ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1082.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1082/2023-343
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Ivanou Šlehoferovou, advokátkou se sídlem v Kralupech nad Vltavou, náměstí J. Seiferta 238, proti žalovaným 1) F. K. a 2) Z. K. , oběma zastoupeným Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, o určení neexistence zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 113/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 22 Co 204/2021-317, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Šlehoferové.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 12 C 113/2020-135, určil, že zástavní právo smluvní na nemovitostech – stavební parcele p. č. XY a pozemkové parcele p. č. XY v katastrálním území XY k zajištění pohledávky žalované 2), a to směnečné sumy ve výši 2 miliony Kč s příslušenstvím dle směnky vystavené 25. 6. 2016 pro žalovanou 2) ze zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovaným 1) jako zástavcem a žalovanou 2) jako zástavní věřitelkou dne 10. 2. 2020 s právními účinky zápisu provedeného dne 5. 3. 2020 pod č. j. XY ke dni 10. 2. 2020, neexistuje (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 22 Co 204/2021-317, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II a potvrdil ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, kterým rozsudek odvolacího soudu napadají v plném rozsahu.
4. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení následujících otázek hmotného práva: „Zda jsou-li peněžní prostředky na bankovním účtu manžela součástí výlučného podniku manžela, pak majetek nabytý za tyto peněžní prostředky je rovněž jeho výlučným majetkem“ a „zda jsou nemovitosti pořízené za finanční prostředky vygenerované výlučným podnikem manžela a určené k podnikání součástí tohoto podniku“. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se při řešení otázky zákazu reformace in peius odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, když změnil nákladový výrok v neprospěch žalovaných, přestože ti byli jedinými odvolateli.
5. V odůvodnění dovolání odkazují dovolatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5601/2016 či sp. zn. 30 Cdo 1215/2014 k principu tzv. transformace majetku. Uvádějí, že otázku právního režimu podniku žalovaného 1) posuzoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4943/2016 vydaném v řízení o vypořádání společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1) a dospěl k jednoznačnému závěru, že podnik žalovaného včetně prostředků na bankovním účtu žalovaného je výlučným majetkem žalovaného 1). K tomuto závěru se připojil také odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Nemovitosti přitom žalovaný 1) nabyl právě za prostředky uložené na předmětném běžném účtu (jiným účtem nedisponoval ani jako nepodnikající osoba), a to v rozsahu části kupní ceny, která nebyla hrazena zápočtem pohledávek žalovaného 1) za prodávajícím, vzniklých v souvislosti s jeho podnikáním. Režim prostředků použitých na koupi nemovitosti však odvolací soud nereflektoval, a jeho rozhodnutí založené na závěru o nabytí nemovitosti za smíšené prostředky tak nemůže obstát. Odvolací soud se dle názoru dovolatelů odchýlil také od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2280/2017, podle kterého pokud jsou z výnosů podnikání pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, a dospěl tak k nesprávnému závěru, že předmětné nemovitosti nebyly určeny ani nesloužily k podnikání. Tento právní závěr nemá oporu ani ve zjištěném skutkovém stavu, jde o nemovitost sloužící k podnikání, jinak by ji ve svém obchodním majetku nemohl mít zařazen ani předešlý vlastník – podnikající právnická osoba. Rovněž faktura na kupní cenu byla vystavena na žalovaného identifikovaného jeho podnikatelskými údaji (DIČ a sídlo), jeho vůle nabýt nemovitosti za účelem podnikání je tak naprosto nezpochybnitelná. Pokud by nemovitosti nebyly součástí podniku žalovaného 1), nebylo by ani možné započítávat na kupní cenu pohledávky náležející do jeho podniku. Případná nesprávnost účetní evidence nemůže mít na právní režim majetku vliv.
6. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dodala, že je nyní již výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, ty byly při vypořádání do společného jmění zařazeny na základě shodných tvrzení účastníků. Žalovaný 1) nikdy proti zařazení nemovitostí do společného jmění nebrojil a věděl, že nemovitosti budou přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4943/2016 a sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, podle kterých výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů. Žalovaný 1) rovněž nikdy netvrdil, že by nemovitosti měly sloužit jeho podnikání, k podnikání je nikdy nevyužíval ani nepotřeboval, pozemky byly jako příjezdová a manipulační plocha využívány pro soukromé účely.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce, zda jsou-li peněžní prostředky na bankovním účtu manžela součástí výlučného podniku manžela, pak majetek nabytý za tyto peněžní prostředky je rovněž jeho výlučným majetkem
11. Odvolací soud své rozhodnutí na řešení uvedené právní otázky nezaložil, neboť nevycházel z toho, že peněžní prostředky na bankovním účtu žalovaného 1) jsou součástí podniku v jeho výlučném vlastnictví.
12. Tento závěr neučinil v odůvodnění svého rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4943/2016 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), ani Nejvyšší soud, jak se dovolatelé domnívají. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud pouze dovodil, že výlučným majetkem žalovaného 1) je jeho podnik. Tím, zda součástí takového podniku jsou prostředky na bankovním účtu, se nezabýval, zdůraznil naopak, že při vypořádání společného jmění manželů bude třeba i přes závěr o výlučném vlastnictví podniku zohlednit výnosy z podnikání, neboť i výnosy z odděleného majetku jednoho z manželů patří do společného jmění manželů.
13. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z tvrzení žalovaného 1), že zbytek kupní ceny (část kupní ceny neuhrazené zápočtem) byl hrazen z příjmů generovaných z podnikatelské činnosti žalovaného 1). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu odvolací soud uzavřel, že výnosy dosažené podnikatelskou činností podnikatele spočívající v peněžitém příjmu tvoří součást společného jmění manželů (dříve bezpodílového spoluvlastnictví manželů) bez ohledu na to, zda jsou podnikateli vypláceny hotovostně nebo poukázány na účet u peněžního ústavu.
K otázce, zda jsou nemovitosti pořízené za finanční prostředky vygenerované výlučným podnikem manžela a určené k podnikání součástí tohoto podniku
14. Přípustnost dovolání nezakládá ani tato právní otázka, neboť ani na jejím vyřešení nebylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že předmětné nemovitosti nebyly určeny k podnikání a pro potřeby podnikání nebyly do podniku zařazeny (k podnikání určeny) ani samotným žalovaným 1). Dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
15. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2280/2017, na který dovolatelé odkazují, sice dovolací soud považoval nemovitosti pořízené z výnosů z podnikání za součást podniku ve výlučném vlastnictví podnikajícího manžela, avšak jen z toho důvodu, že nemovitosti (na rozdíl od nyní řešené věci) podnikání sloužily. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5601/2016, řeší majetkový režim majetku, který nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výlučného majetku, nikoli za výnosy z výlučného majetku jednoho z manželů, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1215/2014, se věnuje otázce projevu vůle při nabytí věci do společného jmění manželů, kde použití výlučných prostředků jednoho z manželů nebylo sporné.
K porušení zákazu reformace in peius
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Dovolací soud však pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, na který dovolatelé odkazují, možností reformace in peius ve vztahu k nákladovým výrokům nezabývá.
16. Dovolací soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
17. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu