ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3725.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 3725/2021-856
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) Š. S. a b) H. S., zastoupených JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem se sídlem v Táboře, Dobrovského 729/2, proti žalovaným 1) J. H. a 2) E. H., zastoupeným JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3184, o stanovení hranice mezi pozemky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 15/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 7. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-814, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 7. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-814, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 1. 2021, č. j. 4 C 15/2015-758, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Táboře (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 4 C 15/2015-758, určil, že hranice mezi pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaným pro toto k. ú. a obec XY na listu vlastnictví (dále jen „LV“) č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který je ve společném jmění žalovaných, pozemkem parc. č. XY v k ú. XY, zapsaným pro toto k. ú. a obec XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který je ve společném jmění žalobců, a mezi pozemkem parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY, v k. ú. XY, zapsaného pro toto k. ú. A obec XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který je ve společném jmění žalovaných, je „stanovena tak, jak je vyznačena červenou nepřerušovanou čarou v geometrickém plánu pro průběh hranice určené soudem ze dne 1. 4. 2020, č. 229/1-2020, zpracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem“. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. 7. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-814, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Odvolací soud vyšel na základě provedeného dokazování ze zjištění, že nelze objektivně zjistit průběh mezi pozemkem parc. č. XY ve společném jmění žalobců a pozemky parc. č. XY a XY ve společném jmění žalovaných. Proto určil hranici na základě poslední pokojné držby ve smyslu §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Za poslední pokojnou držbu považoval stav, který byl na hranici pozemků „ustálen od roku 1994 až do roku 2011“. Během této doby žádný z vlastníků sousedních pozemků stav hranice nezpochybňoval. Až v roce 2011 se žalovaní stali vlastníky pozemku parc. č. XY a počali namítat, že stavba postavená na pozemku parc. č. XY se zčásti nachází na pozemku parc. č. XY v jejich vlastnictví a že skutečná hranice mezi označenými pozemky neodpovídá hranici, ve které jsou pozemky užívány.
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že hranice nemůže být určena podle vytyčení provedeného v roce 2008 Ing. Liborem Knížetem. Z dokazování vyplynulo, že toto vytyčení bylo uskutečněno na základě podkladů, které „lze považovat za pochybné“, a provedeno podle kódu kvality s nepřesností dosahující až 3 m. Uvedl také, že při stanovení hranice mezi pozemky podle poslední pokojné držby není nezbytnou náležitostí prokazování dobré víry při držbě sporné části pozemku.
5. K tomu poznamenal, že pokud by nebylo možné takto stanovit hranici na základě poslední pokojné držby, odpovídala by nově vymezená hranice i hranici stanovené podle slušného uvážení ve smyslu §1028 o. z.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze objektivně zjistit průběh hranice mezi pozemky účastníků řízení. Žalobci se původně domáhali určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY (vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaných) a parc. č. XY (vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY rovněž ve vlastnictví žalovaných). Žalobou reagovali na spor o průběhu hranic mezi sousedícími pozemky účastníků a s ním spojený spor o umístění kolny. K podání žaloby na určení vlastnického práva byli žalobci vyzváni stavebním úřadem v rámci řízení o odstranění stavby (sporné kolny). Teprve následně žalobci změnili žalobu a nově se v řízení domáhají určení hranice mezi sousedícími pozemky. Žalovaní namítají, že jestliže jsou pozemky účastníků vedeny jako parcely v katastru nemovitostí, je jejich hranice totožná s hranicí vlastnickou a tuto hranici lze vždy určit na základě údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Proto ji nelze považovat za neznatelnou nebo pochybnou. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018.
7. Při úvaze o tom, zda je hranice objektivně zjistitelná, či nikoliv, měly soudy nižších stupňů přihlédnout k zaměření hranice provedenému v roce 2008 Ing. Liborem Knížetem. Podle žalovaných na objektivní zjistitelnost hranice nemůže mít vliv, „v jakém kódu kvality byly v rámci zeměměřické činnosti hranice, resp. jejich podrobné body zaměřeny.“ Za nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považují rovněž právní otázku, „zda lze hranici mezi pozemky považovat za neznatelnou nebo pochybnou, pokud byla hranice vytyčena v mapě i v terénu a žalobkyně b) (jako právní předchůdkyně obou žalobců) s tímto vytyčením souhlasila.“
8. I pokud by byl správný závěr soudů nižších stupňů, že hranice mezi pozemky je neznatelná či pochybná, nesouhlasí s jejím novým vymezením provedeným odvolacím soudem podle poslední pokojné držby. Mají za to, že hranice měla být nově vymezena podle jejího zaměření provedeného v roce 2008 Ing. Liborem Knížetem. V této souvislosti především poukazují na skutečnost, že žalobkyně b) s tímto zaměřením souhlasila. Soudy měly rovněž zohlednit, že žalobci postavili kolnu (která se podle tvrzení žalovaných částečně nachází rovněž na pozemku v jejich vlastnictví) na hranici pozemků bez příslušného správního rozhodnutí i souhlasu vlastníků sousedních pozemků. Tento stav, který je důsledkem protiprávního jednání žalobců, nemůže být základem pro stanovení hranice na základě poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z. Za nevyřešenou považují také právní otázku, zda má (či nemá) požívat právní ochrany podle §6 a 8 o. z. jednání žalobců spočívající v umístění nepovolené stavby na sousední pozemek, na jehož základě však byla nově stanovena hranice podle poslední pokojné držby, případně slušného uvážení.
9. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o nemožnosti objektivního zjištění hranic mezi pozemky účastníků. Tento závěr, který je v dovolání výslovně napaden, učinil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je proto přípustné (§237 o. s. ř.) a zároveň důvodné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
14. Podle §1028 o. z. jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.
15. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016 (uveřejněném, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že „žaloba na ‚určení sporné hranice‘ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky, je zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. […] Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle §1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení.“ Současně v usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „podmínkou pro vyhovění žalobě podle §1028 tedy je, že hranice opravdu nelze zjistit. Zjistí-li se, že hranici lze objektivně určit (zjistit, kudy vede), nebudou splněny podmínky pro její stanovení a žalobu bude třeba zamítnout.“
16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014) dále vyplývá, že samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, příp. dalším dokazováním zjistit) neumožňuje její určení podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je nutno žádat o určení vlastnictví ke sporné části pozemku [srovnej též SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 190–197]. V usnesení ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 842/2020, k tomu Nejvyšší soud poznamenal, že to, zda lze průběh určité hranice v terénu objektivně zjistit či nikoliv, je otázkou skutkovou.
17. V rozsudku ze dne ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že podle §1028 o. z. zásadně nelze určit hranici v případě, že sousedící pozemky účastníků jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel.
18. Z uvedeného plyne, že je nutné striktně rozlišovat mezi spory o hranice pozemků, ve kterých objektivně nelze zjistit, kudy hranice vede, a spory o průběh mezi účastníky sporné, nicméně objektivně zjistitelné hranice. O jaký spor se v konkrétní věci jedná, lze zpravidla dovodit již ze samotných žalobních tvrzení.
19. V rozsudku ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 708/2023, Nejvyšší soud vysvětlil, že jestliže účastníci od počátku požadují určení sporné hranice podle vytyčovacího náčrtu a tvrdí, kudy hranice vede, není možno jejich žalobu posoudit podle §1028 o. z.
20. V posuzované věci se žalobci domáhali určení vlastnického práva k v žalobě vymezeným pozemkům. Až následně podle odvolacího soudu „vyvstal“ mezi účastníky původního řízení spor „o objektivní možnost zjistit, kudy vede hranice mezi pozemky“, a to poté, „co byl ve věci vypracován znalecký posudek Ing. Kutálkem, který měl dle zadání zachytit objektivně zjistitelnou hranici mezi pozemky“. Žalobci se souhlasem soudu změnili žalobu a domáhají se stanovení hranic mezi pozemky podle §1028 o. z. Odvolací soud objektivní nezjistitelnost hranic pozemků dovodil, „přestože v katastru nemovitostí jsou předmětné pozemky účastníků vyznačeny v mapách a jsou označeny parcelními čísly“. Vyšel z toho, že je „objektivně vyloučena možnost tuto hranici stanovit na základě vytyčovacích bodů, neboť právě ty není dle závěrů znaleckého posudku možné fakticky v terénu zaměřit“.
21. Takový závěr se jeví značně rozporným. Jestliže žalobci od počátku řízení s odkazem na geometrické nákresy tvrdí, že jsou vlastníky v žalobě označených pozemků, je zřejmé, že jsou přesvědčeni o konkrétním průběhu vlastnické hranice. Stejně tak, byť odlišně od žalobců, definují vlastnickou hranici žalovaní. Od počátku jde mezi účastníky o spor, zda dřevěná kolna, vystavěná právním předchůdcem žalobců, je celá umístěna na pozemku žalobců nebo svou částí zasahuje na pozemek žalovaných. Žalobci přitom netvrdí (a to ani po změně žalobního návrhu), že netuší, kudy vede hranice jejich pozemků – tedy nemají hranici za objektivně nezjistitelnou. Konkrétně žalobci v návrhu na změnu žalobního návrhu výslovně uvedli, že „z dosavadního průběhu řízení jednoznačně vyplynulo, že neexistují důkazy, ze kterých by bylo možné objektivně určit, kdo je vlastníkem sporné části pozemku parc. č. XY“. Je tedy zřejmé, že žalobci nadále označují konkrétní plochu zemského povrchu (část pozemku parc. č. XY), ke které uplatňují vlastnické právo. Otázku „existence důkazů“ o vlastnictví takto konkrétně vymezené části pozemku nelze zaměňovat s otázkou objektivní nezjistitelnosti hranice mezi pozemky. Jinak řečeno žalobci zřetelně spatřují hranici mezi pozemky vedenou tak, aby plocha jejich pozemků plně „obsáhla“ stavbu kolny; na druhé straně žalovaní ji přesvědčivě definují tak, že kolna zasahuje na jejich pozemky. Jde tedy o jasně vymezený subjektivní spor mezi vlastníky sousedních pozemků. Potom ale ani technické potíže (nedostatek vytyčovacích bodů v terénu) při zjišťování hranice pozemků nemohou změnit subjektivitu sporu o vedení hranice mezi sousedními pozemky.
22. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle obsahu spisu (zpráva Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY z 4. 2. 2016 na č. l. 51) „proběhlo v předmětné lokalitě dne 26. 11. 2013, 3. 12. 2013 a 13. 1. 2014“… „zjišťování průběhu hranic“, to za účasti žalobců i žalovaných (resp. jejich právních předchůdců), s „vyznačením vlastnické hranice“ s tím, že „vlastníci souhlasí se zjištěným průběhem a označením hranic v terénu“. Lze tedy předpokládat, že hranice mezi pozemky účastníků je objektivně zjistitelná – jak vyplývá z označené správy katastru nemovitostí byl průběh hranice zjišťován v rámci obnovy katastrálního operátu novým mapováním.
23. Jinými slovy, žalobci na počátku řízení jasně v petitu žaloby popsali (to i odkazem na geometrický nákres) průběh domnělé hranice mezi pozemky. I po změně žalobního petitu tvrdí, že jsou vlastníky konkrétně označené části sporného pozemku. V tom případě nelze postupovat podle §1028 o. z. a soud má hranici např. znaleckým dokazováním či právním posouzením zjistit; není možné, aby sám hranici určil podle poslední pokojné držby či podle svého uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 690/2017). Případný neúspěch v prokazování vlastnického práva k pozemku vymezenému v žalobě však není možné „obcházet“ návrhem na její stanovení (určení) postupem podle §1028 o. z.
24. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který stanovil hranici postupem podle §1028 o. z. podle poslední pokojné držby, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V.
Závěr
25. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu