ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3927.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3927/2023-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně CONRAX a.s. , se sídlem v Brně, Cejl 58/72, IČO 28263944, zastoupené Mgr. Michalem Gruberem, advokátem se sídlem v Brně, Divadelní 616/4, proti žalované O. O. , zastoupené Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, o zaplacení 543.831 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 142/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2022, č. j. 57 Co 133/2022-289, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 10.800 Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 17 C 142/2020-187, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 543.831 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 36.040 Kč (výrok II.) a státu 1.584 Kč (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 543.831 Kč s příslušenstvím, se zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 134.172 Kč (druhý výrok), České republice na náhradě nákladů řízení 1.584 Kč (třetí výrok) a žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 32.934 Kč (čtvrtý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dále též „dovolatelka“) dovolání.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka výhrady proti rozsudku odvolacího soudu soustřeďuje zejména do námitky, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda žalovanou vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, ačkoli se jí zabývat měl, a to vzhledem ke specifické situaci („rodinná firma s personálně propojenými osobami“) v projednávané věci. Podle dovolatelky jde právě vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem případu o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá. Je třeba zdůraznit, že podání žalobkyně neobsahují žádné konkrétní okolnosti, z nichž by se dalo dovozovat, že žalovaná využila práva uplatnit námitku promlčení nepřípustným způsobem, a neuvádí je ani v dovolání; nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu.
Dále se z obsahu dovolání podává námitka co do určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, „které na danou nastolenou otázku nelze subsumovat“.
V odvolacím soudem odkazovaném usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, Nejvyšší soud uvedl, že k určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení postačí uvést, že podle §3028 odst. 3 o. z. (pozn. soudu - zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Dále např. v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, Nejvyšší soud s odkazem na výše cit. usnesení sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, uvedl, že opomíjet nelze, že případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, jenž odpadl, se ve smyslu §3028 odst. 3 o. z. řídí právní úpravou účinnou v době založení příslušného právního důvodu (např. uzavření dohody mezi účastníky), přičemž není rozhodné, kdy (za účinnosti které právní úpravy) tento odpadl (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1215/2019).
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, podle nějž mezi účastníky byla uzavřena dohoda, podle které byla žalované poskytnuta žalovaná částka na úhradu kupní ceny s tím, že po splacení hypotečních úvěrů nebo dříve žalovaná bytové jednotky převede na žalobkyni, přičemž budou zohledněny platby na úhradu nájemného a investice žalobkyně. Dohoda byla uzavřena v době, kdy byly finanční prostředky poskytnuty žalované, tedy dne 19. 2. 2010 a dne 4. 3. 2011.
Dospěl-li za tohoto skutkového stavu odvolací soud k závěru, že posouzení žalobkynina nároku z titulu bezdůvodného obohacení (jakož i případné promlčení tohoto nároku) se řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), konkrétně §107 cit. zákona, pak je jeho právní posouzení zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení otázky počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty podle §107 odst. 1 obč. zák., neboť dovolatelka ve vztahu k této otázce nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání (způsobem odpovídajícím ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nespecifikuje, která z podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. zakládajících přípustnost dovolání je podle ní splněna). Platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Přitom ani z obsahu dovolání neplyne, zda dovolatelka tuto otázku považuje za odvolacím soudem vyřešenou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo za otázku dosud dovolacím soudem neřešenou, nebo dovolacím soudem rozhodovanou rozdílně, nebo za otázku dovolacím soudem sice vyřešenou, která však má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu v uvedené části nemohl přihlížet. Ostatně z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka své výhrady v souvislosti s výše uvedenou otázku směřuje do neúplnosti, resp. nepřesnosti skutkových zjištění, na nichž je založen závěr odvolacího soudu o tom, kdy žalobkyni začala běžet promlčecí lhůta k uplatnění žalovaného nároku, a také do nezohlednění právní úpravy obsažené v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3849/2018). K námitce nezohlednění právní úpravy zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, srov. výše uvedenou argumentaci.
Další námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil svědecká slyšení svědků, když vyšel pouze z protokolace před soudem prvního stupně i přes to, že původně tytéž svědky k ústnímu jednání předvolal, a že posouzení a odůvodnění žalovanou uplatněné námitky promlčení odvolací soudem je formalistické, představují zcela nekonkrétní výtky směřující do procesního postupu odvolacího soudu. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu