ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3653.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3653/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. S. , zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovaným 1) B. S. , zastoupenému Mgr. Milanem Fritzem, advokátem se sídlem v Holešově, nám. Dr. E. Beneše 25/27, a 2) K. N. , zastoupené JUDr. Milanem Kučeříkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské 3634/19, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 258/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 21. 6. 2023, č. j. 59 Co 58/2023-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala uzavření darovacích smluv, kterými by každý z žalovaných na žalobkyni převedl svůj spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/3 k žalobou označeným nemovitostem, jež nabyli v pozůstalostním řízení po zůstavitelce B. S., která dané nemovitosti darovala v roce 1997 žalobkyni; za života zůstavitelky však nedošlo k zápisu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, neboť vkladové řízení bylo zastaveno v důsledku včasného neodstranění nedostatků návrhu na vklad.
Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 1. 2023, č. j. 12 C 258/2022-43, zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle vůči žalovanému 1) (výrok I) i vůči žalované 2) (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání všech účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalovaný 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci učiněným soudy nižších stupňů, označil dovolání za nedůvodné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je zamítl a přiznal žalovanému 1) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje jednání žalobkyně za rozporné s dobrými mravy, s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (představovanou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2728/2020, a ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018) označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl a přiznal žalované 2) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně považuje dovolání přípustné pro řešení otázky, zda lze uplatnit právo na dokončení převodu vlastnického práva k nemovité věci zapisované do katastru nemovitostí podáním žaloby na nahrazení projevu vůle vůči dědicům dané nemovitosti.
Nejvyšší soud v minulosti vyložil, že žaloba, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle, není určovací žalobou ani žalobou právotvornou, ale žalobou na plnění, neboť žalovaný byl povinen projevit určitou vůli (typicky učinit nějaké právní jednání, k němuž se zavázal sám nebo mu je ukládá zákon), ale tuto vůli neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1109/2018, a tam citovanou komentářovou literaturu; ve vztahu k právní úpravě účinné před dnem 1. 1. 2014 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 1342/2004). Dědic zemřelého účastníka smlouvy o převodu nemovitosti je přitom vázán smlouvou uzavřenou zůstavitelem a není povinen uzavírat s druhým účastníkem novou smlouvu o převodu této nemovitosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1606/2003).
V projednávané věci odvolací soud vycházel z toho, že z žádného zákonného ustanovení či právního jednání účastníků nevyplývá povinnost žalovaných uzavřít darovací smlouvu ohledně jejich spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech. Jestliže za daných okolností (které ostatně žalobkyně v dovolání žádným přípustným způsobem nezpochybnila) odvolací soud uzavřel, že žalobě na nahrazení projevu vůle nelze vyhovět, postupoval v souladu se shora citovanou judikaturou a uvedená námitka žalobkyně přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Namítá-li dále žalobkyně, že soudy nižších stupňů bylo zasaženo do jejího ústavního práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud uvádí, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Tomuto požadavku dovolatelka v projednávané věci nedostála, neboť ve vztahu k této námitce žádný předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila, a dovolání proto není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro její řešení. Pro úplnost tak dovolací soud doplňuje, že v postupu soudů nižších stupňů, které nevyhověly žalobě na nahrazení projevu vůle, na něž žalobkyni nevyplývalo právo z žádného zákonného ustanovení či smluvního ujednání (srov. shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu), tvrzené porušení žalobkyniných základních práv neshledal.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, žalovaní se mohou domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu