ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2819.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2819/2023-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Povodí Moravy , s.p. , IČO 70890013, se sídlem v Brně - Veveří, Dřevařská 932/11, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Horáčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Kaizlovy sady 434/13, proti žalované MORAVOLEN TRADE a.s. , IČO 25364464, se sídlem v Sudkově 293, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3a, o zaplacení 483 316 Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 207 C 34/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 5. 2023, č. j. 75 Co 243/2020-251, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobce se domáhal zaplacení 483 316 Kč jako náhrady za strpění umístění vzdouvacího objektu a dalších souvisejících objektů sloužících pro malou vodní elektrárnu na svém pozemku.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 207 C 34/2018-112, určil, že základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 75 Co 243/2020-251, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Při posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku odkázal na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, kterým je vázán, neboť byl s kasačními účinky vydán v této věci. Ústavní soud dospěl v uvedeném nálezu k závěru, že §50 písm. c) a §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nejsou ve vztahu speciality, neboť obě zákonná ustanovení upravují stejným způsobem stejný druh právních vztahů, uplatní se proto zásada posteriority, což vede k uplatnění pozdějšího pravidla, a zásada komplementarity, neboť §59a vodního zákona doplnil §50 písm. c) vodního zákona o výslovné právo na náhradu. Z toho dle Ústavního soudu plyne, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva strpěním vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 upravuje (nově, s účinností od 1. 1. 2014) §59a vodního zákona, čímž byly naplněny podmínky pro omezení vlastnického práva podle §11 odst. 4 Listiny.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. V odůvodnění dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu závisí na posouzení otázky, zda §50 písm. c) vodního zákona je ve vztahu speciality k §59a vodního zákona, tedy zda vlastníkům pozemků, na nichž se nachází koryto vodního toku dle §44 vodního zákona, vzniklo právo na náhradu za omezení vlastnického práva vodním dílem umístěným v korytě vodního toku vybudovaným před 1. 1. 2002 na základě §59a vodního zákona, jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Odvolací soud se při řešení této otázky podržel názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, tento názor je však v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i předchozí judikaturou Ústavního soudu, a podle dovolatelky je tak rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení věci. Se závěry Ústavního soudu vyjádřenými v nálezu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, podrobně polemizuje, odkazuje na předchozí ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, interpretační zásady nastolené v rozhodovací praxi Ústavního soudu a úmysl zákonodárce při doplnění §59a vodního zákona do tohoto předpisu. Nesprávné právní posouzení, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, proto dle dovolatelky představuje právní závěr odvolacího soudu, že mezi §50 písm. c) a §59a vodního zákona není vztah speciality.
7. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne.
8. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.
9. Dovolání je zjevně bezdůvodné.
10. Podle §237 zákona o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že otázku vztahu mezi §50 písm. c) a §59a vodního zákona nesprávně právně posoudil, když při řešení této otázky vyšel z právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22, kterým byla zrušena předcházející rozhodnutí o odvolání a dovolání v této věci.
13. Vyřešení právní otázky v souladu s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v kasačním nálezu však nesprávné právní posouzení nepředstavuje.
14. Podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
15. Vzhledem k tomu, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, představuje nález definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným soudem respektován, a to i bez ohledu na eventuální pochybnosti příslušného soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz). Zatímco v případě tzv. precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval právní názory Ústavního soudu tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog, kasační závaznost může být reflektována toliko bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, či ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy, zda je právní názor Ústavního soudu správný, fundovaný či úplný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016).
16. Dovolatelka změnu skutkového stavu, která by mohla odůvodnit odchýlení se od právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí Ústavního soudu, neuvádí.
17. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné odmítl.
18. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu