněné jen tím, že se jedná o dva pokusy trestného činu vraždy, jako nepřiměřeně přísné.
8. Závěrem měl za to, že se ani odvolací soud nevypořádal s jeho obhajobou, neboť se zabýval pouze potvrzením rozhodnutí soudu prvního stupně, což vztahoval i k přezkoumání výroku o uložení výjimečného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, přičemž odůvodnění aplikace §54 odst. 2 tr. zákoníku označil za ryze formální. Obviněný uvedl, že nelze zjistit, v čem konkrétně odvolací soud spatřoval míru brutality zejména útoku pod bodem 1) výroku rozsudku, jakož i absenci jakékoli sebereflexe obviněného podle jeho přístupu k trestnímu stíhání. Obviněný opakovaně projevil lítost nad následky činů (a to ať již je skutečně spáchal on nebo ne) a prohlásil že jeho osobní automobil Mercedes-Benz věnuje na odškodnění poškozených. Nikdy pak nevyužil práva na odmítnutí své výpovědi, přičemž pokud tvrdil, že si na část noci nepamatuje, nelze takové tvrzení považovat za negativní přístup k trestnímu stíhání, neboť takové hodnocení odporuje §33 odst. 1 věta druhá tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň dal Nejvyššímu soudu na zvážení, zda není namístě nařídit, aby Vrchní soud v Praze věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že výhrady dovolatele neodpovídají vůbec anebo jen velmi vzdáleně obsahové náplni dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněného obviněným v jeho druhé alternativně. Předně se vyjádřil ke konstatování obviněného stran absence subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslného zavinění, přičemž měl za to, že tyto námitky jsou námitkami směřujícími proti právnímu posouzení skutku v intencích první varianty označeného dovolacího důvodu. Měl pak za to, že obviněný dané výhrady vyslovil jen velmi obecně a zčásti nejasně bez zohlednění všech rozhodných okolností. Ke skutku pod bodem 1) konstatoval, že obviněnému nelze „zazlívat“, že při uskutečňování svého vražedného záměru nebyl dostatečně klidný a přesný, aby nožem do horní poloviny těla poškozené bodal do určitého místa o malém perimetru. Při úvahách o formě zavinění označil za podstatnější zjištění o použitém nástroji, počtu bodných ran, jejich intenzitě, zacílení na určitou část těla poškozené, hrozbu a pravděpodobnost zasažení životně důležitých orgánů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) státní zástupce uvedl, že důvodem odhození nože nebylo slitování nad poškozenou, nýbrž její svolení k souloži pod nátlakem. Námitky obviněného směřující proti nenaplnění subjektivní stránky trestných činů vražd tak označil za zjevně neopodstatněné.
10. Pod uplatněný dovolací důvod nepodřadil ani zdánlivě vytvořený rozpor mezi hodnocením závěrů znalkyně z oboru klinické psychologie a znalce z oboru psychiatrie. Pakliže obviněný zdůraznil závěr znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové o možnosti resocializace obviněného, jde o závěr, který nebyl soudy nikterak rozporován. Domáhal-li se dovolatel přezkumu příčetnosti, formulované výhrady nejsou založeny na námitkách vůči právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, nýbrž na požadavku odlišného způsobu hodnocení důkazů, nadto bez upřesnění, jak by vlastně měly být předmětné znalecké posudky posouzeny a jaké rozhodné závěry by měly být soudy správně přijaty. Znalecký posudek z oboru psychiatrie byl jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a byl ze strany soudů zcela správně hodnocen, přičemž otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení. Přitom i znalkyně Mgr. Denisa Dokulilová dospěla k závěru, že obviněný měl s požíváním alkoholu předchozí zkušenost a dokázal předvídat jeho vliv na své jednání.
11. Konečně se státní zástupce vyjádřil i k požadavku obviněného na revizi výroku o trestu odnětí svobody z důvodu jeho tvrzené extrémní nepřiměřenosti a nesplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu. K namítanému porušení zásady zákazu dvojího přičítání připustil, že její porušení může být podřazeno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně námitky obviněného jsou v tomto směru zjevně neopodstatněné. Především měl za to, že se obviněný dopustil zjevné deformace sdělení učiněného prvoinstančním soudem v odůvodnění jeho rozsudku. Opětovnost spáchání trestného činu a spáchání trestného činu ve snaze usnadnit jiný trestný čin zmínil výhradně ve vztahu ke zločinu vraždy a jako kvalifikační znaky skutkové podstaty tohoto zločinu podle §140 odst. 3 písm. h) a j) tr. zákoníku s konstatováním, že k těmto nemůže být přihlédnuto při ukládání trestu. Správně pak považoval za přitěžující okolnost to, že obviněný kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku naplnil hned dvěma individuálními znaky. Hovořil-li soud o přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání více činů, opět výslovně upozornil, že tím měl na mysli vztah zločinu vraždy a zločinu znásilnění. Odkaz nalézacího soudu na pohnutku pak byl učiněn výhradně ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině, který byl kvalifikován jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Měl rovněž za to, že nelze tvrdit, že by soudy při stanovení výměry trestu odnětí svobody nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem. Za v rozporu s realitou označil poznámku dovolatele, že soudy nepřihlížely k dosavadnímu řádnému způsobu života obviněného, neboť tato okolnost byla výslovně zmíněna jako okolnost polehčující. Zároveň nalézací soud uvedl, na podkladě jakých skutečností přijal závěr o nedostatku sebereflexe obviněného, neboť učinil zcela adekvátní vyhodnocení i údajně upřímně projevené, ve skutečnosti pouze formální lítosti obviněného za jeho činy. Nesouhlasil tedy s námitkou, že soudy nevzaly v potaz všechny polehčující okolnosti.
13. Uložený úhrnný výjimečný trest odnětí svobody pak nepovažoval ani za extrémně nepřiměřený. Výjimečný trest ve výměře dvacet dva let mohl být uložen i za splnění byť jedné z alternativně stanovených podmínek v §54 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž důvodem pro jeho uložení nebyla v posuzovaném případě zvlášť ztížená možnost resocializace pachatele, nýbrž velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je zřejmé, že podklad pro uložení výjimečného trestu lze nalézt ve způsobu provedení trestného činu, v zavrženíhodných pohnutkách i v následcích na psychickém zdraví poškozených. V případě skutku pod bodem 1) výroku o vině zvyšuje závažnost brutalita útoku i pomstychtivá pohnutka. V případě skutku pod bodem 2) výroku o vině pak není možno velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu odvodit pouze od skutečnosti, že obviněný po prvním skutku přistoupil opětovně k naplňování vražedného úmyslu, jelikož tato okolnost již byla zvažována při právní kvalifikaci jednání a nelze ji brát opětovně do úvahy v neprospěch obviněného v rámci úvah o ukládání výjimečného trestu. Jinak by tomu však mělo být při zohlednění průvodních okolností, jež lze vyhodnotit i ve smyslu intenzity dané skutečnosti. Zdůraznil, že v podstatě vzápětí po prvním vražedném ataku začal za účelem uspokojení svých sexuálních choutek vyhledávat jako nějaký predátor další oběť, a když se mu naskytla příležitost v podobě velmi mladé a v podstatě bezbranné poškozené V. K., neváhal rychle přistoupit k naplňování svého zavrženíhodného plánu. Měl pak za to, že v posuzovaném případě je při úvahách o možnosti uložení výjimečného trestu podle §54 odst. 2 tr. zákoníku vnímat i závažnost způsobeného následku zejména v oblasti psychického zdraví poškozených. K námitce obviněného stran nemožnosti uložení výjimečného trestu v případě nedokonaného zvlášť závažného zločinu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, konstatoval, že odvolací soud se již s uvedenou námitkou vypořádal způsobem, který v testu proporcionality obstojí. Ústavním soudem řešený případ pak řešil jinou skutkovou situaci; v nyní projednávané věci se jednalo o více trestných činů (pokusů vražd) v blízkém časovém odstupu a dovolatel se o to, že skutky zůstaly pouze ve stadiu pokusu, vůbec nepřičinil.
14. Nakonec konstatoval, že podle obsahu dovolání obviněný reálně (byť ne výslovně) uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jeho druhé alternativě, když v řízením předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání měl být dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento však s ohledem na již uvedené závěry shledal rovněž zjevně neopodstatněným. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. h) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Dlužno podotknout, že obviněný předmětný důvod dovolání uplatnil výslovně v jeho druhé variantě, tj. že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné konstatovat, že obviněný uplatnil v zásadě tři skupiny námitek. V první z nich poukazoval na údajný rozpor mezi znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r. o., k němuž byl vyslechnut znalec MUDr. Marek Páv, Ph.D., a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie vypracovaného znalkyní Mgr. Denisou Dokulilovou stran vlivu alkoholu na jeho jednání. V druhé skupině učiněných výhrad negoval naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů vraždy. Nakonec pak vznesl řadu námitek i vůči uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody.
18. Co se týče údajného rozporu znaleckých posudků ohledně účinků alkoholu na jeho jednání, je nutno konstatovat, že uplatněná dovolací argumentace není podřaditelná pod zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněný E. S. své výhrady nesoustředil vůči právnímu posouzení skutkového stavu (zde se nabízí otázka možné nepříčetnosti obviněného v době spáchání činu), nýbrž toliko nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů uskutečněným nalézacím soudem. Vznesenou dovolací argumentaci pak není možno podřadit ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nicméně dovolatel výslovně nedeklaroval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, ani nespecifikoval, jak by měly být dané znalecké posudky posouzeny či jaké rozhodné závěry by měly být soudy správně přijaty. Odkazoval-li na rozporný náhled předmětných znaleckých posudků na vliv konzumovaného alkoholu na jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti, kdy v případě vymizení alespoň jedné z těchto schopností by bylo nutno (za splnění dalších zákonem předpokládaných podmínek) v souladu s §26 tr. zákoníku dospět k závěru o nepříčetnosti pachatele, nelze mu přisvědčit.
19. Lze předestřít, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, přičemž její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Tento posudek je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými relevantními skutečnostmi (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Nalézací soud pak postupoval zcela správně, vzal-li za základ znalecký posudek z oboru psychiatrie, přičemž k otázce vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností v důsledku požití alkoholu, s nímž obviněný neměl zkušenosti, byl podrobně vyslechnut znalec MUDr. Marek Páv, Ph.D. Ten potvrdil, že v době, kdy se dovolatel dopouštěl trestné činnosti, mohl plně rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání mohl ovládat, přičemž dané schopnosti mohly být pouze nepodstatně sníženy vlivem požitého alkoholu, nicméně forenzně nevýznamným způsobem. Obšírně se vyjádřil také k možnému jednání v tzv. patické opilosti, s tím, že takový závěr negoval. Rovněž byly vzaty v potaz i výpovědi všech svědků včetně obou poškozených, kteří v inkriminované době přišli do styku s obviněným a naprosto shodně vypovídali, že se jim jako nějak výrazně opilý nejevil, čemuž odpovídal i výsledek dechové zkoušky pomocí přístroje Dräger, podle níž měl v dechu 1,24 promile alkoholu. Již soud odvolací (viz odstavec 13. odůvodnění jeho usnesení) předeslal, že znalec psycholog není kompetentní k tomu, aby se vyjadřoval k zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností pachatele, přičemž stanovisko psycholožky, že u obviněného došlo vlivem alkoholu k nastartování uspokojení sexuálního pudu a obviněný nebyl v danou chvíli schopen seberegulace a racionálního uvažování se týká charakteristiky jeho osobnostní výbavy a případné motivace, jež na otázku příčetnosti nemá z forenzního hlediska zásadní vliv. Tudíž nelze ani konstatovat, že by tyto závěry uvedené znalkyně byly soudy opomenuty. Konečně i znalkyně Mgr. Denisa Dokulilová dospěla k závěru, že obviněný měl s požíváním alkoholu předchozí zkušenost, věděl, jak na něj působí, a dokázal předvídat jeho vliv na své jednání, přičemž další posouzení je v kompetenci psychiatra (viz znalecký posudek na č. l. 910). Vytýkal-li tak obviněný soudům postup v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. (nadto způsobem nespadajícím pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů), nebylo možné s ním souhlasit.
20. Obviněný dále právně relevantním způsobem v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřoval pochybení soudu v neprokázání subjektivní stránky trestných činů vraždy. Předně je však nutno podotknout, že se dovolatel dopustil formální nepřesnosti, neboť výslovně citoval toliko druhou alternativu předmětného dovolacího důvodu, tedy jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. K tomu je vhodné vymezit, že nesprávné právní posouzení skutku spočívá zejména v tom, zda je popsaný skutek vůbec trestným činem, kdežto jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tj. jiné než je právní posouzení skutku, může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Vznesená výtka by s ohledem na uvedené skutečnosti proto obsahově odpovídala alternativě první. Bez ohledu na uvedenou nepřesnost Nejvyšší soud danou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
21. Dovolatel konkrétně uvedl, že závěru o přímém úmyslu usmrtit poškozenou N. O. neodpovídá poměrně nižší intenzita útoku, neboť bodné rány nepronikly hluboko do těla poškozené, jejich rozmístění nebylo soustředěno na jedno místo, jeví se spíše jako náhodné až chaotické. Nutno doplnit, že obviněný ve vztahu k vytýkanému nenaplnění subjektivní stránky trestných činů poukazoval i na výpověď poškozené N. O., neboť tato nebyla schopna pro svou silnou podnapilost původně popsat útočníka ani místo, kde k napadení došlo, a při výpovědi před soudem popisovala událost rozporně se svou výpovědí z přípravného řízení. Obdobně podle jeho přesvědčení, nebyl prokázán nepřímý úmysl zabít poškozenou V. K., neboť nelze zjistit, jakou dobu byla v bezvědomí. Akcentoval, že nůž, se nímž měl manipulovat před jejím tělem, zahodil. Pakliže došlo k jejímu škrcení až do okamžiku, kdy upadla do bezvědomí, lze dospět k závěru, že ve chvíli, kdy omdlela, byl útok ihned ukončen.
22. Nejprve je nutno vyslovit souhlas s názorem státního zástupce, že obviněný své výhrady směřující proti nenaplnění znaku zavinění ve formě úmyslu vyslovil velmi obecně, zčásti nejasně a zčásti ve formě pouhého okomentování vybraných důkazních prostředků zjevně bez zohlednění všech rozhodných okolností, na jejich podkladě musely soudy dospět k závěrům o jeho úmyslném zavinění. Za zcela mimo meze uplatněného dovolacího důvodu lze označit kusé poznatky obviněného stran obsahu výpovědi poškozené N. O., jež mají povahu přehodnocení tohoto důkazu. Nicméně nalézací soud se velice pečlivě zabýval rozpory ve výpovědi dané poškozené, přičemž dospěl k závěru o její věrohodnosti, neboť byla konstantní a v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy (lze akcentovat zejména výpověď svědka M. F., pořízené kamerové záznamy, protokol o provedení prohlídka vozidla obviněného či znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví biologie, genetika, fyzikální chemie a mechanoskopie).
23. Dále je vhodné v obecné rovině předestřít, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010 nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
24. Ke skutku pod bodem 1) pak lze konstatovat, že závěr o naplnění úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jeví jako zcela přiléhavý. Obviněný (veden pomstychtivým záměrem) zasadil poškozené tři bodné rány do oblasti hrudníku a břicha. Dvě z nich byly v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jany Vítkové takového charakteru, že byly způsobilé dotyčné přivodit smrt (a to i každá samostatně), tj. bezprostředně ji ohrožovaly na životě v případě, kdy by této nebyla poskytnuta rychlá a kvalifikovaná pomoc. Toliko třetí rána, která poškozenou zasáhla do levého prsa, dotyčnou s ohledem na nedostatečně hluboký bodný kanál neohrožovala, nicméně i tato byla lokalizovaná do oblasti, v níž se nachází životně důležitý orgán. Podle předmětného znaleckého posudku i intenzita násilí v případě dvou život ohrožujících ran musela být vysoká, v případě třetí rány stačilo zraňující násilí střední až vyšší intenzity. V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že proklamuje-li obviněný nedostatečnou hloubku ran i jejich náhodné uspořádání, naprosto bagatelizuje své počínání, při němž užil zavírací nůž s délkou čepele 87 mm (tedy nástroje, který je rozhodně způsobilý přivodit smrtelná zranění), jímž zaútočil do různých míst horní poloviny těla poškozené. Je přitom všeobecně známou skutečností, že v místech, kam útočil, se nacházejí životně důležité orgány. Jen na základě holého poznatku dovolatele, že bodné rány nožem nebyly soustředěny na jednom místě či z jeho pohledu nebyly dostatečně hluboké, nelze vylučovat spáchání trestného činu vraždy v přímém úmyslu. Nalézací soud tedy správně uzavřel, že jiný cíl než usmrtit jiného si lze při razanci a způsobu užití nože v dané věci s lokací do zjištěných míst stěží představit.
25. Obviněný své námitky ve vztahu ke skutku pod bodem 2) směřoval toliko k trestnému činu vraždy, u něhož byl dovozen úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Předně lze zdůraznit, že je zcela irelevantní, že obviněný k útoku nepoužil otevřený zavírací nůž, jenž k žádosti poškozené V. K. sice zahodil, nicméně nikoli ze slitování, nýbrž z důvodu jejího svolení k souloži pod nátlakem. Relevantními skutečnostmi ve vztahu k prokázání zavinění ve vyžadované formě jsou zejména zjištění, že dovolatel poškozenou rdousil oběma rukama sevřenýma velkou silou kolem jejího krku (byly přitom stištěny nejenom dýchací cesty, ale i zcela evidentně krční cévy), přičemž poškozená v důsledku rdoušení upadla do bezvědomí. Takovým zabráněním dýchacích funkcí poškozenou ohrožoval na životě, kdy znalkyně MUDr. Jana Vítková potvrdila, že pokud by obviněný po určitou krátkou dobu krk poškozené tiskl déle, k její smrti by došlo. Ohrožení života totiž lze spatřovat v riziku selhání dechových a oběhových funkcí v důsledku vlastního dušení a také v riziku náhlé smrti z důvodu reflexní zástavy srdce při podráždění bloudivého nervu a karotického tělíska v důsledku úchopu a stisku přední až boční oblasti krku. Je rovněž obecně známou skutečností, že dýchání je základní potřeba člověka, při jehož zabránění po dostatečně dlouhou dobu nastává smrt. Nutno podotknout, že míra ohrožení života poškozené v takovém případě vyplývá nikoli ze způsobených následků, nýbrž z povahy samotného útoku, tedy na závěru o úmyslném zavinění nic nemění ani ta skutečnost, že daný typ násilí nemusí zanechat žádné trvalé či dlouhodobé následky. Konečně obviněný poškozenou opustil v době, kdy nebyla při vědomí, tudíž ze svého laického pohledu již učinil vše, co je nutné k usmrcení jiného. Lze tedy uzavřít, že obviněný věděl, že takovým způsobem může poškozenou bezprostředně ohrozit na životě procesem dušení, kdy omezením přívodu okysličené krve do mozku může dojít k zástavě dechu a tím i její smrti, a s takovým následkem byl srozuměn, neboť ji rdousil tak dlouho, že ztratila vědomí.
26. Výhrady dovolatele k jeho úmyslu usmrtit poškozené tak lze považovat za zjevně neopodstatněné.
27. Konečně valnou část své dovolací argumentace obviněný směřoval vůči nepřiměřenosti uloženého výjimečného trestu odnětí svobody na dvacet dva let. Úvodem lze podotknout, že obviněný své námitky obsahově zaměřil do několika identifikovatelných okruhů. Předně měl za to, že při ukládání daného trestu soudy pominuly pro obviněného příznivé okolnosti, dále byla podle jeho přesvědčení popřena zásada dvojího přičítání a konečně považoval uložený výjimečný trest za nepřiměřeně přísný a neodpovídající §38 tr. zákoníku v situaci, kdy byl odsouzen toliko za dva pokusy vražd.
28. Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné se vyjádřit k možnosti přezkumu vznesených výhrad v dovolacím řízení. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů obecně neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu. V zásadě platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
29. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Obdobně tvrdil-li obviněný porušení jedné ze stěžejních zásad pro ukládání trestů, a to zásady zákazu dvojího přičítání podle §39 odst. 5 tr. zákoníku, i tato námitka se míjí s uplatněným (či jiným) dovolacím důvodem, nicméně s ohledem na skutečnost, že by její porušení mohlo mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud se jí dále věnoval. Konečně námitky zpochybňující uložení výjimečného trestu s ohledem na nesplnění podmínek ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku judikatura považuje za podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1004/2016, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 297/2019; nicméně rozdílně vyznívá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 986/2020, které absenci zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle §54 odst. 2 tr. zákoníku řadí pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Byť se ve své podstatě jedná o hmotněprávní posouzení podmínek pro uložení trestu individuálně určenému pachateli, v samém jádru se daná problematika dotýká druhu trestu a jeho výměry, což je výsostným obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který obviněný ve svém podání explicitně neodkázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 695/2020). V každém případě jde o dovolací důvod ve smyslu §265b tr. ř., proto Nejvyšší soud zaměří pozornost též tímto směrem.
30. Pouze na okraj tedy Nejvyšší soud nejprve uvádí, že nalézací soud vycházel ze závěru o dosavadní bezúhonnosti obviněného, kterou hodnotil jako polehčující okolnost podle §41 písm. p) tr. zákoníku (viz odstavec 30. odůvodnění jeho rozsudku). Stran absence jakékoli sebereflexe je nutné poukázat na učiněný závěr, že obviněný i při popěrném stanovisku ke své vině sice projevoval určitou lítost nad tím, co bylo poškozeným způsobeno, avšak tato byla ihned následována projevy nad vlastním osudem, přičemž lítost nad sebou samým rozhodně převyšovala nad následky způsobenými poškozeným. Soud při plném respektu k právu obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný, dospěl k závěru, že dovolatel nemá náhled na své jednání (viz odstavec 29. odůvodnění jeho rozsudku). Nelze tedy souhlasit s tím, že by soudy nevzaly v potaz všechny polehčující okolnosti.
31. Obviněný dále vytýkal nerespektování zásady dvojího přičítání téže okolnosti podle §39 odst. 5 tr. zákoníku, neboť soud uvedl, že obviněnému přitěžuje to, že je zde dána další kvalifikační okolnost, a to že čin spáchal ve snaze usnadnit jiný trestný čin a že se dopustil více trestných činů. Nicméně Nejvyšší soud poukazuje na fakt, že nalézací soud naopak akcentoval, že jako k přitěžující okolnosti nesmí být soudem přihlédnuto k tomu, co je současně znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §140 odst. 3 písm. h) a j) tr. zákoníku, tedy že čin spáchal opětovně a že čin spáchal ve snaze usnadnit jiný trestný čin. Avšak zcela správně za přitěžující okolnost zmínil tu skutečnost, že obviněný kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku naplnil hned dvěma kvalifikačními znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu. Obviněnému rovněž přitěžovalo, že se dopustil více trestných činů, jimiž však byla míněna vražda a znásilnění, nikoli tedy dva pokusy zločinů vraždy a jejich opětovné spáchání [přičemž i další trestný čin je zvlášť závažným zločinem, u něhož byly rovněž naplněny dva kvalifikační znaky podle §185 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákoníku]. Dlužno dodat, že zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti se uplatní pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu, není-li tu jiný důvod takový souběh vylučující (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. Tpjn 300/2000, uveřejněné pod č. 14/2002 Sb. rozh. tr.).
32. I přes to, že obviněný nenamítal explicitně nesplnění zákonných podmínek stanovených v §54 odst. 2 tr. zákoníku, přiznal Nejvyšší soud těmto námitkám relevanci. Podle §54 odst. 1 tr. zákoníku může být výjimečný trest uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to zákon dovoluje. Tím je nepochybně zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku. Podle §54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Soudy přitom považovaly za splněnou podmínku první, tedy velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu, s čímž se Nejvyšší soud, jak ostatně bude osvětleno dále, ztotožňuje. Za lichou lze tedy označit opakovanou výhradu obviněného, podle níž nebyl vzat v potaz závěr znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové stran možnosti resocializace obviněného. Naopak, tento odborný závěr nebyl nikterak soudy rozporován a byl plně respektován a alternativně se nabízející obzvláště ztížená náprava pachatele nebyla dovozena (viz odstavec 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na okraj lze doplnit, že závěr tohoto soudu o skutečnosti, že obviněný není dostatečně mentálně integrován v západní evropské společnosti nelze s možnou resocializací ztotožňovat.
33. Velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu pak může vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Tuto úroveň závažnosti by mohlo odůvodňovat též spáchání více zvlášť závažných zločinů, za které lze uložit výjimečný trest, spáchání zločinu v souběhu s jiným zvlášť závažným zločinem, spáchání tohoto zločinu ve prospěch organizované zločinecké skupiny, současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tak, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu, spáchání zvlášť závažného zločinu, za nějž lze uložit výjimečný trest, v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů, anebo spáchání takového zločinu za intenzivnějšího naplnění více přitěžujících okolností apod. (viz Šámal, P. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1030 až 1031).
34. Obviněný ve své podstatě a s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1250/12 deklaroval nenaplnění podmínky velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu, zejména s ohledem na skutečnost, že oba trestné činy vraždy byly ukončeny ve stadiu pokusu trestného činu. V obecné rovině nelze polemizovat s názorem dovolatele, že závažnost pokusu trestného činu je nižší než dokonaný trestný čin, neboť nenastal skutkovou podstatou předpokládaný fatální následek. Je pak pravdou, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 1250/12, dospěl k závěru, že znak „velmi vysoké závažnosti“, jako podmínka pro uložení výjimečného trestu podle §54 tr. zákoníku, není zpravidla dán v případech, kdy nedojde k dokonání trestného činu, nýbrž skutek je ukončen ve stadiu přípravy nebo pokusu. Je tomu tak, neboť typová závažnost přípravy a pokusu trestného činu je vždy nižší, než je tomu u dokonaného trestného činu, a zpravidla nedosahuje stupně vyžadovaného pro uložení výjimečného trestu. Nicméně nutno současně akcentovat, že skutková situace řešená Ústavním soudem byla diametrálně odlišná. Předně se nejednalo o více trestných činů v tak blízkém časovém odstupu. Nadto ani Ústavní soud v tomto nálezu uložení výjimečného trestu při pokusu vraždy zcela nevyloučil (srov. užití slova „zpravidla“), což koresponduje se zákonnou úpravou, podle níž je kvalifikovaná podmínka usmrcení jiného vyžadována jen na případy uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí podle §54 odst. 3 tr. zákoníku, nikoli u výjimečného trestu odnětí svobody podle §54 odst. 2 tr. zákoníku. Konečně Ústavním soudem bylo v daném rozhodnutí jako zásadní vada shledáno zjištění, že obecné soudy vůbec nepřihlédly k faktu, že pachatelka svým vlastním přičiněním spočívajícím v přivolání lékařské pomoci k osobě, které předtím sama podala toxickou látku, přispěla k tomu, že k dokonání činu nedošlo.
35. Nyní posuzovaná věc se tak (jak již dovodil soud odvolací v odstavcích 24. až 26. odůvodnění svého rozhodnutí) od věci, která byla předmětem namítaného nálezu, liší v několika podstatných ohledech. Jednalo se totiž o nikoli jeden, nýbrž dva pokusy vražd, přičemž k jejich dokonání sice nedošlo, nicméně tato skutečnost již byla výlučně mimo sféru obviněného [zejména v případě jednání popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku neměl obviněný nejmenší podíl na tom, že jednání zůstalo toliko ve stadiu pokusu, neboť uskutečnil vše k tomu, aby poškozená zemřela]. Ten totiž své jednání ukončil s představou, že smrt poškozené N. O. nepochybně nastane, resp. že ke smrti poškozené V. K. s velkou pravděpodobností dojde. Závažnost činu je v daném případě určována způsobem provedení, kdy v prvním případě se jednalo o brutální útok vůči poškozené N. O. (míra brutality byla vysvětlena tím, že šlo v podstatě o likvidační útok), načež ve velmi krátkém časovém rozestupu si obviněný vyhledal další mladou a bezbrannou oběť, po níž chtěl uspokojení svých sexuálních potřeb v podobě nedobrovolného styku, přičemž ve chvíli, kdy se mu bránila, neváhal a jal se ji rdousit. V souladu s názorem státního zástupce i Nejvyšší soud je toho názoru, že v případě skutku pod bodem 2) nelze velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu odvodit pouze od skutečnosti, že po prvním skutku přistoupil opětovně k naplňování vražedného úmyslu, jelikož tato okolnost již byla zvažována při právní kvalifikaci jednání a nelze ji brát opětovně do úvahy v neprospěch obviněného v rámci úvah o ukládání výjimečného trestu. Avšak je možné zohlednit intenzitu průvodních okolností. Jinak řečeno, ačkoli zaznívají parametry tvořící již samotné zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty, právě jejich kombinace spolu s tím, v jakém časovém sousledu, vůči komu i z jakých pohnutek se činu obviněný dopustil, svědčí o nepochybně vysoké závažnosti této násilné a zčásti sexuálně motivované trestné činnosti. Obecně je v tomto smyslu také vhodné zopakovat vícečetnost důvodů podmiňujících použití vyšší trestní sazby i vícečetnost spáchaných zvlášť závažných zločinů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) nepochybně přistupuje i zavrženíhodná, pomstychtivá pohnutka. Konečně nelze opomenout i závažnost způsobeného reálného následku v oblasti psychického zdraví obou poškozených (podrobně popsaný v odstavci 30. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), neboť následek daných činů nelze omezit na závěr, že obě poškozené přežily. Z provedeného dokazování vyplynulo, že následky jsou značné a obě poškozené i s odstupem času nesou psychické problémy podstatným způsobem omezující jejich osobní a společenský život.
36. Lze tedy dospět k závěru, že zásadní význam pro závěr o velmi vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu měl celý souhrn skutečností, jež uložení výjimečného trestu při jejich vzájemném posouzení svědčily. Při hodnocení konkrétní závažnosti pak bylo správně hodnoceno, že intenzita naplnění znaků skutkové podstaty podstatně převýšila intenzitu, jaká se u zvlášť závažných zločinů tohoto typu obvykle vyskytuje. Pro úplnost lze doplnit, že nalézací soud s ohledem na skutečnost, že nedošlo k dokonání činů, zvolil daný výjimečný trest na spodní hranici zákonné sazby. Nejvyšší soud má pak také za to, že v konkrétním případě uložení výjimečného trestu nelze s ohledem na předcházející argumentaci označit za (extrémně) nepřiměřeně přísné.
V.Závěr
37. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
38. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného E. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu