ECLI:CZ:NS:2023:8.TZ.135.2022.1
sp. zn. 8 Tz 135/2022-36
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Engelmanna stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. O., nar. XY, trvale bytem XY, proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. O.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, zrušují . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněný J. O. se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že se sice dne 2. 10. 1973 dostavil k útvaru VVŠ PV OJ XY, kam byl k výkonu vojenské služby povolán, avšak tam ještě před dokončením prezentace, v úmyslu se trvale vyhnout vojenské službě, z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítl konat vojenskou službu a dalším úkonům nutným k nastoupení vojenské základní služby se již nepodrobil,
že tedy v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze,
čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, byl obviněný J. O. (dále také pouze „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do I. nápravně výchovné skupiny v nápravně výchovném ústavu MS.
2. Podle skutkových zjištění soudu se obviněný trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že „se sice dne 2. 10. 1973 dostavil k útvaru VVŠ Pv XY, kam byl k výkonu vojenské služby povolán, avšak tam ještě před dokončením prezentace, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě z důvodů svého náboženského přesvědčení, odmítl konat vojenskou službu a dalším úkonům nutným k nastoupení vojenské základní služby se již nepodrobil“.
3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch také matka obviněného odvolání, která byla usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
4. Přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, v dané věci nebylo konáno.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
5. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. O. stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele byl z důvodů zevrubně vyložených v odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák.
6. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku s poukazem na čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy Československé socialistické republiky (dále též jen „Ústava z roku 1960“), §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, §269 odst. 1 tr. zák. a §256 tr. ř. stěžovatel konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., a bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře pak plně nedostál své přezkumné povinnosti a nenapravil tak pochybení, jehož se dopustil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně. Stěžovatel vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších justičních křivd, které se v době komunistické totality staly v justičním rozhodování. Obviněný byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. V Ústavě z roku 1960, konkrétně v jejím čl. 32 odst. 1, byla svoboda vyznání zaručena. Byť bylo v čl. 32 odst. 2 této Ústavy náboženské vyznání omezeno, a to tak, že bylo stanoveno, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k odpírání plnění občanské povinnosti uložené zákonem, a přestože podle citované Ústavy (viz čl. 37 odst. 1, 2) patřil k občanské povinnosti i výkon základní vojenské služby, nutno konstatovat, že právo na svobodu svědomí nelze zaměňovat za svobodu víry či náboženskou svobodu, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem. Tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že Ústava z roku 1960 svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva odepřela, neboť uvedené nové omezení svobody svědomí přerušilo kontinuitu chápání svědomí jako absolutního práva tak, jak ji chránila již Ústavní listina ČSR z roku 1920. Při výkladu letitých norem trestního práva je třeba vycházet z kontinuity obsahu právních norem, avšak z diskontinuity vnímání právem chráněných hodnot a jejich případné kolize.
7. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, byl v neprospěch obviněného J. O. porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák., dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
8. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller, který ji označil za důvodnou, a to s odkazem na právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01. Konstatoval, že ve všech citovaných případech šlo stejně jako v případě obviněného o odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990, přičemž na uvedené nálezy navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003). Konstatoval, že stížnost pro porušení zákona odpovídá také zavedené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), který konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudky ze dne 7. 7. 2011, č. 23459/03, ve věci Vahana Bayatyana, ze dne 22. 11. 2011, č. 43965/04, ve věci Yunuse Ercepa, ze dne 10. 1. 2012, č. 37819/03, ve věci Hayka Bukharatyana, ze dne 10. 1. 2012, č. 37821/03, ve věci Ashota Tsaturyana, ze dne 17. 1. 2012, č. 2560/07, ve věci Feti Demirtase aj.). S návrhy ministra spravedlnosti obsaženými v mimořádném opravném prostředku vyslovil souhlas.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) považoval podanou stížnost pro porušení zákona za důvodnou, ztotožnil se s ní a na její argumentaci plně odkázal. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných i podle něj vyplývá, že J. O. byl v podstatě odsouzen pro své svědomí a náboženské přesvědčení, na kterém po povolání k výkonu základní vojenské služby setrval. Shodně s ministrem spravedlnosti měl za to, že čin, kterým obviněný realizoval svoje ústavně zaručená práva a svobody, nemohl být trestným činem. Taktéž měl za to, že na předmětnou věc plně doléhají závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, na který ministr spravedlnosti přiléhavě odkazuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané stížnosti pro porušení zákona vyhověl, a to v souladu s návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti, na který pro stručnost v podrobnostech odkázal, a to včetně navrhovaného postupu podle §271 odst. 1 tr. ř.
10. Obhájce obviněného měl vyjádření státního zástupce v podstatě za správné. Poznamenal, že neodkazuje na judikaturu ESLP, kterou on považuje za významnější než nálezy Ústavního soudu, proto na ni znovu upozornil. Souhlasil s názorem státního zástupce, že byl porušen i čl. 32 odst. 1 Ústavy z roku 1960, proto navrhl, aby bylo konstatováno i porušení tohoto ustanovení.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
11. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.
12. Podle čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, v tehdy účinném znění, svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Podle čl. 32 odst. 2 Ústavy z roku 1960 náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.
13. Podle čl. 37 odst. 1 Ústavy z roku 1960 vrcholnou povinností a věcí cti každého občana je obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. Podle čl. 37 odst. 2 Ústavy z roku 1960 občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona.
14. Podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen „tr. zák.“), se trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách dopustil, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
15. Podle §256 tr. ř. (v tehdy i nyní účinném znění) odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné.
16. Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle §1 odst. 2 označeného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
17. Ze skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný se sice dne 2. 10. 1973 dostavil k útvaru VVŠ PV XY, kam byl k výkonu vojenské služby povolán, avšak tam ještě před dokončením prezentace, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítl konat vojenskou službu a dalším úkonům nutným k nastoupení vojenské základní služby se již nepodrobil.
18. Z odůvodnění rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně se podává, že obviněný se v rámci svého trestního stíhání k činu doznal a s odkazy na Bibli kralickou vysvětlil, že pohnutkou, která jej vedla k rozhodnutí nevykonávat vojenskou službu, bylo, že to bůh zakazuje.
19. Z výše naznačeného zřetelně vyplývá, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. a bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře nedostál své přezkumné povinnosti, když zmiňované pochybení soudu prvního stupně neodstranil a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
20. V posuzované věci, jak správně podotkl ministr spravedlnosti, je nutno při přezkumném řízení vycházet z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitace, ve znění pozdějších předpisů, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v době komunistické totality staly v justičním rozhodování tak, jak tomu bylo v případě obviněného J. O., , který byl v podstatě odsouzen za své náboženské přesvědčení.
21. Nejvyšší soud, odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (dále též obhájcem obviněného zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, aj.), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky sp. zn. 4 Tz 52/2009, 7 Tz 31/2011, 6 Tz 8/2013, 7 Tz 15/2013, 8 Tz 16/2013, aj.), konstatuje, že pokud obviněný odmítl nastoupit k vojenskému útvaru a plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí, resp. vyznání a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou z roku 1960. Přestože tato deklarovala v čl. 32 odst. 1 svobodu vyznání, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem.“ Deklarovanou svobodu vyznání Ústava z roku 1960 popírala i v čl. 37 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost vykonávat službu v ozbrojených silách. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že si s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítl plnit povinnosti spojené s výkonem vojenské základní služby, považovat za trestný čin.
22. V této souvislosti nelze než připomenout i ministrem spravedlnosti akcentovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaný pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, uveřejněný pod č. 1, sv. 1 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy tady a teď , pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“
23. Za pozornost stojí, že právní úvahy obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, jakož i v další judikatuře Nejvyššího soudu korespondují i s obhájcem akcentovanými závěry ESLP, které vyslovil kupř. ve věci Bayatyan proti Arménii v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03. Zde mimo jiné zmínil, že „vzal v úvahu, že odpor vůči vojenské službě, pokud je motivován vážným a nepřekonatelným rozporem mezi povinností sloužit v armádě a svědomím jednotlivce či jeho hluboce a upřímně zastávaným náboženským nebo jiným přesvědčením, zakládá názor nebo přesvědčení v dostatečné přesvědčivosti, závažnosti, soudržnosti a důležitosti, aby pojal záruky čl. 9“.
24. Z konfrontace napadeného usnesení bývalého Vyššího Vojenského soudu v Táboře a rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že Vyšší vojenský soud v Táboře, jako soud odvolací, porušil zákon v neprospěch obviněného, když podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného a nenapravil tak pochybení, kterého se dopustil Vojenský obvodový soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, pokud obviněného uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák.
25. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vyššího Vojenského soudu v Táboře ze dne 23. 10. 1974, sp. zn. To 257/74, byl porušen zákon v ustanovení §256 tr. ř. a v řízení, jež mu předcházelo, rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 18. 9. 1974, sp. zn. 2 T 176/74, v ustanovení §269 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného J. O. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. označená rozhodnutí zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných v předmětné trestní věci a za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného J. O. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že se sice dne 2. 10. 1973 dostavil k útvaru VVŠ PV OJ XY, kam byl k výkonu vojenské služby povolán, avšak tam ještě před dokončením prezentace, v úmyslu trvale se vyhnout vojenské službě, z důvodů svého náboženského přesvědčení odmítl konat vojenskou službu a dalším úkonům nutným k nastoupení vojenské základní služby se již nepodrobil, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
26. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 odst. 4 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, poněvadž s tím obviněný i státní zástupce souhlasili.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu