ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1548.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1548/2023-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. T. , zastoupeného Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská č. 68/105, proti žalovanému FLORPLANT s. r. o. se sídlem v Brně, Pěstitelská č. 197/4, IČO 25374320, zastoupenému JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou se sídlem v Brně, náměstí Svobody č. 87/18, o 41 894 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 192/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022, č. j. 15 Co 74/2022-246, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 275 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radomila Kožuského, advokáta se sídlem v Praze, Sokolovská č. 68/105.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2022, č. j. 15 Co 74/2022-246, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle kterého je třeba dovolatelem předestřenou otázku výkladu právních úkonů v projednávané věci posuzovat, Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výslovný právní úkon se vykládá – jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. – jednak podle použitého jazykového vyjádření, jednak podle vůle jednajícího (toho, kdo právní úkon učinil). Výklad podle použitého jazykového vyjádření spočívá v rozboru užitých slov a smyslu použitých výrazů. Na vůli jednajícího lze usuzovat z okolností, za nichž ji projevil, včetně chování projevu vůle předcházejícího, případně též z jeho následného chování, jestliže spolehlivě vypovídá o vůli jednajícího v době projevu. Vůle jednajícího je však prostředkem interpretace projevu vůle, jen jestliže tato vůle není v rozporu s jazykovým projevem. Vypovídá-li tedy použité slovní vyjádření spolehlivě o obsahu právního úkonu, nemůže být interpretován jinak, i kdyby snad vůle jednajícího neodpovídala tomuto jazykovému vyjádření. Uvedené na druhé straně neznamená, že by se mělo lpět jen na doslovném významu použitých výrazů. Smyslem výkladu je zjištění skutečného záměru jednajícího v projevu vůle a opomenuto nemůže být ani to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5271/2016).
Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněného pod č. 37/2005 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 949/2013), ani nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například právní názor vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1842/2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., které ukládá soudu, aby za použití zákonných výkladových pravidel interpretoval právní úkon, dopadá i na situaci, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu); kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopisu Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1901/2015).
Odvolací soud v projednávané věci provedl výklad předmětných právních úkonů (čl. I, bodu 7 pracovní smlouvy ze dne 20. 7. 2008 a listiny nazvané jako „platový výměr“ z téhož dne) v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou reprezentují i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2687/2006, a ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 21 Cdo 771/2020, citované dovolatelem v dovolání i odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 205/2020-193 (vydaného v této věci), na jehož závěry odvolací soud odkazuje i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud (v souladu s výše uvedenými interpretačními pravidly) při výkladu právních úkonů vyjádřených v listinách ze dne 20. 7. 2008 vycházel z použitého jazykového vyjádření, přičemž přihlédl zejména k tomu, že v listině označené jako „platový výměr“ je uvedeno, že „ Dnešního dne, měsíce a roku uzavřely smluvní strany … “, (tj. žalovaný a žalobce) „ …tento platový výměr “, a že „ smluvní strany se přitom dohodly následovně: pro zařazení zaměstnance: řidič, servisní a opravárenské práce na vozovém parku a pracovišti je sjednána : a) základní mzda 85 Kč za hodinu, b) nad tuto odměnu může zaměstnanci zaměstnavatel poskytnout prémie…“ , a že je tato listina podepsána oběma stranami, přičemž z ničeho nevyplývá, že podpis žalobce by měl být jen potvrzením o převzetí uvedené listiny. Dále přihlédl též k obvyklé praxi u žalovaného (zejména k odvolacím soudem zjištěné skutečnosti, že i když většina svědků uvedla, že mzdu jim jednostranně určoval zaměstnavatel, docházelo u některých zaměstnanců žalovaného ke sjednání mzdy), jakož i k tomu, že to byl žalovaný, který uvedené listiny koncipoval a který případnou nejasnost do uvedeného právního vztahu vnesl, a k následnému chování účastníků (srov. zejména body 20 a 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2021, č. j. 15 Co 205/2020-193). Dospěl-li pak odvolací soud na základě takto provedeného výkladu předmětných právních úkonů k závěru, že pokud je v pracovní smlouvě ujednání ohledně mzdy (čl. I, bod 7 pracovní smlouvy), jedná se toliko o odkaz ohledně toho, že mzda bude řešena zvlášť, a že listina označená jako „platový výměr“ je podle svého obsahu dohodou o mzdě mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem, jde o úsudek, který vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu. Dovolací soud tak (na rozdíl od dovolatele) v postupu odvolacího soudu nespatřuje dovolatelem tvrzené „odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, které mělo podle dovolatele spočívat v tom, že „nebyly dostatečně aplikovány výkladové metody“.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (vytýká-li odvolacímu soudu, že v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. znovu nevyslechl svědkyni K., a že tak zatížil řízení vadou, a označuje-li skutková zjištění odvolacího soudu za nelogická a nevyplývající z provedeného dokazování).
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud – jestliže k nim skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlíží, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad ovšem v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu