ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1059.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1059/2023-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. P. , zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, proti žalované Základní škole Brno, nám. Míru 3, příspěvkové organizaci , se sídlem v Brně, náměstí Míru č. 375/3, IČO 48512648, zastoupené Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 18/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 2022, č. j. 15 Co 94/2020-130, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Obenraucha, advokáta se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2022, č. j. 15 Co 94/2020-130, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
V prvé řadě je nutné vysvětlit, že vymezení dovolacího důvodu tak, jak je učinila žalobkyně v bodě 10 svého dovolání, je natolik obecné, že nelze určit, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, činí žalobkyně dovolacím důvodem.
Odkazuje-li žalobkyně v bodě 6 svého dovolání na judikaturu dovolacího soudu a zdůrazňuje, že nadbytečnost zaměstnance není dána tam, kde „zaměstnavatel má možnost přidělovat zaměstnanci jinou práci v rámci sjednaného druhu práce, jejímž výkonem by byl zaměstnanec nadále ve svém pracovním úvazku vytížen“, přehlíží, že odvolací soud vycházel z odlišných skutkových závěrů. Převzal totiž závěry soudu prvního stupně, že po provedení organizační změny „nebyla žalobkyně plně pracovně vytížena“ a že „nedošlo k zaměstnání (jiné – poznámka dovolacího soudu) osoby na pozici odpovídající pozici žalobkyně“. Přitom je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Vyjadřuje-li dovolatelka dále přesvědčení, že „[ž]alovaná tak neunesla své důkazní břemeno ohledně nadbytečnosti žalobkyně jakožto zaměstnance žalované“, neformuluje přípustný dovolací důvod, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze (ani v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu