ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1085.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1085/2023-664
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání obviněného A. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 174/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 64/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 2 T 64/2016, byl obviněný A. P. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost nahradit poškozenému M. S., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 50 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, směřující do všech jeho výroků, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 174/2023, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku tím, že dne 17. 4. 2013 na přesně nezjištěném místě v Praze vylákal od poškozeného M. S. částku 20 000 Kč pod záminkou poskytnutí poškozenému právní pomoci ve věci určení neplatnosti darovací smlouvy, kterou poškozený sepsal dne 4. 8. 2006 se svým synem J. S. v notářské kanceláři XY v XY, ačkoliv neměl v úmyslu poškozenému slíbenou právní pomoc poskytnout a ani neučinil žádné právní úkony směřující k určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy, a dále pod stejnou záminkou vylákal od poškozeného na přesně nezjištěných místech v Praze dne 28. 8. 2013 částku 10 000 Kč a dne 29. 10. 2013 částku 20 000 Kč, a tímto jednáním poškozenému M. S. způsobil škodu ve výši 50 000 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného A. P. poprvé. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 2018, č. j. 2 T 64/2016-352, byl obviněný v řízení proti uprchlému uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla stanovena povinnost podle svých sil nahradit ve zkušební době škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému M. S. škodu ve výši 50 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 5 To 181/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. Podané dovolání pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1612/2018, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Po vypátrání pobytu obviněného tento využil oprávnění podle §306a odst. 2 tr. ř. a v zákonné lhůtě navrhl zrušení prvního odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Hlavní líčení bylo proto provedeno znovu a byl vyhlášen druhý odsuzující rozsudek citovaný v odst. 1 tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 174/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že skutek byl nesprávně právně posouzen a že je extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. Z procesní opatrnosti uplatnil ještě dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l ) tr. ř.
6. Dovolatel předně namítl, že nebyl úplně a objektivně zjištěn skutkový stav věci, když z učiněných skutkových zjištění nelze dospět k závěru, že po subjektivní stránce, tedy alespoň v nepřímém úmyslu, někoho uvedl v omyl a na jeho úkor se obohatil. Z dokazování vyplynulo, že poškozený byl zpočátku s jeho prací spokojen, avšak nakonec se nestalo, co se podle něj i jeho matky mělo stát, a pak již byli nespokojeni. K tomu obviněný vyzdvihl, že veškeré listiny byly zpětně předány. Dále namítl, že šlo o soukromoprávní spor mezi dvěma subjekty civilního práva s tím, že trestnímu soudu nepřísluší hodnotit ujednání stran odměny za zastoupení. Rovněž se neztotožnil se závěrem soudů, že pro poškozeného neměl nic udělat. V daném směru odkázal na výpověď svědka J. S. V jeho prospěch měly vyznít i vybraná tvrzení svědků R. Š. N. a J. H. Naproti tomu zpochybnil výpověď poškozeného M. S., jenž při předložení příjmových dokladů nebyl schopen uvést, čeho se týkají. Stejně tak jeho popis vzezření dovolatele neodpovídal skutečnosti. Jeho výpověď proto není v souladu s provedeným dokazováním a nemůže být přičítána k tíži obviněného.
7. Dovolatel vznesl též námitky proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu podvodu. Svým jednáním totiž nemohl přesáhnout hranici větší škody, jelikož některé úkony pro poškozeného učinil a ty by měly být od výše způsobené škody odečteny. I v této souvislosti zdůraznil, že šlo o dohodu mezi dvěma subjekty, která právu neodporuje, a tudíž nemohlo dojít ke vzniku žádné škody, neboť předmětná dohoda byla provedenými úkony spotřebována s tím, že nebylo ujednáno žádné vrácení, pokud by nedošlo ke splnění toho, co si poškozený představoval. Poškozenému byl navíc zcela protiprávně v adhezním řízení přiznán nárok na náhradu škody, neboť jeho matka, svědkyně L. K., mu danou částku uhradila. Obviněný proto závěrem shrnul, že jeho vina nebyla v řízení prokázána, a soudy proto chybně postupovaly, když podřadily jeho jednání pod skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
8. S ohledem na uváděné skutečnosti a ze shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 5 To 174/2023, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 2 T 64/2016, a přikázal v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 4 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pro účely nynějšího dovolacího řízení odkázal na své předchozí vyjádření v této trestní věci a zároveň na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1612/2018, jenž se všemi nyní opětovně prezentovanými námitkami zcela odpovídajícím způsobem zabýval, přičemž je shledal zjevně neopodstatněnými. Za takto popsané situace státní zástupce opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Vedle toho zvolil ještě dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l ) tr. ř., nicméně k nim nevznesl žádnou argumentaci, která by do jejich zákonného vymezení, byť jen zčásti, spadala. Ani tak nemínil učinit, jelikož sám deklaroval, že daná zákonná ustanovení uplatnil toliko z procesní opatrnosti. Z tohoto důvodu se bude Nejvyšší soud věnovat pouze těm dovolacím důvodům, v jejichž kontextu obviněný uplatnil své námitky.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).
13. S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem, jeho rozhodnutí i konkrétní dovolací námitky je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s dalšími dvěma dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
14. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Obviněný v rámci obou posledně citovaných dovolacích důvodů namítal, že poškozený byl zpočátku s jeho prací spokojen. V této souvislosti několikrát zdůraznil, že ve věci nějaké úkony učinil. Avšak poté, co nedosáhl cíle, který si poškozený a jeho matka představovali, začali být nespokojeni. K tomu obviněný ještě vyzdvihl, že všechny poskytnuté listiny jim vrátil. Z této jeho základní argumentace pak odvíjel své dovolací výhrady. V rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. požadoval, aby bylo revidováno skutkové zjištění, že pro poškozeného nic neučinil. S odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkl nesprávné právní posouzení skutku, když vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přečinu podvodu po objektivní ani subjektivní stránce a zároveň podotkl, že se jednalo o soukromoprávní spor, a proto měl být aplikován §12 odst. 2 tr. zákoníku. Též namítl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, v jehož kontextu nesouhlasil s výrokem o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., kdy kromě již shora zmíněného tvrzení, že pro poškozeného nějaké úkony učinil, poukázal také na skutečnost, že poškozenému nahradila škodu ve výši 50 000 Kč jeho matka. Nejvyšší soud dospěl po věcném posouzení předmětných dovolacích námitek k závěru, že všechny jsou zjevně neopodstatněné.
16. Nejvyšší soud se již ve svém předchozím usnesení v této trestní věci (ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1612/2018) vyjadřoval k tvrzení obviněného, že poškozenému zpočátku pomáhal, nějaké úkony pro něho učinil a že obdržené dokumenty nakonec vrátil. Zdejší soud tak učinil v souvislosti s otázkou výše způsobené škody (ve vztahu k tehdy aplikované skutkové podstatě podle §209 odst. 3 tr. zákoníku), nicméně dané úvahy lze aplikovat i na další uplatněné dovolací námitky. Nejvyšší soud tehdy připomenul, že žádné relevantní úkony dovolatele, které by jakkoliv směřovaly k navrácení nemovitosti do vlastnictví poškozeného, nebyly v provedeném dokazování zjištěny (v tomto směru lze kromě svědeckých výpovědí poukázat i na zprávy Obvodních soudů pro Prahu 4 a pro Prahu 5 a Okresního soudu v Kladně). K obhajobě obviněného konstatoval a stále na svém stanovisku trvá, že „ani určitá počáteční pomoc poškozenému – byla-li vůbec poskytnuta – evidentně nebyla vedena snahou dosáhnout poškozeným požadovaného cíle, nýbrž byla míněna spíše jako prostředek k posílení jeho důvěry v osobu dovolatele. Jinými slovy, sloužila spíše k utvrzování omylu poškozeného, což platí dvojnásob za situace, kdy peněžní prostředky od něj vylákával postupně, v rozmezí více než půl roku. Tímto lze zmiňovanou „pomoc“ považovat spíše za součást podvodného jednání obviněného“.
17. Z uvedeného závěru lze učinit hned několik vývodů. Za prvé, že skutkové zjištění, že dovolatel pro poškozeného nic neudělal a ani tak učinit nemínil, může obstát, i kdyby zpočátku přece jen nějaké aktivity ve vztahu k poškozenému vyvinul (jak by se dalo možná usuzovat z výpovědi svědka J. S.). Je ovšem zřejmé, že tato (případná) úvodní snaha byla jen prostředkem udržování poškozeného v omylu vedená se záměrem o ještě větší obohacení se na jeho úkor. Posléze obviněný veškerý kontakt s poškozeným zcela ukončil. Přitom je podstatné, že za celou dobu trvání právního zastoupení (cca 20 měsíců) prokazatelně neučinil ve vztahu k příslušným justičním orgánům ani svědku J. S. žádný relevantní úkon, který by se přímo dotýkal sporu, k jehož řešení byl poškozeným zplnomocněn.
18. Za druhé lze s jistotou konstatovat, že předmětným jednáním byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. To bylo charakterizováno úmyslným uváděním poškozeného v omyl ohledně skutečnosti, že dovolatel jej bude zastupovat ve věci určení neplatnosti darovací smlouvy definované ve skutkové větě výroku o vině, a následným obohacením obviněného o vylákanou zálohu za „právní zastoupení“ v celkové hodnotě 50 000 Kč a současným způsobením majetkové škody poškozenému v této výši. O uvádění poškozeného v omyl svědčí velmi dobře i to, že dovolatel se před poškozeným vydával za osobu s právnickým vzděláním a neoprávněně používal i titul Mgr. Naproti tomu skutečnost, že poškozenému nakonec vrátil alespoň dokumenty potřebné pro uplatnění jeho nároku k nemovitosti má z hlediska jeho trestní odpovědnosti za posuzované jednání nulový význam. Navíc si nelze nepovšimnout, že obviněný se k tomuto kroku odhodlal až dne 15. 12. 2015, tj. téměř rok po vypovězení udělené plné moci (13. 1. 2015), a to zjevně pod tlakem tehdy již probíhajícího trestního řízení (od 9. 3. 2015).
19. Za třetí je nezbytné uzavřít, že dovolatelem tvrzené úkony nelze brát na zřetel ani při úvaze o výši způsobené škody. Kromě toho, že v řízení nebyly doloženy žádné opravdu relevantní kroky zaměřené na dosažení cíle zamýšleného poškozeným, nelze odhlédnout od výše nastíněného závěru, podle kterého je na úvodní „pomoc“ poškozenému třeba nahlížet jako na jeden z dílčích aspektů podvodného jednání, a z tohoto důvodu nelze ani v teoretické rovině uvažovat o odečtení hodnoty těchto údajných úkonů od celkové výše způsobené škody. Za tu je podle názoru Nejvyššího soudu nutno považovat celou vylákanou částku ve výši 50 000 Kč.
20. Další uplatněná námitka obviněného se vztahovala k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
21. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
22. Lze ve stručnosti zopakovat skutková zjištění soudu prvního stupně, která Nejvyšší soud beze zbytku akceptoval, podle nichž se dovolatel před poškozeným vydával za právníka (třebaže právnické vzdělání neměl) a pod záminkou poskytnutí právních služeb na něm postupně vylákal částku ve výši 50 000 Kč, ačkoliv již v době udělení plné moci neměl v úmyslu její obsah naplnit, následně žádné kroky ve prospěch poškozeného nepodnikl a postupem doby s ním zcela přestal komunikovat. Je zcela zřejmé, že v daném případě se nejedná o žádný soukromoprávní vztah, nýbrž o typický příklad trestného činu podvodu, v jehož rámci byl soukromoprávní vztah pachatelem pouze zneužit k dosažení jeho zákonem zakázaného cíle. Ve svém předchozím usnesení přitom Nejvyšší soud zdůraznil, že takové útoky není vhodné ani účinné řešit formou civilního řízení, v němž leží důkazní břemeno na procesních stranách a nikoliv orgánech činných v trestním řízení. Ty mají totiž podstatně širší možnosti k zajištění všech důkazů potřebných k objasnění skutečného stavu věci a pouze jejich prostřednictvím může být poskytnuta účinná ochrana ústavně garantovaného práva osob vlastnit majetek na základě čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
23. Aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe není v projednávané věci možné ani s ohledem na kritérium společenské škodlivosti činu. Již ve svém minulém rozhodnutí ji zdejší soud hodnotil jako poměrně vysokou. V tomto směru vyzdvihl jednak cílené, promyšlené podvodné jednání obviněného, navíc zaměřené vůči osobě s vážnými zdravotními problémy, jednak výši způsobené škody v řádu desetitisíců korun i následek v podobě oddálení možnosti poškozeného účinně řešit nepříznivou situaci vztahující se k nemovitosti, o jejíž vlastnictví byl (podle jeho mínění neoprávněně) připraven. Nejvyšší soud rovněž poukázal na osobu dovolatele, který se obdobné majetkové trestné činnosti dopouští pravidelně. S ohledem na všechny výše zmíněné skutečnosti, které se od konání prvního dovolacího řízení v této věci vůbec nezměnily, dospěl Nejvyšší soud opět k závěru, že jednání obviněného poměrně významně překročilo onu „spodní hranici trestnosti“, která je jedním ze základních kritérií pro úvahy o možném využití zásady podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
24. Za nedůvodné považoval Nejvyšší soud také výhrady obviněného k výroku o náhradě škody. Všechny podmínky pro přiznání nároku poškozeného, stanovené v §228 odst. 1 tr. ř., byly totiž v posuzované trestní věci splněny. Poškozený svůj nárok řádně a včas uplatnil, částka ve výši 50 000 Kč, o kterou se dovolatel na jeho úkor protiprávně obohatil, byla provedeným dokazováním bez důvodných pochybností zjištěna (z výpovědí svědků i příjmových dokladů na č. l. 3 spisu) a vtělena do skutkové věty výroku o vině. Dále bylo postaveno najisto, že obviněný vylákané finanční prostředky ani zčásti nevrátil. Žádná zákonná či jiná překážka proto nebránila soudu prvního stupně rozhodnout v adhezním řízení o povinnosti dovolatele nahradit škodu způsobenou jeho trestnou činností. Takovou překážkou nemohla být ani skutečnost, že částku 50 000 Kč poskytla poškozenému jeho matka, neboť ta nedala žádným způsobem najevo, že by snad hodlala závazek obviněného k náhradě škody převzít; spíše tak z její strany šlo o výpomoc podvedenému poškozenému v jeho tíživé osobní a finanční situaci.
25. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu