ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1142.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1142/2023-286
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Povodí Moravy, s. p. , se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, IČO: 70890013, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, proti žalované V. D. , zastoupené JUDr. Alenou Klikovou, advokátkou se sídlem v Brně, Čechyňská 365/23, o zaplacení 124 003 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 21/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2022, č. j. 37 Co 298/2021-270, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2022, č. j. 37 Co 298/2021-270, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 11. 2021, č. j. 5 C 21/2019-233, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 5 C 21/2019-233, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení do doby skončení řízení vedeného u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2145/21 (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 124 003 Kč (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 124 003 Kč z titulu náhrady za strpění umístění a užívání vodního díla – jezu ve vlastnictví žalované na pozemcích parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví státu, s nimiž má žalobce právo hospodařit.
3. Soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok na náhradu za zákonné věcné břemeno spočívající ve strpění vodního díla umístěného v korytě vodního toku vybudovaného před 1. 1. 2002 podle §50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).
4. Reflektoval dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3753/2020, a další v něm citovaná rozhodnutí, kde Nejvyšší soud dovodil vztah speciality [§50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§59a vodního zákona) obou ustanovení zakládajících existenci zákonného věcného břemene, přičemž na základě pravidla lex generalis non derogat legi priori speciali se zařazení obecného ustanovení §59a do vodního zákona nikterak nedotklo speciálního ustanovení §50 písm. c) vodního zákona, a proto tříletá promlčecí lhůta (§101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 1. 1. 2002) k uplatnění nároku podle §50 písm. c) vodního zákona začala běžet dnem účinnosti vodního zákona (1. 1. 2002), a uplynula tudíž k 1. 1. 2005.
5. S ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované, soud prvního stupně na základě výše uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uzavřel, že nárok žalobce byl již ke dni zahájení řízení promlčen, a proto žalobu na zaplacení požadované částky zamítl.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 37 Co 298/2021-270, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud pouze stručně poukázal na správnost právních závěrů soudu prvního stupně ohledně promlčení žalobcem požadovaného nároku s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, zveřejněný po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, z nějž se podává, že nárok vlastníka pozemku v korytě vodního toku uplatněný postupem podle §59a vodního zákona do 2. 1. 2019 není promlčen, jelikož – oproti právnímu názoru zastávanému dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu – ustanovení §50 písm. c) a §59a vodního zákona nejsou ve vztahu speciality a obecnosti, ale uplatní se zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější (§59a vodního zákona) na místě pravidla dřívějšího [§50 písm. c) vodního zákona] a zásada komplementarity, přičemž §59a vodního zákona pouze doplnil předchozí úpravu §50 písm. c) vodního zákona o výslovné právo na náhradu. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně proto spočívají na nesprávném právním posouzení věci ohledně vztahu těchto dvou ustanovení a dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na niž bylo nalézacími soudy v napadených rozhodnutích odkazováno, zastávající názor, že se v daném případě uplatní zásada speciality a obecnosti, je v rozporu s ústavním pořádkem. Ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu proto nárok uplatněný žalobcem nemůže být promlčen, neboť žalobu na náhradu postupem podle §59a vodního zákona ve spojení s čl. LV zákona č. 303/2013 Sb. bylo možné podat až do 2. 1. 2019, přičemž žaloba v této věci byla podána dne 19. 12. 2018. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
10. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
12. Žalobce namítá, že nárok na náhradu podle §59a vodního zákona uplatněný v projednávané věci není s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, překonávající dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zastávající názor, že §50 písm. c) a §59a vodního zákona jsou ve vztahu speciality a obecnosti, promlčen.
13. Tato námitka zakládá přípustnost dovolání a zároveň je i důvodná, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně shodně vycházejí z názoru zastávaného předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jež byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22 (toto i další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz ), na nějž poukazuje dovolatel, pročež jsou s tímto nálezem v rozporu. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. může být přitom založena nejen, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale také judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
14. Podle §50 písm. c) vodního zákona vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona.
15. Podle §59a vodního zákona vlastník pozemku je povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání.
16. Podle čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle §59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud.
17. Dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [představovaná zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, uveřejněným v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 20 114 (toto i další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) a dalšími rozhodnutími na něj navazujícími – např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021-I., usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3286/2021, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1609/2021 a mnoha dalšími] zastávala právní názor ohledně vztahu obou ustanovení stanovujících nárok na náhradu za umístění a užívání vodního díla – §50 písm. c) a §59a vodního zákona – a sice, že §50 písm. c) vodního zákona účinný od 1. 1. 2002 je ustanovením speciálním ve vztahu k obecnému §59a vodního zákona účinnému od 1. 1. 2014. Na základě uvedeného právního názoru ve smyslu dosavadní judikatury Nejvyššího soudu by proto nárok na náhradu uplatněný žalobcem a posuzovaný podle §50 písm. c) vodního zákona [nikoliv podle §59a vodního zákona, neboť se v projednávané věci jedná o vodní dílo umístěné v korytě vodního toku, na které by dopadalo speciální ustanovení §50 písm. c) vodního zákona], byl promlčen ke dni 1. 1. 2005.
18. Výše uvedený právní názor zastávaný rozhodovací praxí Nejvyššího soudu byl však překonán nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22. V tomto nálezu Ústavní soud vysvětlil, že ustanovení §50 písm. c) a §59a vodního zákona nejsou ve vztahu speciality a obecnosti, neboť obě upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů [pouze §59a vodního zákona dopadá jak na vodní díla v korytech vodních toků, na něž se výslovně vztahoval §50 písm. c) vodního zákona, tak na vodní díla mimo koryta vodních toků]. Proto se mezi nimi uplatní z časového hlediska zásada posteriority, tudíž se v tomto případě použije pravidlo pozdější (§59a vodního zákona) na místě pravidla dřívějšího [§50 písm. c) vodního zákona], a z hlediska obsahového zásada komplementarity, přičemž §59a doplnil předchozí úpravu §50 písm. c) o výslovné právo na náhradu. Z uvedeného vyplývá, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním umístění vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 a jeho užívání upravuje (nově – s účinností od 1. 1. 2014) již pouze §59a vodního zákona.
19. V návaznosti na výše uvedené je proto nezbytné oproti dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nahlížet jinak také na případné promlčení nároku uplatněného podle §59a vodního zákona. Ustanovení §59a vodního zákona nabylo účinnosti dne 1. 1. 2014, následovala lhůta 24 měsíců k uzavření dohody mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla o náhradě za užívání pozemku ve smyslu čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., než bylo možné podání žaloby, na základě které by o výši této náhrady rozhodl soud. Z tohoto pohledu bude nutné v dalším řízení posoudit důvodnost žalovanou uplatněné námitky promlčení nároku žalobce.
20. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu řízení.
21. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu