ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2681.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2681/2023-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce K. P. , zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova č. 4083/14, proti žalované Střední škole gastronomie, hotelnictví a lesnictví Bzenec, příspěvkové organizaci, se sídlem v Bzenci, náměstí Svobody č. 318, IČO 00053155, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha č. 121/8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 22 C 271/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2023, č. j. 49 Co 79/2022-198, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Houžvičky, advokáta se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha č. 121/8.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2023, č. j. 49 Co 79/2022-198, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatel předně namítá, že ke skončení jeho pracovního poměru mělo dojít „až v době, kdy ještě nebyla účinnost organizačního opatření, o něž se tato výpověď opírá“, a že rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 790/2013.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že z toho, že zaměstnanec nemusí být nadbytečným již v době podání výpovědi, nelze dovozovat, že by zaměstnavatel mohl vždy přistoupit k podání výpovědi bezprostředně po přijetí rozhodnutí o organizační změně. Má-li být takové rozhodnutí skutečnou příčinou nadbytečnosti zaměstnance, musí zaměstnavatel dát výpověď v takovém okamžiku, aby pracovní poměr skončil na základě této výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím dni, v němž nastává účinnost přijatých organizačních změn. V případě, že by pracovní poměr skončil dříve (před tím, než se u zaměstnavatele příslušné organizační změny skutečně realizovaly), totiž nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §52 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 790/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3680/2020).
V projednávané věci byla organizační změna žalovanou přijata dne 26. 6. 2020 a její účinnost (tedy okamžik změny organizačního uspořádání zaměstnavatele) nastala podle rozhodnutí žalované ke dni 1. 9. 2020. Pracovní poměr účastníků musel tedy skončit na základě výpovědi (uplynutím výpovědní doby) nejdříve v pracovním dni předcházejícím tomuto dni. Odvolací soud v souladu se závěrem uvedeným (mimo jiné) ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 790/2013, dovodil, že tato podmínka byla splněna, byla-li výpověď ze dne 30. 6. 2020 doručena žalobci téhož dne a uplynula-li proto dvouměsíční výpovědní doba dne 31. 8. 2020 (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatele, že závěr odvolacího soudu „týkající se skutečnosti, že u žalované odborová organizace, které měl být žalobce předsedou, resp. odborovým funkcionářem, nepůsobila“, „vyvstal z procesního pochybení na straně odvolacího soudu“, neboť „je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem I. stupně, aniž by je odvolací soud sám provedl a zajistil si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazů“. Uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Uvedená námitka ostatně ani není opodstatněná, neboť odvolací soud vyšel ze stejného skutkového závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně, že žalobce „neprokázal, že spolu s oznámením o vzniku odborové organizace a zahájením jejího působení u žalované předal žalované též text stanov“ (srov. bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), na základě kterého dospěl k právnímu závěru (odlišnému od soudu prvního stupně), že „oprávnění odborové organizace u žalované působit nevzniklo“. Za situace, kdy rozsudek odvolacího soudu spočívá (mimo jiné) na tomto (s judikaturou dovolacího soudu souladném) závěru [k obsahovým náležitostem oznámení odborové organizace podle §286 odst. 4 zákoníku práce, jímž zaměstnavateli sděluje splnění podmínek podle ustanovení §286 odst. 3 zákoníku práce, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 863/2021, a v nich uvedený závěr, že splnění podmínky spočívající v tom, že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, odborová organizace zpravidla doloží tím, že k oznámení přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi seznámit na veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž stanovy zveřejnila (v posuzované době právní úprava povinnost odborové organizace uveřejnit stanovy nestanovila), nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3509/2022], nezávisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelem nastolené otázky týkající se projevu vůle odborové organizace ve vztahu k výpovědi dané žalovanou žalobci dne 30. 6. 2020. Ani tyto námitky tedy přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládají.
Rovněž závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 15. 7. 2020 odůvodněný tím, že zásilka obsahující výpověď z pracovního poměru ze dne 15. 7. 2020 nebyla žalobci doručena do vlastních rukou, neboť zásilku dne 20. 7. 2020 převzal od provozovatele poštovní licence otec žalobce, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které nedostatek řádného doručení výpovědi zaměstnavatele zaměstnanci nezpůsobuje její neplatnost (ve skutečnosti taková výpověď z pracovního poměru vůbec „neexistuje“ a v pracovněprávních vztazích účastníků pracovního poměru je třeba postupovat stejně, jako kdyby k výpovědi z pracovního poměru nikdy nedošlo) a žaloba o určení neplatnosti takové (nedoručené) výpovědi proto nemůže být úspěšná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 630/2015, uveřejněný pod č. 118/2016 Sb. rozh. obč.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu