ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2459.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2459/2023-312
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně O. E. , zastoupené Mgr. Michalem Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Dolům 1924/42, proti žalovanému JUDr. Oldřichu Chudobovi , identifikační číslo 45710023, se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, zastoupenému JUDr. Peterem Šurkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Morseova 253, o zaplacení 380 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 477/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 20 Co 325/2022-233, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2023, č. j. 20 Co 325/2022-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyně částku 12 245 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení celkové částky 380 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout v důsledku nevyúčtování dvou žalobkyní poskytnutých záloh ve výši 190 000 Kč na obhajobu jejího syna M. H. v trestním řízení, jejichž výše dle žalobkyně neodpovídala rozsahu poskytnutých právních služeb. Žalovaný uplatněný nárok neuznal a tvrdil, že žalovaná částka je dohodnutou smluvní odměnou za obhajobu syna žalobkyně.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 43 C 477/2020-187, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 342 600 Kč s příslušenstvím (výrok I) , zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 400 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 190 000 Kč od 17. 7. 2019 do 25. 10. 2020, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 190 000 Kč od 20. 12. 2019 do 25. 10. 2020, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 190 000 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 152 600 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 37 400 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení (výrok II), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok III), a dále rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně (výrok IV) a o náhradě nákladů státu (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, tak, že zastavil řízení o odvolání proti zamítavému výroku II rozsudku soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I ohledně částky 322 404 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 320 000 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení a z částky 2 404 Kč od 2. 5. 2021 do zaplacení (výrok II napadeného rozhodnutí), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I tak, že se žaloba na zaplacení částky 20 196 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 26. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 2 404 Kč od 26. 10. 2020 do 1. 5. 2021 zamítá (výrok III napadeného rozhodnutí), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III co do výše soudního poplatku (výrok IV napadeného rozhodnutí) , změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV co do výše odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce za řízení před soudem prvního stupně (výrok V napadeného rozhodnutí), rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobkyně v odvolacím řízení (výrok VI napadeného rozhodnutí), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok VII napadeného rozhodnutí) a o náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů (výrok VIII napadeného rozhodnutí).
Proti tomuto rozsudku (výslovně v celém rozsahu) podal žalovaný dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci žalovaného, označila jeho dovolání za nepřípustné a navrhla dovolacímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Ohledně námitek žalovaného, že soudy nižších stupňů dospěly k chybnému závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno, neboť důkazní břemeno bylo podle něj na žalobkyni, dále že se soudy chybně vypořádaly s námitkou žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, neboť ta zaplatila finanční prostředky jako plnění za jiného, a proto má požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnila, žalovaný neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části nebo kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ve zbývající části dovolání shledal dovolací soud, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
Napadl-li žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku I napadeného rozsudku, v němž odvolací soud zastavil řízení o odvolání žalovaného proti zamítavému výroku soudu prvního stupně, a ve výroku III napadeného rozsudku, v němž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I tak, že se žaloba na zaplacení částky 20 196 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 26. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 2 404 Kč od 26. 10. 2020 do 1. 5. 2021 zamítá, je v tomto rozsahu jeho dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v těchto částech napadeného rozsudku nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedených částí rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §218 písm. b) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný v dovolání formuluje otázku, která podle jeho názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice jaké jsou povinnosti advokáta v případě sjednání smluvní paušální odměny. Žalovaný má za to, že s ohledem na skutečnost, že mezi ním a žalobkyní nebyla sjednána odměna dle časových jednotek, nebyl jí povinen předložit ani časovou specifikaci poskytnutých právních služeb.
V projednávané věci však soudy na základě provedeného dokazování uzavřely, že existence žalovaným tvrzené dohody o smluvní odměně nebyla prokázána (srov. bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tvrdí-li proto žalovaný, že nebyl povinen předložit specifikaci poskytnutých právních služeb, neboť byla mezi účastníky sjednána paušální odměna, zakládá tím ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, či ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Uvedená otázka žalovaného proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu