ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.3023.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 3023/2023-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 936/21, proti žalovanému DIAMO, státní podnik , se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova č. 201, IČO 00002739, zastoupenému JUDr. Petrem Poledne, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova č. 38/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 188/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2023, č. j. 16 Co 30/2023-272, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Grobelného, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 936/21.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, č. j. 16 Co 30/2023-272, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení a) otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a c) otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rámci vymezení dovolacích důvodů dovolatel nejprve vytknul odvolacímu soudu, že se u procesní otázky týkající se poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž konkrétně označil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1747/2015. Má za to, že odvolací soud překročil meze poučovací povinnosti soudu tím, že žalobci poskytl poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a vyzval jej k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů stran přechodu práv a povinností z jeho pracovněprávního vztahu u OKD, a. s., na žalovaného. Taková námitka však není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
Vymezením dalšího z avizovaných předpokladů přípustnosti dovolání je zřejmě námitka, že odvolací soud se svým výkladem smlouvy o koupi části závodu ze dne 18. 2. 2021 (pokud jde o vymezení části závodu, která byla předmětem převodu dle této smlouvy) odchýlil od judikatury dovolacího soudu ve věci výkladu právních jednání podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, zejména od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, a to tím, že zcela rezignoval na výklad právního jednání ve smyslu označené judikatury, „nezabýval se tou částí smluvního ujednání, podle které je část závodu tvořena majetkem (včetně věcí a pohledávek), dluhy, závazky, smluvními právy a povinnostmi a zaměstnanci, jak jsou tyto složky blíže popsány v seznamech v příloze 1 smlouvy a jak jsou tyto jednotlivé složky samostatně účtovány v účetním systému prodávajícího SAP R/3 – Enteprise v rámci účetního okruhu 19. Pokud jde o negativní vymezení převáděné části závodu, uchýlil se k výkladu oproštěného od textu smlouvy a smlouvu vyložil podle skutečností, které jsou v Moravskoslezském kraji mediálně známé“. Ani tato argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
Z ávěr odvolacího soudu, podle něhož „jazykový výklad však představuje pouze prvotní seznámení s obsahem právního jednání a základním hlediskem pro jeho výklad je především úmysl jednajících stran, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám….“, je oproti mínění dovolatele v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněným pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněným pod č. 5/2021 Sb. rozh. obč.
Dovolání nečiní přípustným ani námitka, že zahrnul-li odvolací soud do převáděné části závodu i pracovněprávní vztah mezi OKD, a. s., a žalobcem, odchýlil se od právních závěrů uvedených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, a ze dne 3. 7. 2019, sen. zn. 29 NSČR 96/2017. Z nich podle názoru dovolatele vyplývá, že „je na podnikateli, aby vymezil ze závodu část z organizovaného souboru jmění, který vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti“, a dovolatel namítá, že neexistuje právní důvod, aby soud tuto vůli podnikatele přehlížel a vymezoval část závodu v rozporu s jeho vůlí.
Předně závěr, který zde dovolatel označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu připisuje, v žádném z nich nalézt nelze. V rozsudku ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, uveřejněném pod č. 8/2020 Sb. rozh. obč., se Nejvyšší soud nezabýval výkladem právního jednání, ale výkladem pojmu „část závodu“ ve smyslu ustanovení §190 odst. 2 písm. i) zákona o obchodních korporacích. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2019, sen. zn. 29 NSČR 96/2017, pak přináší (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018) pouze závěr, že je-li závod organizovaným souborem jmění (§502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), s nímž se disponuje „uno actu“ (viz zejm. §2175 a násl. o. z.), pak částí tohoto organizovaného souboru jmění nelze rozumět jednu z jeho „složek“; i část závodu má povahu organizovaného souboru jmění.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud při hodnocení smlouvy v části obsahující pozitivní vymezení převáděné části závodu ignoroval vůli smluvních stran. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud na základě článku 2.1 smlouvy považoval za klíčový význam výrazu „Aktivní těžba“, neboť ten představoval vymezení výluky z předmětu převodu (z převáděné části závodu), a tento výraz vykládal v souladu s výkladovými pravidly blíže rozvedenými např. v odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněného pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.
Poslední z uplatněných předpokladů přípustnosti dovolání zřejmě představuje „otázka ne/platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) ZP je-li dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. d) ZP za působnosti z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů“, kterou dovolatel předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou a kterou ozřejmil ve své replice na vyjádření žalobce k dovolání v tom smyslu, že neshledává důvod, aby výpověď byla považována za neplatnou, byla-li dána podle §52 písm. e) zákoníku práce, ukáže-li se ex post, že byl dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, a neměl-li zaměstnavatel ke dni doručení výpovědi pro zaměstnance jinou práci, vhodnou vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci, neboť v takovém případě pracovní poměr tak jako tak skončí uplynutím výpovědní doby podle ustanovení §69 odst. 3 písm. a) zákoníku práce a skutečný důvod výpovědi je pak možné řešit v řízení o zaplacení odstupného jako otázku prejudiciální. Ani tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť oproti mínění dovolatele byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, není důvod, aby byla posouzena jinak, a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od těchto judikaturních závěrů neodchýlil.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce smí zaměstnavatel – jak vyplývá z jeho znění – přistoupit, jen jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci. Z uvedeného tak vyplývá, že výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce je naplněn jen tehdy, jestliže nezpůsobilost zaměstnance pro svůj nepříznivý zdravotní stav konat dosavadní práci není následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, popř. ohrožení nemocí z povolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 34/2012). Nejvyšší soud se k tomuto závěru přihlásil také v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to v rozsudcích ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2964/2021, a ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022. V judikatuře dovolacího soudu též není pochyb o tom, že není-li naplněn důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí dané zaměstnavatelem, jde o právní jednání, které odporuje zákonu ve smyslu §580 odst. 1 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 456/2020).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu