ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3368.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3368/2023-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČESKÉ TELEVIZE , se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, IČO 00027383, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, proti žalované Léčebné lázně Mariánské Lázně a. s. , se sídlem v Mariánských Lázních, Masarykova 22/5, IČO 45359113, zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o zaplacení 291 735 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 44/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2023, č. j. 13 Co 291/2022-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 11 858 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 28. 7. 2022, č. j. 8 C 44/2022-108, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit 291 735 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 64 017,71 Kč (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o vrácení části soudního poplatku za řízení ve výši 4 692,30 Kč žalobkyni (výrok III.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání totiž neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatelka v dovolání pouze uvedla, že „rozsudek trpí právními vadami, neboť je založen na nesprávném právním názoru odvolacího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva (§241a odst. 1 a §237 o. s. ř.)“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v §237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Přitom zákonem předjímaná povinnost vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, směřuje k naplnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), aby advokáti dovolatelů (či osoby práva znalé jednající za dovolatele) byli před podáním dovolání nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 272/2021). Tato povinnost však nebyla v posuzovaném případě dovolatelkou naplněna.
Nejvyššímu soudu ani nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž podléhá určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho „kvalitu“, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel (osoba za něj jednající). Platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání obsahuje pouze jediný odkaz na judikaturu dovolacího soudu, kdy dovolatelka uvedla, že „v rámci odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004, ve kterém se uvádí, že povinnost zaplatit přirážku podle zákona vzniká pouze jako důsledek porušení poplatkové povinnosti, nikoli porušení evidenční povinnosti. […] Soudy obou stupňů nicméně současně argumentují opačně, když podle nich důsledkem neodhlášení se z evidence poplatníků není povinnost dál platit poplatky, ale povinnost zaplatit přirážku. Argumentace odvolacího soudu shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a existencí přirážkové sankce v případě neoznámení změn je tak vnitřně rozporná“. Takovýto argument však k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť odkazované rozhodnutí – i přesto, že na něj v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud podpůrně odkazuje – řešilo zcela jinou otázku, a to, zda přirážka (sankce) není spojena pouze s neplacením poplatku za televizní přijímač, ale také s pouhým porušením povinnosti ho evidovat. Nejvyšší soud přitom v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu