ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1455.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1455/2023-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Správa železnic, státní organizace , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, za účasti účastnice České dráhy, a.s. , se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 171/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 15 Co 48/2023-212, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se v řízení domáhá nahrazení rozkladového rozhodnutí (předsedy) Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) ze dne 9. 8. 2019, č. j. UPDI-2216/19/KP, sp. zn. UPDI-RPD002/19, a prvostupňového rozhodnutí Úřadu ze dne 24. 5. 2019, č. j. UPDI-1442/19/ZA, sp. zn. UPDI-RPD002/19, v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 28. 12. 2022, č. j. 18 C 171/2019-169, zastavil řízení (výrok I.), postoupil věc věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o navrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok IV. a V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 2. 2023, č. j. 15 Co 48/2023-212, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV a V potvrdil (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně může podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví ve lhůtě 1 měsíce od právní moci usnesení o zastavení řízení, a to k Městskému soudu v Praze. Podá-li žalobkyně v uvedené lhůtě žalobu, platí, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že podle právní úpravy stanovené v §65a zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále též jen „zákon o dráhách“), ve znění účinném od 1. 2. 2022 dle novelizace provedené zákonem č. 426/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela č. 426/2021 Sb.“), jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví, přičemž tato úprava se použije i na soudní řízení zahájená před nabytím účinnosti této novelizace.
Proti usnesení odvolacího soudu podala v celém rozsahu žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. (i) pro řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále též jen „zvláštní senát“), (ii) pro řešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to konkrétně otázky posouzení časové působnosti §65a zákona o dráhách ve znění novely č. 426/2021 Sb. při zohlednění čl. II bod 11 této novely.
Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., kdy podle jejího názoru odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb., pokud uzavřel, že se dané přechodné ustanovení upravující režim řízení zahájených přede dnem účinnosti novely č. 426/2021 Sb., vztahuje pouze na správní řízení. Dle žalobkyně nelze s odkazem na ustanovení čl. II bod 11 novely č. 426/2021 Sb. ve spojení s §65a zákona o dráhách zpětně změnit příslušnost soudu u soudních řízení, která byla zahájena před účinností této novely. Žalobkyně má navíc za to, že se odvolací soud při posouzení této otázky odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení zvláštního senátu ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že posoudil rozsah dovolání vymezený žalobkyní s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Žalobkyní předestřené otázky procesního práva přípustnost jejího dovolání nezakládají.
Otázka v pořadí první týkající se důvodů, pro které se soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu může odchýlit od výkladu časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. provedeného zvláštním senátem, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a tato otázka tudíž nemůže přípustnost jejího dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Problematika časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. totiž dosud nebyla zvláštním senátem meritorně (ve věci samé) vyřešena, a to ani v žalobkyní citovaném usnesení ze dne 16. 1. 2023, sp. zn. Konf 3/2022, řešícím otázku přezkumu předběžného opatření vydaného Úřadem, ve kterém se zvláštní senát k otázce časové působnosti novely č. 426/2021 Sb. vyjádřil pouze nad rámec důvodů rozhodnutí ve věci samé (tj. formou obiter dictum ). Takto učiněný závěr (tj. formou obiter dictum ) však nepředstavuje řešení otázky, na němž by soudní rozhodnutí záviselo (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2474/2018, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4812/2017, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1320/2020), a nemůže tedy být ani součástí ustálené rozhodovací praxe soudu (zvláštního senátu), od níž by se mohl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit.
Otázka v pořadí druhá přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť byla v mezidobí dovolacím soudem v jeho rozhodování vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1349/2023, dospěl (v řízení o obdobném dovolání rovněž podaném žalobkyní) k závěru, že podle §65a odst. 2 zákona o dráhách ve znění účinném od 1. 2. 2022 jsou k přezkumu rozhodnutí Úřadu i v řízení zahájených před tímto datem příslušné soudy jednající a rozhodující ve správním soudnictví.
Dovolací soud ke shora uvedenému závěru dospěl poté, co pomocí relevantních výkladových metod vyložil účel a smysl novely č. 426/2021 Sb., kterou bylo do zákona o dráhách vloženo ustanovení §65a odst. 2, jež spočívají především v zavedení takového režimu přezkumu, u něhož nebude existovat pochybnost o souladu s unijním právem, což platí i pro soudní řízení již zahájená.
Z tohoto důvodu je pak třeba vztáhnout časové účinky §65a odst. 2 zákona o dráhách i na soudní řízení již zahájená a projednávaná podle části páté občanského soudního řádu.
Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že je nutno řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení z důvodu příslušnosti soudů rozhodujících ve věcech správního soudnictví, nijak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu průtahy v řízení. Dovolatelka tím nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což není případ projednávané věci. Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
Kromě toho průtahy v řízení nemohou založit vadu, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani vadu uvedenou v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 85/2004)
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu