ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3384.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3384/2023-64
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká republika – Krajské ředitelství policie Libereckého kraje , se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 584/24, identifikační číslo osoby 72050501, proti žalované L&P stavební, s. r. o. , se sídlem ve Stráži nad Nisou, Oblouková 252, identifikační číslo osoby 63906236, zastoupené Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou se sídlem v Liberci, nám. Soukenné 115/6, o zaplacení částky 418.445,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 277/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 28. 7. 2023, č. j. 30 Co 124/2023-51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 15. 5. 2023, č. j. 12 C 277/2022-43, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2023, č. j. 12 C 277/2022-55, odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 418.445,10 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná osoba s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá rovněž v druhém výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu týkající se odmítnutí žaloby (tj. výrok první); výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a věc nesprávně právně posoudil, jestliže potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žaloba odmítnuta. Dovolatelka namítá, že již výzva vydaná soudem prvního stupně k odstranění vad žaloby byla nesprávná, když v žalobě dovolatelka uvedla to, co po ní následně soud prvního stupně výzvou vyžadoval. Uvádí, že veškeré rozhodné skutečnosti uvedla již v samotné žalobě a vše zopakovala ve vyjádření ze dne 28. 4. 2023, přičemž rovněž navrhla svědka, který by případné dotazy soudu byl schopen vysvětlit.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout; žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně). V návrhu na zahájení řízení (žalobě) jde tedy o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, což znamená, že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5923/2017, ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3948/2019, či ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3010/2021).
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud dále uvádí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3817/2019 - ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2505/20), že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, přičemž tento závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Uvedený závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011). Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením, odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2259/2008, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2017/2011, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15).
Odvolací soud v nyní projednávané věci konstatoval, že z podaní ze dne 29. 7. 2022 bylo zřejmé toliko to, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo a následně bylo uzavřeno 5 dodatků, dodatek č. 6 odmítla žalovaná uzavřít. Proto si žalobkyně objednala posudek, ze „kterého vyplývá, že žalobci vznikl nárok na odpočet částky 160.796,84 Kč“. Žalobkyně také provedla kompletní kontrolu fakturace zakázky, přičemž žalovaná vystavovala některé faktury na částky, které neodpovídaly provedeným pracím. Tím se bezdůvodně obohatila o částku 257.648,26 Kč. Na výzvu soudu prvního stupně ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad podání reagovala žalobkyně podáním ze dne 6. 12. 2022, ve kterém sdělila, že žaloba splňuje veškeré náležitosti, a odkázala na přílohy žaloby. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně však ani přes výzvu soudu prvního stupně vady podání neodstranila. Nadále totiž nelze seznat, co konkrétně má tvořit bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované.
Pokud jde o částku 257.648,26 Kč, u které žalobkyně tvrdila, že „žalovaný vystavoval některé faktury na částky, které neodpovídaly provedeným pracím“, odvolací soud konstatoval, že toto tvrzení je zcela nedostatečné, neboť neobsahuje jednoznačnou individualizaci skutku, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Žalobkyně v žalobě odkázala na důkazy k žalobě přiložené, ty však obsahují značné množství stran (stovky stran) a dále obsahují data na disku CD. Poukázal na to, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít (zprostředkovaně) původ i v odkazu na listinu. Nelze však po soudu (jakož i protistraně) požadovat, aby takové množství listin a dat procházel a sám v nich vyhledával údaje umožňující jednoznačně identifikovat skutek. Z přílohy č. 11 na disku CD je sice možné seznat, že u některých faktur mělo být podle sestavené tabulky uhrazeno více, než bylo fakturováno (resp. než mělo být fakturováno ) , tyto faktury však v souhrnu podle údajů o „přefakturaci“ odpovídají v součtu částce 439.184,53 Kč. V jiných případech pak měla být dle tabulky fakturována částka vyšší, než skutečně fakturována byla. Není žádným způsobem patrné, co konkrétně představuje žalovaná částka 257.648,26 Kč, z jakých faktur, resp. přeplatků na ně, se skládá. Žalobkyně v žalobě dále uvádí, že je „třeba sečíst na řádku č. 5 v jednotlivých záložkách u jednotlivých faktur červeně uvedené částky a tímto součtem je dána částka, kterou měl žalovaný fakturovat, v rámci konkrétní faktury“. Tímto nepřípustným způsobem přenáší žalobkyně aktivitu a odpovědnost, která přísluší žalobci, na soud. Žalobce nemůže dle odvolacího soudu očekávat, že soud místo účastníka, který není schopen dostát povinnosti vylíčit pro věc rozhodující skutečnosti, bude tyto skutečnosti dohledávat a vypočítávat, tedy vykonávat aktivitu namísto procesně odpovědného žalobce. Ze žaloby ani následného doplnění tak není zřejmé, čeho konkrétně se žalobkyně domáhá, tedy v čem spočívá bezdůvodné obohacení, jaká konkrétní částka plynoucí z jaké konkrétní faktury a na základě jakého důvodu je požadována. Zcela nekonkrétní byl pak dle odvolacího soudu nárok žalobkyně na zaplacení částky 160.796,85 Kč odůvodněný toliko tím, že podle znaleckého posudku vznikl žalobkyni nárok na odpočet této částky. Vůbec není patrné, na základě jakých konkrétních skutečností žalobkyně tuto částku požaduje, z jakého důvodu, čím je tvořena, ani co jsou „odpočty“ uváděné žalobkyní.
Jestliže za této situace odvolací soud dospěl k závěru, že je dán takový nedostatek podání ve vylíčení rozhodujících skutečností, který brání dalšímu pokračování v řízení, pak Nejvyšší soud neshledal, že by se tímto závěrem odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Případným pak dovolací soud neshledal odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 3106/13, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k odlišné situaci, kdy soud prvního stupně nevyzval účastníka postupem dle §43 o. s. ř. k odstranění neurčitosti podání.
Pro úplnost rovněž dovolací soud poukazuje na to, že jestliže dovolatelka v úvodu dovolání bez dalšího namítá, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak pomíjí, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 NSČR 92/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Takový údaj se z dovolání nepodává.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu