ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.38.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 38/2023-808
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného P. G., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, Slovenská republika, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 3/2022, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 34 T 3/2022, ve výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 34 T 3/2022, byl obviněný P. G. (dále též jen „obviněný“) shledán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (bod I.) a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (bod II.), za což byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to motorového vozidla blíže specifikovaného ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, na náhradě škody částku 1 244 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z dlužné částky ročně ode dne právní moci rozsudku do zaplacení.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni. Obviněný je zaměřil proti výroku o vině pod bodem I. a výroku o trestu, státní zástupkyně odvoláním podaným v neprospěch obviněného brojila proti výroku o vině pod bodem I., jakož i všem na něj navazujícím výrokům. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, podle §256 tr. ř. obě odvolání zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše označených přečinů dopustil tím, že
I. dne 20. září 2021 v době kolem 17:40 hodin před prodejnou potravin čp. XY v obci XY, okres XY, po předchozí rozepři se svojí přítelkyní L. L. nasedl do svého vozidla XY, registrační značky XY, mpz XY, kterým odjel k cca 120 metrů vzdálené elektrické rozvodně, kde po zjištění, že k prodejně potravin přijíždí svým vozidlem XY, registrační značky XY, označeným jako taxi, K. K., který po zastavení vozidla před chodníkem z vozidla vystoupil a vyšel na přilehlý chodník před prodejnu potravin, aby L. L. pomohl s jejími věcmi, obviněný svoje vozidlo XY otočil a rozjel se zpět k prodejně potravin, kde cíleně stočil řízení vozidla vpravo ze silnice a pokračoval v jízdě přes záliv autobusové zastávky na chodník, kde se ve směru jeho jízdy nacházeli L. L. a K. K., čehož si byl obviněný vědom, přičemž v rychlosti nejméně 15 km/hod. přední částí vozidla najel do poškozeného K. K., který byl navinut na kapotu vozidla, po kapotě pak vlečen několik metrů a následně odhozen mimo jízdní dráhu vozidla XY, v důsledku čehož utrpěl krevní výron prosvítající kůží (modřinu) velikosti 40x30 mm v oblasti lokte, krevní výron prosvítající kůží (modřinu) velikosti 50x50 mm na pravé hýždi a krvácející hlubší sedření pokožky na pravém kotníku na ploše 1x2 cm, což si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného výrazně neomezilo v obvyklém způsobu života, přičemž byl srozuměn s tím, že najetím vozidla do těla člověka s vysokou mírou pravděpodobnosti může při dané rychlosti způsobit poškození jeho zdraví vyžadující ošetření a omezující jej v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů, když jen shodou nahodilých okolností na vůli obviněného nezávislých ke vzniku takového zranění nedošlo, přičemž motorové vozidlo XY řídil po předchozím požití marihuany a pervitinu tak, že v jeho krvi dosáhla koncentrace delta-9-tetrahydrokanabinolu 2 ng/ml a metamfetaminu 210 ng/ml (0,21 mg/l), tedy v době řízení motorového vozidla se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat tuto činnost,
II. poté, co si v přesně nezjištěné době na přesně nezjištěném místě obstaral nejméně 4,33 gramu metamfetaminu (tj. pervitinu) s přítomností 2,28 gramů čisté metamfetaminové báze, tento u sebe bez povolení pro vlastní potřebu přechovával až do 18:10 hodin dne 20. září 2021, kdy byl v lesním porostu v k. ú. obce XY, okres XY zadržen hlídkou Policie České republiky pro jinou trestnou činnost, a tuto látku vydal, přičemž látka zvaná pervitin obsahuje metamfetamin, jenž je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů, v níž je stanoven seznam látek zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášené pod č. 62/1989 Sb., a takto jednal přesto, že věděl, že nemá oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v neprospěch obviněného dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Po připomenutí rozhodnutí soudů nižších stupňů poznamenal, že obžaloba byla podána pro skutek, který byl pod bodem I. kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, čemuž odpovídala také skutková věta, jež byla citována. Vyplývá z ní mimo jiné údaj, že obviněný pokračoval v jízdě proti L. L. a K. K., i když si byl plně vědom toho, že oba musí uskočit ze zamýšleného jízdního koridoru jím řízeného vozidla, aby odvrátili střet s tímto vozidlem, při kterém mohlo dojít k jejich vážnému zranění, případně až ke smrti, přičemž uskočit se podařilo jen L. L., K. K. uskočit nestihl a byl navinut na kapotu vozidla, po kapotě pak vlečen několik metrů a následně odhozen mimo jízdní dráhu vozidla, v důsledku čehož utrpěl blíže specifikovaná zranění, přičemž vzhledem k rychlost vozidla kolem 20 km/hod. a polohám K. K. a L. L. natočeným čelem k přijíždějícímu vozidlu v případě nárazu do nohou uvedenou rychlostí vozidla jim bezprostředně hrozilo poranění kolen s poškozením vazů a vznik zlomenin, nejspíše obou bérců, přičemž jen shodou nahodilých okolností na vůli obviněného nezávislých ke vzniku takových zranění nedošlo. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by z útoku obviněného hrozil následek v podobě těžké újmy na zdraví, proto zvolil kvalifikaci mírnější.
6. S ohledem na zvolenou právní kvalifikaci pak u trestního stíhání obviněného vůči jeho družce L. L. nalézací soud zohlednil ustanovení §163 odst. 1 tr. ř., podle něhož lze v trestním stíhání pokračovat jen se souhlasem poškozeného. L. L. však tento souhlas nedala, proto soud příslušnou část popisu skutku vzhledem k její osobě vypustil. Dovolatel zdůraznil, že tento postup nebyl souladný s ustanovením §163 tr. ř., neboť v době trestního stíhání poškozená již družkou obviněného nebyla, přičemž poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním, musí existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, nikoliv v době, kdy byl čin spáchán. Měl za to, že jednání vůči této poškozené tak nemělo být ze skutku vypuštěno.
7. Dále nejvyšší státní zástupce rekapituloval argumentaci soudů, které z hlediska právní kvalifikace posoudily jako velmi nízkou míru pravděpodobnosti předpokládaného závažnějšího následku spočívajícího v těžké újmy na zdraví, přičemž tuto míru pravděpodobnosti vztáhly k nízké střetové rychlosti vozidla s poškozeným K. K. Dovolatel měl však za to, že soudy přesvědčivě nevyložily, proč byl skutek obviněného pod bodem I. právně kvalifikován jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich závěry, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle jeho názoru odporují ve věci pořízeným důkazům, zejména závěrům znaleckých posudků.
8. Pro kvalifikaci jednání jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující, zda úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví. Na úmysl tohoto charakteru je možné usuzovat na podkladě všech v úvahu přicházejících důkazů s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem, za nichž k útoku došlo. Dovolatel souhlasil, že ve věci bylo provedeno důkazní řízení v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a že z provedených důkazů byly vyvozeny správné skutkové závěry, vyjma části týkající se zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení těžšího následku, neboť skutkový závěr, že obviněný byl srozuměn pouze s tím, že najetím vozidla do těla člověka s vysokou mírou pravděpodobnosti může při dané rychlosti (zde 15 km/hod.) způsobit poškození zdraví vyžadující ošetření a omezující jej v obvyklém způsobu života po dobu sedmi dnů, když jen shodou nahodilých okolností na vůli obviněného nezávislých ke vzniku takového zranění nedošlo, neodpovídá obsahu provedených důkazů.
9. Konstatoval, že ze závěrů znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, obor dopravy, odvětví doprava silniční se specializací na mechanismus dopravních nehod, ale i z výpovědi poškozeného K. K. bylo zřejmé, že obviněný musel být srozuměn s tím, že najetím vozidla do těla člověka s vysokou mírou pravděpodobnosti může způsobit těžkou újmu na zdraví, když jen shodou nahodilých okolností na vůli obviněného nezávislých ke vzniku takového zranění nedošlo. Rozvedl, že znalec MUDr. Luděk Pitter jednoznačně uvedl, že v případě nárazu vozidla daného typu do těla poškozeného zvažovanou rychlostí do 20 km/hod. hrozilo poranění kolen s poškozením vazů a vznik zlomenin bérců, což si vyžaduje operační léčbu a omezuje danou osobu v běžném způsobu života po dobu významně delší než šest týdnů a je považováno za vážné zranění. Také uvedl, že každý střet vozidla s člověkem je vysoce nebezpečný, protože sražené osobě vždy bezprostředně hrozí vznik vážné poruchy zdraví nebo i smrt. Od těchto závěrů se neodchýlil ani znalec MUDr. Hynek Řehulka, pokud uvedl, že obecně i při nízkých střetových rychlostech může dojít ke vzniku nejrůznějších zranění, tedy i těžkých a vážných, nejen primárně, tedy nárazem vozidla, ale i sekundárně, tj. odhozením těla poškozeného a pádem. K pravděpodobnosti vzniku zranění v závislosti na střetové rychlosti uvedl, že v nízkých rychlostech do 30 až 40 km/hod. převládají u chodců poranění nezávažná, i když i v tomto případě může dojít ke zlomeninám dolních končetin, což by bylo možné označit za zranění závažné. Poukázal i na závěry znaleckého posudku Ing. Miroslava Tesaře, který popsal, že obviněný se s vozidlem rozjel a následně úmyslně stočil řízení vpravo na chodník ve směru na L. L. a K. K. L. L. se střet podařilo odvrátit tak, že bezprostředně před vozidlem uskočila, K. K. však střet neodvrátil, přičemž poškození s ohledem na skutečnost, že se nacházeli za vozidlem taxislužby na chodníku, který je od jízdního pruhu oddělen autobusovým zálivem, nemohli předpokládat, že na ně najede jiné vozidlo. Jediný, kdo mohl střet odvrátit, byl pouze obviněný jako řidič vozidla, pokud by na chodník nenajel.
10. Obviněný byl tedy podle dovolatele spolehlivě srozuměn s tím, že poškození musí uskočit ze zamýšleného jízdního koridoru, nebo dojde k následnému střetu, při kterém může dojít k újmě na zdraví, kdy jen shodou nahodilých okolností nedošlo ke stržení chodce pod vozidlo a k jeho následnému přejetí, v jehož důsledku by byl spolehlivě usmrcen, ale k navinutí na kapotu, k vlečení po kapotě a následnému odhození jeho těla mimo jízdní dráhu vozidla. Vyzdvihl rovněž, že poškozený K. K. vypověděl, že zareagoval na ránu, když obviněný s autem vyletěl na chodník, přičemž v ten moment bylo auto od něj maximálně dva metry, a jelikož byl pro něj střet s vozidlem nevyhnutelný, vyskočil na kapotu, protože by přišel o nohy, neboť auto bylo nízké.
11. Dovolatel považoval závěry výsledků výzkumu institucí zabývajících se dopravní problematikou, které se vyjadřovaly k závislosti střetové rychlosti s chodcem na závažnosti vzniklých poranění, za obecně relevantní. Rekapituloval, že z uvedených výzkumů vyplývá, že při střetové rychlosti do 30 km/hod. 80 až 90 % případů končí způsobením lehkého zranění, stále však zůstává 10 až 20 % případů, kdy dochází k následkům těžším, ojediněle i fatálním. Zdůraznil, že v těchto 10 až 20 % případů však nejde o nijak zanedbatelnou veličinu, která by sama o sobě byla způsobilá relativizovat možnost vzniku závažnějšího než lehkého zranění v konkrétním případě. Právě z uvedeného důvodu se v obdobných trestních věcech pořizují znalecké posudky z oboru dopravy a zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, aby byl každý případ posouzen individuálně. S ohledem na skutečnost, že subjektivní stránka je zvažována vzhledem k psychickému stavu pachatele před střetem, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že tento v zásadě v podobných případech musí počítat se vznikem závažnějšího než lehkého zranění u osoby, proti které obrátí své vozidlo, protože i tento následek je předpokládatelný, nikoliv však zcela výjimečný, jako by tomu bylo v případě následku smrtelného.
12. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že ke vzniku závažného poranění poškozeného nedošlo pouze shodou okolností zcela nezávislých na vůli obviněného, především pak z důvodu velmi pohotové reakce poškozeného. Dalším faktorem byl náraz vozidla do 18 cm vysokého betonového obrubníku, který zbrzdil vozidlo podle znaleckého posudku o 5-8 km/hod. Za nezanedbatelnou považoval také okolnost, že obviněný řídil pod vlivem drog, které ovlivňovaly jeho vnímání a reakce. Vzniklá situace pak byla pro poškozené nepředvídatelná, neboť se nacházeli v místech, kde neměli důvod předpokládat výskyt jiných vozidel. K těžšímu následku na zdraví K. K. nedošlo díky jeho mentální a fyzické kondici, avšak okolnost, jakým způsobem se poškozený zachová, nemohl obviněný předpokládat, stejně tak jako nemohl počítat s takovým zbrzděním vozidla o obrubník. Obviněný nemohl spoléhat na to, že díky nízké střetové rychlosti se poškozeným podaří střetu vyhnout, případně zmírnit jeho následky.
13. O tom, že střetovou rychlost nelze povýšit na údaj rozhodující o závažnosti vzniklého následku, svědčí i dovolatelem zmíněná judikatura Nejvyššího soudu, přičemž konkrétně odkázal na usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1103/2016, ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 162/2019, ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 375/2020, a ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 391/2022. Ve všech těchto rozhodnutích se Nejvyšší soud postavil na stanovisko, že každý průměrný (a to i začínající) řidič si musí být vědom, že pokud najíždí vozidlem do lidského těla, byť se jedná o rozjíždějící vozidlo a jeho rychlost je tak malá, je takový útok možno považovat za mechanismus, jehož následkem je běžně vážná porucha na zdraví v některé z forem ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku či delší dobu trvající porucha zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Pokud tedy obviněný použil při útoku na poškozeného automobil, bylo obecně známým faktem, že střet člověka s ním může téměř vždy (i při nevysoké rychlosti) způsobit vážné zranění či smrt. To, že poškozenému v konečném důsledku bylo způsobeno relativně méně závažné povrchové zranění, bylo na vůli obviněného zcela nezávislé. Přestože obviněný brzdil, střet s poškozeným byl nevyhnutelný.
14. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, dále zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a v navazujícím výroku o trestu i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 34 T 3/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
15. Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že přestože je přesvědčen o nesprávnosti výroku dovoláním napadeného usnesení spočívajícího v zamítnutí jeho odvolání, je nucen konstatovat, že napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek jsou přesvědčivé a podrobně odůvodněné. Měl za to, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů není žádný extrémní rozpor. Konstatoval, že přes obsáhlost dovolání nejvyššího státního zástupce jde o pouhé opakování argumentace použité státním zástupcem v jeho odvolání a nepřináší nic nového. Podotkl, že pokud jsou v dovolání předestřeny výsledky výzkumu institucí zabývajících se dopravní problematikou, které se vyjadřovaly k závislosti střetové rychlosti s chodcem na závažnosti vzniklých poranění, z nichž vyplývá, že při střetové rychlosti do 30 km/hod. 80 až 90 % případů končí způsobením lehkého zranění, s následnou argumentací, že tedy v 10 až 20 % však dochází k následkům těžším, z čehož lze dovozovat srozumění pachatele se vznikem závažnějšího než lehkého zranění, pak je třeba tuto argumentaci odmítnout, protože míra pravděpodobnosti vzniku závažnějšího než lehkého zranění je velmi nízká. K předestřené judikatuře Nejvyššího soudu ve vztahu ke střetové rychlosti, z níž nejvyšší státní zástupce dovodil závěr, že pokud obviněný použil při útoku na poškozeného automobil, bylo obecně známým faktem, že střet člověka s ním může téměř vždy (i při nevysoké rychlosti) způsobit vážné zranění či smrt, poznamenal, že přijetí takové argumentace by obecně znamenalo, že jakýkoliv útok pachatele na poškozeného automobilem by automaticky byl posuzován jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví bez dalšího. S ohledem na uvedené považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.
16. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší státní zástupce odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil alternativu druhou, neboť podle jeho názoru byly v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla odvolání státní zástupkyně a obviněného po věcném přezkoumání napadené části rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta, dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
21. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
22. Námitky dovolatele byly soustředně výlučně ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nezpochybnil správnost jeho právního posouzení též jako přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ale nesouhlasil s jeho právní kvalifikací jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Měl za to, že závěr soudů, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, odporuje ve věci pořízeným důkazům.
23. V obecné rovině je vhodné připomenout, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Spáchá-li uvedený čin na dvou nebo více osobách, naplní zvlášť přitěžující okolnost uvedenou v §145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)] nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)].
24. Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.
25. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
26. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku toho i rozdíl mezi přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 13/1966 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
27. Jak skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, tak i skutková podstata přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku vyžadují zavinění úmyslné (§13 odst. 2, §15 tr. zákoníku). Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
28. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku (účinku) těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval, a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
29. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že byla naplněna subjektivní stránka zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože obviněný musel být srozuměn s tím, že najetím vozidla do těla člověka s vysokou mírou pravděpodobnosti může způsobit těžkou újmu na zdraví, když jen shodou nahodilých okolností na vůli obviněného nezávislých ke vzniku takového zranění nedošlo. Jinými slovy, obviněný věděl o možnosti způsobení těžké újmy na zdraví poškozených L. L. a K. K., a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn.
30. V této souvislosti není od věci připomenout, že trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
31. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku pečlivě a zevrubně věnoval objasnění objektivních okolností a průběhu jízdy obviněného. Obviněný i poškozená L. L. shodně popsali děj předcházející před najetím vozidla obviněného na chodník před prodejnu potravin, kde se posléze nacházeli oba poškození, chování a psychické rozpoložení obviněného. Z jejich výpovědí vyplynulo, že obviněný, ovlivněn i předchozím požitím pervitinu a marihuany, byl rozčilený a rozrušený poté, co L. L. dala najevo svůj záměr ukončit s ním společné soužití a odešla se svými sbalenými věcmi z ubytovny, obviněný za ní dojel svým vozem, po další neshodě, kdy jí rozházel tašky na zem, odjel a následně poté, co se minul s vozidlem taxislužby, které si svědkyně přivolala, své vozidlo okamžitě otočil a jel zpět na místo, kde se nacházela svědkyně. Poškozený K. K. vypověděl, že obviněný poté, co jej srazil svým vozidlem, vystoupil a něco rozčileně křičel směrem ke svědkyni L. L., poškozenému se neomluvil a nezjišťoval, zda je v pořádku, ale z místa činu ujel. Takto popsané chování a reakce odpovídají i zjištěním PhDr. Karolíny Malé, znalkyně z oboru zdravotnictví, klinická psychologie (posudek na č. l. 536–537), podle níž je obviněný temperamentní, impulsivní, výbušný, se sklonem k neuváženým a zbrklým reakcím a vykazuje rysy nezdrženlivosti, „ale spíše jen ve vztahu k návykovým látkám“.
32. Ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční se specializací na mechanismus dopravních nehod, a výpovědi znalce Ing. Miroslava Tesaře (č. l. 384–477, 635–637), vyplynulo, že vozidlo obviněného bylo plně ovladatelné, proti poškozeným jelo plynule (byť s brzděním), nebylo obviněným náhle strženo ze zamýšleného směru jízdy. Je zjevné, že obviněný svým vozidlem cíleně mířil do míst, kde se nacházeli poškození K. K. a L. L. Nejprve jel rychlostí 49–69 km/hod. rovně po vozovce, následně začal brzdit a stáčet vozidlo vpravo směrem k poškozeným nacházejícím se na chodníku před prodejnou potravin, kde do poškozeného K. K. narazil rychlostí minimálně 15 km/hod., přičemž střetová rychlost vozidla byla zpomalena o 5–8 km/hod. bezprostředně předcházejícím nárazem vozidla do 18 cm vysokého obrubníku a k dalšímu mírnému snížení rychlosti kolem 2 km/hod. došlo deformací vozidel při střetu vozidla obviněného s vozidlem taxislužby poškozeného.
33. Soud prvního stupně logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, že se jednalo o nezvládnutí jízdy s vozidlem a v podstatě nechtěné, nedbalostní vjetí vozidla na chodník, ale vzal za prokázané, že obviněný věděl, že vozidlem vjíždí do míst, kde se nacházejí dvě osoby, a byl s tímto srozuměn (bod 4. odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatel ostatně přisvědčil jeho zjištěním, že obviněný cíleně stočil vozidlo vpravo ze silnice přes záliv autobusové zastávky na chodník ve směru postavení L. L. a K. K., čehož si byl obviněný vědom, přičemž rychlostí nejméně 15 km/hod. následně najel přední částí vozidla do poškozeného K. K., který byl „navinut“ (pozn.: Nejvyšší soud postrádá bližší vysvětlení tohoto termínu) na kapotu vozidla, vlečen po kapotě několik metrů a následně odhozen mimo jízdní dráhu vozidla, v důsledku čehož utrpěl ve výroku rozsudku konkretizovaná zranění, jež si vyžádala lékařské ošetření, ale poškozeného výrazně neomezila v obvyklém způsobu života.
34. V dalším se však názory soudu prvního stupně, jež akceptoval i odvolací soud, a nejvyššího státního zástupce týkající se posouzení, ke způsobení jakého následku (účinku) jednání obviněného směřovalo, a tedy zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení těžšího následku, lišily. Soudy nižších stupňů shodně uzavřely, že rozhodující roli sehrála v posuzovaném případě střetová rychlost vozidla obviněného, která činila 15 km/hod. Z důvodu, že při střetové rychlosti do 30 km/hod. 80 až 90 % případů končí způsobením lehkého zranění, tedy újmy, která nedosahuje míry poškození zdraví předpokládané ustanovením §122 odst. 1 tr. zákoníku nebo dosahuje právě této míry poškození zdraví, soud prvního stupně uzavřel, že právě tento následek mohl předpokládat i obviněný, který narazil do poškozeného v rychlosti 15 km/hod. vozidlem, které nebylo nijak výjimečně disponované k tomu, aby způsobilo zranění závažnější, přičemž ani osoba poškozeného nebyla zvýšeně zranitelná. Nízká střetová rychlost pak byla vědomou činností obviněného, který prudce brzdil. Obviněný se proto dopustil (mimo jiné) pouze přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (body 7., 10. rozsudku). Odvolací soud, který tyto závěry akceptoval, připomněl, že při rychlosti 15 km/hod. je závažnější následek než ten, který nastal, zcela výjimečný. Odkázal i na pojem „kaskadérská rychlost“ užitý znalcem Ing. Miroslavem Tesařem. Té odpovídá rychlost 20 km/hod., jež je považována za bezpečnou s ohledem na skutečnost, že při nárazu danou rychlostí do těla člověka nedochází ani k vtažení těla pod auto, ani k přehození před vozidlo či na čelní sklo, což jsou mechanismy, při nichž vznikají závažnější zranění (bod 76. usnesení). Naproti tomu dovolatel s odkazem na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, oboru dopravy, odvětví doprava silniční se specializací na mechanismus dopravních nehod, avšak i výpověď poškozeného K. K. mínil, že je zřejmé, že obviněný musel být srozuměn s tím, že najetím vozidla do těla člověka s vysokou mírou pravděpodobnosti může způsobit těžkou újmu na zdraví, když jen shodou nahodilých okolností na jeho vůli nezávislých ke vzniku takového zranění nedošlo.
35. Z výsledků provedeného dokazování považuje Nejvyšší soud za vhodné rekapitulovat alespoň část relevantních důkazů. V písemném vyhotovení znaleckého posudku, jakož i ve výpovědi v hlavním líčení MUDr. Luděk Pitter, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 485–490, 638–639), vyjádřil své přesvědčení, že daný útok obviněného byl způsobilý zapříčinit vážnou poruchu zdraví spočívající nejspíše v déletrvající poruše zdraví (déle než 6 týdnů), případně v poškození důležitého orgánu. V případě nárazu vozidla daného typu do těla poškozeného zvažovanou rychlostí do 20 km/hod. konkrétně hrozilo poranění kolenou s poškozením vazů a vznik zlomenin bérců, což si vyžaduje operační léčbu a omezuje danou osobu v běžném způsobu života po dobu významně delší než 6 týdnů a je považováno za vážné zranění. Mimo jiné konstatoval, že každý střet vozidla s člověkem je vysoce nebezpečný, sražené osobě vždy bezprostředně hrozí vznik vážné poruchy na zdraví nebo i smrt. Na vznik zranění má podle něj vliv zejména rychlost vozidla, tvar jeho karoserie a směr nárazu. K pravděpodobnosti vzniku vážné poruchy zdraví s ohledem na konkrétní rychlost se znalec odmítl vyjádřit s tím, že i při projednávané rychlosti vážné zranění vzniknout může a nemusí, a nelze toto kvantifikovat. MUDr. Hynek Řehulka, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (vyslechnut v hlavním líčení konaném dne 4. 5. 2022, č. l. 648–650), rovněž vypověděl, že i při nízkých střetových rychlostech může dojít ke vzniku nejrůznějších zranění, tedy i těžkých a vážných, a to primárně nárazem vozidla, či sekundárně odhozením těla poškozeného a pádem, nicméně pravděpodobnost vyšší míry závažnosti poranění podle jeho názoru roste se zvyšující se rychlostí vozidla. Zastává názor, že v nízkých střetových rychlostech do 30–40 km/hod. převládají u chodců poranění nezávažná, může však dojít ke zlomeninám dolních končetin, což by bylo možno označit za zranění vážné. Znalec pokládal za nejdůležitější kritéria z hlediska vzniku zranění kinetickou energii vozidla, tedy střetovou rychlost a hmotnost vozidla, a také zda jsou či nejsou zatížené dolní končetiny. Znalci byly předestřeny konkrétní okolnosti případu co do charakteru vozidla, střetové rychlosti i postavení poškozeného v době střetu (z boční strany), načež znalec zopakoval, že by očekával s větší pravděpodobností vznik méně závažných poranění charakteru (např. krevních výronů), ale i za této situace mohou při zatížení dolní končetiny při nárazu nárazníkem vozidla vzniknout poranění dlouhých kostí.
36. Irelevantní v daných souvislostech jistě nejsou ani výsledky výzkumů institucí zabývajících se dopravní problematikou (Centrum dopravního výzkumu, BESIP) a vztahující se k závislosti střetové rychlosti vozidla s chodcem a závažností vzniklých poranění (č. l. 648–688), z nichž vyplynulo, že při střetové rychlosti do 30 km/hod. při střetu vozidla s chodcem skončí 80–90 % případů způsobením lehkého zranění. Souhlasný názor se závěry těchto statistik vyjádřil i znalec MUDr. Hynek Řehulka. Současně ale poznamenal, že mají jistě zajímavý informativní charakter, ale nemohou konkrétně predikovat, k jaké situaci dojde v tom kterém případě.
37. Jakkoliv dovolací soud výsledky výzkumu a závěry statistik rovněž respektuje, jejich význam nelze přeceňovat. Nutno poznamenat, že zásadní pro posouzení zavinění k následkům činu pachatele nemůže být jen abstraktní ukazatel střetové rychlosti vozidla, ale komplexní vyhodnocení všech okolností konkrétního případu, jak již o tom bylo pojednáno v bodě 27. tohoto usnesení. To je také důvodem, jak přiléhavě uvádí dovolatel, proč jsou v trestních věcech zabývajících se obdobnou problematikou pořizovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a oboru dopravy, neboť jde o to, aby byl každý případ posouzen individuálně, tedy zda v konkrétním případě mohl pachatel počítat se vznikem vážnějšího následku.
38. Soudy nižších stupňů však i přes konstatování znalců MUDr. Luďka Pittera a MUDr. Hynka Řehulky, že nárazem vozidla do těla chodce i při nízké rychlosti do 20 km/hod. může dojít ke vzniku závažného zranění (byť podle MUDr. Hynka Řehulky pravděpodobnost vzniku závažného zranění roste s navyšující se střetovou rychlostí), výjimečně pak může podle obou znalců dojít i k následku v podobě smrti chodce, a i přes výsledky statistik, z nichž se podává, že až ve 20 % případů dochází ke vzniku závažného zranění, dospěly k závěru, že stejně jako následek v podobě smrti je i následek v podobě závažnějšího zranění, které by svou povahou představovalo těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, následkem zcela výjimečným, mimořádným, tudíž i z pohledu obviněného následkem, který nemohl předpokládat, neboť v obdobných případech zpravidla nenastává (bod 7., str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, bod 76., 90. usnesení odvolacího soudu, v nichž závěry soudu prvního stupně akceptoval). S takovým závěrem nelze beze zbytku souhlasit, soudy se dostatečně přesvědčivě nevypořádaly se všemi okolnostmi případu.
39. S ohledem na uvedená tvrzení znalců lze sice dospět k závěru, že bez zohlednění konkrétních okolností případu je v případě nižší střetové rychlosti vznik závažného zranění (těžké újmy na zdraví) chodce méně pravděpodobným následkem, než je lehčí zranění, nejedná se však o následek zcela výjimečný, nepředvídatelný či neočekávatelný. Oba znalci se shodli na tom, že každý střet vozidla s člověkem je vysoce nebezpečný, protože vždy sražené osobě bezprostředně hrozí vznik vážné poruchy na zdraví nebo (výjimečně) i smrt. Následek smrti při nízké střetové rychlosti zpravidla nenastává, jak správně konstatoval nalézací soud, stejný závěr však nelze učinit o mnohem častějším a pravděpodobnějším následku v podobě vzniku závažného zranění, respektive těžké újmy na zdraví. Zmínka soudů nižších stupňů o „kaskadérské rychlosti“, která má odpovídat 20 km/hod., o níž hovořil znalec Ing. Miroslav Tesař, není v daných souvislostech nijak významná. Jak již uvedl i znalec MUDr. Hynek Řehulka (č. l. 649), nelze ani z daleka srovnávat schopnosti školeného zkušeného profesionála, nadto očekávajícího náraz vozidla a připraveného na tento náraz reagovat, s náhodně sraženým člověkem v civilních poměrech, který navíc ani nemohl očekávat, že se v daném místě vyskytne jedoucí vozidlo, a který měl přibližně sekundu na to, aby bez jakékoliv přípravy na do něj najíždějící vozidlo reagoval.
40. Z popsaného stavu zjevně plyne, že obviněný se rozhodl najet na chodník do míst, o nichž věděl, že se zde nachází K. K. a L. L. Výchozí rychlost jeho vozidla cca 59 km/hod. byla postupně snižována, a to nejprve v důsledku řidičského manévru při stáčení vozidla vpravo na vyvýšený ostrůvek, dále v důsledku nárazu vozidla do obrubníku a střetu s vozidlem poškozeného, tedy nikoliv aktivním přičiněním a snahou obviněného. Posléze cca 1,55 sekundy před nárazem byla snížena i intenzivním bržděním obviněného na střetovou rychlost nejméně 15 km/hod., jíž najel nejméně proti K. K. (okolnosti případného střetu vozidla s L. L. nebyly objasněny), který se nacházel na chodníku za zálivem autobusové zastávky a nemohl očekávat, že by se na místě mohlo vyskytovat jakékoliv jedoucí vozidlo. Svědek K. K. situaci střetu s vozidlem obviněného popsal tak, že po zaslechnutí rány (nájezd vozidla obviněného na obrubník) se postavil, otočil a najednou měl kapotu před sebou. Naskočil na kapotu, neví, jak se na ni dostal, bylo to rychlé, určitě na ni vyskočil, protože by přišel o nohy, auto bylo nízké, nejspíš na ni dopadl bokem (č. l. 631 a verte , pozn. Nejvyššího soudu: žurnalizace spisu není zcela bez chyb, č. l. 629–691 se po nařízení hlavního líčení opakují).
41. Nejvyšší soud v minulosti již opakovaně ve své judikatuře, na niž odkázal i dovolatel v mimořádném opravném prostředku (vedle jím označeným rozhodnutím lze zmínit např. i usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1413/2013), vyjádřil názor, že každý průměrný řidič si musí být vědom, že pokud najíždí vozidlem do lidského těla – byť se jedná o rozjíždějící se vozidlo a jeho rychlost je tak malá – je takový útok možno považovat za mechanismus, jehož následkem je běžně vážná porucha zdraví v některé z forem ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, typicky pak poškození důležitého orgánu podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nebo delší dobu trvající porucha zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1103/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 7 Tdo 162/2019). Dovolací soud nemíní argumentaci Nejvyššího soudu v označených usneseních zásadně favorizovat, poněvadž si je vědom, že konkrétní okolnosti projednávaných věcí nejsou zcela totožné, přičemž jsou to právě konkrétní okolnosti posuzovaných věcí, které je individualizují i co do odpovědi na otázku zavinění pachatele, k jakému účinku jeho jednání směřovalo.
42. Soudy vystavily úvahy o právní kvalifikaci obviněného na důrazu na nízkou střetovou rychlost, když obviněný narazil do poškozeného v rychlosti 15 km/hod., dále na povaze vozidla, které nebylo nijak výjimečně disponované k tomu, aby způsobilo zranění závažnější, a též na osobě poškozeného, fyzicky dobře disponovaného mladého muže, která tudíž nebyla zvýšeně zranitelná. Nízká střetová rychlost byla podle soudu prvního stupně vědomou činností obviněného, který prudce brzdil. Nejvyššímu státnímu zástupci nutno přisvědčit, že soudy tím nevyčerpaly celou řadu dalších okolností, které zůstaly stranou jejich relevantního hodnocení.
43. Námitky dovolatele, že ke vzniku závažného poranění poškozeného K. K. nedošlo jen shodou okolností nezávislých na vůli poškozeného, primárně z důvodu pohotové reakce poškozeného, který dokázal na vozidlo obviněného pohotově reagovat včasným naskočením na kapotu, nejsou bezpředmětné. Nejvyšší státní zástupce opodstatněně oponuje závěrům soudů argumentem, že obviněný nemohl spoléhat na to, že v důsledku nízké střetové rychlosti se poškozenému (popř. poškozeným) podaří střetu vyhnout nebo zmírnit jeho následky. Okolnost, že poškozený nakonec utrpěl jen lehčí zranění, nevyplývala z ničeho, co by se dalo hodnotit ve prospěch obviněného.
44. Bude na soudu prvního stupně, aby se s námitkami nejvyššího státního zástupce pečlivě vypořádal, aby součástí svých úvah učinil také hodnocení okolností souvisejících s průběhem jízdy obviněného. Jakkoliv nelze popřít, že střetová rychlost byla skutečně nízká, nelze nevidět, že to byl jen stěží výsledek cílené a vědomé činností obviněného, jak nalézací soud zmiňoval v odůvodnění svého rozsudku. Způsob jízdy obviněného byl riskantní, rychlost vozidla byla významně snížena nárazem na obrubník vysoký 18 cm, další již mírnější snížení znamenal střet s vozidlem taxislužby poškozeného, což byly faktory, o kterých nelze říci, že by dokládaly, že má obviněný řízení vozidla pod kontrolou. Úsudek, že brzdění vozidla bylo výsledkem vědomé činnosti obviněného, může být srozumitelný jen potud, že za nastalé situace to bylo jediné možné řešení komplikované situace. Nalézací soud ale přesvědčivě nevysvětlil, jakou vazbu má na dosažení vědomě nízké střetové rychlosti, která by eliminovala nebezpečí vzniku závažného poranění poškozeného, o jehož zdravotní stav se nadto obviněný vůbec nezajímal. Navíc nelze pustit ze zřetele, že šlo o relativně razantní brždění, nikoliv rozjíždění vozidla, které jako řidičský manévr může být spíše pod kontrolou řidiče. Především však na soudu bude, aby nepominul, že obviněný řídil vozidlo pod vlivem návykových látek, které ovlivňovaly jeho vnímání a reakce. Bude-li hodnocení této otázky nejasné, nabízí se doplnit dokazování o výslech znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, obecná psychiatrie a návykové nemoci, MUDr. Mgr. Evy Navrátilové (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, uveřejněné pod č. 23/2011 Sb. rozh. tr., stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2020 z 21. 10. 2020, uveřejněné pod č. 2/2020 Sb. rozh. st.). Teprve po komplexním vyhodnocení všech významných skutečností bude možno učinit přesvědčivý závěr i o zavinění obviněného ve vztahu k těžšímu následku.
45. Nejvyššímu státnímu zástupci nutno přisvědčit i v názoru, že soud prvního stupně pochybil, nezabýval-li se otázkou povahy útoku též proti tělu poškozené L. L. na základě okolností vyplývajících z podané obžaloby. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro skutek, který byl kvalifikován jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 3–7). Trestní stíhání pro tyto trestné činy není podmíněno souhlasem poškozeného ve smyslu §163 odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni v podané obžalobě předmětný skutek rovněž kvalifikovala jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (viz obžaloba na č. l. 602–634). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 3. 5. 2022 (č. l. 633 a verte ) poškozenou L. L. poučila podle §163 tr. ř. pro případ, že by došlo k překvalifikování trestného činu pod bodem I. na přečin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku, k čemuž poškozená uvedla, že pro daný případ nesouhlasí s trestním stíhání obviněného, neboť byla v době činu jeho družkou. Jelikož soud prvního stupně skutek opravdu překvalifikoval a obviněného uznal vinným pod bodem I. výroku o vině mj. přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, zohlednil, že poškozená nedala s trestním stíháním obviněného souhlas, proto veškeré následky (případné ohrožení zdraví poškozené) ve vztahu k této poškozené nekladl obviněnému k tíži, příslušnou část popisu skutku vynechal a kvalifikací jednání obviněného zaměřeného proti této poškozené se nevěnoval. Soud prvního stupně ale pominul, že poměr poškozeného a toho, vůči němuž má právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním podle §163 odst. 1 tr. ř., musí s výjimkou trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku existovat v době, kdy se trestní stíhání vede, resp. má vést, nikoli v době, kdy byl čin spáchán (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2117), jak správně poznamenal také nejvyšší státní zástupce v dovolání. Souhlasu poškozené L. L. s trestním stíháním obviněného tak nebylo v nyní projednávané věci za žádných okolností zapotřebí. Ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku platí, že L. L. v době trestního stíhání již družkou obviněného P. G. nebyla (viz výpověď L. L. v hlavním líčení konaném dne 3. 5. 2022, č. l. 632 a verte ) a pro trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku není souhlasu poškozené podle §163 odst. 1 tr. ř. vůbec třeba.
46. Bude na soudu prvního stupně, aby se s otázkou zavinění obviněného vypořádal i ve vztahu k poškozené L. L., aby odpovídající skutková zjištění korespondující provedeným důkazům a z nich vyvozená právní kvalifikace našla svého výrazu také v tzv. skutkové větě výroku jeho rozsudku (zde bude vhodné lépe a srozumitelněji popsat, co se rozumí termínem „navinut“).
47. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 10 To 47/2022, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. 34 T 3/2022, ve výroku o vině přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem I., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Protože zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu