ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1033.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1033/2023-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2023 o dovolání obviněného V. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 10 To 193/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 15/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 4. 2023, č. j. 5 T 15/2023-40, uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a za přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 5 T 54/2022, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2022, a za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterým byl pod bodem 1. shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 5 T 109/2022, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2023, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 (čtyřiceti dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 5 T 54/2022, a výrok o trestu I. z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 5 T 109/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kladně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 10 To 193/2023-60, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozsudek Okresního soudu v Kladně, č. j. 5 T 15/2023-40, byl vydán senátem, který byl v době vyhlášení rozsudku vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř., a to pro jeho podjatost. Obviněný má za to, že podjatost uvedeného senátu vyplývá z toho, že tento senát při hlavním líčení dne 3. 1. 2023, ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 109/2022, přijal prohlášení viny spoluobviněného R. ke skutku, který je ve výrokové části uvedeného rozsudku označen pod bodem 1, čímž dal najevo, že od daného okamžiku považoval za vinného i dovolatele. Obviněný má dále za to, že tímto postupem došlo k porušení principu presumpce neviny a od daného přijetí prohlášení viny již nešlo od senátu Okresního soudu v Kladně očekávat nezávislé, spravedlivé a nestranné rozhodování o jeho vině. V této souvislosti rovněž poukázal na usnesení Soudního dvora EU ze dne 28. 5. 2020 ve věci C-709/18, se kterým má být postup senátu Okresního soudu v Kladně v rozporu, jelikož uvedený senát, po přijetí prohlášení viny, opomenul uvést, že vina obviněného nebyla zákonným způsobem prokázána a bude předmětem samostatného dokazování a rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení a námitek obviněného uvedl, že k dovolatelem prezentované námitce podjatosti se již vyjádřil odvolací soud, přičemž se státní zástupce s názorem odvolacího soudu ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Dále uvedl, že ačkoliv obviněný poukazuje na údajnou podjatost členů senátu nalézacího soudu, tak ve své podstatě netvrdí, že by na jejich straně byl dán poměr k projednávané věci, k dotčeným osobám či orgánům ve smyslu státním zástupce citované právní teorie, přičemž daný vztah členů senátu nevyplývá ani ze spisového materiálu. Rovněž konstatoval, že obviněný pouze vytýká nalézacímu soudu, že si měl předem učinit úsudek o jeho vině, ačkoliv z procesního postupu nalézacího soudu tomu reálně nic nenasvědčuje. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že naopak nalézací soud postupoval nestranně, objektivně a nezaujatě, a to včetně toho, že provedl úplné, kompletní dokazování, z čehož vyplývá, že úvahy a závěry soudu nebyly zformovány již předem či v rozporu s principem presumpce neviny. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněných na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nutno zdůraznit, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
8. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s námitkou, kterou obviněný uplatnil, a to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., musí Nejvyšší soud uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán (viz bod 7). Současně je však nutno uvést, že tento důvod nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby o vyloučení soudce (přísedícího) z důvodů uvedených v §30 tr. ř. nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení tehdy, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. ř.). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. ř. ).
10. Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jí rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,, nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. “. Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
11. Obviněný v řízení namítl podjatost předsedy senátu JUDr. Ondřeje Nečeradského, přísedící Bc. Dany Štecové a přísedícího Mgr. Libora Pospíšila. Obviněný v tomto směru poukázal na to, že zmíněný senát přijal při hlavním líčení dne 3. 1. 2023, ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 109/2022, prohlášení viny spoluobviněného R., čímž vzal za prokázané, že je vinen i dovolatel, který vinu nepřiznal a v této souvislosti poukázal na usnesení Soudního dvora EU ze dne 28. 5. 2020, ve věci C-709/18, se kterým má být postup senátu Okresního soudu v Kladně v rozporu.
12. V návaznosti na argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že námitkou obviněného ve vztahu k podjatosti senátu Okresního soudu v Kladně ve složení, předseda senátu JUDr. Ondřej Nečeradský, přísedící Bc. Dana Štecová a přísedící Mgr. Libor Pospíšil se již jednou zabýval, a to v rozhodnutí ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 672/2023, kde mj. v bodě 14. uvedl, že „Okresní soud v Kladně ve svém usnesení, jímž přijal prohlášení viny spoluobviněného R., výslovně uvedl, že se upouští od dokazování ve vztahu k tomuto obviněnému (č. l. 642), z čehož lze a contrario jednoznačně vyvodit, že ve vztahu k obviněnému K. bude přistoupeno ke standartnímu dokazování, což bylo následně realizováno. Z dalšího průběhu hlavního líčení je pak zřejmé, že Okresní soud v Kladně provedl řádné dokazování ve vztahu k dovolateli...Nejvyšší soud tak neshledal, že by Okresní soud v Kladně nepostupoval nestranně, neobjektivně či zaujatě vůči obviněnému K., přičemž je vhodné také uvést, že postup soudu prvního stupně, když sice přímo neuvedl, že o vině obviněného K. nebylo ještě rozhodnuto (jak je presentováno v dovolání), za situace, kdy přijal prohlášení viny spoluobviněného, není v rozporu s usnesením Soudního dvora EU ve věci C-709/18, ze dne 28. 5. 2020, neboť Okresní soud v Kladně tu skutečnost, že o vině dovolatele si neučinil odsuzující závěr na základě přijetí prohlášení viny spoluobviněného R. dostatečně vyjádřil (tj. že o vině obviněného K. nebylo rozhodnuto) v konstatování a procesním postupu, že bude (bylo) přistoupeno ke standartnímu dokazování, což je zřejmé z průběhu hlavního líčení. Z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-709/18, na které obviněný odkazuje, přitom vyplývá, že předmětem projednávání Soudním dvorem byla zcela jiná procesní situace, než je procesní situace v předmětné trestní věci obviněného K. V předmětné trestní věci v průběhu hlavního líčení došlo k situaci, kdy obviněný R. prohlásil svoji vinu a soud prohlášení viny přijal (viz protokol o hlavním líčení ze dne 3. 1. 2023, č. l. 641 a další) a současně soud výslovně pouze uvedl, že ‚upouští ve vztahu k tomuto obžalovanému od dokazování skutečností v rozsahu skutkové věty 1. obžaloby‘. V souvislosti s přijetím prohlášení viny nebylo vyhotovováno žádné usnesení, které by zmiňovalo osobu obviněného K. a jeho procesní postavení, ze které by bylo možno dovozovat podjatost senátu v duchu výkladu rozhodnutí Soudního dvora EU C-709/18. Samo rozhodnutí senátu Okresního soudu v Kladně, kterým bylo přijato prohlášení viny obviněného R., nemůže za takto popsané situace založit vyloučení členů zmíněného senátu. Nejvyšší soud považuje za potřebné rovněž zmínit, že podané dovolaní záměrně neuvádí skutečnosti, které dokreslují průběh hlavního líčení [které shora nastínil Nejvyšší soud], ve snaze docílit pouze formalistického nazírání na uvedené rozhodnutí Soudního dvora. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 1. 2023 přitom vyplývá, že po prohlášení své viny soud upustil ve vztahu k tomuto obviněnému (R.ovi) od dokazování skutečností v rozsahu skutkové věty 1. obžaloby, přičemž obviněný R. následně uvedl, že vypovídat nebude, a pokud byl podle §207 odst. 2 tr. ř. čten protokol o výslechu spoluobviněného z přípravného řízení (č. l. 70-73), pak je nutno uvést, že v této fázi řízení rovněž obviněný R. nevypovídal. U hlavního líčení následně vypovídal po zákonném poučení obviněný K. (viz str. 4 a další protokolu) k trestné činnosti, pro kterou byl postaven před soud a za účelem dalšího dokazování bylo hlavní líčení odročeno, tudíž závěr vyslovený obviněným, že si soud prvního stupně na základě prohlášení viny spoluobviněného R. [nutno opětovně zdůraznit, že M. R. byl spoluobviněným obviněného K. pouze v případě trestného činu loupeže (viz shora), a byli odsouzeni dřívějším rozsudkem OS Kladno ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 5 T 109/2023] , které přijal, učinil závěr o vině dovolatele, je mylný.“
13. S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že dovolatel v nyní projednávané věci neuvádí žádné nové námitky, které by mohly vést ke změně názoru Nejvyššího soud na nepodjatost senátu Okresního soudu v Kladně v předmětné trestní věci, když je nutno konstatovat, že obviněného argumentace je totožná s tou, se kterou se Nejvyšší soud již jednou zabýval (viz shora bod 12.). Na tomto místě, a to ve vztahu k nyní projednávané trestní věci, je však potřebné uvést, že obviněný dovozuje podjatost senátu Okresního soudu v Kladně z přijetí prohlášení viny spoluobviněného R., který však v nyní projednávané věci vůbec nefiguruje [obviněný K. byl stíhán na podkladě podané obžaloby mj. pro předmětný skutek, který byl v obžalobě uveden pod bodem 2) jako výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, avšak pro tento skutek bylo řízení podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí s ohledem na zájem na urychleném vyřízení vazební věci, kdy se opakovaně nepodařilo zajistit přítomnost poškozeného Č. Spoluobviněný R. byl spolupachatelem s obviněným K.em pouze na skutku, který byl kvalifikován podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 obžaloby), pod bodem 2) obžaloby se jednalo o předmětný skutek, kde však byl dovolatel stíhán sám, a to podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3) obžaloby šlo o skutek podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, pro který byl obviněný K. stíhán s další osobou – nikoli M. R., pod bodem 4) obžaloby šlo o samostatné stíhání obviněného K. pro skutek podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 5) obžaloby šlo o skutek podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl stíhán pouze obviněný K.]. Taktéž lze zmínit, že obviněný se k nyní projednávané trestné činnosti v podstatě doznal, když vypověděl, že „byl opilý a máchal nožíkem“. Nelze opomenout, že i odvolací soud se stejnou námitkou také zabýval, a to v bodě 6. svého rozhodnutí, kde mj. taktéž konstatoval, že „nyní posuzované jednání, jenž bylo z citované věci vyloučeno k samostatnému projednání, nyní sp. zn. 5 T 15/2023, je navíc kladeno za vinu výlučně obžalovanému jako jedinému pachateli a s jinými jeho skutky, tím méně s osobou M. R. nikterak nesouvisí“. Lze tak uzavřít, že ani Nejvyšší soud neshledal namítanou podjatost senátu Okresního soudu v Kladně.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu