ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2598.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2598/2023-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Petrem Skálou, advokátem se sídlem v Hvožďanech č. 168, proti žalované OTK printing & packaging a. s. se sídlem v Kolíně IV, Plynárenská č. 233, IČO 17100950, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1382/2, o trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 130/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 23 Co 176/2022-164, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Vacíře, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1382/2.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 23 Co 176/2022-164, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že nedošlo k přeměně pracovního poměru uzavřeného mezi žalobcem a žalovanou na dobu určitou do 31. 1. 2021 na pracovní poměr na dobu neurčitou pokračováním v konání prací žalobcem s vědomím žalované po uplynutí sjednané doby pracovního poměru ve smyslu ustanovení §65 odst. 2 zák. práce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ustanovení §65 odst. 2 zák. práce se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl. Aby mohlo za této situace dojít ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, musí být současně splněny dvě podmínky. První podmínkou je pokračování zaměstnance v konání prací i po uplynutí sjednané doby a druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel (nadřízený vedoucí zaměstnanec) o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován), aniž by mu v tom zabránil. Jsou-li obě podmínky splněny, nastává fikce (nastává změna v obsahu pracovního poměru), že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017). Přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je vyloučena tam, kde by ustanovením §65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018 a v něm uvedená další rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce).
Na těchto závěrech, k nimž se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1850/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1288/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1212/23), dovolací soud i nadále trvá a neshledává důvod k tomu, aby se od nich odchýlil. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti)
– srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006. Výše formulované důvody svědčící pro změnu dosavadní judikatury týkající se ustanovení §65 odst. 2 zák. práce Nejvyšší soud neshledal. Argumentuje-li dovolatel domáhající se změny závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, judikaturou Ústavního soudu k „institutu dotváření práva soudem“, pak přehlíží, že závěry uvedené v tomto rozsudku nebyly Ústavním soudem shledány ústavně nekonformními (viz již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1212/23, v jehož odůvodnění Ústavní soud na dovolatelem zpochybňovaný rozsudek odkazuje).
Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že vůle žalobce a žalované nesměřovala k pokračování jejich pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do 31. 1. 2021, nýbrž k externí spolupráci (od 1. 2. 2021) na základě příkazní smlouvy (viz body 7 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tam uvedená skutková zjištění o tom, že žalobce byl v listopadu 2020 informován, že pracovní poměr s ním nebude prodloužen, že jím vykonávaná pozice byla zrušena, že žalobci byl dán pokyn k předání agendy a k vrácení služebního automobilu, že ukončení pracovního poměru bylo oznámeno „správě sociálního pojištění“ a zdravotní pojišťovně, že žalobce byl převeden v interní evidenci mezi externisty, že mezi žalobcem a žalovanou proběhla vzájemná komunikace týkající se obsahu příkazní smlouvy, že žalobce od 1. 2. 2021 „do sídla žalované nepravidelně podle potřeby docházel, nebyly mu však nikým zadávány pracovní úkoly, ani po něm nikdo ze strany žalované nežádal žádná plnění“, že „žalovaná byla srozuměna s tím, že žalobce bude počátkem února 2021 pokračovat v činnosti směřující k předání funkce P. S. a do vyřešení formy spolupráce účastníků bude do výrobního závodu, na své původní pracoviště, nepravidelně docházet jako externista a pracovat na návrhu příkazní smlouvy“, a že i žalobce byl srozuměn s tím, že nadále bude pro žalovanou vykonávat práci „jako OSVČ“, jelikož sám pracoval na návrzích příkazní smlouvy, vrátil automobil, činil kroky k předání agendy technického ředitele P. S. a zabýval se činnostmi, o nichž předpokládal, že budou předmětem příkazní smlouvy), je závěr odvolacího soudu, že k přeměně (transformaci) pracovního poměru uzavřeného mezi účastníky na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou nedošlo, zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Na vyřešení právní otázky (podle žalobce dovolacím soudem dosud neřešené), „po jaké době pokračování ve výkonu práce zaměstnancem dochází k přeměně pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, resp. zda je délka této doby pro transformaci pracovního poměru vůbec rozhodná“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť vzhledem k výše uvedeným skutkovým závěrům odvolacího soudu nešlo v projednávané věci po uplynutí sjednané doby pracovního poměru o pokračování ve výkonu práce žalobcem. Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro změnu pracovního poměru sjednaného na dobu určitou v pracovní poměr na dobu neurčitou není významné, jak dlouhý „časový úsek“ zaměstnanec po uplynutí sjednané doby dále konal práci (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4891/2009).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4891/2009 a ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017, opomíjí, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s jejich obecnými východisky a že tato rozhodnutí jsou založena na jiném skutkovém stavu, než byl zjištěn v projednávané věci.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemohou založit ani námitky, v nichž dovolatel projevuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl, zejména s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl (uvádí-li, že soudy „nesprávně dovodily vůli žalobce nepokračovat v pracovním poměru resp. pokračovat ve spolupráci výhradně ve formě příkazní smlouvy“, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že „by žalovaná o formě této smlouvy nebo jejím obsahu se žalobcem nějak jednala“, že není zřejmé, „z čeho oba soudy dovodily existenci vůle účastníků pokračovat ve dnech 1. 2. až 12. 2. 2021 ve spolupráci formou příkazní smlouvy“, že soudy nesprávně dovodily, k čemu směřovala vůle účastníků, a že z provedeného dokazování „rozhodně nemohlo být vyvozeno, že žalovaná umožnila žalobci pokračování v práci výhradně z důvodu, že s ním má být uzavřena příkazní smlouva“), a v nichž předestírá své vlastní (opačné) skutkové závěry, na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že došlo k „transformaci pracovního poměru“ na pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu a v této souvislosti namítané „porušení práva žalobce na spravedlivý proces“, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná (viz hodnocení provedených důkazů obsažené v bodu 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 7 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu