ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.471.2024.1
sp. zn. 23 Cdo 471/2024-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně H. B. , zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Beníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, proti žalované H. K. , zastoupené Mgr. Ivanem Brambaški, advokátem se sídlem v Praze, Letenská 121/8, o zaplacení částky 2.834.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 82/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 72 Co 121/2023-167, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem pro uznání ze dne 18. 8. 2022, č. j. 37 C 82/2021-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.834.000 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže dospěl k závěru, že u žalované byl dán vážný důvod, který jí bránil v podání včasného vyjádření k žalobě, resp. vážný důvod, který žalované bránil v tom, aby soudu sdělila, že u ní takový vážný důvod nastal. Dle dovolatelky soud prvního stupně správně rozhodl rozsudkem pro uznání. Žalovaná měla dostatek času k tomu, aby přinejmenším soudu prvního stupně sdělila, že jí ve vyjádření k výzvě brání nějaká vážná překážka. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná v odvolání uvedla, že veškeré podklady týkající se předmětného řízení předala advokátce, tato však vyjádření k žalobě nepodala, což mělo za následek vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu nesprávně, když se nezabýval skutečností, že žalovaná byla právně zastoupena.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle §114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává
- jak vyplývá ze znění ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. - fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3243/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2507/2020].
Zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. rozumí „vážným důvodem“, pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě „vážným důvodem“, který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového „vážného důvodu“ vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že „vážný důvod“ vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5089/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil (srov. nálezy ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, či ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15), že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je nutné, vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného, zacházet velmi citlivě. Ačkoli dikce citovaných ustanovení v zásadě neponechává rozhodujícímu soudci prostor pro uvážení při jejich aplikaci, obecná pravidla spravedlivého procesu a ústavní kautely pramenící z čl. 36 Listiny základních práv a svobod musí být i v takovém případě respektovány, aby byla nejen zachována rovnost stran soudního sporu, ale též přístup k soudu. Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní, obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace §153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu. K těmto závěrům se přihlásil v řadě rozhodnutí také Nejvyšší soud (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, nebo ze 17. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2632/2018).
Dále v nálezu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, Ústavní soud poté, co odkázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, dle kterých k fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně, a soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek, shrnul, že fikce uznání podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům.
V nyní projednávané věci odvolací soud poukázal na to, že krátce před doručením výzvy k vyjádření (tj. ještě přede dnem 3. 11. 2021) zemřel dne 18. 10. 2021 manžel žalované. S ohledem na to, že z jejího života odešel její dlouholetý partner, se kterým pečovali o postiženého syna, žalovaná nebyla v té době schopná pokračovat v aktivní obraně proti požadavkům žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně. Úmrtí dlouholetého životního partnera bylo podle odvolacího soudu natolik výjimečně nepříznivým zásahem do dosavadního života žalované, který svou intenzitou ospravedlňuje nejen to, že nepodala písemné vyjádření ve věci ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ale též skutečnost, že v této lhůtě ani soudu nesdělila, že se v jejím životě vyskytl vážný důvod, pro který nemohla toto vyjádření včas podat. Pakliže z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná se již v předcházejícím řízení tvrzení právní předchůdkyně žalobkyně bránila, přičemž v dané věci tak nestihla učinit k prakticky témuž tvrzení ve vztahu k žalobkyni, a s přihlédnutím k tomu, že důvodem nečinnosti žalované bylo úmrtí jejího manžela, tak za těchto výjimečných okolností nečinnost žalované nemůže mít za následek, že by se o nároku, který vůči ní žalobkyně uplatila, mohlo mít za to, že ho uznává (§114b odst. 5 o. s. ř.), tj. že by ve věci mohlo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud přitom neshledal, že by odvolací soud vybočil z mezí vytyčených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí, jestliže dospěl s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci k závěru, že fikce uznání nároku nastat nemohla. Na uvedeném ničeho nemění ani to, že žalovaná v odvolání uvedla, že předala podklady k dané věci advokátce. V postupu žalované nelze spatřovat ničím neodůvodněné obstrukční jednání, které by bránilo řádnému projednání věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu