ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3266.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3266/2023-335
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalovanému L. O., zastoupenému Mgr. Janem Eichlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 251/2, o ochranu osobnosti a vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 12 C 70/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2023, č. j. 19 Co 238/2021-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Rudolfa Skoupého.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 12 C 70/2020-162, zastavil žalobu v části, jíž se (původně) žalobci J. S. a M. S. domáhali, aby žalovaný byl povinen upravit kamerový systém na domě č. p. XY v obci XY, v k. ú. XY, tak, aby se zdržel snímání nemovitostí ve vlastnictví žalobců, tj. pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je rodinný dům č. p. XY, vše v obci XY, k. ú. XY, a bezprostředního okolí těchto nemovitostí (výrok I). V části, jíž se žalobci domáhali, aby žalovaný byl povinen zdržet se obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům, a to stíněním stromy a keři, spadem větviček a jehličí, pronikáním větví z těchto stromů a keřů a zdržení se pronikání kořenů z těchto rostlin přes plot z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v obci XY, k. ú. XY, na pozemky žalobců parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v obci XY, k. ú. XY, žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem 20. 4. 2023, č. j. 19 Co 238/2021-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku ), v části výroku II, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl povinen zdržet se jejího obtěžování nad míru přiměřenou poměrům pronikáním kořenů stromů a keřů ze shora uvedených pozemků, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve zbývající části výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zdržet se obtěžování žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům stíněním stromy tújí, spadem větviček a jehličí a pronikáním větví z těchto stromů přes plot z pozemku parc. č. XY a p. č. XY v obci XY, v k. ú. XY, na pozemky žalobkyně parc. č. XY, p. č. XY a parc. č. XY, vše v obci XY a k. ú. XY (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.“ Jako důvod dovolání uvádí nesprávné právní posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká, že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
4. Tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil důvod nesouhlasu žalovaného s částečným zpětvzetím žaloby v části, ve které se žalobkyně domáhala zdržení se snímání jejích nemovitostí kamerovým systémem žalovaného s tím, že nesouhlasí se zpětvzetím „z důvodů nákladů řízení“.
5. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně uložené povinnosti zdržet se obtěžování žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům stíněním stromy tújí, spadem větviček a jehličí a pronikáním větví z těchto stromů přes plot. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, a na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, například rozsudky ze dne 5. 9. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, ze dne 12. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, dále usnesení ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2251/2005, a mnohá další. Své námitky ohledně zastínění pozemků žalobkyně tújemi opírá o znalecký posudek zpracovaný znaleckou kanceláří DEKPROJEKT, který svými závěry „popírá závěry odvolacího soudu“. Také odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkou, že jde o kolizi dvou základních práv – vlastnického práva žalobkyně (její ochrany proti imisi stíněním) a práva žalovaného na ochranu jeho soukromí. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí odvolacího soudu za předčasné a nesprávné a namítá, že napadené rozhodnutí v této části závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
6. Podle žalobkyně není dovolání žalovaného přípustné, neboť nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Svými námitkami pouze zpochybňuje skutková zjištění a podrobuje kritice hodnocení důkazů. Nadto uvádí, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Z tohoto důvodu žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto, případně zamítnuto.
7. Dovolání není přípustné.
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. K otázce zastavení části řízení pro částečné zpětvzetí žalobního návrhu s ohledem na nesouhlas žalovaného se zpětvzetím:
11. Podle §96 odst. 1 o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
12. Podle §96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až poté, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.
13. Podle §96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
14. Jestliže žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím návrhu, má své stanovisko ke zpětvzetí návrhu odůvodnit, aby soud mohl posoudit, zda jej k tomuto nesouhlasu vedou vážné důvody. Jimi se zpravidla rozumí okolnosti, z nichž lze dovodit, že zpětvzetím návrhu je žalovaný ohrožen ve svých oprávněných zájmech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, publikované, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ).
15. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. Rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku; s přihlédnutím k nim je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na právním či jiném oprávněném zájmu žalované strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat s návrhem na zahájení řízení) pokračovat ve sporu. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální či ekonomický) důvod pro požadavek, aby řízení skončilo rozhodnutím ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018).
16. Dovolací soud může úvahu nalézacího soudu o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005).
17. V nyní projednávané věci vzala žalobkyně (respektive původní žalobci J. a M. S.) žalobu částečně zpět proto, že došlo ke splnění žalované povinnosti (upravit kamerový systém na domě č. p. XY tak, aby se žalovaný zdržel snímání nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně), neboť po místním ohledání žalovaný kamery (jejich makety) odstranil. Žalovaný se zpětvzetím návrhu nesouhlasil a jako závažný důvod uvedl, že nechce platit náhradu nákladů řízení za tuto část žaloby. Nalézací soudy shodně uzavřely, že nárok uplatněný žalobou zanikl splněním a žalovaný nemá žádný vážný důvod pro pokračování řízení. Uvedly, že již před podáním žaloby byl žalovaný žalobci vyzván k upravení kamer, aby nesnímaly nemovitost žalobců, na což žalovaný nereagoval a žalobcům, a později ani soudu prvního stupně, nesdělil, že se jedná pouze o makety kamer; to při pouhém pohledu nebylo zřejmé, vyplynulo to až z místního ohledání. Žalovaného proto ohledně tohoto nároku zavázaly k náhradě nákladů řízení. S tím žalovaný nesouhlasí a namítá, že důvodem odstranění kamer nebylo vyhovění žalobnímu nároku, nýbrž předání kamer k odbornému zkoumání, které následně zjistilo, že šlo o makety. Žalobní návrh tedy nebyl opodstatněný proto, že se jednalo o makety kamer, které pozemek žalobců nesnímaly.
18. V poměrech projednávané věci sdílí dovolací soud právní názor nalézacích soudů, že důvody, které žalovaný uvedl, nelze považovat za důvody vážné, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně. Soudy nižších stupňů se všemi vážnými důvody uvedenými žalovaným zabývaly a jejich úvaha není zjevně nepřiměřená a odporující dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání proto není z tohoto důvodu přípustné.
19. Vytýká-li žalovaný nalézacím soudům, že mu neposkytly lhůtu k vyjádření se k částečnému zpětvzetí žaloby, lze pouze uvést, ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Žalovaný byl s částečným zpětvzetím žaloby seznámen na jednání soudu prvního stupně konaném dne 14. 7. 2021, kde soudu sdělil, že s ním nesouhlasí „kvůli náhradě nákladů řízení“ (viz č. l. 132), a dále se k částečnému zpětvzetí žaloby vyjádřil následně i v závěrečném návrhu ze dne 17. 1. 2021 (č. l. 144) tak, že žalobní návrh má být v tomto rozsahu odmítnut.
20. K imisím:
21. Ve věci jde o posouzení imisí stíněním stromy tújí, spadem větviček a jehličí a pronikáním větví tújí přes plot.
22. Podle §1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
23. Dovolací soud již přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a §1013 odst. 1 o. z. v zásadě obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k §127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle §1013 odst. 1 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, publikovaný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, shodně také již uvedený rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013).
25. Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Je tak třeba vždy zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně pak též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
26. Pokud zákon a rozhodovací praxe hovoří o zákazu obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, mají na mysli jak poměry místní, tak poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase, a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle §127 odst. 1 obč. zák. (resp. §§1013 odst. 1 o. z.) v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, na to navazuje též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
27. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně zakazuje obtěžování imisemi, tedy konání toho, co působí, že imise vnikají na pozemek jiného vlastníka, a to v míře nepřiměřené místním poměrům (zde jde o poměry existující v místě), a které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry druhové). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze např. zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
28. Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom podává, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
29. V poměrech projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že jsou dány důvody pro poskytnutí ochrany vlastnického práva žalobkyně podle §1013 odst. 1 o. z. Je nutné především zohlednit, že pozemky žalobkyně a žalovaného spolu přímo sousedí a jsou rozděleny pletivovým plotem, za kterým jsou na pozemku žalovaného ve vzdálenosti 20 až 30 cm vysázeny túje, které jsou neudržované a pouze v přední části hranice pozemku zastřižené do asi 4 metrů výšky. V další části pozemku dorůstají do 6 až 8 metrů s převisy až 3 metry na pozemek žalobkyně, kde působí nadměrný spad větviček a jehličí, nedostatek vláhy pod převisy a samozřejmě stínění, jelikož plot se nachází na západní části pozemku žalobkyně, a tedy ve druhé polovině dne je zejména zadní část pozemku výrazně zastíněna; stínění však túje způsobují i v přední části pozemku, kde se na zahradě žalobkyně nachází relaxační zóna. Co se týče místních poměrů, tak v obci, kde se nemovitosti účastníků nacházejí, nebyly podobně vzrostlé túje, resp. živý plot z jiných rostlin, zjištěny.
30. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud, že imise způsobené tújemi žalovaného, které tvoří živý plot mezi pozemky žalobkyně a žalovaného, jsou nepřiměřené místním i druhovým poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku žalobkyně, a proto je nutné žalobě na ochranu proti imisi stíněním vyhovět, nejsou jeho úvahy neodůvodněné ani zjevně nepřiměřené.
31. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu