ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.590.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 590/2023-1527
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY č. p. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 14 To 196/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 116/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 11. 2022, č. j. 3 T 116/2021-1463, byl obviněný M. Z. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jednak obviněný, jednak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře. Odvolání obviněného směřovalo proti výroku o vině i trestu, státní zástupkyně odvoláním podaným ve prospěch obviněného brojila proti výroku o trestu. Z podnětu obou podaných odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 1. 2023, č. j. 14 To 196/2022-1490, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za tento zločin a sbíhající se pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokračující přečin poškození (nepřesně uvedeno „poškozování“) cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 T 116/2021-1302, a za něž byl odsouzen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, č. j. 8 Tdo 484/2022-1384, podle §325 odst. 2 a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 4 let. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks rukavic šedivé barvy, baterky světle modré barvy s nápisem GP Discovery, baterky modré barvy, 2 párů pracovních rukavic a poškozené svítilny na 3 AAA baterie. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, č. j. 8 Tdo 484/2022-1384, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že dne 20. 3. 2021 v době kolem 04:45 hodin, u chatové osady U L. v k. ú. XY, okres XY, poté, co byl vypátrán psovodem z Oddělení služební kynologie, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje J.D., jenž takto vykonával svoji pravomoc ve smyslu §2 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, se obviněný bezprostředně po vloupání do nemovitostí č. p. XY, XY a XY v obci XY skryl ve křoví ve svahu pod pěšinou a následně byl výzvou „Zde policie, jménem zákona, opusťte svůj úkryt!“ J. D. vyzván, aby se vrátil na cestu, což učinil a vyšel na cestu, poté však přestal na další výzvy policisty postupně reagovat, začal odhazovat věci, které měl při sobě, vytáhl skleněnou láhev vodky a začal z ní pít, a na další výzvu ve smyslu §10 odst. 5 a §114 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, „jménem zákona,“ kterou byl vyzván, aby svého jednání zanechal, již nereagoval, po chvíli pak láhev uzavřel, uchopil ji pravou rukou za hrdlo a napřáhl pravou ruku držící láhev nad hlavou směrem k J. D., který v tu dobu stál cca 1 m od obviněného M. Z., přitom se snažil vést úder směrem k policistovi, ten jednání obviněného vyhodnotil již jako aktivní útok, nečekal na úder ze strany obviněného a k odvrácení útoku použil služebního psa U. H. číslo XY, který zákusem do pravé paže obviněného M. Z. útok odvrátil.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného M. Z. poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, č. j. 3 T 116/2021-1302, byl obviněný uznán vinným v bodě I. zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě II. 1)–15) pak pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a v bodech II. 1), 2), 3 b), c) –6), 8), 9), 11)–15) pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §325 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 4 let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí věci, a to věcí ve výroku přesně definovaných. Výroky podle §228 odst. 1, §229 odst. 1, 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody celkem 13 poškozených fyzických i právnických osob. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
5. K dovolání obviněného bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 484/2022, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, v části, v níž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, ve výroku o vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pod bodem I. a v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný M. Z. byl za pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v bodech II. 1)–15) a pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku v bodech II. 1), 2), 3) b), c)–6), 8), 9), 11)–15), jež zůstaly v rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, nezměněny, odsouzen podle §205 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 léta a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu pobytu v obvodu Okresního soudu v Táboře na dobu 4 let a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, a to tří kusů rukavic šedivé barvy, baterky světlé modré barvy s nápisem GP Discovery, baterky modré barvy, dvou párů pracovních rukavic a poškozené svítilny na tři AAA baterie. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Táboře přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jinak zůstala usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 14 To 260/2021, i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 3 T 116/2021, beze změny.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 14 To 196/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. Dovolatel ve svém podání shrnul, že Nejvyšší soud nařídil doplnit dokazování o výslech svědka J. D. ke konkretizaci projevů, na jejichž základě vyhodnotil posuzované jednání již jako aktivní útok. Dovolací soud rovněž požadoval úpravu popisu skutku, aby výstižněji odrážel okolnosti popisující subjektivní stránku trestného činu (tedy úmysl obviněného policistu atakovat) a neomezil se jen na pocit svědka. Nic z toho ovšem nebylo splněno. Z opětovného výslechu svědka totiž nevyplynula žádná nová tvrzení nebo nové skutečnosti, jimiž by bylo možno bez důvodných pochybností odůvodnit závěr, že dovolatel proti němu vedl aktivní útok, jeho jednání směřovalo k dokonání trestného činu a byl dán úmysl. Obviněný v celém svém podání opakovaně zdůrazňoval, že klíčový závěr soudů o tom, že na policistu zaútočil s využitím láhve od alkoholu, vyplýval pouze a jedině ze subjektivního pocitu svědka J. D., který situaci tímto způsobem vyhodnotil. Jinak řečeno soudy obou stupňů převzaly subjektivní názor svědka, aniž by tento jeho pocit byl podpořen jakýmikoliv dalšími důkazy či jakkoliv dále prověřován. Přitom svědek mohl být ve svém vnímání ovlivněn také okolnostmi, za nichž se skutek odehrál (zimou, tmou, sněžením, strachem, vzrušením, tedy diskomfortem), nadto v řízení vystupoval i v roli poškozeného, a měl tudíž nesporně zájem na jeho výsledku.
8. Podle názoru dovolatele tak soudy rozhodly spíše na základě svých spekulací, domněnek a pouhé pravděpodobnosti, nikoliv na základě objektivních faktů. Porušily tím zásadu in dubio pro reo , neboť pochybnosti vyložily v jeho neprospěch. Nerespektovaly ani ustálenou judikaturu, např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 1963, sp. zn. 4 To 167/63, publikované pod č. 14/1964 Sb. rozh. tr., podle něhož výrok o vině může být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání. To platí tím spíše, když věrohodnost jediného přímého svědka je pochybná. Obviněný taktéž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 5. 1963, sp. zn. Tzv 8/63, publikované pod č. 46/1963 Sb. rozh. tr., které mimo jiné stanoví, že zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli pouhou pravděpodobnost. V neposlední řadě připomenul rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 1995, sp. zn. 11 Tz 19/95, publikované pod č. 18/1996 Sb. rozh. tr., na jehož základě platí, že ze svědecké výpovědi mají důkazní význam jen zprávy o skutečnostech, nikoliv jejich hodnocení svědkem.
9. Ve světle výše uvedeného dovolatel de facto uzavřel, že nebylo prokázáno naplnění ani objektivní a ani subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokyny Nejvyššího soudu nebyly splněny ani v tom ohledu, že soudy nevěnovaly pozornost prověření vývojového stadia trestného činu. Podle názoru obviněného nelze jeho jednání hodnotit jako dokončený útok, když bylo zjištěno, že pohyboval rukou pouze směrem od svědka, nikoliv směrem k němu. Následně citoval právní větu rozhodnutí publikovaného pod č. 16/1979 (nepřesně uvedeno 16/1976) Sb. rozh. tr., v jehož intencích vyjádřil názor, že se mohlo jednat dokonce pouze o pokus neukončený, a kromě toho poukazoval též na zde obsažené pojednání o možném zániku trestnosti činu. V závěru svého podání ještě namítl, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy k objasnění všech okolností daného jednání, ačkoliv on u soudu prvního i druhého stupně opětovně navrhoval i důkazy nové. Jeho návrhy ovšem byly zamítnuty bez řádného odůvodnění.
10. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 1. 2023, č. j. 14 To 196/2022-1490, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 11. 2022, č. j. 3 T 116/2021-1463, v souladu s §265k tr. ř. zrušil a věc podle §265 l tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nebo podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí viny za zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, včetně snížení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jelikož v případě, že by věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, existuje reálné nebezpečí, že soud prvního stupně opět setrvá na svém původním rozhodnutí, je namístě, aby věc byla přikázána jinému senátu.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomenul, že Nejvyšší soud částečně zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů a v rámci jeho kasačního rozhodnutí vytkl konkrétní vady. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že nová rozhodnutí obou soudů netrpí vadami, které byly vytýkány v rámci kasačního rozhodnutí dovolacího soudu. Ty byly odstraněny. Současně měl za to, že rozhodnutí obou nižších soudů nevykazují ani žádné jiné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu. Podle jeho názoru soudy ve věci činné dostatečně reagovaly na relevantní argumentaci obviněného, s obhajobou se vypořádaly, přezkoumávaná rozhodnutí netrpí podstatnými vadami. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku argumentoval v prvé řadě tím, že soudy dospěly k závěru o jeho vině zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pouze na základě subjektivního pocitu svědka J. D., a to bez jakýchkoli dalších důkazů či prověření. Namítaný „subjektivní pocit“ spočíval v tom, že svědek vyhodnotil jednání obviněného (který napřáhl nad hlavou pravou ruku držící za hrdlo skleněnou láhev od vodky směrem ke svědkovi stojícímu v jeho bezprostřední blízkosti) jako započatý útok na svou osobu. Okamžitě proto na svou obranu vypustil služebního psa jménem U. H., který dovolatele ihned zneškodnil. Takové vyhodnocení situace ze strany svědka považoval obviněný za zcela nedostatečné jako důkaz k přijetí závěru, že projednávaný skutek vůbec spáchal, resp. že měl v úmyslu policistu napadnout. Vedle toho naznačil určité pochybnosti o věrohodnosti svědka s odkazem na jeho zájem na výsledku řízení. Dále rozporoval stanovisko obou soudů, že skutek dospěl již do vývojové fáze dokonaného trestného činu a oponoval, že se mohlo jednat toliko o neukončený pokus. Vytýkal také, že soudy ne zcela splnily závazné pokyny Nejvyššího soudu, které jim byly uděleny v rozsudku ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 484/2022, a zároveň že bez řádného odůvodnění neprovedly jím navrhované důkazy. Z tohoto shrnutí je zřejmé, že dovolatel brojil jak proti skutkovým zjištěním rozhodným pro naplnění znaků trestného činu, tak proti právnímu posouzení předmětného skutku. Zákonné limity ustanovení §265b odst. 1 písm. g) i h) tr. ř. tedy respektoval, ani jednu z jím uplatněných námitek ovšem nelze označit za důvodnou.
17. Hned v úvodu je vhodné reagovat na výtku obviněného, že soudy nerespektovaly závazné pokyny, které Nejvyšší soud vyslovil ve svém předchozím rozsudku vydaném v této trestní věci, jímž částečně zrušil prvá dvě rozhodnutí obou soudů nižších instancí. Lze ve stručnosti připomenout, že zdejší soud v bodě 34. zmíněného rozhodnutí požadoval doplnit skutková zjištění o konkretizaci právního předpisu upravujícího výkon pravomoci úřední osoby, výstižněji v popisu skutku specifikovat zavinění obviněného a především se zabývat (a to i na podkladě doplňujícího výslechu svědka J. D.) otázkou vývojového stadia trestného činu, který lze v jednání obviněného spatřovat. Stručně shrnuto, Nejvyšší soud vyžadoval jednak upřesnění skutkové věty (a to v několika rovinách) a také, aby soudy v dalším řízení zvážily otázku vývojového stadia trestného činu, kterou ve svých úvodních rozhodnutích vůbec neřešily. Nedal jim ovšem žádný závazný pokyn, jak danou problematiku konkrétně posoudit, uložil jim pouze vyjasnit do té doby panující pochybnosti.
18. Není přitom sporu, že soud prvního stupně skutkovou větu významně doplnil, a to nejen uvedením příslušných ustanovení zákona o Policii České republiky, na jejichž základě vykonával svědek pravomoc úřední osoby, ale také zmíněním dalších zjištěných skutkových okolností tak, aby lépe vystihovaly celý průběh posuzovaného jednání. Taktéž, v souladu s pokynem zdejšího soudu, rozšířil popis skutku o informaci charakterizující subjektivní stránku činu dovolatele, tedy jeho snahu (úmysl) udeřit policistu skleněnou lahví. Rozsah doplnění a konkretizace skutkové věty požadavkům Nejvyššího soudu plně odpovídá, ostatně proti většině z těchto dílčích změn dovolatel nevznesl ani žádnou výhradu. Nesouhlas vyjádřil fakticky pouze s údajem o jeho snaze na svědka zaútočit, která vyjadřovala závěr soudu o jeho úmyslném zavinění (naplněním subjektivní stránky souzeného trestného činu).
19. Posledním a nejzásadnějším požadavkem Nejvyššího soudu (srov. body 29. a 30. jeho rozsudku) bylo, aby se soudy v následné fázi řízení vypořádaly s otázkou, zda se jednalo o pokus trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, anebo o dokonaný trestný čin. Již zde lze předeslat, že soudy obou stupňů se nastíněnou problematikou důsledně zabývaly, a tudíž i v tomto ohledu respektovaly pokyny zdejšího soudu (srov. níže). Nicméně v daném směru je nutno poukázat na další skutečnost, a to že žádné jiné úkony ani doplnění již Nejvyšší soud po soudech obou stupňů nepožadoval. Především jim neuložil, aby se opětovně zabývaly tím, zda jednání obviněného naplnilo znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě či nikoliv a zda byl daný čin pokrytý jeho úmyslným zaviněním. Zdejší soud pouze vyžadoval, aby se tato zjištění lépe odrazila ve skutkové větě, nicméně samotný závěr o naplnění skutkové podstaty §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní již ve svém prvním rozhodnutí ve věci nijak nezpochybnil (a na tomto svém stanovisku i nadále setrvává). Určité pochybnosti vyjádřil až ve vztahu k následné otázce, tj. do jakého vývojového stadia posuzované jednání, které je trestným činem, dospělo.
20. Přesto však dovolatel ve svém podání opětovně a velmi důrazně namítal, že jeho počínání nebylo možno posoudit jako trestný čin, že nebyl prokázán jeho úmysl svědka udeřit lahví a že pouhý způsob, jakým svědek situaci subjektivně vyhodnotil, nelze považovat za důkaz svědčící o jeho vině. Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že soudy vycházely z výpovědi J. D. zcela důvodně a že nijak neporušily základní zásady trestního řízení ani právo obviněného na spravedlivý proces, když na základě této svědecké výpovědi vystavěly svůj závěr o vině. Předně je nutno vyzdvihnout, že po celý průběh řízení nevyvstaly sebemenší pochybnosti o věrohodnosti svědka. Soud prvního stupně v bodě 14. svého druhého rozsudku v podrobnostech odůvodnil, proč jeho výpovědi bezvýhradně uvěřil s tím, že poukázal jednak na soulad jeho popisu děje se všemi dalšími důkazy a okolnostmi případu, jednak na skutečnost, že svědek se nesnažil situaci jakkoliv dramatizovat (byť v této konkrétní věci se možnost určitého „přibarvení“ některých detailů jednoznačně nabízela). V daném směru je proto zcela nepříhodný dovolatele odkaz na rozhodnutí publikované pod č. 14/1964 Sb. rozh. tr. (srov. bod 8. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), v němž obviněného usvědčovala ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání pouze zcela nevěrohodná poškozená, která opakovaně měnila výpovědi i ohledně podstatných okolností případu a její tvrzení byla vyvracena dalšími nepřímými důkazy. O ničem podobném ovšem nelze v posuzované trestní věci uvažovat.
21. Již zmíněné okolnosti, za kterých se skutek udál, hrají v daném případě velmi zásadní roli. V prvé řadě je zcela zjevné, že způsob, jakým svědek chování obviněného vyhodnotil, plně odpovídá běžnému vnímání snad každého rozumně uvažujícího jedince. Zejména ale zjištěný sled událostí prakticky nenabízí ani žádné další alternativní vysvětlení situace, které by působilo alespoň trochu realistickým dojmem. Ve stručnosti lze připomenout, že svědek – policista se svým služebním psem vypátral dovolatele, v noci, v zimě, v lese, krátce po jeho vloupání do několika nemovitostí. Nejprve spolu komunikovali normálně, avšak poté, co svědek přivolal policejní hlídku a obviněnému zřejmě došlo, že situace je pro něj vážná, začal být nervóznější, postupně přestal spolupracovat, jal se vyhazovat věci, které měl u sebe, ze srázu, otevřel odcizenou lahev od vodky a začal z ní pít. Na výzvy policisty, aby svého jednání zanechal, nereagoval a bezprostředně poté, co jej svědek znovu vyzval, tentokrát již zvýšeným hlasem, lahev uzavřel, uchopil ji pravou rukou za hrdlo a napřáhl se s ní směrem k policistovi, jenž nečekal na úder a k odvrácení útoku použil služebního psa. Z toho lze bez důvodných pochybností dovodit, že obviněný se dostal do situace, kterou si rozhodně nepřál, a především věděl, že bude následovat další série nepříjemností, jeho chování počaly viditelně ovlivňovat negativní emoce, což ještě umocnila překotná konzumace tvrdého alkoholu. V takto napjaté situaci začal policista jednat razantněji, zvyšoval hlas, a právě v tento moment se dovolatel vůči němu napřáhl s lahví v ruce. Lze si jen těžko představit jakékoliv jiné hodnocení popsané situace, než jaký učinil přítomný policista a fakticky také jeho speciálně vycvičený služební pes, tedy jako aktivní útok na svědka ze strany obviněného, a to zejména pokud dovolatel své počínání nijak slovně nedoprovodil, aby se dalo usuzovat, že chce svědkovi pouze pohrozit.
22. Dovolateli nelze (a to dokonce ani v obecné rovině) přisvědčit v jeho námitce, že by subjektivní pocit svědka nemohl mít určitou důkazní hodnotu. Zejména pokud byl svědek přímo účasten určité situace a probíhající dění vnímal svými smysly, není v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., aby soud vzal v potaz i jeho pocity, které v něm jím popisovaný sled událostí vyvolal. Podstatné ovšem je, aby jeho subjektivní pocit odpovídal zjištěným okolnostem případu i dalším provedeným důkazům. Jako příklad lze uvést situaci, kdy poškozeného, v noci na odlehlém místě obestoupí skupinka podezřele vypadajících jedinců a vysloví svůj požadavek na poskytnutí finančních prostředků. Poškozený si na základě svého subjektivního vnímání vyhodnotí, že mu bezprostředně hrozí fyzické napadení, bude tudíž nejlepší vznesené požadavky bez odporu splnit, a pachatelům předá veškeré peníze i další cennosti, které má u sebe. V takovém případě nic nebrání tomu posoudit subjektivní pocit poškozeného jako zcela relevantní a uznat pachatele vinnými zločinem loupeže ve smyslu §173 tr. zákoníku, byť vůči poškozenému nepoužili násilí ani nahlas nevyslovili pohrůžku násilím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009).
23. Také v posuzované trestní věci svědek J. D. situaci subjektivně vyhodnotil zcela odpovídajícím způsobem (srov. bod 21. rozsudku soudu prvního stupně). Nadto je potřeba si uvědomit, že se jedná o policistu, psovoda, který má zkušenosti s pronásledováním pachatelů trestné činnosti a jednáním s nimi, což jeho vnímání dané situace činí ještě hodnověrnějším. Ve světle všeho shora uvedeného nelze spatřovat jediný důvod pro to, aby tvrzení svědka, že považoval jednání dovolatele za útok proti své osobě, nebylo zohledněno při přijímání závěrů o průběhu rozhodného skutkového děje. Pokud obviněný v této souvislosti citoval právní větu rozhodnutí č. 18/1996 Sb. rozh. tr. (srov. bod 8. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), je nutno zdůraznit, že ta se ve skutečnosti zabývá zcela odlišnou problematikou. V odkazovaném případě řešily soudy otázku, zda se obviněný vydáním knihy, která měla mít antisemitský charakter, dopustil trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Soud prvního stupně vyslechl v procesním postavení svědků řadu historiků, kteří vyjádřili na vydání publikace svůj odborný názor. Soudy vyšších instancí se s tímto postupem neztotožnily, jelikož zmínění historici se tehdy projednávaného skutku nikterak (přímo či nepřímo) neúčastnili, nebyli přítomni žádnému ani dílčímu jednání, které skutek tvořilo. Bylo tak na místě vyslechnout je v procesním postavení znalců. Vrchní soud v Praze, který odkazované rozhodnutí vydal, k věci konstatoval, že svědkem je v trestním právu „fyzická osoba odlišná od obviněného, předvolaná orgánem činným v trestním řízení, aby uvedla všechny významné okolnosti, které vnímala svými smysly a které jsou důležité pro rozhodnutí v trestní věci. Svědek vypovídá o tom, co viděl, slyšel a co bezprostředně vnímal. Hodnocení faktů a tím spíše takových, na nichž neměl účast jako jedinečná a nezaměnitelná individualita, mu nepřísluší“. V této trestní věci svědek J. D. vypovídal jedině o okolnostech, které viděl, slyšel a bezprostředně vnímal svými smysly, a proto je jeho svědectví jako celek (včetně jeho hodnocení situace) zcela relevantní a využitelné i na základě tohoto, dovolatelem poukazovaného, judikátu.
24. Nejvyšší soud se ztotožnil se náhledem soudů obou stupňů, že dovolatel svým nápřahem ruky, v níž držel skleněnou lahev, započal aktivní útok vůči policistovi. K tomuto závěru soudy nedospěly pouze na základě domněnek a spekulací, ať již svých vlastních nebo svědkových, nýbrž na základě pečlivého vyhodnocení všech důkazů a okolností předmětného skutku. Dané zjištění tak učinily v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., a z tohoto důvodu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod do jejich rozhodnutí jakkoliv zasahovat. Rovněž se neztotožnil s námitkou porušení zásady in dubio pro reo . Lze totiž konstatovat, že jakákoliv alternativní verze skutkového děje by jednak byla značně nepravděpodobná, především by ale ne zcela odpovídala obsahu provedených důkazů a již opakovaně zmiňovaným okolnostem daného případu. Skutková verze přijatá soudem prvního stupně tudíž žádné důvodné pochybnosti o její správnosti nevyvolávala. Proto se nemohlo uplatnit ani pravidlo in dubio pro reo , poněvadž jeho využití přichází na řadu toliko v případech, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). To se v této věci nestalo, nebyl tak dán žádný zákonný ani ústavněprávní důvod rozhodnout ve prospěch dovolatele.
25. Z takto učiněných zjištění vyplývalo také naplnění skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a spáchá-li takový čin se braní. Jak již uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 8 Tdo 484/2022, po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Pachatel musí užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Jde tak o úmysl přesahující objektivní stránku (který má působit na současně prováděný nebo budoucí výkon pravomoci). Pokud jde o spáchání předmětného jednání se zbraní podle §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pak se ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyžaduje ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku úmysl v kterékoliv jeho formě, neboť pachatel pomocí zbraně ovlivňuje chování poškozeného nebo ji má za tím účelem u sebe.
26. Dovolatel neuplatnil žádnou námitku proti naplnění kteréhokoliv z dílčích znaků objektivní stránky označené skutkové podstaty. Výhrady vznesl pouze ve vztahu k naplnění subjektivní stránky, tj. k závěru o jeho úmyslu na policistu zaútočit s lahví od vodky. Nicméně pokud soudy obou stupňů uzavřely, že obviněný svým nápřahem s lahví v ruce zahájil první fázi útoku proti svědkovi stojícímu v jeho bezprostřední blízkosti, je v takovém zjištění v podstatě již automaticky obsažen také závěr o naplnění subjektivní stránky, tedy že dovolatel měl v úmyslu policistu předmětnou lahví udeřit (nejlépe do hlavy). To soud prvního stupně logicky odůvodnil snahou obviněného vyhnout se zadržení a taktéž vyloučil jiné vysvětlení jeho chování (např. pouhou hrozbu). Zvedl-li dovolatel ruku s cílem svědka uhodit lahví, je zcela nepochybné, že na něj zaútočit chtěl a že zároveň velmi dobře věděl, že napadá policistu a záměrně tím porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby při plnění úkolů státu nebo společnosti. U takto jednoznačně zacíleného jednání nelze z logiky věci přijmout žádný jiný závěr než o úmyslném zavinění dovolatele v podobě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ostatně tuto okolnost Nejvyšší soud nezpochybňoval ani ve svém předchozím rozhodnutí vydaném v posuzované trestní věci.
27. Úkolem soudů v další fázi řízení po částečném zrušení jejich původních rozhodnutí dovolacím soudem bylo vypořádat se s otázkou vývojového stadia trestného činu, kterou ani jeden z nich předtím neřešil. Soud prvního stupně se v bodech 19. až 25. odůvodnění svého v pořadí druhého rozsudku tímto tématem podrobně zabýval a dospěl ke stejnému závěru jako ve svém prvním odsuzujícím rozsudku, tedy že se jedná již o dokonaný trestný čin. Zdůraznil mimo jiné, že obviněný se s lahví napřáhl v bezprostřední blízkosti poškozeného, a proto jeho jednání nelze logicky přijatelně vyhodnotit jinak než jako první stadium vedeného úderu. Vyjádřil přesvědčení, že „pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku již není jednání, kdy pachatel na policistu vytáhne zbraň a učiní s ní pohyb, který implikuje útok“. Nejvyšší soud opakuje, že soudům neukládal, jakým způsobem mají tuto záležitost posoudit, vyžadoval pouze, aby se s otázkou vývojové fáze trestného činu vypořádaly. Soud prvního stupně jeho požadavek splnil, když přesvědčivě vysvětlil, proč setrval na svém původním právním názoru. Dovolací soud jeho argumentaci zvážil a dospěl k závěru, že jeho postoj, jakož i shodný názor odvolacího soudu lze akceptovat.
28. Soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí upřesnil, že dovolatelův nápřah hodnotil jako první stadium vedeného úderu, což je závěr plně odpovídající výsledkům provedeného dokazování a také velmi důležitý moment. Platí totiž, že jedním ze znaků pokusu trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je nedostatek dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je dokonán již použitím násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, je-li uvedený čin spáchán se zbraní. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., shodně také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1691). Násilí může směřovat přímo proti úřední osobě, která je k něčemu nucena, ale může být užito i proti jiné osobě, než je sama úřední osoba, nebo i proti věci, pokud je zde násilí prostředkem působení na vůli úřední osoby. Zákonný znak „užití násilí“ je tedy v daných souvislostech třeba vykládat v širším kontextu útoku proti úřední osobě vedeném úmyslem působit na výkon jeho pravomoci, nemusí dojít k narušení její fyzické integrity. Pokud se tedy obviněný napřahoval, aby policistu udeřil skleněnou lahví, tj. zbraní ve smyslu §325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, již uvedl do pohybu fyzickou sílu zaměřenou proti osobě svědka J. D. Nápřah je úvodní částí útoku jakýmkoliv tupým předmětem proti tělu oběti, bez kterého by nebylo možno zamýšlený úder účinně zrealizovat. Jde o dvě složky jediného útočného výpadu, které na sebe vždy navazují a následují bezprostředně po sobě. Sám policista, který při výkonu své profese přichází s agresivními jedinci do styku, vyhodnotil takové jednání jako již započatý útok a okamžitě se začal bránit vypuštěním služebního psa. Lze tedy souhlasit se závěrem soudů, které jednání dovolatele posoudily jako již započaté násilí proti úřední osobě, a tedy i dokonaný trestný čin. O tom dále svědčí fakt, že jeho útokem došlo již také k následku předvídanému aplikovanou skutkovou podstatou, tedy k narušení zájmu chráněného trestním zákoníkem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úřední osoby. Na uvedené narušení byla dotčená úřední osoba nucena urychleně zareagovat a aktivně jej eliminovat. V takovém případě nelze skutek hodnotit jako pokus trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ten je charakterizován právě nedostatkem následku.
29. Dovolatel taktéž namítal, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy (jež ani nekonkretizoval). V této souvislosti vytkl, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty bez řádného odůvodnění. Je pravdou, že v hlavním líčení konaném dne 9. 11. 2022 obviněný navrhl vyslechnout vyšetřovatele pana P. (zřejmě tím mínil J. P.) z územního odboru PČR Plzeň-venkov, jenž se měl vyjádřit k tomu, zda byl při výslechu podnapilý. Soud podle §216 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl, že tento důkaz prováděn nebude. Další důkazy dovolatel ani jeho obhájkyně nenavrhli (č. l. 1458). Taktéž je nutno připustit, že v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 11. 2022, č. j. 3 T 116/2021-1463, není o předmětném důkazním návrhu žádná zmínka ani vysvětlení toho, proč soud obviněným navrhovaný důkaz neprovedl. Soud tedy nepostupoval zcela v souladu s požadavky Ústavního soudu k aplikaci §89 odst. 2 tr. ř. Na základě jeho konstantní judikatury (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Je nutno připustit, že v posuzované trestní věci soud prvního stupně opomenul ve svém rozsudku jakkoliv zdůvodnit, proč návrh obviněného na doplnění dokazování zamítl. Nejvyšší soud byl proto povinen zkoumat, zda bylo výše zmíněným pochybením zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Shledal však, že nikoliv.
30. V této souvislosti je potřeba dále připomenout, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle názoru Ústavního soudu založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
31. Dovolatel navrhoval výslech shora jmenovaného policisty k tomu, aby bylo zjištěno, zda byl při výslechu podnapilý či nikoliv. Přestože se soud prvního stupně přímo nevyjádřil k tomuto důkaznímu návrhu, na jiném místě odůvodnění svého rozhodnutí se věnoval přímo otázce ovlivnění obviněného alkoholem. V bodě 14. se zabýval důvody, proč nebyla provedena dechová zkouška, k čemuž poznamenal, že „byť dechová zkouška by samozřejmě pro soud byla důležitým důkazem, bez něj se však soud mohl obejít“. Je tedy zřejmé, že míra ovlivnění dovolatele alkoholem v době spáchání projednávaného skutku nebyla pro soud nijak rozhodující, a z toho stejného důvodu neměl za potřebné vyslýchat navrhovaného svědka. Nejvyšší soud zastává rovněž názor, že uvedená okolnost nebyla z hlediska posouzení skutku nikterak zásadní. Navíc si povšiml, že pod protokolem o výslechu osoby zadržené a úředními záznamy o podaném vysvětlení ze strany dovolatele ze dne 20. 3. 2021, tj. krátce po spáchání předmětného skutku, jsou podepsáni jiní policisté (a to J. V., M.Š. a S. M., č. l. 591–601). Lze doplnit, že J. P. vypracoval až úřední záznam o podaném vysvětlení svědka J. D. dne 7. 9. 2021. Je tedy nejasné, zda se navrhovaný svědek s obviněným dne 20. 3. 2021 na policejní stanici vůbec setkal, a pokud ano, lze pochybovat o tom, zda by si po tak dlouhé době pamatoval okolnosti, o nichž měl podat svědectví (které navíc nejsou z hlediska rozhodnutí soudu o vině dovolatele významné).
32. Je tedy možno shrnout, že víceméně všechny tři důvody pro zamítnutí navrhovaného důkazu vymezené Ústavním soudem by mohly být v tomto konkrétním případě využity. Na první pohled se jednalo o zcela bezvýznamný důkaz, jehož případné provedení by nemohlo žádným způsobem ovlivnit výsledek tohoto trestního řízení. Tak to ve výsledku patrně vnímal jak sám obviněný, tak jeho obhájkyně, kteří v rámci podaného odvolání (č. l. 1474) ani posléze při veřejném zasedání u odvolacího soudu (č. l. 1485 a násl.) jeho provedení znovu nenavrhovali a nenamítali též jeho opomenutí nalézacím soudem. Popisované pochybení se tedy nemohlo ani dotknout celkové zákonnosti a správnosti řízení, které napadeným rozhodnutím předcházelo, a nemohlo proto zapříčinit zásah do základních práv a svobod dovolatele.
33. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu