ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1935.2023.1
21 Cdo 1935/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněného S. F. , proti povinnému T. B. , zastoupenému JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 1610/95, pro 1 200 000 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, o rozvrhu podstaty, vedené u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, se sídlem exekutorského úřadu v Přerově, Komenského č. 38, pod sp. zn. 203 EX 27008/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. ledna 2023, č. j. 5 Co 1042/2022-446, takto:
I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2023, č. j. 5 Co 1042/2022-446, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Exekuce prodejem nemovité věci končí rozvrhem rozdělované podstaty, kdy soudní exekutor rozhoduje, v jakém pořadí a v jaké výši budou uspokojeny jednotlivé pohledávky, a to včetně pohledávky soudního exekutora na nákladech exekuce, která se uspokojuje ve skupině podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. §66 odst. 10 exekučního řádu), a pohledávky oprávněného na nákladech exekučního řízení, která se uspokojuje ve skupině podle §337c odst. 1 písm. d) o. s. ř.
O nákladech exekuce a nákladech účastníků rozhoduje soudní exekutor zvlášť v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému a na jehož základě tyto náklady následně vymáhá (§87 a násl. exekučního řádu). Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce může účastník řízení podat ve lhůtě 8 dnů od jeho doručení námitky; jestliže soudní exekutor námitkám v plném rozsahu nevyhoví, rozhodne o nich exekuční soud, proti jehož rozhodnutí již není přípustný opravný prostředek (srov. §88 odst. 3 a 4 exekučního řádu). Nebyly-li proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podány v zákonem stanovené lhůtě námitky, nebo nebylo-li podaným námitkám vyhověno, je doručený příkaz k úhradě nákladů exekuce v právní moci.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že podkladem pro zahrnutí nákladů soudního exekutora do rozvrhového usnesení může být pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2087/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5079/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1273/2017). Při rozhodování o rozvrhu tedy soudní exekutor ohledně výše nákladů a oprávněného a povinného subjektu pohledávky na nákladech exekuce a nákladech účastníků vychází z pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Jestliže účastníci nesouhlasí s určením nákladů, mají možnost podat proti příkazu v zákonné lhůtě námitky, které následně přezkoumá soud. V rámci rozvrhového řízení proto soudnímu exekutorovi (resp. soudu při odvolacím přezkumu) již nepřísluší přezkoumávat výši nákladů či otázku, kdo je povinen je hradit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2420/2021).
V projednávané věci se odvolací soud zabýval tím, zda byly náklady soudního exekutora a náklady oprávněného do rozvrhového usnesení zahrnuty na základě již existujících pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, a dovodil, že příkazy k úhradě nákladů č. j. 203 EX 27008/14-320, č. j. 203 EX 27008/14-407 a č. j. 203 EX 27008/14-413 (proti nimž – jak vyplývá z obsahu exekučního spisu – nebyly podány námitky) jsou „pravomocné, tedy závazné pro účastníky řízení, soudního exekutora i soud a jsou nezměnitelné“ a že příkaz k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného č. j. 203 EX 27008/14-427 není – vzhledem k tomu, že byl zrušen usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově, ze dne 26. 9. 2022, č. j. 13 EXE 379/2014-320, na základě námitek povinného – pravomocný. Závěr odvolacího soudu, že „veškeré argumenty, které povinný vznáší ve svém odvolání ve smyslu nesprávného vyčíslení nákladů exekuce a tvrzeného chybného postupu soudního exekutora mohly být uplatněny výlučně v rámci opravného prostředku proti předmětným příkazům“ a „pro posuzovanou věc jsou bezvýznamné, neboť pravomocná rozhodnutí nemohou být v tomto řízení již nikterak přehodnocována“, je tak zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Poukazuje-li dovolatel ve prospěch své argumentace o přípustnosti dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1956/2021, pak přehlíží, že uvedené rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu než rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci a že se v něm řeší jiná právní otázka než ta, na které závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Přiléhavým není ani odkaz povinného na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2664/2019, neboť tyto nejsou v rozporu se závěry odvolacího soudu v projednávané věci.
Namítá-li dovolatel, že do rozvrhu nelze zahrnout ani „navýšení“ pohledávky oprávněného z důvodu „pochybení soudního exekutora“, postrádá dovolání v této části řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., které je povinnou náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Okolnost, že uvedená otázka nebyla vyřešena v odvolacím řízení, ačkoliv podle dovolatele se jí odvolací soud měl zabývat, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu