ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3468.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3468/2023-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AB 4 B. V. , se sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam, Nizozemské královstí, identifikační číslo osoby 34186049, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechaem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Příčná 1892/4, proti žalovanému L. P. , zastoupenému Mgr. et Mgr. Šárkou Podlešákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o zaplacení 256 305 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 259/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 91 Co 205/2015-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 20. 6. 2014, č. j. 53 C 259/2013-34, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 115,35 Kč a částku 105 189,65 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a kterým rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 56 917,60 Kč (výrok I), současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11 664,40 Kč (výrok II).
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 11. 11. 2015 dovolání, aniž byl při jeho podání zastoupen advokátem. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. MSPH 95 INS 14314/2017-A-10, byl zjištěn úpadek žalovaného a bylo povoleno jeho oddlužení, v důsledku čehož došlo podle §140a odst. 1 věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), k přerušení dovolacího řízení. V dovolacím řízení bylo dále pokračováno poté, co usnesením ze dne 11. 1. 2023, č. j. MSPH 95 INS 14314/2017-B-23, vzal Městský soud v Praze na vědomí splnění oddlužení dlužníka, čím skončilo insolvenční řízení. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 7. 2017, jež nabylo právní moci dne 22. 8. 2023, byla žalovanému ustanovena zástupcem pro řízení o dovolání advokátka Mgr. et Mgr. Šárka Podlešáková (dříve Heinzká), která podáním ze dne 29. 8. 2023 dovolání žalovaného doplnila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení (pro posouzení jeho náležitostí, včasnosti a přípustnosti) – v souladu s bodem 2 čl. II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016).
V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, Nejvyšší soud též objasnil, že podle pravidel logiky může být v konkrétním případě (pro jednu konkrétní právní otázku) splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno jiné). Rozhodovací praxe dovolacího soudu tedy nemůže být (ve vztahu k téže právní otázce) dost dobře ustálená a zároveň vzájemně rozdílná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 274/2016).
Žalovaný v dovolání, které směřuje výslovně proti všem výrokům napadeného rozsudku, ve vztahu k vymezení předpokladů jeho přípustnosti citoval tu část §237 o. s. ř., podle níž je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V této části dovolání však současně nevymezil žádnou konkrétní právní otázku či právní otázky, k níž (k nimž) by se tyto předpoklady přípustnosti měly vázat. Ani v dalším obsahu dovolání přitom nezmínil jakoukoliv vzájemně rozdílnou rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k řešení konkrétní právní otázky, která by podle něj měla zakládat přípustnost dovolání. Žalovaný požadavkům na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostál, pokud jej spatřoval též v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
Z dalšího obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2921/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
– na https://nalus.usoud.cz ), při posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání nepřihlédl k jeho procesní aktivitě, ačkoliv z ní bylo patrno, že měl zájem se na soudním řízení podílet. Domnívá se (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3825/2007, na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 837/08, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, a ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 63/05), že za těchto okolností neměl být vydán rozsudek pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř. Podle obsahu reprodukované dovolací argumentace tak uplatňuje žalovaný v dovolání jako předpoklad přípustnosti to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a též od judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.) při posouzení otázky podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání, a konkretizuje dovolací důvod (proč neměl být rozsudek pro zmeškání vydán). Potud má Nejvyšší soud požadavek na uvedení obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. za splněný.
Přípustným však uvedená námitka dovolání nečiní, neboť odvolací soud se od zmíněné judikatury neodchýlil. Žalovaný přehlíží, že podle odkazované judikatury se procesní (ne)aktivita, která se podle §153b odst. 1 o. s. ř. posuzuje při vydání rozsudku pro zmeškání, vztahuje logicky k období, které vydání takového rozsudku předchází. V souzené věci žalovaný před vydáním rozsudku pro zmeškání nijak se soudem nekomunikoval a soudem zaslané písemnosti si nepřebíral. Poté, co se nezdařilo doručit do vlastních rukou žalovaného elektronický platební rozkaz (následně zrušený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 9. 2013, č. j. EPR 57401/2013-9), jej soud vyzval usnesením ze dne 21. 3. 2014, č. j. 53 C 259/2013-21, aby se k žalobě vyjádřil, tj. aby uvedl, zda nárok v žalobě uplatněný uznává, aby vylíčil rozhodné skutečnosti a označil důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Výzva spolu s předvoláním k nařízenému jednání byla žalovanému doručena v souladu s §49 odst. 4 věta první o. s. ř. (fikcí) na adresu vedenou v centrální evidenci obyvatel a žalovaný na ni nereagoval. Protože se žalovaný, ač byl v souladu s procesními předpisy řádně a včas předvolán, nedostavil k soudnímu jednání, vydal soud prvního stupně k návrhu žalobkyně podle §153b odst. 1 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání. Svou pasivitu před vydáním rozsudku pro zmeškání nadto žalovaný potvrdil též v přípisech, které soudu zaslal po vydání rozsudku pro zmeškání v rámci odvolacího řízení. Je tedy nepochybné, že dovolatel začal být v předmětnému sporu aktivní až poté, co obdržel rozsudek pro zmeškání, nikoliv dříve.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. i v té části výroku I, kterou bylo potvrzeno rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení. V této části však postrádá dovolání stran obligatorních náležitostí nejen vymezení předpokladu přípustnosti, nýbrž i dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem pro nepřípustnost, dílem pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu