ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.50.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 50/2024-547
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně H. Z. , zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27/114, proti žalované OGREA, spol. s r.o. , se sídlem v Mariánských Lázních, Třebízského 342/8, IČO: 25205838, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o určení práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 37/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2023, č. j. 10 Co 184/2021-522, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 10. 2023, č. j. 10 Co 184/2021-522, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 13 C 37/2015-394, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně jako vlastnice pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (dále jen „hotel XY“), pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále také „panující pozemky“), je oprávněnou osobou z věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy přes část pozemku žalované parc. č. st. XY v katastrálním území XY (dále jen „služebný pozemek“) – (výrok I). Dále povolil „právo nezbytné cesty“ přes služebný pozemek v rozsahu, který je vymezen připojeným geometrickým plánem, jako služebnost ve prospěch žalobkyně jako vlastnice panujících pozemků, a to za jednorázovou úplatu ve výši 37 800 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a vyslovil, že „přílohou tohoto rozsudku je geometrický plán Ing. Václava Kellnera č. 1995-22/2014 ze dne 18. 11. 2015“ (výrok IV).
2. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že počátkem 20. století byly vybudovány hotely XY a XY – stavba, která je součástí služebného pozemku. Tehdejší vlastníci obou hotelů uzavřeli v roce 1920 kupní smlouvu s paní G., kterou jí prodali hotel XY, a současně společně ujednali právo služebnosti vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu hotelu XY přes existující vjezd mezi hotely. Panující a služebné pozemky včetně obou hotelů byly v padesátých letech minulého století znárodněny. Hotel XY byl následně v rámci restitučního řízení v roce 1991 převeden H. Z., která jej v roce 2008 darovala žalobkyni. Hlavní vstup k hotelu XY byl vždy přes příjezdovou cestu, která se nachází mezi oběma hotely a která je nyní předmětem sporu.
3. Soud prvního stupně dále uzavřel, že bylo prokázáno, že již od 90. let minulého století se objevovaly spory mezi tehdejšími vlastníky a později i mezi současnými vlastníky o přístup k hotelu XY a užívání sporné části služebného pozemku k příjezdu k tomuto hotelu.
4. Po právní stránce pak soud prvního stupně uvedl, že služebnost spočívající „v právu vjezdu a výjezdu se všemi povozy sloužícími provozu domu č. XY přes existující vjezd na západní straně domu č. XY, tedy mezi domy č. XY a XY“, která vznikla na základě kupní smlouvy z roku 1920, zanikla splynutím vlastnického práva ke všem předmětným nemovitým věcem, a tedy osoby oprávněné a osoby povinné ze služebnosti v osobě československého státu.
5. Následně se zabýval tím, zda nedošlo k vydržení služebnosti cesty. Dospěl k závěru, že z provedeného dokazování (zejména ze vzájemné komunikace mezi žalobkyní a žalovanou a jejich právními předchůdci v průběhu doby a ze správních spisů vedených ohledně různých záležitostí u Městského úřadu Mariánské Lázně) je zřejmé, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že jí předmětná část služebného pozemku patří, neboť minimálně od konce 90. let je mezi účastnicemi řešena otázka pohybu vozidel i osob k hotelu XY přes služebný pozemek. Skutečnost, že žalovaná ani její právní předchůdce nebránili žalobkyni v průchodu a průjezdu přes služebný pozemek, neznamená, že žalobkyni náleží právo služebnosti průchodu a průjezdu přes služebný pozemek. Uzavřel proto, že k vydržení práva služebnosti nedošlo.
6. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 1057/2022-463, zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „odvolací soud“) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 10 Co 184/2021-435, odvolací soud věc k odvolání obou účastnic řízení znovu projednal a rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 10 C 184/2021-522, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně jako vlastnice panujících pozemků je oprávněnou osobou z věcného břemene, spočívajícího v právu chůze a jízdy přes část služebného pozemku, podle geometrického plánu Ing. Václava Kellnera, č. 1995-22/2014, ze dne 18. 11. 2015, který je přílohou tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
7. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož vydržení služebnosti cesty brání komunikace mezi účastníky v 90. letech 20. století. Nepovažoval ho za přesvědčivě odůvodněný, neboť soud prvního stupně učinil pouze obecný odkaz na vzájemnou komunikaci mezi žalobkyní a žalovanou, potažmo jejím předchůdcem, a na správní spisy vedené ohledně různých záležitostí u Městského úřadu Mariánské Lázně. V tomto směru odvolací soud doplnil dokazování. Zjistil, že Státní léčebné lázně, státní podnik, dopisem ze dne 3. 3. 1992 vyjádřil souhlas s průjezdem vozidel po služebném pozemku, recipročně s možností průjezdu jejich vozidel po pozemku parc. č. st. XY, který byl ve vlastnictví H. Z. Shodné stanovisko pak bylo i ve vyjádření ke stavebnímu řízení ze dne 7. 9. 1992, adresované Městskému úřadu Mariánské Lázně, aktualizovanému ke dni 26. 2. 1993. Z listiny označené jako „B. Souhrnná technická zpráva“ vyplývá, že rekonstruovaný objekt (hotel XY) sousedí s lázeňským domem XY, se kterým má společný vjezd, přičemž tato koncepce přístupu pro příjezd hostů a zásobování zůstane zachována. V jeho bodu 5. „Věcné a časové vazby na okolí“ je uvedeno, že oba domy mají společný vjezd, zřizování samostatného přístupu ke každé nemovitosti je pro oba partnery nevýhodné, proto byla uzavřena písemná dohoda o recipročním využívání ploch přiléhajících ke společné hranici. Tvrzená reciproční dohoda byla doložena na listině, na které chyběl podpis právní předchůdkyně žalované. Dále odvolací soud připomněl, že služebnost zřízená v roce 1920 ve prospěch nástupců nových vlastníků hotelu XY zůstala zapsána v knihovní vložce č. 504. K výmazu této služebnosti došlo pouze v knihovní vložce č. 480 vztahující se k hotelu XY.
8. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vydržela právo chůze a jízdy přes služebný pozemek jako právo věcné podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Svůj závěr odůvodnil dobovými specifiky, které u žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, mohly založit přesvědčení, že došlo k obnově všech právních vztahů týkajících se sporných nemovitostí. Významný je podle něj i fakt, že nedošlo k výmazu tohoto práva v knihovní vložce č. 504 vztahující se k hotelu XY ve vlastnictví žalobkyně. K uplynutí desetileté vydržecí doby mělo dojít nejpozději v roce 2001. Komunikace z 90. let mezi právními předchůdci žalobkyně a žalované o souhlasu s průjezdem vozidel po služebném pozemku, potvrzené i ve vyjádření ke stavebnímu řízení se zmínkou o souhlasu o recipročním pojíždění pozemku služebného a pozemku parc. č. st. XY, dobrou víru žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně nijak nenarušuje. Naopak jen prokazuje, že přístup ke každé nemovitosti byl formou společného vjezdu tradičně užíván, přičemž existenci dohody o recipročním využívání pozemků dovodit rozhodně nelze.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezila s odkazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a tyto otázky byly dovolacím soudem rozhodovány odlišně. Za nesprávné právní posouzení věci označila úvahu odvolacího soudu o vydržení věcného břemene chůze a jízdy po služebném pozemku. Tuto úvahu považovala za rozpornou s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2887/2004 a 22 Cdo 2307/2022. Uvedla, že žalobkyně ani žádný z jejích předchůdců nebyl ani nemohl být v dobré víře, že mu věcné břemeno služebnosti svědčí, neboť v řízení bylo prokázáno, že jak žalobkyně, tak její právní předchůdci užívali část služebného pozemku na základě výprosy, resp. souhlasu vlastníka služebného pozemku, či vzájemné dohody o recipročním využívání ploch přiléhajících k hranici pozemků. Argumentovala, že k vydržení služebnosti nestačí pouhé tvrzení, že pozemek byl spoluužíván od nepaměti. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že se zcela ztotožňuje s argumentací a závěry odvolacího soudu, které považuje za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedla, že žalovaná fakticky nepřípustně rozporovala skutková zjištění a svou argumentaci založila na jiném než odvolacím soudem zjištěném skutkovém stavu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, příp. zamítl a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Dovolatelka předložila dovolacímu soudu otázku „vydržení práva na základě výprosy“, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že rozporuje úvahu odvolacího soudu o tom, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, vykonávaly držbu práva služebnosti.
14. Dovolání v tomto rozsahu trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení. Je tomu tak z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. pouze nedostatečně vymezila dovolací důvod. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004 (dostupný stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ), toliko konstatovala, že k prokázání držby práva „nestačí pouhé tvrzení, že pozemek byl spoluužíván od nepaměti“. Odvolací soud však na držbu práva neusoudil pouze na základě faktického dlouhodobého výkonu obsahu práva služebnosti, ale zohlednil taktéž další skutečnosti (kupní smlouvu z roku 1920, jejíž součástí bylo ujednání o právu služebnosti, trvající zápis služebnosti v knihovní vložce vztahující se k panujícím pozemkům a dobové poměry 90. let), které dovolatelka ve své argumentaci opomíjí.
15. Dovolací soud proto uzavírá, že předmětem dovolacího přezkumu nemohlo být posouzení, zda žalobkyně a její právní předchůdkyně vůbec vykonávaly držbu práva služebnosti.
16. Dovolatelka však relevantně zpochybnila dobrou víru žalobkyně (její právní předchůdkyně), resp. její trvání, jakožto předpoklad vydržení služebnosti cesty.
17. Tato otázka zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se odvolací soud při posuzování dobré víry žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Podle §151o odst. 1 věty druhé obč. zák. lze právo odpovídající věcnému břemenu nabýt též výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně.
19. Podle §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
20. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, podle kterého je třeba tuto otázku vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).
21. Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoli způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006).
22. Odvolací soud při úvaze o splnění podmínek vydržení práva věcného břemene vyšel z toho, že smlouva o zřízení služebnosti byla obsažena v kupní smlouvě z roku 1920 a služebnost následně v 50. letech 20. století zanikla splynutím oprávněné a povinné osoby (kde byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí). Byť v dohodě o vydání věci ze dne 24. 6. 1991, jíž byly nemovitosti vráceny matce žalobkyně, nebyla o služebnosti obsažena žádná zmínka, služebnost zůstala zapsána na listu vlastnictví vztahujícím se k panujícím pozemkům.
23. I když to odvolací soud nevyjádřil výslovně, zjevně považoval za omluvitelný právní omyl právní předchůdkyně žalobkyně ohledně zániku věcného břemene splynutím a za putativní titul k výkonu práva služebnosti smlouvu o zřízení služebnosti z roku 1920. Počátek běhu vydržecí doby odvíjel od uzavření dohody o vydání věci s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. od 24. 6. 1991 s tím, že k uplynutí vydržecí doby došlo uplynutím deseti let, tj. v roce 2001.
24. I pokud by dovolací soud tato východiska akceptoval jako správná z pohledu pro žalobkyni nejpříznivějšího, zaujal odlišný názor na vydržení věcného břemene z toho důvodu, že právní předchůdkyně žalobkyně nebyla po celou vydržecí dobu oprávněnou držitelkou práva věcného břemene.
25. V poměrech projednávané věci ze skutkových zjištění nalézacích soudů vyplývá, že v 90. letech minulého století probíhala mezi právními předchůdci účastnic řízení komunikace ohledně souhlasu právního předchůdce žalované s průjezdem vozidel po služebném pozemku k sousedícím panujícím pozemkům. Tato komunikace byla také reprodukována ve vyjádření ke stavebnímu řízení.
26. Odvolací soud nepochybně uvažoval tak, že právní předchůdkyně žalobkyně opírala výkon práva věcného břemene o smlouvu o zřízení služebnosti z roku 1920 i poté, kdy původně platně zřízená služebnost zanikla splynutím. Tomu koresponduje i přetrvávající zápis služebnosti u panujících pozemků. V 90. letech 20. století, tj. v průběhu vydržecí doby, docházelo mezi právními předchůdci účastníků k opakovaným jednáním ohledně dosažení shody k zajištění přístupu pro následné budoucí období přes služebný pozemek. Šlo o formu, která bez jakýchkoliv pochybností neměla mít a neměla věcněprávní povahu zřizovaného věcného břemene, o čemž žádné pochybnosti nejsou, ale měla toliko obligační charakter, což platí tím spíše, že ve vztahu ke služebnému pozemku byla služebnost vymazána, a právní předchůdce žalované s tímto vědomím k jednáním přistupoval. Pak je nepochybné, že po zahájení těchto jednání a v jejich průběhu musela mít právní předchůdkyně žalobkyně objektivní pochybnost o tom, že jí právo služebnosti stále svědčí. Měla-li by tato jednání být vedena způsobem, který by dobrou víru právní předchůdkyně žalobkyně neukončil a naopak potvrzoval, muselo by jít o jednání, jehož obsahem by bylo zejména utvrzení o tom, že jí právo služebnosti (věcného břemene) svědčí, např. tím, že by obsahem těchto jednání byl oboustranný odkaz na smlouvu o zřízení služebnosti z roku 1920 jako právní titul k užívání služebného pozemku.
27. Již jen na základě těchto závěrů není možné dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (která vlastnila panující pozemky až do roku 2008) mohla být objektivně po celou vydržecí dobu v dobré víře, že jí věcné břemeno patří. Jestliže totiž jednala s právním předchůdcem žalované ohledně zajištění přístupu způsobem shora uvedeným, nemohla být zároveň v dobré víře, že požadovaný přístup jí svědčí z titulu věcného břemene. Jestliže odvolací soud v komunikaci právních předchůdců z 90. let „sporný prvek“ nespatřoval a vnímal jej pouze jako „utvrzování stavu věci“, dovolací soud zaujal názor opačný.
28. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud podotýká, že žalobkyně nemohla v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, služebnost cesty sama vydržet, neboť vlastnické právo k panujícím pozemkům, od kterého odvozuje i oprávnění vyplývající z věcného břemene, nabyla až v roce 2008 a teprve od tohoto okamžiku mohla začít běžet desetiletá vydržecí doba.
29. Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.
30. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
31. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu