ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2851.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2851/2023-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. J. , proti žalovanému Poolšaví a. s. se sídlem v Prakšicích č. 57, IČO 00156400, zastoupenému Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti Generali České pojišťovny a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 5/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. září 2022, č. j. 60 Co 134/2022-457, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Františka Kela, advokáta se sídlem v Tlumačově, Sportovní č. 451.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 13. 9. 2022, č. j. 60 Co 134/2022-457, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky procesního i hmotného práva“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena („posouzení postupu soudu prvého stupně a následně i odvolacího soudu ve vztahu k posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na vyplacení náhrad z pracovního úrazu, konkrétně bolestného, ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“), ve skutečnosti je podstatou jejího dovolání nesouhlas se skutkovými závěry soudů, že „na koleni žalobkyně není žádný patologický nález, jsou zde pouze degenerativní změny související s věkem žalobkyně a nesouvisející s úrazem“, že „zdravotní potíže žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti určitě nejsou důsledkem úrazu žalobkyně z 16. 7. 2015 a že pracovní neschopnost jako důsledek úrazu žalobkyně trvala jen do 3. 3. 2016 a žalobkyně byla v každém případě schopna vykonávat dosavadní práci po 3. 3. 2016, tj. po skončení pracovní neschopnosti jako následku úrazu z 16. 7. 2015“, a se způsobem, jakým k těmto závěrům dospěly (s hodnocením provedených důkazů, zejména s hodnocením znaleckého posudku znalkyně MUDr. Ireny Landecké ze dne 21. 7. 2020).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku k posudku MUDr. Ireny Landecké a že napadený rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném právním posouzení problematiky revizních znaleckých posudků za účelem odstraňování rozporů mezi znaleckými posudky“, neboť závěry, které odvolací soud v tomto směru učinil, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na znaleckou činnost (srov. §127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněný pod č. 45/1984 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019).
Soud prvního stupně vysvětlil, proč nepřistoupil k nařízení vypracování revizního znaleckého posudku (viz bod 25 odůvodnění jeho rozsudku), a odvolací soud se s jeho úvahami ztotožnil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, v němž podrobně zdůvodnil, proč soudy nemohly vycházet ze znaleckého posudku znalce MUDr. Miloslava Pinka, Csc., ze dne 14. 5. 2019, a z jakých důvodů naopak vzaly za podklad svého rozhodnutí znalecký posudek znalkyně MUDr. Ireny Landecké ze dne 21. 7. 2020. Námitka žalobkyně, že nedošlo ke slyšení znalců, není opodstatněná, neboť MUDr. Miloslav Pink, Csc. sdělil na výzvu soudu prvního stupně, že nemůže provést doplnění znaleckého posudku, protože je již ve starobním důchodu a činnost znalce ze zdravotních důvodů nevykonává, a znalkyně MUDr. Irena Landecká byla vyslechnuta u jednání soudu prvního stupně dne 21. 4. 2022. Soudy se vypořádaly s rozpory v závěrech znaleckých posudků, aniž by bylo třeba přistoupit k nařízení revizního znaleckého posudku, a to způsobem, který zcela odpovídá uvedené konstantní judikatuře dovolacího soudu.
Z námitky dovolatelky, že „podstatnou otázkou, na kterou … upozorňovala jak v řízení před soudem prvého stupně, tak i před odvolacím soudem, je otázka odbornosti jmenovaných znalců MUDr. Pinka a MUDr. Landecké“, ani z dalšího obsahu dovolání není zřejmé, v čem spatřuje dovolatelka nesprávnost týkající se odbornosti uvedených znalců. Přibrala-li si znalkyně MUDr. Landecká k posouzení dílčích odborných otázek jako konzultanta ortopeda MUDr. Tomáše Knybla, je tento postup, který v době do 31. 12. 2020 umožňovalo ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a v době od 1. 1. 2021 ustanovení §23 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu