ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1157.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1157/2022-885
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněné L. T. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 107/2019, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a to ve výroku, jímž byla obviněné L. T. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč a jímž byl podle §229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. se poškozený M. Š., nar. XY, trvale bytem XY, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstává napadený rozsudek beze změny.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná L. T. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), za což byla podle §345 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 i poškozený M. Š. Obviněná svým odvoláním brojila proti výrokům o vině a trestu, odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněné a odvolání poškozeného směřovala proti výroku o náhradě škody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla shledána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině), za což byla podle §345 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná dopustila výše označených přečinů tím, že
1. dne 8. 3. 2018 v době kolem 14:05 hod. v XY, XY, v rámci trestního řízení
vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů při podání vysvětlení podle ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. mimo jiné uvedla, že dne 25. 2. 2018 v době po 18:00 hod. šla do bydliště svého bývalého přítele M. Š., nar. XY, a to z důvodu, že u něj měla nějaké zapomenuté věci, včetně pracovního flash disku, kdy na něj zazvonila, on jí přinesl věci, které u něj zapomněla (vyjma flash disku), a pak spolu šli do blízké vinárny „K.“, poté jí nabídl, že ji odveze domů, s čímž souhlasila, avšak tento ji místo odvozu domů vozil různě po XY, přitom jí nadával, říkal, že její bratr V. T. chcípne, že se o to postará, kdy po ní chtěl, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, a dále uvedla, že když zastavili na červenou, tak ji držel za ruku, aby z vozidla nemohla vystoupit, v průběhu cesty brečela, přičemž ji M. Š. vozil dlouhou dobu, asi přes dvě hodiny, a na základě této její výpovědi bylo ve věci dne 22. 3. 2018 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. proti osobě M. Š., nar. XY, pro trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a dále pro trestný čin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit mimo jiné právě tím, že dne 25. 2. 2018 L. T. cca 2 hodiny vozil po XY, křičel na ni, že jsou zkurvená rodina, že její bratr chcípne, a požadoval, aby bratr stáhnul trestní oznámení podané na jeho osobu, a této bránil opustit vozidlo tím, že ji opakovaně držel za ruku, když zastavil na červenou, kdy byl M. Š. v důsledku předmětného trestního stíhání v době od 26. 3. 2018 do 13. 7. 2018 ve vazbě, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 39 T 105/2018, vyplývá, že M. Š. byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, přičemž soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po XY a ani jí nebránil vystoupit z vozidla,
2. dne 17. 4. 2018 v době kolem 13:04 hod. v XY, v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, 1. oddělení obecné kriminality pod č. j. KRPA-90194/TČ-2018-001171, po řádném poučení jako svědek do protokolu o výslechu svědka, k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala o shora uvedeném ději obdobně, kdy uvedla k situaci po opuštění vinárny, že po nastoupení do vozidla se M. Š. začal chovat jak smyslů zbavený, začal na ni křičet, chtěl, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, kdy ji vozil asi dvě hodiny po XY, vzal jí telefon, když volal její bratr, přičemž tento slyšel, že ona ve vozidle pláče, aby na dotaz policejního orgánu uvedla, že během jízdy nedošlo k žádné přestávce, během které by z vozidla vystoupila, a když zastavili na červenou, tak ji M. Š. chytil za ruku, aby nemohla vystoupit, jakož i posléze dne 13. 7. 2018 v XY, v průběhu hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 105/2018 v trestní věci obžalovaného M. Š., nar. XY, který byl obžalován mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit dne 25. 2. 2018 na obviněné shora uvedeným způsobem, po řádném poučení jako svědek, k události ze dne 25. 2. 2018 po opuštění vinárny uvedla, že poté, co se domluvili, že ji odveze domů, jezdili různě po XY, kdy nejdříve nechtěl, aby někde vystupovala, avšak uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale na dotaz předsedkyně senátu uvedla, že neměla ponětí o čase a vůbec netuší, jak dlouho jezdili, a byla tak rozrušená, že místa, kudy jezdili, nevnímala a na následný dotaz uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale vzápětí uvedla, že si to nepamatuje a že na daném místě v oblasti XY žádné známé nemá, a na dotaz, zda tam měla schůzku či mejdan, neodpověděla, ačkoliv se v místě setkala s osobou blíže neztotožněného M., a dále vyhýbavě odpovídala na dotaz, zda mohla vystoupit, když na jednu stranu řekla, že M. Š. jí ruku zmáčknul silně, a na druhou stranu připustila, že se mohlo jednat o uklidňující gesto, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 7. 2018, sp. zn. 39 T 105/2018, vyplývá, že M. Š. byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán, přičemž soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po XY a ani jí nebránil vystoupit z vozidla.
4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Obviněná byla nejprve trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině), za což byla podle §345 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. Š. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení občanskoprávní. Proti tomuto trestnímu příkazu podala obviněná odpor, v důsledku čehož byl trestní příkaz zrušen a trestní věc obviněné byla projednána v hlavním líčení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 T 107/2019, byla obviněná uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině), přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 3. výroku o vině). Za to byla podle §345 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 44 To 37/2020, byl podle §258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následně byla obviněná rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. výroku o vině) a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině). Za to byla podle §345 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému M. Š. částku 327 000 Kč. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o přiznání nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku odsoudil podle §345 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 44 To 14/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 7 T 107/2019, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci soudy rozhodly způsobem v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulovaným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, podala obviněná L. T. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
6. V dovolání ze dne 20. 6. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Kormana uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítla, že nebyly nedůvodně provedeny stěžejní navrhované důkazy, závěry odvolacího soudu byly založeny na nesprávných skutkových zjištěních a že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení.
7. Za nedůvodně neprovedené stěžejní navrhované důkazy označila lékařskou zprávu I. Ž., znalecký posudek o psychiatrickém stavu obviněné a její schopnosti pamatovat si a reprodukovat přesně události z 25. 2. 2018, znalecký posudek o lhavosti poškozeného, znalecký posudek na ztížení společenského uplatnění poškozeného a fotodokumentaci prokazující lhaní poškozeného při pohovoru se znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým. Lékařská zpráva I. Ž., měla být podle obviněné provedena s ohledem na její dlouhodobý špatný psychický stav a možnost psychické indikace ovlivňující naplnění znaků subjektivní stránky, na což upozornila obhajoba již v hlavním líčení konaném dne 24. 1. 2022, a důkaz navrhovala i ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 13. 4. 2022. Připomněla, že z lékařské zprávy plyne, že obviněná je osobou, u které je psychiatrická indikace a že je na místě vypracování znaleckého posudku k její schopnosti spolehlivě si pamatovat děje, které prožila, pokud byly spojeny se stresovou situací, a tyto následně reprodukovat. Opakovaně namítla, že není vyloučeno, že u ní ve dnech 8. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 13. 7. 2018 absentovala znalostní složka subjektivní stránky. Tím, že odvolací soud neprovedl důkaz předmětnou lékařskou zprávou, zasáhl do práva obviněné na spravedlivý proces z důvodu porušení zásady materiální pravdy, porušení práva na obhajobu. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy nikterak nerozvedly, z jakého relevantního důvodu neprovedly obhajobou navržené a předložené důkazní prostředky. Dále v hlavním líčení i veřejném zasedání o odvolání navrhla obhajoba vypracování znaleckého posudku k posouzení aktuálního psychiatrického onemocnění obviněné a k posouzení stavu a prognózy tohoto onemocnění ke dnům 25. 2. 2018 a k 8. 3. 2018, 17. 4. 2018 a 13. 7. 2018, což soudy neprovedly. Soud prvého stupně v této souvislosti uzavřel, že výsledky takovéhoto druhu znaleckého posudku jsou nezřídka nejednoznačné a že by tedy takový důkaz ke zjištění skutkového děje nic nepřinesl. Obhajoba se neztotožnila s tím, že soud prvního stupně založil závěr o výsledku takové odborné otázky na svém vlastním volném uvážení, což mu postačilo k odůvodnění zamítnutí takového důkazu. I pokud by takový výsledek soud předjímat mohl, měl jej pak zohlednit ve svých úvahách s tím, že pokud existovala možnost, že v době podání výpovědí obviněná skutečně nevěděla, že její paměť ohledně 25. 2. 2018 není spolehlivá, měl z toho učinit příslušný závěr v souladu s pravidlem in dubio pro reo a dovodit, že u obviněné absentuje jakékoliv zavinění.
8. Nalézací soud neprovedl ani obhajobou navržené vypracování znaleckého posudku ohledně lhavosti poškozeného, zejména ve vztahu k průběhu pohovoru s MUDr. Vlastimilem Tichým, kterému popsal své potíže údajně způsobené v důsledku výpovědí obviněné, a to z důvodu, že takovýto důkaz je nadbytečný s ohledem na vyhotovený znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého ohledně ztížení společenského uplatnění u poškozeného a následný výslech znalce. Z předmětného posudku je však podle obviněné zjevné, že znalec metodologicky postupoval tak, že vzal tvrzení poškozeného jako pravdivá ve všech ohledech. Soudy svá rozhodnutí založily na premise, že závěry znaleckého posudku jsou správné a jsou založeny na pravdivých výpovědích, přestože obhajoba založila do spisu důkazy (fotografie, SMS) k vyvrácení těchto tvrzení poškozeného (např. že nepije, nekouří apod.).
9. Za nesprávné právní posouzení dovolatelka označila posouzení objektivní stránky trestného činu, pakliže soudy založily svá rozhodnutí na tom, že ta část výpovědi obviněné, kterou shledaly neodpovídající objektivní realitě, měla podstatný význam pro rozhodnutí. Neodůvodnily, proč měla objektivně nepřesná část výpovědi obviněné ohledně toho, zda vystoupila z auta a jak dlouho v něm s poškozeným jela, pro rozhodnutí podstatný význam. Soudy tak porušily povinnost odůvodnit svá rozhodnutí tak, aby byla přezkoumatelná, v důsledku čehož bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces a právo na obhajobu.
10. Podle dovolatelky mělo být při změně právní kvalifikace jejího jednání na přečin podle §345 odst. 2 a §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zvažováno, zda není na místě postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zproštění obžaloby v důsledku aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Postupná změna výpovědi obviněné, která svá tvrzení proti poškozenému zmírnila, měla za důsledek, že ve vztahu k omezování svobody nebyl prokázán skutek a ve vztahu k vydírání došlo k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Měla za to, že celá věc coby důsledek sporu dvou lidí po jejich rozchodu má spíše civilněprávní či přestupkovou povahu.
11. Za vadný obviněná označila také výrok o náhradě za ztížení společenského uplatnění po změně právní kvalifikace na přečiny podle §345 odst. 2 a §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy bez znaku jiné vážné újmy, v tomto případě vazebního stíhání. Odvolací soud poškozenému přiznal za ztížení společenského uplatnění 200 000 Kč. Takový výrok opřel o znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého, ačkoliv opomněl, že v tomto posudku je ztížení společenského uplatnění shledáváno zejména jako důsledek vazebního stíhání poškozeného. Pokud však odvolací soud při posouzení skutku dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněné nebyl způsoben jiný vážný následek – vazba, pak není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem vazby poškozeného.
12 . Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265 l odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje. Pokud by pro takový postup neshledal předpoklady, aby po zrušení rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nebude-li akceptován ani tento postup, navrhla, aby podle §265m ve spojení s §265 tr. ř. zrušil výrok, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a změnil jej tak, že se poškozený se svým nárokem odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
13. V dovolání ze dne 15. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Poláka obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. a namítla, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Dovolatelka měla za to, že nalézací soud se zcela neřídil pokyny uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, zejména když nedopracoval argumentaci stran zavinění ke zvlášť přitěžující okolnosti a ponechal zcela nezměněnou kvalifikovanou skutkovou podstatu, v důsledku čehož musel zakročit odvolací soud. Ani jeden ze soudů nižších stupňů se však nedokázal vyjádřit k tomu, že ta údajná část výpovědi obviněné, týkající se délky jízdy autem a jeho případného opuštění, měla podstatný význam pro rozhodnutí, tedy není zde uveden důvod, proč právě na podkladě této části výpovědi bylo rozhodnuto daným konkrétním způsobem. Chybějící odůvodnění objektivní stránky trestného činu podle dovolatelky zasahuje do práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, neboť takové rozhodnutí je posléze nepřezkoumatelné. Namítla, že soudy, primárně soud nalézací, se neřídily právním názorem dovolacího soudu a porušily její právo na spravedlivý proces a na projednání nezávislým a nestranným soudem.
15. Obviněná vytkla, že v průběhu celého trestního řízení nebyla dodržena totožnost a jednota skutku, když ze strany jak nalézacího, tak odvolacího soudu došlo k opakovanému a razantnímu upravování popisu skutku (srov. str. 4, bod 2. rozsudku nalézacího soudu, str. 8, bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil kvalifikaci trestných činů z kvalifikovaných na základní skutkové podstaty, vyvstala podle obviněné otázka subsidiarity trestní represe.
16. Dovolatelka odmítla existenci kauzálního nexu mezi jejím jednáním a vzetím poškozeného do vazby. Soudy podle jejího názoru nedokázaly jasně a zřetelně stanovit konkrétní vazební důvod, pro nějž byl obviněný vzat do vazby, nelze tudíž tento fakt spojovat pouze a výlučně s jejím údajným křivým obviněním a křivým svědectvím. Konstatovala, že svým jednáním neměla jakoukoliv možnost ovlivnit vzetí poškozeného do vazby, což navíc ani nebylo jejím úmyslem, když obviněná toliko vypovídala o okolnostech, které si z daného dne pamatovala. Vzetí poškozeného do vazby bylo přímým následkem jeho protiprávní činnosti, tedy vydírání, nikoliv trestného činu, o němž obviněná vypovídala v rozporu s realitou. Z uvedených důvodů nemůže být obviněná nucena platit jakoukoliv náhradu škody za ztížení společenského uplatnění či náhradu jiné újmy, neboť uvalení vazby a z ní vzniklé posttraumatické stresové poruchy si poškozený přivodil sám.
17. Dovolatelka zpochybnila i nestrannost a nezaujatost soudce nalézacího soudu JUDr. Ondřeje Lázny, jehož chování i po výtkách učiněných Nejvyšším soudem jednoznačně ukazuje na jeho podjatost a zaujatost vůči obviněné podle §30 tr. ř. Zaujatý postoj se podle obviněné projevil v jí citované části odůvodnění rozhodnutí. Dovolatelka jí označené výroky považovala za urážlivé, přímo hodnotící její morální vlastnosti. Pokud jde o označení obviněné jako psychicky a sociálně nevyzrálé, pak dovolatelce není zjevné, z čeho tak soud dovodil, když lékařská zpráva doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., nebyla soudem provedena a znalecký posudek na obviněnou z oboru psychologie a psychiatrie nebyl ve věci i přes její návrh zpracován. Zpracování takového posudku však bylo podle ní namístě, a to s ohledem na skutečnost, že z lékařské zprávy vyplývá, že je u ní přítomna psychiatrická indikace.
18. Dále obviněná shledala porušení svého práva na spravedlivý proces, obhajobu a soudní ochranu práv v neprovedení jí navrhovaných důkazů, tedy lékařské zprávy doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., a souvisejícího znaleckého posudku na obviněnou, aniž by jejich neprovedení bylo přesvědčivě odůvodněno. Neprovedením znaleckého posudku na obviněnou tak není postaveno na jisto, jakým způsobem jí aktivity daného dne psychicky ovlivnily, a vyvstává pochybnost, zda neabsentovala vědomostní složka subjektivní stránky trestného činu. Není však možné, aby soud o tomto rozhodl bez specialistou provedeného odborného znaleckého posudku.
19. Pro vnitřní nepřezkoumatelnost obviněná rozporovala také znalecký posudek na poškozeného vypracovaný znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým. Namítla, že k určení posttraumatické stresové poruchy, která v daném případě hraje klíčovou roli z hlediska existence a výše náhrady nemajetkové újmy, je nutné komplexnější vyšetření, při kterém bude poškozený zkoumán v souvislosti s vystavením zátěžovým podmínkám, přičemž pouhý osobní pohovor je zcela nedostatečný a navíc stojí na tom, že výpovědi poškozeného jsou správné a pravdivé, ačkoliv obhajoba opakovaně předkládala důkazy prokazující opak. Obviněná nesouhlasila ani s postupem, na základě něhož MUDr. Vlastimil Tichý stanovil a vyčíslil výši náhrady za utrpěnou nemajetkovou újmu poškozeným a vyjádřila taktéž pochyby nad samotnou odborností znalce při vyčíslování náhrady za ztížení společenského uplatnění. Zpochybnila i projevy posttraumatické stresové poruchy v souvislosti s nyní projednávaným trestným činem, když poškozený již byl víckrát trestně stíhán a 7x soudně trestán.
20. Obviněná polemizovala i s příčinnou souvislostí mezi jejím jednáním a nemajetkovou újmou, měla za to, že poškozený nemá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť neměla možnost ovlivnit, zda bude či nebude vzat do vazby. Případný nárok za nezákonné uvěznění by měl podle jejího názoru poškozený uplatňovat v souvislosti se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to vůči státu.
21. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, a sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněná zcela zprošťuje obžaloby; případně aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; případně aby podle §265m tr. ř. ve spojení s §265 tr. ř. zrušil výrok, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a změnil jej tak, že podle §265 tr. ř. se poškozený odkazuje s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 200 000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
22. V dovolání ze dne 20. 7. 2022 podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Kaisera obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. a namítla, že nalézací soud porušil zejména hmotněprávní předpisy, nezjistil skutečný stav věci a nerespektoval konstantní judikaturu, přičemž odvolací soud uvedené chyby napravil pouze částečně a sám svým rozhodnutím porušil zákaz reformace in peius.
23. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním uvedla, že její trestní oznámení bylo pravdivé a všechny uváděné skutečnosti byly správné, ke zproštění obviněného došlo na základě přesvědčení soudu o nedostatečné společenské škodlivosti. Nalézací soud se odmítl obsahem jejího trestního oznámení zabývat, věnoval se toliko jednání popsanému ve výroku odsuzujícího rozhodnutí, přičemž škodlivé následky vyvolané trestním oznámením spojoval v rozporu s realitou (zcela pominul popis událostí kvalifikovaných jako trestný čin vydírání) výlučně s nepřesným popisem části jednání M. Š. z 25. 2. 2018. Odvolací soud toto zásadní pochybení nenapravil, ačkoliv byl na něj upozorněn, když navíc z výroku rozsudku je podle obviněné zřejmé, že nebyla naplněna specifická subjektivní stránka trestného činu křivého obvinění. Za další pochybení soudů označila nerespektování hmotněprávního korektivu uvedeného v popisu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku „uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“, když z jejích výpovědí je zřejmé, že ta část výpovědi, pro kterou byla odsouzena, neměla pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání M. Š. ani pro další rozhodování podstatný význam. Ze skutkových zjištění je zjevné, že M. Š. byl obviněn a obžalován nejen ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody, ale zejména trestného činu vydírání, o kterém beze zbytku vypovídala pravdivě, přičemž toto jednání bylo jediným důvodem jejího trestního oznámení. Za další pochybení považuje neprokázání naplnění subjektivní stránky trestného jednání, a to zejména ve světle opomenutých důkazů v odůvodnění rozhodnutí – zpráv zejména zkušeného soudního znalce doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., z 21. 1. 2022 a 2. 3. 2022 a doc. PhDr. Dr. phil. Laury Janáčkové, CSc., z 24. 1. 2022.
24. Dovolatelka se dále zabývala právním posouzením svých skutků. K jednání kvalifikovanému jako přečin křivého obvinění zopakovala, co bylo důvodem jejího trestního oznámení, tedy jak se k ní zachoval M. Š. Poznamenala, že o tomto jeho chování nevyvstaly žádné pochybnosti, soud měl ale za to, že takové jednání není možno považovat za vydírání. Dále připomněla svou výpověď z hlavního líčení, která měla objasnit motiv jejího jednání a která rovněž nebyla žádným z důkazů vyvrácena, přesto nebyla soudy hodnocena a byla přehlédnuta. V průběhu sepisu trestního oznámení pak odpovídala pravdivě na dotazy policie. Když při své výpovědí zapomněla na přerušení jízdy s M.Š. dne 25. 2. 2018 po XY, rozhodně nejednala ve specifickém úmyslu přivodit mu trestní stíhání. Upozornila, že popis skutku neobsahuje vyjádření tohoto specifického úmyslu.
25. Ve vztahu k jednání kvalifikovanému jako trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku obviněná uvedla, že v její věci nebyl prokazován ani z výroku o vině není zjevný znak, že pachatel uvede úmyslně nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění. O podstatnou okolnost se pro úvahy ohledně zahájení trestního stíhání M. Š. a podání obžaloby nejednalo, toto jednání bylo bagatelní v porovnání s podezřením ze spáchání trestného činu vydírání, ohledně kterého vypovídala pravdu, navíc měla být nesprávná pouze část její výpovědi, zatímco důležitá okolnost, tj. bránění v opuštění jeho vozu, nepochybně nastala. Vytkla, že tento objektivní fakt však není zmíněn v žádném rozhodnutí, přestože na něj v opravných prostředcích výslovně upozorňovala. Konstatovala, že popis skutku ve výroku rozsudku městského soudu, kterým měla naplnit skutkovou podstatu trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, nezmiňuje naplnění podmínky okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí ve věci, čímž došlo k porušení ustanovení hmotného práva, neboť není naplněn znak škodlivosti (§12 odst. 2 tr. zákoníku).
26. Soudy podle jejího názoru neprokazovaly naplnění subjektivní stránky a pouze ji předvídaly, přestože žádala o vypracování znaleckého posudku na svůj psychický stav, jak po její hospitalizaci doporučil doc. MUDr. Ilja Žukov, CSc. Připomněla, že spis obsahuje několik relevantních lékařských zpráv a připomněla závěry v nich uvedené. Poznamenala také, že lékaři ve svých zprávách uvedli, že s ohledem na její posttraumatickou stresovou poruchu je nutné na ni vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Soudy, přestože o jejích zdravotních problémech věděly, však přes žádost obviněné znalecký posudek vypracovat nenechaly. Dovolatelka je proto přesvědčena, že bez objasnění jejího zdravotního stavu nelze rozhodnout o naplnění subjektivní stránky předmětných trestných činů. Zopakovala, že nikdy neměla v úmyslu M. Š. křivě obvinit nebo proti němu křivě vypovídat, jedinou její snahou bylo zachovat si místo v advokátní kanceláři, které cítila ohrožené, když jí M. Š. tvrdil, že se zmocnil citlivých údajů o klientech z této kanceláře.
27. Za podstatnou považovala také otázku, jaké měla v době podání trestního oznámení povědomí o trestní minulosti M. Š. Uvedla, že o ní měla velmi neurčité a zamlžené informace a pouze věděla, že jej čeká nějaký soud. Toto má být potvrzeno i tím, že z obsahu odborného vyjádření Z.P., a znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého se podává, že tento před oběma znalci svou trestní minulost upravil a zamlčel její rozsah. Dovolatelka se s jeho trestním rejstříkem seznámila až při prostudování spisu, které jí bylo jako poškozené umožněno, proto tvrzení nalézacího soudu, že o jeho trestní minulosti věděla a chtěla ji zneužít při podání trestního oznámení, je pouhou spekulací nemající oporu v dokazování. I v tomto bodě pak spatřovala porušení jejího práva na spravedlivý proces.
28. Dovolatelka ve věci dále shledávala extrémní rozpor ve skutkových zjištěních. Zopakovala, že výrok pod bodem 1. rozsudku odporuje skutečnosti, neboť její výpověď o událostech ze dne 25. 2. 2018 nebyla důvodem pro obvinění M. Š. ze spáchání trestného činu vydírání. Výrok soudu popisující nepravdivé tvrzení byl vytržen z obsáhlé výpovědi, která se převážně týkala mnohem závažnějšího jednání, ke kterému nepochybně došlo, přičemž jeho obvinění nebylo založeno na té části výpovědi, která je uvedena v odsuzujícím výroku. Zdůraznila, že bez posouzení celé její výpovědi a zjištění motivu trestního oznámení nelze spravedlivě rozhodnout. Opět uvedla, že M. Š. úmyslně křivě neobvinila, sama jako laik mezi jednotlivými skutkovými podstatami nerozlišuje a pouze popsala, co si pamatovala. Poznamenala, že M. Š. nebyl zproštěn proto, že se dopustila úmyslné křivé výpovědi, ale proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán u méně závažného jednání, a z důvodu, že označený skutek nebyl trestným činem u jednání, které bylo předmětem jejího trestního oznámení. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1463/18, který sice shledal porušení základních práv M. Š. v rozhodování o vazbě, avšak „nepřesvědčil argumentaci obsažené v ústavní stížnosti týkající se toho, že by trestní stíhání v této věci nemělo být vedeno důvodně a že věc nemá trestněprávní charakter“. Neprokázání trestného činu neznamená automaticky naplnění skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění či křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Měla za to, že v jejím případě nebyly naplněny požadavky nezbytné pro její odsouzení za citované trestné činy, jak vyplývají z komentářů k trestnímu zákoníku, které v dovolání citovala.
29 . I v tomto svém podání obviněná zopakovala, že dosavadní řízení trpí vadou neúplného dokazování a přehlédnutí jejích návrhů v průběhu hlavního líčení a veřejného zasedání, ale i výslovně zmíněných v jejím odvolání ze dne 10. 2. 2022. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinů soudy nevyhověly její žádosti o provedení důkazu videonahrávkami a zvukovými záznamy, které jsou součástí přiloženého trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 105/2018 a které jsou podle jejího přesvědčení nezbytné pro řádné posouzení psychického stavu, v jakém se kvůli agresivnímu chování M. Š. v rozhodnou dobu nacházela. Bezvýsledně navrhovala také vypracování znaleckého posudku ohledně lhavosti M. Š. a znalecký posudek o jejím psychickém zdraví, bez něhož nelze splnit požadavek Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí z 25. 8. 2021 o nezbytnosti přesvědčivého prokázání naplnění subjektivní stránky obou přečinů.
30. Dovolatelka brojila také proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Měla za to, že vzhledem k pravdivému popisu jednání poškozeného ze dne 7. 3. 2018 nelze uvažovat, že by nepřesným popisem událostí ze dne 25. 2. 2018 mohla vzniknout M. Š. větší újma než následkem událostí ze 7. 3. 2018. Navíc podle jejího názoru došlo postupem městského soudu k porušení zákazu reformace in peius , když vůči ní rozhodl přísněji, ač Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí toliko v důsledku jejího dovolání. Po připomenutí vývoje v rozhodování o náhradě původně majetkové škody a posléze nemajetkové újmy včetně odůvodnění konstatovala, že soud prvního stupně po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem nepřehlédl přímé provázání nemajetkové újmy s pobytem poškozeného ve vazbě, a proto jej správně s požadavkem na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení. Odvolací soud pak vyhověl odvoláním poškozeného a státní zástupkyně, přičemž se však nevypořádal s faktem, že M. Š. byl rovněž stíhán pro trestný čin vydírání. Uvědomil si sice, že pro obvinění ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody nemohl být vzhledem k ustanovení §68 odst. 2 tr. ř. vzat do vazby, ale přesto i v tomto bodě zrušil rozhodnutí soudu prvého stupně a sám náhradu nemajetkové újmy M. Š. přiznal a uvedl, že poškozený svůj nárok založil na vzniklém posttraumatickém stresovém syndromu, aniž se vypořádal s jeho obviněním ze spáchání trestného činu vydírání. Zdůraznila, že neiniciovala ani neovlivnila vzetí M. Š. do vazby, proto neměla být poškozenému náhrada nemajetkové újmy přiznána. Měla za to, že právní titul náhrady škody nelze po proběhlém dovolacím řízení měnit, nehledě na to, že znalec MUDr. Vlastimil Tichý vycházel z prokazatelně lživých tvrzení poškozeného.
31. Odvolacímu soudu vytkla, že nenapravil veškerá pochybení v činnosti nalézacího soudu a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch, přičemž jeho rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné, když neuvádí, o jaké důkazy opírá svá tvrzení. Nesprávně se vypořádal i s údajným naplněním subjektivní stránky obou přečinů, když uvedl, že „… konala chtěně a záměrně, a to i s ohledem na její inteligenci, v dané době vykonávané zaměstnání v advokátní kanceláři a nepochybně tak získané zkušenosti …“. K tomu poznamenala, že práce recepční žádnou mimořádnou inteligenci nepotřebuje. Měla za to, že odvolací soud se měl zabývat otázkou viny. Tím, že se jí nezabýval, rozhodl, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, čímž naplnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
32. Po rekapitulaci dovolací argumentace obviněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §265k odst. 1. tr. ř. zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněná obžaloby zprošťuje.
33. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné, jež bylo podáno prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana, předně poznamenal, že námitky obviněné považuje za zjevně neopodstatněné. Vyjádřil přesvědčení, že dokazování provedené soudy bylo co do rozsahu bezvadné a úplné, žádný důkaz nezůstal stranou jejich pozornosti a příslušný soud také řádně odůvodnil, proč pro zjevnou nadbytečnost nebylo vyhověno konkrétnímu důkaznímu návrhu. K návrhu na provedení lékařské zprávy I. Ž., a znaleckých posudků k osobě obviněné a osobě poškozeného se dostatečně vyjádřil již nalézací soud v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 1. 2022, sp. zn. 7 T 107/2019, a zdůraznil, že i kdyby poškozený dovolatelku skutečně týral, na projednávanou věc by tato okolnost nemohla mít zásadní vliv, neboť by ve vztahu ke spáchaným činům obviněnou nijak vyvinit nemohla. Návrhu na vypracování znaleckého posudku k problematice věrohodnosti poškozeného soud nevyhověl z důvodu, že za naprosto dostačující považoval posouzení znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, přičemž o pravdivosti poškozeným sdělených informací soud neměl žádné pochybnosti ani poté, co provedl a vyhodnotil zbylé, ve věci zajištěné důkazy. Soud přihlédl také k obecné praxi, podle které lhavost bývá znalecky hodnocena pouze jako povahový rys nepodléhající znaleckému posouzení. Městský soud v Praze se pak v rozsudku ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, k otázce znaleckého zkoumání případného rozrušení obviněné, jež by eventuálně mohlo ovlivnit její psychický stav a kvalitu podaných informací, vyjádřil v tom smyslu, že by bylo zčásti pochopitelné, pokud by dovolatelka podala jednu výpověď, v níž by byly uvedeny ne zcela přesné informace, nelze je však akceptovat v situaci, kdy takové výpovědi, nadto výpovědi lživé a nikoliv jen nepřesné, učinila postupně tři.
34. K samotné subjektivní stránce připomněl, že odvolací soud ji považoval za prokázanou a v daných souvislostech poukázal i na předchozí usnesení dovolacího soudu, v němž vyslovil závěr, že u obviněné byl prokázán přímý úmysl ve vztahu ke lživému obvinění, kdy obviněná chtěně a záměrně orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení opakovaně uváděla nepravdivé informace, a to v nejméně v nepřímém úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného. Konstatoval, že na uvedeném nemůže ničeho změnit ani obviněnou nastíněná motivace činu, tj. snaha o získání pracovního flash disku. Soudy se tak podle státního zástupce problematikou zavinění dovolatelky přesvědčivě a obsáhle zaobíraly. Vzhledem k provedeným důkazům nemůže podle jeho názoru obstát ani argumentace obviněné, že došlo k vymizení znalostní složky subjektivní stránky, když obviněná se dopouštěla nepravdivých tvrzení opakovaně a v rozmezí několika měsíců. Úmyslné zavinění tak měl za prokázané.
35. K neprovedeným návrhům k prokázání nedůvodnosti výše přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění státní zástupce zdůraznil, že posttraumatická porucha byla poškozenému diagnostikována soudním znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, kdy i z jeho výpovědi je zřejmé, že mu bylo známo, že poškozený nemusel ve všech konkrétních tvrzení uvádět pravdu. K důkazu fotodokumentací zmínil, že poškozený odpovídal na otázky znalce ke dni vypracování znaleckého posudku, přičemž fotodokumentace předložená obviněnou se mohla týkat takového chování poškozeného, jehož se již v době zpracování znaleckého posudku dopouštět nemusel. Podstatné je však podle jeho názoru to, že i kdyby se poškozený k některé z otázek znalce vyjádřil nepravdivě (zda kouří, užívá drogy, účastní se hazardních her), taková dílčí otázka, která sama o sobě nebyla předmětem znaleckého zkoumání, není natolik relevantní pro samotné diagnostikování posttraumatické poruchy, aby zpochybnila věrohodnost znaleckého posudku ve vztahu k rozsahu a intenzitě újmy utrpěné poškozeným. K obviněnou zpochybňované věrohodnosti poškozeného podotkl, že znalec lhaní poškozeného neprokázal. Státní zástupce uzavřel, že soudy provedly veškeré relevantní důkazy vztahující se k objektivní i subjektivní stránce stíhaných trestných činů, jakož i k důvodnosti a výši uplatněného nároku na náhradu škody, tudíž zamítnutí návrhů na provedení dalších důkazů bylo postupem důvodným a legitimním.
36. Státní zástupce odmítl také námitku dovolatelky, podle které jejím jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť se podle jejího názoru nejednalo o „okolnosti, které mají podstatný význam pro rozhodnutí“. Zdůraznil, že s poškozeným bylo zahájeno trestní řízení mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, což bylo z hlediska naplnění znaků uvedeného trestného činu zcela zásadní. Nepravdivá výpověď obviněné měla rozhodující vliv na trestní stíhání poškozeného, neboť v případě pravdivého vylíčení proběhlých skutečností by přicházel v úvahu naprosto odlišný postup, než ke kterému bylo přistoupeno. Z rozhodnutí v rámci vazebního řízení jednoznačně vyplývá, že důvodem jeho vzetí do vazby bylo taktéž údajné jednání ze dne 25. 2. 2018, z něhož byl křivě obviněn, přičemž v důsledku nespravedlivého trestního stíhání a navazujícího vzetí do vazby byl poškozený stižen celou řadou příznaků typických pro posttraumatickou stresovou poruchu. Příčinná souvislost mezi jednáním a způsobeným následkem na psychickém zdraví poškozeného tak nepochybně naplněna byla. Skutečnost, že byl poškozený trestně stíhán a vzat do vazby i z důvodu jiné trestné činnosti, je pak v tomto ohledu irelevantní.
37. Za zjevně neopodstatněnou považoval výtku, že bylo na místě přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoliv dovolatelka ve své poslední výpovědi stanovisko ohledně údajného chování poškozeného zmírnila, nemění to nic na předchozích, opakovaně uváděných nepravdivých údajích, které měly za následek trestní stíhání poškozeného, třebaže pak k jeho odsouzení nedošlo, neboť samotné zahájení trestního stíhání a projednávání věci před soudem mělo významný dopad na jeho osobní život. S ohledem na takto závažný zásah do osobní sféry poškozeného je aplikace uvedené zásady naprosto vyloučena. Opakované křivé obvinění a svědectví dovolatelky svědčí o jejím záměru poškodit M. Š. a přivodit mu trestní stíhání, což se jí také podařilo. V jejím jednání pak nelze shledat žádnou okolnost, která by společenskou škodlivost jejího jednání snižovala natolik, aby nebylo na místě uplatňovat trestní represi.
38. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
39. Státní zástupce dále zaslal Nejvyššímu soudu sdělení, v němž uvedl, že se k dalším odůvodněním dovolání obviněné, a to prostřednictvím obhájců JUDr. Karla Poláka a JUDr. Tomáše Kaisera, po seznámení se s obsahem obou podání, jakož i s přihlédnutím k již zaslanému vyjádření k dovolání podanému prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana věcně vyjadřovat nebude.
III. Přípustnost dovolání
40. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
41. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h), i), m) tr. ř. Namítla, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, soudy neprovedly stěžejní navrhované důkazy, závěry odvolacího soudu byly založeny na nesprávných skutkových zjištěních, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení a že odvolací soud napravil pouze částečně chyby nalézacího soudu a sám svým rozhodnutím porušil zákaz reformationis in peius.
42. Předně nutno konstatovat, že s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých alternativách (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. však v dané věci nepřichází v úvahu, a to v žádné jeho variantě, jelikož napadeným rozsudkem nebylo odvolání obviněné zamítnuto, ale odvolací soud sám znovu ve věci rozhodl. Skutečnost, že soud nevyhověl odvolání obviněné v celém rozsahu a nenapravil dovolatelkou shledané vady v napadeném rozhodnutí, nelze postavit na stejnou úroveň jako zamítnutí odvolání.
43. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatelka spojila s výhradami proti nestrannosti a zaujatosti soudce nalézacího soudu JUDr. Ondřeje Lázny. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
44. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněná v řízení předcházejícím tomuto dovolacímu řízení (po zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, a přikázání věci soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl) námitku podjatosti samosoudce rozhodujícího v prvním stupni nevznesla, jak se podává z obsahu trestního spisu. Výhradu týkající se podjatosti samosoudce soudu prvního stupně neučinila ani v odvolání odůvodněném prostřednictvím JUDr. Tomáše Kaisera dne 10. 2. 2022 (č. l. 627–629), Mgr. Petra Mikyska dne 15. 2. 2022 (č. l. 634–636), v doplnění odvolání prostřednictvím JUDr. Pavla Kormana dne 5. 4. 2022 (č. l. 665–666), ale ani ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 13. 4. 2022 (protokol na č. l. 679–688), a to přesto, že si skutečností, které podle jejího názoru zakládají pochybnosti o nestrannosti a nezaujatosti soudce, byla již v předcházejícím řízení vědoma (zaujatost soudce shledávala zejména v domnělém subjektivním hodnocení její osoby a užití podle jejího mínění urážlivých výrazů v odůvodnění jeho rozhodnutí, jakož i v nerespektování pokynů Nejvyššího soudu v jeho zavazujícím rozhodnutí). Tento primární předpoklad nemůže být dovozován ani ze skutečnosti, že obviněná podjatost samosoudce soudu prvního stupně vytýkala v již předcházejícím odvolacím i dovolacím řízení. Nutno proto uzavřít, že formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly splněny.
45. Nad rámec řečeného však lze dodat, že námitky obviněné, jejichž podstatou byl nesouhlas s formulacemi, jež soudce JUDr. Ondřej Lázna užil v odůvodnění rozsudku, by ani věcně nemohly vést k závěru o vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Dovolací soud se ve svém usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, s námitkami obviněné proti podjatosti JUDr. Ondřeje Lázny, od nichž se námitky v tomto dovolacím řízení ve své podstatě nijak zásadně nelišily, již vypořádal a pochybnosti o podjatosti samosoudce nalézacího soudu (i přes jistou nevhodnost jeho poznámek) nenabyl.
46. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
47. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. K výtce dovolatelky, že soudy nižších stupňů nedůvodně zamítly doplnit dokazování o lékařskou zprávu doc. MUDr. Ilji Žukova, CSc., znalecký posudek z oboru psychiatrie o jejím stavu a její schopnosti pamatovat si a reprodukovat přesně události z 25. 2. 2018, znalecký posudek o lhavosti poškozeného, fotodokumentaci prokazující lhaní poškozeného při pohovoru se znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, jakož i o videonahrávky a zvukové záznamy přiloženého spisového materiálu, lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
48. S ohledem na uvedené nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů se z hlediska neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů žádného pochybení nedopustily. Nutno poznamenat, že ne všechny dovolatelkou vyjmenované údajně neprovedené důkazy byly skutečně navrženy či že nebyly vůbec provedeny. Z protokolu o výslechu znalce MUDr. Vlastimila Tichého mimo hlavní líčení ze dne 15. 11. 2021 (č. l. 561–568) se podává, že obhajoba požádala o možnost předložení předmětné fotodokumentace poškozeného znalci k vyjádření, což také bylo učiněno, znalec se k otázkám s fotografiemi spojenými vyjádřil a následně byly fotografie založeny do spisu (č. l. 569–575). Obhajoba obviněné v následně konaném hlavním líčení dne 24. 1. 2022 (viz protokol na č. l. 604–607 a jemu odpovídající zvukový záznam na CD nosiči na č. l. 613) předložila lékařské zprávy z psychiatrické kliniky vypracované doc. PhDr. Dr. phil. Laurou Janáčkovou, CSc. (č. l. 609, 610) a doc. MUDr. Iljou Žukovem, CSc. (č. l. 611, 612), jež byly dány k nahlédnutí také státní zástupkyni a zmocněnkyni poškozeného a byly založeny do spisu. Dále se z protokolu o hlavním líčení podává, že obhajoba navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie na obviněnou, psychologické vyšetření poškozeného na lhavost a učinění kroků ke zjištění, zda byl poškozený v posledních 5 letech prověřován či trestně stíhán. Jiné návrhy obviněná ani obhajoba neučinily. Pokud tak jde o předloženou fotodokumentaci poškozeného a zprávy o psychickém stavu obviněné, pak ve skutečnosti, že tyto nebyly vyhodnoceny ve prospěch dovolatelky tak, jak by si představovala, nelze rovněž spatřovat jakési opomenutí těchto důkazů. Ostatní obhajobou navržené důkazy byly v souladu s výše uvedenými kritérii pro odůvodnění neprovedení návrhu vyloženými judikaturou Ústavního soudu usnesením zamítnuty jako nadbytečné (nalézacím soudem označené za „nepotřebné“). Samosoudce k zamítnutí důkazních návrhů v hlavním líčení a rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 11. uvedl, že z předložených zpráv o psychickém stavu obviněné se nepodává žádná okolnost, která by mohla mít zásadní vliv na posouzení věci a vyvinění obviněné. Okrajově zmínil i obhajobu obviněné v souvislosti s jejím údajným týráním poškozeným a případně poznamenal, že ani taková okolnost by nemohla přispět k vyvinění obviněné a na projednávanou věc by nemohla mít zásadní vliv.
49. Tento soud vyloučil rovněž potřebu dalšího zkoumání poškozeného znalcem z oboru psychologie ohledně jeho lhavosti, připomněl, že poškozený byl již znalcem zkoumán a při následném výslechu znalec zodpověděl celou řadu otázek včetně lhavosti. Za nerelevantní pro rozhodnutí v projednávané věci označil i zjištění informace, zda byl poškozený v posledních 5 letech trestně stíhán či prověřován. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pod body 9. a 10. rovněž vyplývá, že měl za to, že není důvod pro vypracování doplňku posudku znalce MUDr. Vlastimila Tichého, s jehož závěry a postupy se obhajoba neztotožnila, či opatření nového posudku. Znalec podle mínění soudu podrobně vysvětlil konkrétní mechanismus vzniku předloženého znaleckého posudku a na jeho závěrech setrval i po doplňujících otázkách obhajoby.
50. Pokud jde o návrh obhajoby doplnit dokazování nahrávkami z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 T 105/2018, jež učinila ve veřejném zasedání o odvolání konaném dne 13. 4. 2022, tento byl odvolacím soudem zamítnut jako nedůvodný, přičemž, jak vyplývá ze zvukového záznamu (obsaženého na CD nosiči na č. l. 685 a verte ), odvolací soud měl za to, že tyto nahrávky nemohou ničeho na závěru o vině změnit. I Nejvyšší soud považuje doplnění dokazování o předmětné nahrávky za nadbytečné, neboť ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, všechny skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci již byly bez důvodných pochybností prokázány, na čemž by ničeho nemohly změnit ani navrhované nahrávky. Lze uzavřít, že soudy nižších stupňů se žádného nedůvodného neprovedení důkazů či opomenutí důkazů nedopustily a neprovedené návrhy na doplnění dokazování zamítly v souladu s kritérii vymezenými Ústavním soudem v jeho judikatuře.
51. Nejvyšší soud neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně, který některá skutková zjištění soudu prvního stupně, především pokud se jednalo o popis skutku pod bodem 2. výroku o vině, upravil (zejména str. 6, 7, body 14. – 16. rozsudku nalézacího soudu, str. 8, 9, body 10. – 12. rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy (zejména soudem odvolacím) učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněné byla v projednávané věci bez důvodných pochybností prokázána. Nelze než podotknout, že dovolací argumentace obviněné je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněná vznášela od počátku trestního řízení a s nimiž se logicky a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
52. Dovolatelka namítla, že její trestní oznámení bylo pravdivé a všechny jí uváděné skutečnosti byly správné, přičemž ke zproštění poškozeného došlo na základě přesvědčení soudu o nedostatečné společenské škodlivosti. Otázku, zda skutečnosti uváděné obviněnou v trestním oznámení a následně při svých výpovědích před orgány činnými v trestním řízení jako svědkyně byly pravdivé, musely soudy nižších stupňů v souladu s §9 odst. 1 tr. ř. posoudit jako otázku předběžnou samostatně. Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů zcela správně dospěly k závěru, že obviněná vypovídala nepravdivě, pokud při podání vysvětlení dne 8. 3. 2018 (úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 127–131 přiloženého spisu vedeného Obvodním ředitelstvím policie Praha 1 pod sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL), ale i v následující výpovědi jako svědkyně dne 17. 4. 2018 (protokol o výslechu svědka na č. l. 104–126 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL) uvedla, že poškozený ji dne 25. 2. 2018 po přijetí nabídky odvozu domů z vinárny „K.“ (kam spolu šli poté, co si od něj vyzvedla nějaké věci po 18. hodině) místo odvozu přímo domů vozil asi přes dvě hodiny po XY, aniž by jí dovolil vystoupit. V těchto svých výpovědích (příp. vysvětlení) dokonce uvedla, že ji poškozený při zastavení na červenou držel za ruku, aby nemohla z vozidla vystoupit, následně při výpovědi v hlavním líčení dne 13. 7. 2018 (protokol na č. l. 69–96) vypověděla, že poté, co se domluvili, že ji poškozený odveze domů, jezdili různě po XY, kdy poškozený nechtěl, aby někde vystupovala, avšak následně připustila, že je možné, že po cestě někde vystoupila, že neměla ponětí o čase a vůbec netuší, jak dlouho jezdili, že byla rozrušená a že jí poškozený zmáčkl ruku, avšak mohlo se jednat o uklidňující gesto. Závěr o nepravdivosti tvrzení obviněné o tom, že ji poškozený na místo sjednaného odvozu domů vozil bez jejího svolení různě po XY, a to po dobu přibližně 2 hodin, aniž by jí dovolil vystoupit (v případě výpovědi ze dne 17. 4. 2018 již připustila, že ačkoliv si nejprve nepřál, aby vystupovala, je možné, že následně někde vystoupila), podporují zejména záznamy telekomunikačního provozu poškozeného a obviněné (č. l. 230, 232, 233 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL), z nichž je zjevné, že tito se v předmětnou dobu, kdy měl poškozený obviněnou podle jejího tvrzení vozit cca 2 hodiny po XY, nacházeli na zcela odlišných místech v XY. Výpisem z účtu sestry poškozeného, s jejíž platební kartou mohl na její svolení poškozený nakládat (č. l. 89 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL, úřední záznam o provedeném šetření k výběru platební kartou na č. l. 242 přiloženého spisu) a videozáznamem kamery snímající bankomat a z něj učiněných fotografií (č. l. 247, 248 přiloženého spisového materiálu sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL) bylo dále prokázáno, že poškozený si v době, kdy měl obviněnou vozit po XY ve vozidle, vybíral peníze z bankomatu. Zejména na základě záznamu telekomunikačního provozu pak soudy dospěly k závěru, že poškozený obviněnou vezl z vinárny na XY 21 minut a poté z XY domů 17 minut, kteréžto délky odpovídaly obvyklé délce večerní cesty a zdaleka nedosahovaly obviněnou tvrzených dvou hodin a rozhodně se nejednalo o ježdění „různě po XY“ při současném bránění vystoupit v průběhu této doby z vozidla. Soud proto neuvěřil obviněné, že ji poškozený po dobu dvou hodin omezoval na osobní svobodě tím, že ji vozil po XY a nedovolil jí vystoupit. V další své argumentaci dovolatelka již připustila, že některé skutečnosti uvedla nepřesně, to však vysvětlovala svým psychickým rozpoložením v důsledku jednání poškozeného a strachem ze ztráty zaměstnání při nevydání pracovního flash disku poškozeným.
53. O možné opodstatněnosti argumentace obviněné, že nebylo prokázáno, že nepravdivé skutečnosti nevypověděla v důsledku svého nepříznivého psychického stavu způsobeného agresivním jednáním poškozeného a strachem ze ztráty zaměstnání, by mohlo být uvažováno v případě, vypovídala-li by z důvodu rozrušení toliko jednou. Rozhodně však takové argumentaci a trvání na nutnosti znaleckého zkoumání psychického stavu obviněné v době jejích výslechů nelze přisvědčit za situace, kdy orgánům činným v trestním řízení vypovídala nepravdivě ve dnech 8. 3. 2018, 17. 4. 2018 a dokonce i dne 13. 7. 2018, i když naposledy již na dotazy soudu připouštěla mírnější varianty (např. že bylo možné, že někde po cestě vystoupila a že bylo možné, že se nejednalo o dvě hodiny strávené ve vozidle s poškozeným). Obviněná vypovídala opakovaně a s rozestupy několika měsíců, tudíž nelze reálně uvažovat o tom, že by opakovaně byla tak rozrušena, že by si i s odstupem času vybavovala celou událost tak nepřesně, obzvlášť za situace, kdy se nejednalo toliko o detaily, ale o skutečně podstatné okolnosti celé události. Obviněná hovořila kupř. o nuceném setrvání v automobilu poškozeného po dobu dvou hodin bez dovolení vystoupit z vozidla, když bylo naopak prokázáno, že poškozený obviněnou vezl 21 minut a následně 17 minut, tedy žádného ani zdaleka přibližně dvouhodinového omezování osobní svobody obviněné se nedopustil. Navíc skutečnosti, na které poukazují lékaři ve zprávách, které nechala obviněná založit do spisu, nevzbuzují pochybnosti o psychickém stavu obviněné, který by měl mít dopad na to, jakým způsobem si obviněná byla schopna zapamatovat a reprodukovat událost ze dne 25. 2. 2018, když, jak uvedl nalézací soud, skutečnost, zda byla týranou osobou a zda měla s tím spojené psychické problémy, jako např. syndrom týrané osoby či posttraumatickou stresovou poruchu, nemohou mít na projednávaný čin žádný dopad, rozhodně by tyto skutečnosti nemohly obviněnou vyvinit z úmyslného uvedení nepravdivých skutečností orgánům činným v trestním řízení o tak podstatných okolnostech.
54. Extrémní rozpor obviněná spatřovala i v tvrzení uvedeném ve výroku pod bodem 1. rozsudku, v němž je uvedeno, že její výpověď o událostech ze dne 25. 2. 2018 byla důvodem pro obvinění M. Š. mj. také pro trestný čin vydírání, a podle dovolatelky byl výrok rozsudku popisující nepravdivá tvrzení vytržen z kontextu obsáhlé výpovědi, která se týkala mnohem závažnějšího jednání, k němuž nepochybně došlo. Ani v této otázce však nelze dovolatelce přisvědčit. Ze skutkové věty pod bodem 1. se podává, že na základě podaného vysvětlení obviněné bylo zahájeno trestní stíhání poškozeného M. Š. pro trestné činy omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Uvedený závěr je zcela v souladu s odůvodněním protokolu o zahájení trestního stíhání M. Š. ze dne 22. 3. 2018 (č. l. 1–4 přiloženého spisu vedeného Obvodním ředitelstvím policie Praha 1 pod sp. zn. KRPA-90194/TČ-2018-001171-7-VL). Ve skutkové větě je pak rovněž vyjádřeno, že za nepravdivá tvrzení obviněné, která vedla k výše uvedenému zahájení trestního stíhání, jsou označená ta tvrzení, která se týkají jízdy s poškozeným po Praze po dobu dvou hodin při bránění obviněné vystoupit z vozidla, tedy tvrzení vztahující se k trestnému činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž ta část podaného vysvětlení, která se týkala trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, není ve skutkové větě dále zmiňována. Ze skutkové věty, třebaže si lze představit i její výstižnější formulaci, tedy nevyplývá, že by snad bylo obviněné kladeno za vinu nepravdivé vylíčení událostí vztahujících se k trestnému činu vydírání či účelové způsobení trestního stíhání také za tento trestný čin. Žádný extrémní či zjevný rozpor tak nelze shledat ani ve výše uvedeném zjištění popsaném ve skutkové větě pod bodem 1. výroku o vině.
55. Nejvyšší soud proto konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo , na niž dovolatelka ve svém podání rovněž poukázala. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněnou (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
56. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
57. Obviněná byla rozsudkem odvolacího soudu uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §246 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Z právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu pod bodem 2. se v těchto souvislostech podává, že obviněná naplnila zákonné znaky označeného přečinu tím, že jako svědek před policejním orgánem, který konal přípravné řízení podle trestního řádu, a před soudem uvedla nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí.
58. Dovolatelka ve vztahu k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu) namítla, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplynulo, že okolnosti, které měla uvést nepravdivě, byly okolnostmi s podstatným významem pro rozhodnutí, jak vyžaduje skutková podstata označeného přečinu.
59. Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, připomněl, že křivá výpověď se musí týkat okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3245–3246). Nejvyšší soud rovněž zdůraznil, že v tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní větě výroku o vině (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 23/2018 Sb. rozh. tr.). Právě v absenci explicitního vyjádření, v čem spočívalo nepravdivé tvrzení obviněné jako svědkyně, spatřoval Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí v předcházejícím dovolacím řízení pochybení ve zjištěních soudů nižších stupňů.
60. Ze skutkové věty výroku o vině v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem 2. se podává (zkráceně), že obviněná po řádném poučení jako svědek dne 17. 4. 2018 před policejním orgánem do protokolu o výslechu svědka, k události ze dne 25. 2. 2018 vypovídala o shora uvedeném ději (viz výrok 1.) obdobně, kdy uvedla k situaci po opuštění vinárny, že po nastoupení do vozidla se M. Š. začal chovat jak smyslů zbavený, začal na ni křičet, chtěl, aby její bratr stáhl trestní oznámení na jeho osobu, kdy ji vozil asi dvě hodiny po XY, vzal jí telefon, když volal její bratr, přičemž tento slyšel, že ona ve vozidle pláče, aby na dotaz policejního orgánu uvedla, že během jízdy nedošlo k žádné přestávce, během které by z vozidla vystoupila, a když zastavili na červenou, tak ji M. Š. chytil za ruku, aby nemohla vystoupit. Posléze dne 13. 7. 2018 v průběhu hlavního líčení konaného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 105/2018 v trestní věci obžalovaného M. Š., který byl obžalován mimo jiné pro přečin omezování osobní svobody §171 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit dne 25. 2. 2018 na nyní obviněné shora uvedeným způsobem, po řádném poučení jako svědek k události ze dne 25. 2. 2018 po opuštění vinárny uvedla, že poté, co se domluvili, že ji odveze domů, jezdili různě po XY, kdy nejdříve nechtěl, aby někde vystupovala, avšak uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale na dotaz předsedkyně senátu uvedla, že neměla ponětí o čase a vůbec netuší, jak dlouho jezdili, a byla tak rozrušená, že místa, kudy jezdili, nevnímala. Následně uvedla, že je možné, že někde vystoupila, ale vzápětí uvedla, že si to nepamatuje a že na daném místě v oblasti XY žádné známé nemá. Na dotaz, zda tam měla schůzku či mejdan, neodpověděla, ačkoliv se v místě setkala s osobou blíže neztotožněného M., a dále vyhýbavě odpovídala na dotaz, zda mohla vystoupit. Na jednu stranu řekla, že M. Š. jí ruku zmáčknul silně, a na druhou stranu připustila, že se mohlo jednat o uklidňující gesto, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 105/2018 ze dne 23. 7. 2018 vyplývá, že M. Š. byl podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek vztahující se k jednání ze dne 25. 2. 2018, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán. Soud vzal za prokázané, že v rozhodný den obžalovaný poté, co spolu s L. T. strávili necelé dvě hodiny ve vinárně, odvezl L. T. po deváté hodině večerní na XY, kde tato vystoupila, následně obžalovaný z místa odjel na XY za svým kamarádem, koupil si jídlo, vybral peníze z bankomatu, a následně se vydal zpět na XY vyzvednout L. T., kdy na ni asi hodinu čekal do cca 23:25 hod., a následně ji dovezl v době kolem 23:48 hod. do jejího bydliště, tedy bylo prokázáno, že M. Š. L. T. v žádném případě nevozil cca 2 hodiny různě po XY a ani ji nebránil vystoupit z vozidla.
61. Z výše rekapitulovaných skutkových zjištění se podává, že odvolací soud, napravuje vady shledané v rozhodnutí prvostupňového soudu i po zrušení rozhodnutí obou soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem, v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, po zopakování relevantních důkazů skutkovou větu výroku o vině pod bodem 2. doplnil tak, aby obsahovala veškeré zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznána vinnou. Uvedl konkrétní tvrzení obviněné učiněné v postavení svědkyně před policejním orgánem v přípravném řízení dne 17. 4. 2018 i její tvrzení v postavení svědkyně v hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2018 a specifikoval, jaká zjištění byla oproti tvrzení obviněné ve věci prokázána, z čehož vyplynulo, která konkrétní tvrzení obviněné učiněná toho kterého dne v postavení svědkyně byla shledána nepravdivými. S ohledem na skutečnost, že poškozený byl v dané věci stíhán pro přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit na obviněné L. T., jak je rovněž ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2. rozsudku odvolacího soudu specifikováno, je zcela nepochybné, že výše konkretizované okolnosti, o nichž ve vztahu k tomuto trestnému činu obviněná nepravdivě vypovídala, byly okolnostmi s podstatným, ba dokonce zásadním významem. Nepravdivě totiž popisovaly právě ty skutečnosti, které odpovídaly zákonným znakům přečinu omezování osobní svobody (poškozený měl obviněné bránit v užívání její osobní svobody tím, že ji dvě hodiny vozil v automobilu, aniž by jí dovolil vystoupit, respektive jí vystoupení z vozidla znemožnil), byť v hlavním líčení konaném dne 13. 7. 2018 již zmírňovala svou výpověď a částečně vyhýbavými odpověďmi připustila i jiné možnosti průběhu děje, než jak o něm původně vypovídala. Přesto však její výpověď stále spočívala v tom, že ji měl poškozený omezit na osobní svobodě a bez jejího souhlasu ji měl vozit různě po XY bez dovolení vystoupit, ač jí to následně možná jednou dovolil.
62. Argumentaci dovolatelky, že vypovídala o mnohem širší záležitosti a že v případě nepravdivě uvedených okolností se jednalo o toliko nevýznamné skutečnosti, které v kontextu celé výpovědi nehrály výraznou roli, je třeba odmítnut jako irelevantní. Jak již bylo uvedeno, právě označená nepravdivá tvrzení obviněné měla zásadní vliv na posouzení jednání M. Š. jako trestného činu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a vedení trestního stíhání pro tento skutek. To, zda o dalších okolnostech, které se měly týkat trestného činu vydírání, vypovídala pravdivě, zde není podstatné, neboť poškozený byl trestně stíhán za oba trestné činy. Lze rovněž podotknout, že poškozený nebyl za projednávaný skutek, z něhož jej obviněná křivě obvinila a ve vztahu k němuž nepravdivě vypovídala, zproštěn z důvodu aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jak v dovolání uvedla obviněná, nýbrž z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. V případě, neměl-li by soud k dispozici takové důkazy, jaké měl (zejména záznamy telekomunikačního provozu, kamerový záznam z bankomatu), a uvěřil by výpovědi obviněné, došlo by k nespravedlivému odsouzení poškozeného za trestný čin, jehož se nedopustil.
63. Ve vztahu k oběma uvedeným skutkům a přečinům je pak třeba za účelovou označit argumentaci obviněné, kterou navíc uplatnila až v řízení po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení, že s ohledem na její psychický stav, především v šokové reakci na agresivní jednání poškozeného a strachu ze ztráty zaměstnání, nemusela být naplněna vědomostní složka subjektivní stránky. V postupu soudů nižších stupňů nelze shledat žádného pochybení, pokud shledaly, že s ohledem na obsah lékařských psychiatrických zpráv, jakož i s ohledem na okolnosti projednávaného činu, zejména opakované výpovědi obviněné činěné s dostatečnými časovými rozestupy a po řádném poučení obviněné o následcích křivé výpovědi a křivého obvinění, nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, zda obviněná nevypovídala nepravdivě v důsledku nějakého silného rozrušení. Jak výstižně uvedly soudy nižších stupňů, skutečnost, zda poškozený obviněnou v minulosti týral a zda měla z takového jednání psychické problémy, nemůže mít vliv na jednání obviněné, která opakovaně i přes řádné poučení uváděla orgánům činným v trestním řízení nepravdivé skutečnosti, a vyvinit ji z jejího jednání. Jak přiléhavě poznamenal v této souvislosti odvolací soud, bylo by pochopitelné, kdyby obviněná podala jednu výpověď, v níž by byly uvedeny ne zcela přesné informace, ale nelze akceptovat, že takové výpovědi učinila tři (bod 12. jeho rozsudku). Přitom ani policejní orgán při výslechu obviněné evidentně neshledal ničeho, co by napovídalo tomu, že byla v nějakém silném rozrušení mysli s ohledem na předchozí jednání poškozeného, které by mohlo ovlivnit její schopnost zapamatovat si a reprodukovat prožité události.
64. Nelze nezaznamenat, že část dovolání sestává z obsahově shodných námitek, které obviněná již dříve uplatnila v předchozím dovolacím řízení a s nimiž se již tehdy Nejvyšší soud neztotožnil. Jedná se zejména o výhrady vůči prokázání subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění u přečinů křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a specifického úmyslu u přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, tj. úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, pod body 56. a 57. vyložil, proč považuje závěry soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky těchto skutkových podstat za akceptovatelné, včetně specifického úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání, když obviněná uváděla orgánům činným v trestním řízení přes řádné poučení nepravdivé informace opakovaně, tedy nepochybně chtěně a záměrně, přičemž v dané době vykonávala zaměstnání sekretářky advokátní kanceláře a s ohledem na zkušenosti tam získané a s ohledem na její inteligenci (tj. inteligenci předpokládanou jako dostatečnou na tuto pozici, nikoliv však předpokládanou jako nějakou mimořádnou, jak namítala dovolatelka) musela být nejméně srozuměna s tím, že takto závažné skutečnosti sdělované policejnímu orgánu povedou k trestnímu stíhání poškozeného, na čemž nemohla ničeho změnit ani obviněnou tvrzená motivace činu, tj. snaha získání pracovního flash disku, neboť není zřejmé, jak by křivé obvinění a způsobení trestního stíhání poškozeného i pro něco, čeho se nedopustil, měly obviněné pomoci v dosažení navrácení pracovního flash disku. V dané souvislosti si jistě nelze nepovšimnout formálního pochybení v popisu skutku pod bodem 1., v němž absentovalo explicitní vyjádření úmyslu přivodit trestní stíhání poškozeného, což ani odvolací soud v nyní napadeném rozhodnutí nenapravil, nicméně předmětné pochybení nedosahuje míry, která by mohla jakkoliv zasáhnout do práva obviněné na spravedlivý proces, když ze skutkových zjištění i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů bylo naplnění specifického úmyslu, jak již bylo vysvětleno, zjevné a jednoznačné. S ohledem na skutečnost, že soudy nižších stupňů neučinily po zrušení jejich rozhodnutí Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení ve vztahu k závěrům o naplnění subjektivní stránky obou přečinů, jde-li o skutkové podstaty uvedené v §345 odst. 2 tr. zákoníku a §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, žádných změn, lze v podrobnostech odkázat na způsob, jakým se s totožnou námitkou dovolatelky vypořádal Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí, aniž by bylo nutno se jí opakovaně podrobně zabývat.
65. Na základě všech zjištěných skutečností nutno uzavřít, že odvolací soud jednání obviněné pod bodem 2 výroku o vině správně posoudil jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když o naplnění všech znaků objektivní stránky, zejména znaku „okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí“, jakož ani o naplnění jeho subjektivní stránky není žádných pochybností. Stejně tak byly jednáním obviněné pod bodem 1. výroku o vině naplněny zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní.
66. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud zmírnil právní kvalifikaci jednání obviněné a neshledal naplněné kvalifikované skutkové podstaty přečinů křivého obvinění podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je nevěcná polemika dovolatelky týkající se jejího povědomí o trestní minulosti poškozeného. Toto povědomí bylo součástí úvah soudů nižších stupňů v jejich zrušených rozhodnutích ve vztahu k závěru o naplnění znaku jiné těžké újmy, když mimo jiné i z povědomí o trestní minulosti poškozeného soudy dovozovaly, že obviněná musela být minimálně smířena s tím, že svým jednáním přivodí i vazbu poškozeného a přivodí mu tak jinou těžkou újmu, přičemž tyto úvahy odvolací soud v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí nepřevzal a způsobení jiné těžké újmy zaviněním obviněné neshledal. Ze stejného důvodu jsou liché i námitky zaměřené proti vadám, jež učinil nalézací soud a které svým rozhodnutím již napravil soud odvolací [např. námitky proti právní kvalifikaci jednání podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a §346 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku či že se soud prvního stupně dostatečně neřídil pokyny Nejvyššího soudu uloženými v usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021].
67. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiným uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá velmi obecné tvrzení obviněné o nedodržení totožnosti a jednoty skutku, které založila na tom, že soudy opakovaně a razantně upravovaly popis skutku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že povinnost zachovat totožnost skutku vyplývá z norem trestního práva procesního (viz zejména ustanovení §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. ř.). Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se totiž samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. ř., v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. ř.) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. ř.).
68. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud ohledně zachování totožnosti skutku v dané věci zdůrazňuje následující. Při porovnání popisu skutku uvedeného v obžalobě a ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je naprosto zřetelné, že skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, jsou totožná s těmi, která jsou popsána v žalobním návrhu, byť v žalobním návrhu byl skutek pod bodem 2. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu rozdělen do dvou skutků, označených jako body 2. a 3. Nelze pochybovat o tom, že jde o tytéž skutky, neboť je zřejmá shoda podstatných skutkových okolností, které mají význam pro hmotněprávní posouzení žalovaného skutku a určení jeho právní kvalifikace, zejména shoda konkrétních dat, časů a míst obviněnou podaných výpovědí, v nichž uvedla nepravdivé skutečnosti, i vyslýchajících orgánů, jakož i odkaz na tvrzení obviněné, která se měla vztahovat k trestnému činu omezování osobní svobody, o němž obviněná vypovídala. Drobné formulační změny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu oproti žalobnímu návrhu se nijak nedotkly totožnosti skutku, právní kvalifikace byla ovlivněna ve prospěch obviněné vypuštěním skutečností, jež měly mít podle státního zástupce vliv na naplnění znaku způsobení jiné těžké újmy poškozenému. Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti o tom, že skutky, pro něž bylo v posuzované trestní věci proti obviněné zahájeno trestní stíhání a pro něž byla na ni posléze podána obžaloba, jsou totožné se skutky, kterými byla uznána vinnou napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
69. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněné, podle níž byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. V dané souvislosti lze připomenout, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
70. Jak již bylo výše naznačeno, jednání obviněné formální znaky přečinů křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku naplnilo a nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti obviněné a trestněprávních důsledků s ní spojených. Výhradou této povahy se zabýval již nalézací soud pod bodem 19. odůvodnění svého rozsudku a jeho závěry jsou i přes následné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla zmírněna právní kvalifikace jednání obviněné, přiléhavé. Nalézací soud tam poukázal na zájem společnosti na ochraně každé osoby před lživými útoky na její práva, svobodu a čest a také zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Neopomněl, že v případě obviněné se nejednalo o nějaké zkratovité ojedinělé jednání, ale o jednání zcela promyšlené, když nepravdivě vypovídala rovnou třikrát. Uzavřel, že je zcela nepřijatelné lhát, a to zejména před úředními orgány, někoho křivě obvinit a přivodit mu věznění. Nejvyšší soud se s uvedenými úvahami nalézacího soudu ve vztahu k jednání obviněné principiálně ztotožňuje. Obviněná od počátku svým jednáním směřovala ke způsobení trestního stíhání poškozeného mimo jiné pro skutek, jehož se prokazatelně nedopustil, čehož si byla vědoma, čímž významně překročila meze běžných, byť ne přátelských, porozchodových vztahů. Dovolatelce rozhodně nelze přisvědčit v tom, že by snad jen vlivem její výpovědi před soudem, kde svá tvrzení ohledně trestného jednání poškozeného zmírnila, došlo k tomu, že byl poškozený zproštěn viny a nebyl mu uložen trest. Poškozený byl zproštěn viny za trestný čin omezování osobní svobody proto, že byla provedeným dokazováním výpověď obviněné vyvrácena. V jejím zmírnění popisu jednání M. Š. před soudem pak lze spíše spatřovat důsledek vyznění obstaraných důkazů, které její výpověď vyvracely. Byla to však právě obviněná, která poškozeného křivě obvinila a nepravdivě vypovídala ve věci tak, aby bylo poškozenému způsobeno trestní stíhání. Nebýt relevantních důkazů, které vyvrátily nepravdivou výpověď obviněné, mohlo snadno dojít k nezákonnému odsouzení poškozeného pro trestný čin, jehož se nedopustil, a tak i významného zásahu do jeho práv a svobod. S ohledem na uvedené nepřichází aplikace subsidiarity trestní represe v případě obviněné v úvahu.
71. Dovolatelka se dále zevrubně vyhrazovala proti výroku o povinnosti uhradit poškozenému na náhradu za ztížení společenského uplatnění částku ve výši 200 000 Kč. Zdůraznila, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi činem, jímž byla uznána vinnou, uvalenou vazbou a následkem v podobě ztíženého společenského uplatnění. Měla rovněž za to, že odvolací soud nemohl rozhodnout o její povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění poškozenému, aniž by porušil zásadu zákazu reformationis in peius .
72. K výtkám obviněné lze předně ve stručnosti poznamenat, že odvolací soud se v nyní napadeném rozhodnutí zabýval tím, o jaký z možných nároků na nemajetkovou újmu se v případě poškozeného konkrétně jednalo, a to právě v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021 (viz bod 65. jeho odůvodnění). Odvolací soud svým výrokem o povinnosti obviněné k náhradě za ztížení společenského uplatnění rozhodoval o stejném nároku poškozeného, který řádně a včas uplatnil již v předcházejícím řízení, a po upřesnění nároku poškozeným, které bylo součástí odůvodnění jeho odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně (č. l. 624, 625), specifikoval, který z možných samostatných nároků na nemajetkovou újmu konkrétně poškozenému přiznal. Ačkoliv odvolací soud dospěl na základě znaleckého posudku k vyčíslení nemajetkové újmy k závěru, že by poškozenému měla být přiznána částka vyšší, uložil obviněné povinnost k úhradě toliko částky 200 000 Kč, a to při respektování zásady zákazu reformationis in peius , neboť v této výši přiznal soud poškozenému nárok na náhradu nemajetkové újmy ve svém předcházejícím rozhodnutí zrušeném z podnětu dovolání obviněné Nejvyšším soudem v dovolacím řízení. Nejvyšší soud má s ohledem na uvedené za to, že povinnost obviněné k náhradě nemajetkové újmy, konkrétně k náhradě za ztížení společenského uplatnění, poškozenému v nyní dovoláním napadeném rozsudku nezhoršuje postavení obviněné, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius. Přesto Nejvyšší soud neshledal výrok o povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění poškozenému přesvědčivým.
73. V návaznosti na námitky dovolatelky je vhodné konstatovat znění §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
74. Jak upozornil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 8 Tdo 774/2021, při ublížení na zdraví podle §2958 o. z. v souvislosti s tím, že se u poškozeného v důsledku jednání pachatele vyvinula posttraumatická stresová porucha, může poškozenému vzniknout nárok na odčinění vytrpěné bolesti nebo nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Uplatnění prvně uvedeného nároku přichází v úvahu tehdy, pokud se psychické onemocnění projevilo jen v časově omezeném období, tj. pokud její projevy postupně odezněly, uplatnění druhého nároku tehdy, pokud se následky této poruchy projevily v podobě ustáleného (změněného) zdravotního stavu.
75. Z upřesnění nároku poškozeným v odůvodnění jeho odvolání ze dne 9. 2. 2022 (č. l. 624, 625) je zjevné, že tento se domáhal právě výše uvedeného druhého nároku, tedy nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Odvolací soud tento nárok poškozenému částečně přiznal, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na znalecký posudek vyčíslující ztížení společenského uplatnění, vypracovaný znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým. Konstatoval, že shledal nárok poškozeného na náhradu ztíženého společenského uplatnění oprávněným, neboť ze zjištěných skutečností je patrné, že poškozený svůj nárok založil na vzniklém posttraumatickém stresovém syndromu, který se u něj projevil jako reakce na trestní stíhání vzniklé jednáním obviněné (viz bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
76. Takové odůvodnění výroku o povinnosti k náhradě za ztížení společenského uplatnění však nemůže obstát. Z odůvodnění rozhodnutí je sice zjevné, že poškozený svůj nárok založil na tvrzeném posttraumatickém stresovém syndromu, který se projevil v reakci na trestní stíhání, odvolací soud však blíže neodůvodnil, na základě jakých zjištění dospěl k závěru o oprávněnosti předmětného nároku; pouhý odkaz na znalecký posudek vyčíslující ztížení společenského uplatnění nemůže v nyní projednávané věci postačit.
77. Dovolací soud nemíní zpochybňovat, že posttraumatický stresový syndrom může vzniknout i v návaznosti na samotné trestní stíhání, které bylo zahájeno na základě křivého obvinění a v němž bylo pokračováno i s ohledem na nepravdivé výpovědi podávané obviněnou, tedy nikoliv pouze v důsledku vazby, na jejíž uvalení neměla obviněná vliv, a že je tedy možná existence příčinné souvislosti mezi nyní projednávaným jednáním obviněné a vzniklým ztížením společenského uplatnění. V nyní projednávané věci však nebylo postaveno na jisto, zda poškozenému skutečně byl v návaznosti na neoprávněné trestní stíhání způsoben posttraumatický stresový syndrom, jehož následky se projevily v podobě ustáleného (změněného) zdravotního stavu. Pokud jde o znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého, tento se k vzniklé posttraumatické poruše vyjádřil toliko ve stručnosti a uvedl, že tato vznikla jako následek nespravedlivého obvinění ze strany obviněné a následného trestního řízení a vazby v rámci tohoto trestního řízení (viz posudek na č. l. 376). Znalec ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2020 (protokol na č. l. 409–410) a ve výpovědi mimo hlavní líčení dne 15. 11. 2021 (protokol na č. l. 561–568) uvedl, že k závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného dospěl na základě zprávy psychologa, která byla založena ve spise, a na základě vlastního vyšetření poškozeného. Blíže se pak věnoval samotnému vyčíslení náhrady nemajetkové újmy. Ze zprávy psychologa Z. P., ze dne 11. 2. 2019 se podává, že poškozený vyhledal dne 3. 9. 2018 psychologa, neboť se do té doby stále nevyrovnal s protiprávním umístněním do vazby, dále že rozhovorem a testovými metodami bylo zjištěno, že poškozený trpí posttraumatickým syndromem z vazby a přetrvává u něj deprese, úzkost, poruchy spánku, pesimismus, lítostivost, pochyby o sobě samém a nejistota před lidmi, přičemž ke dni vypracování zprávy po pravidelném setkání s poškozeným na psychoterapii bylo konstatováno, že se obviněný stále těžko vyrovnává se skutečností, že byl ve vazbě jen na základě křivého obvinění bývalé přítelkyně (tj. obviněné), kdy poslední testové vyšetření ze dne 8. 2. 2019 ukázalo, že nedošlo ke snížení míry deprese, ale naopak k mírnému zhoršení (č. l. 311).
78. Soudy se však nemohly spokojit toliko se závěry znalců, aniž by je hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy volně podle svého vnitřního přesvědčení. Znalecký důkaz je pouze jedním z podkladů pro vytvoření přesvědčení o otázce vzniku nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění, a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud toliko konstatoval oprávněnost nároku poškozeného s odkazem na znalecký posudek a s odkazem na specifikaci nároku poškozeným, aniž blíže rozvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozeného v důsledku neoprávněného trestního stíhání vyvolaného obviněnou s následky v podobě ustáleného změněného zdravotního stavu. V dané souvislosti se měl soud odvolací zaměřit především také na informace získané od poškozeného. Ve výpovědi v hlavním líčení konaném dne 20. 11. 2019 poškozený v souvislosti se svým psychickým stavem uvedl, že byl ve vazbě 3,5 měsíce, kdy na tom byl psychicky hodně špatně, protože kdyby tento tah obviněné dopadl, tak s těmi podmínkami by tam skončil na docela dlouhou dobu, psychický tlak byl obrovský, ještě na to konto, že nic neudělal a přemění se mu ty podmínky (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 320–321). Poškozený se tedy jak ve své výpovědi v hlavním líčení, ale také při vyhledání psychologické pomoci u Z. P., zaměřil zejména na své pocity, které prožíval ve vazbě. K tomu, jak se cítil a co prožíval po propuštění z vazby, se však dostatečně přesvědčivě nevyjádřil ani v hlavním líčení, případně ani ve svých podáních (např. v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž upřesnil svůj nárok). Vyjádření poškozeného je ale v dané souvislosti nezbytné pro posouzení, jakým způsobem a v jaké míře jej v následném životě ovlivnilo trestní stíhání způsobené trestněprávním jednáním obviněné, tedy v jakém rozměru ovlivnilo jeho psychický stav a jeho společenské uplatnění a zda se jedná o ustálenou změnu zdravotního (psychického) stavu (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 842/2020).
79. Nelze než uzavřít, že odvolací soud nemohl učinit spolehlivý závěr o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění, aniž by hodnotil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a zaměřil se na případné doplnění výslechu poškozeného k jeho psychickému stavu po propuštění z vazby, aby mohl zhodnotit, jestli se u něj skutečně ustálily následky posttraumatického stresového syndromu, které mu ztěžují jeho společenské uplatnění. V důsledku toho nemohl napadený rozsudek ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozenému M. Š. obstát. Protože s ohledem na stávající důkazní situaci nebylo možno rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve smyslu §2958 o. z., dovolací soud shledal nezbytným napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, a to pouze ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu za ztížení společenského uplatnění, a odkázat poškozeného s celým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.
80. Dovolatelka ve svém podání učiněném prostřednictvím JUDr. Tomáše Kaisera odkázala též na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze uplatnit, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinnou. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněná však ve svých podáních neuvedla jedinou výhradu, kterou by bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, ani se jinak nevyhradila proti výroku o trestu. Jak již bylo konstatováno, obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud výrok o trestu napadeného rozsudku nepřezkoumával.
81. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné z vyložených důvodů podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 69/2022, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, jímž byla obviněné L. T. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. jako náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 200 000 Kč, a ve výroku, jímž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §265 tr. ř. poškozeného M. Š. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek odvolacího soudu beze změny, poněvadž námitky obviněné směřující proti výroku o vině nebyly opodstatněné. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu