ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.97.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 97/2024-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. L. , zastoupeného Mgr. Jaromírem Jašou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 27, proti žalovaným 1) H. L. a 2) H. L. , o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 21 C 174/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 84 Co 121/2023-287, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 12. 2022, č. j. 21 C 174/2021-265, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení nezbytné cesty v podobě služebnosti ve prospěch vlastníka stavby garáže bez č. p./č. ev. stojící na pozemku parc. č. st. XY a vlastníka přístavby rodinného domu č. p. XY stojícího na pozemcích parc. č. st. XY, XY a XY přes pozemky parc. č. st. XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 84 Co 121/2023-287, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, kterým napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.
4. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly in concreto dovolacím soudem dosud řešeny.
5. Odvolací soud podle názoru dovolatele nesprávně právně posoudil otázku hrubé nedbalosti ve vztahu k situaci, za které není k nemovitosti přístup. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3606/2020 a sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 a uvádí, že pozemky, které by mu přístup k jeho nemovitostem umožnily, převedl na osoby blízké (část na manželku a část později na tchyni), které po více než 20 let souhlasily s pokojným stavem v podobě výkonu práva „nezbytné cesty“. Manželství žalobce trvalo téměř 21 let, v době převodu nemohl rozpad manželství předpokládat. Svůj přístup tak považuje za „možná naivní, nikoli však hrubě nedbalý nebo lehkovážný“ a odepření ochrany v podobě povolení nezbytné cesty za rozporné nejen s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, ale i dobrými mravy a základními zásadami zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Odkazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, podle kterého je možné nezbytnou cestu povolit i v případě naplnění některé z negativních podmínek. Poukazuje na to, že dosud byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena jen otázka hrubé nedbalosti při převodu na osoby nikoli blízké.
6. Odvolací soud se měl dále odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 737/2022 a 22 Cdo 3606/2020) při posouzení smyslu a účelu §1029 o. z. ve vztahu k aplikaci §1032 odst. 1 písm. b) o. z. I pokud by převod pozemků na osoby blízké bylo možné považovat za hrubě nedbalý přístup žalobce, kterým se přístupu ke své nemovitosti zbavil, jde jen o jednu z negativních podmínek pro povolení nezbytné cesty, jejíž aplikace by pro zjevný rozpor se smyslem a účelem §1032 odst. 1 písm. b) o. z. dle názoru dovolatele neobstála.
7. Odvolacímu soudu dále dovolatel vytýká, že se nevypořádal s odvolacími námitkami žalovaných a pominul tak právně významné skutečnosti. Nevypořádal se ani s námitkami dovolatele obsaženými „v bodech 26. - 32. odvolání“. Nezabýval se spornou otázkou, zda se dovolatel skutečně znovu stal vlastníkem ideální poloviny nemovitostí a neprovedl k této skutečnosti žádné dokazování. Nevypořádání se s námitkami účastníků v odůvodnění rozhodnutí je vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, při řešení otázky procesního práva (co do požadavků na odůvodnění rozsudku) se odvolacího soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
8. Závěry odvolacího soudu, že věcné břemeno si při převodu nezajistil „patrně ze stejných důvodů…“ a že se skrze rozhodnutí soudu snaží napravit důsledky svého nemorálního jednání, jež spočívalo v ukrytí majetku před (případnými) věřiteli, označil dovolatel za spekulace, neboť důvod pro nezřízení věcného břemene nebyl vůbec řešen a dokazování nebylo provedeno ani k prokázání dluhů žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje žalobce z uvedených důvodů za překvapivé. Odkazuje rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/14, podle kterého by se měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda nedošlo k porušení základních práv a svobod dovolatele, neboť formalistické odmítnutí dovolání z důvodu absence zásadního právního významu nelze za souběžného narušení základních práv a svobod považovat za ústavně konformní. Má za to, že bylo porušeno i jeho právo „podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“, a to nevypořádáním všech námitek v odůvodnění odvolání a nesprávným právním posouzením otázek hmotného i procesního práva a poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soud omezuje jeho vlastnictví ke garáži na vlastnictví tzv. holé.
9. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalované se k dovolání nevyjádřily.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený, závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013, rozhodnutí dostupná, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz ). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
15. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě na povolení nezbytné cesty nelze vyhovět, neboť 1. žalobce si nedostatek přístupu ke garáži způsobil z hrubé nedbalosti sám, když se zbavil vlastnického práva k pozemkům, přes které měl ke garáži (vybudované před převodem vlastnictví, a to bez stavebního povolení) přístup, 2. sám žalobce tvrdí, že je na základě výzvy k vrácení daru vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, které na žalovanou 2) převedl (a přes které je ke garáži přístup), a 3. přístavba domu není samostatnou stavbou, ale tvoří část domu č. p. XY, který je součástí pozemku, jehož vlastníkem žalobce není.
16. Žalobce právní závěr o tom, že přístavba domu není jeho vlastnictvím, dovoláním nenapadá. Pokud jde o přístup ke garáži, vymezuje právní otázky jen k posouzení jednoho z důvodů zamítnutí žaloby, a to hrubé nedbalosti ve vztahu k nedostatku přístupu k této stavbě. Se samotným právním závěrem odvolacího soudu, že spoluvlastnictví pozemků, přes které je ke stavbě garáže přístup, povolení nezbytné cesty brání, nijak nepolemizuje. Namítá pouze, že odvolací soud se tím, zda se stal skutečně znovu vlastníkem ideální poloviny nemovitostí, nezabýval a neprovedl k této skutečnosti žádné dokazování. Odvolací soud však založil své rozhodnutí na tvrzení samotného žalobce, že k vrácení daru žalovanou 2) důvodně vyzval, a je tak spoluvlastníkem pozemků, přes které je ke garáži přístup, na řešení právní otázky, zda se žalobce skutečně stal spoluvlastníkem těchto pozemků, tedy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatel nadto v tomto směru ani řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání, neboť ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu žádnou konkrétní právní otázku neformuluje, vyjadřuje jen svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud vyšel z tvrzení, které bylo mezi účastníky sporné.
17. Dovolací soud mimo rámec dovolacího přezkumu dodává, že lze-li žalobou uplatněný nárok posoudit jako nedůvodný již na základě žalobních tvrzení, je nadbytečné provádět dokazování, neboť i při prokázání všech skutečností tvrzených žalobcem by žaloba musela být zamítnuta (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1677/2020, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 175/21, dostupným na nalus.usoud.cz, jako zjevně neopodstatněnou odmítl).
18. Namítané vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání vést nemohou, jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.). Ve vztahu k namítaným vadám řízení dovolatel žádnou konkrétní právní otázku ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu nevymezuje, dovolací soud by proto mohl k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že by z jiného důvodu posoudil dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Tvrzený rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněných skutkových zjištění se navíc dotýká jen jednoho z důvodů, na kterém je rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se povolení nezbytné cesty ke stavbě garáže založeno, úsudek o tom, že důvodem převodu bylo ukrytí majetku před (případnými věřiteli) žalobce, který dovolatel považuje za pouhou spekulaci, učinil odvolací soud na základě tvrzení žalobce, že k převodu došlo kvůli případným problémům v jeho podnikání, resp. proto, aby zabezpečil děti tak, aby za každých okolností měly střechu nad hlavou a nějaký majetek. O existenci dluhů žalobce z podnikání odvolací soud nijak nespekuloval, pouze poznamenal, že takový převod považuje za nemorální a v případě, že v té době žalobce již dluhy měl, za protiprávní. Rozhodnutí odvolacího soudu založené na tvrzení žalobce (zejména o důvodné výzvě k vrácení daru a o důvodech převodu pozemků) nelze označit ani za překvapivé.
19. V části týkající se výroku o nákladech řízení, který byl dovoláním rovněž napaden, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
20. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
21. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu