ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3817.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 3817/2019-527
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HAL TRADE, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, ul. B. Němcové 37/IV, identifikační číslo osoby 25938011, zastoupené JUDr. Jitkou Šilerovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalovaným 1) KIMM Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 601/8, identifikační číslo osoby 26436515, zastoupené JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 115/27, a 2) A L M E X CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 6, Národní obrany 821/41, identifikační číslo osoby 25750445, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované ad 1) UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 136/810, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupeného Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 5.432.047 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 12/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 62 Co 409/2018-474, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36.735,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce první žalované.
Odůvodnění:(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, č. j. 10 C 12/2013-411, zamítl žalobu o zaplacení částky 5.432.047 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. až V.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny odlišně. V konkrétnosti dovolatelka dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku (i) zda lze ve smyslu §129 odst. 1 o. s. ř. provést důkaz listinou v cizím jazyce přečtením nebo sdělením jejího obsahu bez úředního překladu do češtiny a pokud nikoliv, zda je povinností soudu takový překlad zajistit; (ii) zda lze ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. a §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. splnit povinnost tvrzení a vylíčení rozhodujících skutečností pro posouzení žalovaného nároku tak, že vylíčení rozhodujících skutečností a dalších skutkových tvrzení pro posouzení žalovaného nároku může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobkyně coby důkaz připojí k žalobě nebo jinému procesnímu úkonu; (iii) zda se musí pro účely stanovení výše ušlého zisku předpokládaný zisk opírat o již uzavřené smlouvy, jejichž realizace má přinést poškozenému sjednané plnění, nebo nikoliv. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné,
že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Z rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně plyne, že pro závěr o nedůvodnosti žalobou uplatněné náhrady škody byla určující ta skutečnost, že žalobkyně neunesla svoje břemeno tvrzení, kdy i přes poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (usnesení ze dne 8. 12. 2017, č. j. 10 C 12/2013-354) nedoplnila rozhodné skutečnosti ohledně vzniku a výše škody.
Dovolatelka přitom namítá, že rozhodné skutečnosti byly určeny odkazem na seznam soudu již předložených listin. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud uvádí, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, přičemž tento závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně. Uvedený závěr je však nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004). Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002, a ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením, odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2259/2008, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2017/2011, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, proti němuž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/15).
Soudy nižších stupňů se od citované judikatury neodchýlily, když s ohledem na okolnosti věci dospěly k závěru, že dovolatelka nesplnila svoji povinnost tvrzení, když na výzvu dle §118a o. s. ř. odkázala toliko na již předložené listiny. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu ve své dovolací námitce to, že soud měl předloženými listinami provést dokazování a v případě cizojazyčných listin zajistit jejich překlad, čímž naznačuje možnou vadu řízení, nezakládá touto námitkou přípustnost dovolání. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže změnit ani třetí dovolací námitka, kterou dovolatelka předkládá k posouzení dovolacímu soudu, když s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, dovozuje, že odvolací soud nesprávně posoudil výši ušlého zisku. Na posouzení této právní otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí. Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla ani tato otázka založit přípustnost dovolání (k nutnosti vymezení relevantní právní otázky v dovolání viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013).
Nelze proto dovolatelce přisvědčit v tom, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záleželo na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011. Z odkazovaného rozhodnutí (stejně jako dále např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 1629/2017) vyplývá, že ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí. Poškozený tedy musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost.
Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že žalobkyně i přes kvalifikovanou výzvu soudu prvního stupně neprokázala žádné skutečnosti, které by tvrzený ušlý zisk odůvodňovaly, popřípadě nepředložila věrohodné podklady, na základě kterých by mohl být učiněn objektivní závěr o skutečně negativním dopadu jednání žalovaných do majetkové sféry žalobkyně, není tento jeho postup v rozporu se shora citovaným rozhodnutím.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu